Černá díra - 11. Zlom

Zlom

Kvenlia šla v uctivé vzdálenosti od svých společníků. Po předešlém dni se necítila na to, aby s někým komunikovala. Byla z té situace rozklepaná. Byl jí tak blízko a měl takovou moc. Imiris se s ní snažil mluvit, ale vyhýbala se mu. Po očku sledovala Arma, který šel daleko před nimi.

Prošli brankou ve hradbách a zamířili ke stromům, kde zanechali koně. Doufala, že se jejímu hnědákovi nic nestalo, nebo že je nikdo nesebral. Naštěstí tam oba byli. Projel jí záchvěv mrazu, když se zastavili. Přijela sem s Armem v jednom sedle. Nechtěla mu být na blízku, zároveň však koutek její duše toužil po jeho společnosti. Imiris vytušil dilema, které se v ní odehrávalo. Cítil, že nechce mluvit, a tak jí posunkem ruky nabídl místo ve svém sedle. Sám vyskočil do sedla a pomohl jí, se vytáhnout nahoru. Usadila se před ním a pevně uchopila hrušku sedla. Slyšela Armův povzdech, ale nevěnovala mu pozornost. Imiris pobídl koně ke klusu. Do tváře se jí opřel proud čerstvého vzduchu.

Zavřela oči a vnímala jen odrážení kopyt a šumění lesa. Nasávala okolní energii plnými doušky. Představovala si, jak asi může vypadat elfské hlavní město. Mířili do Liquendiru, který by už neměl být daleko. Obávala se setkání s králem a královnou. Byla si jistá, že se v ní spletli. Nebyla schopná ani odrážet cvičné útoky a teď by se měla postavit samotné temnotě? Nevěřila, že by toho byla schopná. Bude jim to muset vysvětlit, a pak si půjde po svých. Začne živobytí v malé vesnici a třeba bude mít jednoho dne manžela a rodinu.

Roztáhla nozdry. Vůně jehličí prostupovala celý les. Pocítila letmý dotyk na své dlani. Imiris musel vědět, jak se cítí, pro jí nabídl způsob útěchy. Nebyl si však jistý, a tak svou ruku odtáhl. Otočila se na něj, co jí sedlo dovolilo, aby nespadla. Věnovala mu upřímný úsměv plný díků a pevně uchopila jeho dlaň. Tělem jí projela záplava hřejivého tepla. Bylo to, jakoby se ocitla v horké lázni. Srdce zpomalilo svůj tlukot, myšlenky se rozutekly do dáli. Nic ji netížilo.

Opravdu jsem tak špatný, zkažený? Arm se nedokázal soustředit na nic jiného. Svých atak si byl dobře vědom. Nijak mu to vlastně nevadilo, nebo si nevšímal, že to bylo tak hrozné. Dokud nepotkal Kvenliu. Ta dívka v něm všechno změnila. Byl si více vědom svých činů, přesto si ale nemohl pomoct. Předešlý večer pil v domnění, že zapomene. Že mu to alespoň na chvíli ulehčí život. Mýlil se. Choval se ještě hůře než obvykle. Z toho, co mu Imiris říkal, pochopil, že se jí nevhodně dotýkal. Možná v něm alkohol probudil jen jeho staré já.

Zpomalil svého koně, aby se dostal do stejné linie jako jeho společníci. Chtěl najít příležitost, jak se jí doopravdy omluvit. Věděl ale, že žádná slova nemůžou napravit to, co udělal. Když byl konečně na stejné úrovni lesní krajiny, ohlédl se jejich směrem. Stejně tak rychle, jak začal zpytovat svědomí, se tyto výčitky vypařily. Pohled na Kvenliu svírající Imirisovu dlaň s úsměvem na tváři, v něm znovu rozdmýchal žárlivost. Snažil se to racionálně vysvětlit, ale nebyl s to najít žádný, byť jen nepatrný záchytný bod. Jistě, věděl o přítelově daru, ale nevšiml si, že by ho tak snadno rozdával na potkání. Nechal v sobě doutnat ten pocit, jako rozžhavené uhlíky. Bezmyšlenkovitě hladil běláka po hřebu a nasával sílu lesa.

Ráno se překlenulo v pozdní poledne. Tento čas potvrdilo i hlasité kručení dívčina žaludku. Imiris zatáhl za otěže a zastavil mezi stromy. Na místě, kde prosvítalo nejvíce slunečních paprsků. Ladně seskočil dolů. Po očku zahlédl Arma, jak ho napodobuje. Podepřel Kvenliu pod rameny, aby měla lehčí dopad. Věděl, že to přehání, ale nechtěl nic riskovat. Ticho bylo téměř ohlušující. Koně si unaveně odfrkli. Museli jim sehnat nějakou vodu, nebo brzy pojdou. Arm nevypadal, že by se chtěl někam pohnout. Došlo mu, že ji bude muset obstarat sám. Štěstím bylo, že okolní lesy byly plné potoků a říček. Vzal otěže hnědáka a přešel k Armovi.

„Půjdu je napojit. Můžu se spolehnout, že neprovedeš žádnou hloupost?” Přísně si ho měřil pohledem. Stáli od sebe jen pár centimetrů. Imirisovi přišlo, že se mezi nimi odehrává nějaká duševní bitva. Přítelovy zorničky se zúžily, ale neprojevil žádnou změnu výrazu. Převzal i druhé otěže a čekal na odpověď, i když byla v podstatě bezvýznamná.

Byl skleslý z toho, že mu nedůvěřuje. Zároveň ale zuřil z blízkosti, která byla mezi jeho Kvenliou a Imirisem. Pečlivě volil slova, aby v něm nevzbudil podezření. „Jistě, Imirisi. Slibuji, že nic neudělám. Voda by měla být pár set metrů směrem tam,” ukázal napravo, mezi větve. Poplácal ho po rameni. Viděl, že stále nemá plnou důvěru, ale po chvíli osaměl. Zaváhal. Stála pouhých pár kroků od něj. Byla mírně shrbená. Odtušil, že se mu lepší příležitosti nedostane. Pokusil se navodit úsměv a odkryl tak své zářivé zuby. Vydal se jejím směrem.

Kvenlia před ním couvala, dokud zády nenarazila na kmen stromu. Pokračoval a brzy stál v plné velikosti přímo u ní. Zastavil se a roztáhl nozdry. Její vůně mu prostoupila tělem. Bylo to jako malé částečky, které objevovaly i ty nejtemnější koutky jeho těla.

„Nech mě,“ špitla roztřeseně.

Pobaveně mu cukl koutek. Pomalu zvedl ruce a zapřel je o kmen stromu. Mírně se předklonil a uvěznil tak dívku těsně před sebou. Pramen stříbrných vlasů mu sjel do tváře. Její pach otupil jeho myšlenky. Chtěl se omluvit. Měl to promyšlené, ale tohle mu sebralo vítr z plachet. Dech i tep se mu zrychlily. Opřel své čelo o to její. Cukla sebou. Zaťal zuby a snažil se odolat.

„Já… Chtěl jsem se…“ hlavu měl prázdnou, ale přinutil se to doříci, „… omluvit. Nejsem takový, jak to vypadá. Něco ve mně se mění.“ Odklonil svůj obličej, aby viděl modř jejích očí.

Kvenlia přerývavě dýchala. Ucukla před jeho upřeným pohledem. Cítila, jak jí dýchá na krk. Zastavila svůj dech, na malou chvilku, aby se vzpamatovala. Poté se obrátila k jeho tváři. Zelená barva očí svítila, jako ta nejjasnější hvězda. Nasadila tvrdý výraz, než mu odpověděla.

„Proč?“ Neměla co jiného říci. Čekala, že jí to vysvětlí. Dlužil jí to. Nehnul však ani brvou. Dala mu ruce na ramena. Zatlačila, ale její snaha byla marná. Arm před ní stál jako pevný sloup. Zkusila tedy proklouznout pod jeho rukama, ale to byla chyba. Jakmile se sklonila, popadl ji za košili a pas. Ať se snažila vytrhnout jakkoliv, námaha byla zbytečná. Zkameněla a čekala, co udělá. Srdce splašeně tlouklo, až si myslela, že jí musí vyskočit z hrudi. Jeho ruce se od pasu přesunuly o něco výše, ale jejich stisk byl pořád silný. Chtěla zakřičet. Přivolat Imirise. Hrdlo měla však stažené. Zahlédla ještě záblesk v oněch očích, než se to stalo.

Pěvně ji držel, jako by byla nějaká vzpomínka, iluze, která by mu mohla uniknout. Bojoval sám se sebou, ale věděl, že prohrává. Hledal poslední zbytky své důstojnosti. V jeho hlavě seděly obě jeho verze. Dohadovaly se. Pak najednou něco přeskočilo. Myšlenky se mu vypařily a už tu byla jen ona. Přitáhl si ji těsně k sobě, až se jejich těla dotýkala. Ruce nechal ledabyle bloudit po jejích zádech. Malý záhyb jeho mysli si všiml, jak moc je nehybná, ale zbylá část jeho já byla příliš poddána pokušení. Nakrčil nos ve snaze vyhnout se té vůni, která ho tolik vábila. Přes ústa mu unikl lehký sten, podobající se spíše zavrčení. Prohrál. A věděl, že skončí v pekle.

Stiskl její tvář v dlaních a jejich rty se poprvé potkaly. Hladil ji ve vlasech a nedokázal přestat. Zprvu se nijak nepohnula, ale po chvíli se pomalu podvolila. Neohrabaně mu dala ruce kolem pasu a povolila svá ústa. Líbal ji dychtivě. Dokonce natolik, že ji musel omylem kousnout svými špičáky, protože ucítil krev. Poslední zábrana, která ho držela zpátky, spadla. Vahou svého těla ji přitlačil k drsnému stromu. Nechal jí jen tolik prostoru, aby se mohla nadechnout. Cítil její doteky na zádech, na které dosáhla jen díky tomu, že byl velmi skloněný k jejím rtům. Prsty začal obratně rozepínat knoflíčky jejího oblečení. Když pokořil poslední, dychtivě ji chytil za holou kůži. Byla studená, jako by ho nabádala k tomu, aby ji zahřál. Nekontrolovaně se stával naprosto smyslů zbavený.

Kvenlia se bránila, ale jeho vášeň ji brzy pohltila. Strach ji opustil. Toužila po něm tak, jako si myslela, že nikdy nebude možné. Záda, která jí přirazil ke stromu, bolela, stejně jako zjizvená tvář. Přes to všechno mu začala polibky opětovat. Byla jím přímo pohlcená. Jediné, co jí docházelo, byl dech. Byl tak rychlý, že měla na nádechy čím dál méně příležitostí. Mohlo to trvat jen chvíli, než jí odhalil ňadra. Pak s ní smýkl o zem. Byl nad ní jako vysoká hora. Přerývavě lapala po dechu.

Klečel nad ní. Sám si strhl košili a začal se k ní znovu sklánět. I jeho hrudník se rychle zvedal a opět klesal. Oči měl zavřené a tak ho nenadálá ostrá bolest v boku překvapila. Náraz ho odmrštil stranou od dívky. Plně obnažil špičáky a zhluboka zavrčel. Hrbil se přikrčený, jako zvíře, co sleduje svou kořist. Byl to opět Imiris, kdo zkazil jeho plány. Už byla jeho a chybělo jen málo k…

Bez váhání vyrazil proti němu. Svaly, napjaté jako tětiva luku, se rýsovaly na holých zádech. Pár dlouhých kroků a byl u něj. Imiris držel v ruce dýku. Šlehl po ní pohledem a sám vytáhl tu svou, kterou měl upevněnou v pouzdře na lýtku. Kroužili nahrbení kolem sebe, a jedinou překážkou mezi nimi byla Kvenlia. Ta si až teď začala uvědomovat, co se stalo. Roztřeseně se natáhla po vršku svého oblečení. Arma to ještě více popudilo, když viděl, o co přišel. Oběhl pomyslný kruh a vrhl se Imirisovi po krku. Ten uhýbal každému jeho výpadu a sám sekal jako o život. Sem tam se mu podařilo seknout tak, že proťal kůži, ale žádné vážnější zranění způsobit nedokázal.

Imiris tušil, že mu nemá věřit.  Nečekal ovšem, že ta zrůda, co kdysi bývala skoro jeho bratrem, by dokázala zajít tak daleko. Nevnímal rány, které utržil. Když viděl, jak daleko to zašlo, bez váhání se na Arma vrhl. Utvrdil se v tom, že poslechne Lipse. Že ho zabije, protože situace už neměla jiné východisko. Dostali se mimo dosah Kvenlii, a tak jejich boj mohl naplno propuknout. Snažil se ho dostat co nejdále, aby ji neohrozil. Jeho přítel sekal jako smyslů zbavený. Do rukávů bílé košile se mu začala nasávat krev. Zavrčel a odplivl si Armovým směrem.

„Jak se vůbec opovažuješ? Zabiju tě!“ Se zuřivostí draka ťal po protivníkovi. Vztek a ochranitelský pud z něho dělali silnějšího bojovníka. Podařilo se mu zabodnout dýku do nahých zad. Z rány začala krev zurčet proudem. Bodl znovu. A ještě jednou. Okolní zem se zbrotila rudou tekutinou. Arm začal těžce oddechovat a upustil dýku.

Imiris pořád běsnil, ale nedokázal se přimět skoncovat to. Očima plnýma vzteku vyhledal Kvenliu. Ta se krčila kousek od nich a oči měla plné slz. Zase to všechno cítil. Jako dusivou peřinu, která ho táhla k zemi. Musel to alespoň zarazit. Sebral provaz, který byl odhozený na zemi u koní. Měl ho připravený pro případ nouze. Nohy se mu zlehka zabořovaly do karmínového mechu. Arm se mezi tím zhroutil na kolena. S každým jeho nádechem viděl, jak se krev valí proudem. Přestože věděl, že mu nikam nedokáže utéct, svázal mu provazem ruce i nohy. Utáhl smyčky tak silně, že Arm zaskuhral, ale ani se nehnul.

Kvenlia se snažila promluvit. Byla v šoku z té bitky. Ruce a nohy se jí třásly tak, že nebyla s to se hnout. Špitla pouze směrem obou elfů: „Pomoz mu.“

Imiris se k ní otočil. Nevěřícně povytáhl jedno obočí, ale pokračoval se svazováním. Zahlédla tu nenávist v hnědých očích. Konečně se sebrala. Postavila se a z cestovních vaků vytáhla obvazy a měch s vodou. Odhodlaně a s uplakanou, hrdě vztyčenou tváří, se hnala k Armovi. Imiris jí zatarasil cestu a silně ji chytil za zápěstí.

Vytrhla se mu. „Nech mě být. Podívej se, co jsi způsobil!“ Dala si opravdu záležet, aby vztek na něj byl nejsilnější z emocí, přestože věděla, že to není oprávněné. Imirisovýma očima se mihla bolest způsobená nedůvěrou. Poté se jí však se znechucením klidil z cesty. Klekla si k těžce dýchajícímu, svázanému Armovi. Byl v předklonu a bodné rány na zádech měl roztažené. Zvedl se jí žaludek z rozdrásaného masa. Zubaté čepele obou dýk vzaly za své. Zatnula zuby a namočila kousek obvazu. Sotva se dotýkala ran. Arm sebou pod každým tlakem škubl, ale nevydal ani hlásku. Zatlačila, aby zastavila krvácení. Potřebovalo to zašít, ale to neuměla. Otočila se za Imirisem. Ten už se k ní vracel zpátky se šicí sadou.

„Neudělám to. Udělej to sama. Pokud to neuděláš, nevadí. Zaslouží si zemřít.“ Nebyla to její vina a nechtěl, aby to tak působilo. Nemohl však zatnout zuby a vytahovat z bryndy násilníka. Už ne.

Kvenlia vzala do ruky jehlu. Prsty se jí chvěly tak, že trvalo několik minut, než dokázala navléct niť. Věděla, jak moc šití bolí. Nechtěla mu tu bolest způsobit. Na druhou stranu ale věděla, že bez toho zemře tak jako tak. Viděla zhruba, jak to udělal s její nohou. V Kentě se občas věnovala vyšívání. Nemohl to být takový rozdíl. Prsty levé ruky stáhla kůži okolo bodnutí k sobě. Arm vydal sten a svalil se na bok. Ztratil vědomí. Zhluboka se nadechla a pak znovu stáhla bodnou ránu. Na každou z nich potřebovala čtyři stehy, aby ji sešila. Když skončila, znovu mu omyla celá záda. Přikryla ho svým pláštěm a doufala, že se probere. Mlčky se vrátila k Imirisovi. Ten si během toho, co ošetřovala Arma, stihl očistit a obvázat svá zranění.

„Jsou jen povrchová,“ řekl, když viděl, jak ho zkoumá pohledem. „Proč jsi ho ošetřila? Po tom všem, co ti udělal, bys ho měla nenávidět. Parchant jako on si nezaslouží nic jiného než smrt,“ plivl ještě na jeho adresu. Cítil se mizerně, protože to zase zbabral. Měl jí pomoct chránit, ale od jeho příjezdu byly věci horší a horší. Nabídl jí kus chleba a sýra. Chvíli trvalo, než ho přijala.

„Záleží mi na něm. Nebo… Já nevím. Pokud je jiná možnost, lidé a ostatní bytosti by neměli umírat zbytečně. Smrt je sice mostem do jiného světa, ale není i tento, ve kterém jsme, překrásný? Nechci o něj nikoho ochudit. Navíc je skoro jako tvůj bratr,“ volila slova pečlivě. Pak se konečně hladově zakousla do kousku chleba.

„Myslíš si, že monstrum jako on, má nárok na bytí?“ Neviděl už v něm nic jiného. Byl pro něj ztracený. I on se snažil dostat něco do staženého žaludku. Negativní emoce ho začaly pomalu opouštět a mysl se vyjasňovat. Došlo mu, co udělal. Rozhlédl se po krvavé spoušti. Rukama si prohrábl vlasy. Dělalo z něj to, co provedl, stejnou odpornou bytost? Znovu si přál, aby jeho mimořádné schopnosti působily i na něj. Do nosu ho štípal kovový zápach, necítil však nic, co by naznačovalo, že Arm zašel dál než za svléknutou halenu. Mírně si oddechl, protože nebyl připravený vést s ní tento typ rozhovoru. Oba tedy mlčky jedli s očima upřenýma tupě do dáli.

?

Slyšel hluboký hlas, jak ho volá. Bylo to, jako by našel domov. Bloudil místnostmi. Šel za zvukem hlasu, který se čím dál více přibližoval. Po pár zatáčkách chodbami našel toho, který ho volal. Usmíval se na něj s nabídnutou rukou. Když se jí chopil, naplnilo ho prázdno. Nic ho netížilo. Veškeré obavy se rozplynuly a byl tu jen on. Jeho otec. Následoval ho po točitém schodišti do jeho komnat. „Tohle je tvůj pokoj,” řekl mu. Sám to ale už dávno věděl. Opravdu tu byl doma. Otec ho hojně pohostil a pak se odebral do svých komnat. Když osaměl, roztáhl šedé závěsy a pohlédl z okna. Venku před ním panovala tma, která se jako mlha táhla přes pustinu.

S trhnutím se posadil. Chtěl si promnout oči, které měl spánkem slepené. Pohnul rukama směrem k obličeji a zjistil, že je má svázané k sobě. Zaklel. Otupěle se snažil rozpomenout, kdo a kde je. Zatřásl hlavou. Když konečně přišel k sobě, dostavily se k němu nejen vzpomínky, ale také úporná bolest. Se zaskuhráním se přetočil na kolena. Vlasy mu padaly do očí. Zaklonil hlavu a rozhlédl se kolem. Nedaleko něj zahlédl jejich koně. Pokusil se postavit, ale pevně svázané nohy mu to neumožnily. Dřepl si na zem. S námahou začal škubat a kroutit rukama, ve snaze uvolnit provaz. S každým pohybem cítil palčivou bolest z ran na zádech.

„Nechci ti brát iluze, ale myslím, že je tvá snaha marná,” ozvalo se po jeho levici. Zašklebil se a poraženě se otočil za tím hlasem. Imiris ho upřeně sledoval. Seděl nehnutě, ani nemrkal.

„Rozvážeš mě? Nebo budeš jen civět?” Arm neměl ve zvyku se doprošovat, ale opravdu rukama nehnul ani o píď. Natáhl svalnaté ruce přítelovým směrem. Imiris se nepohnul. „Jsem si vědom, co jsem provedl. Mohl za to ten pach. Nečekám, že bys to pochopil. Bylo to jako jiná dimenze. Všechno kolem mě se rozpustilo…” Vzpomínkami zabloudil k tomu okamžiku. Nikdy předtím se mu to nestalo. Chtě nechtě se pousmál. Stačilo to k tomu, aby Imirise namíchl ještě více. Než se stihl nadechnout, chytil ho za vlasy a škubl vzad. Na odhaleném krku mu na pulzující tepně přistálo ostří čepele. Polkl a ohryzek, který poskočil, přitlačil na dýku. Ta prořízla kůži. Pár kapek se rozuteklo po jeho krku. Arm se usmál.

„Dávám ti poslední možnost! Dobře si to pamatuj. Kdybys nebyl jako můj bratr, hnil bys dávno v mělkém hrobě. Pustím tě, protože si to přeje. Já to nechci.” Uvolnil stisk ve vlasech a stáhl čepel. Arma počastoval vzteklým kopancem do břicha. Teprve poté mu rozvázal pouta.

Arm si promnul ruce. Zápěstí ho pálila. Postavil se a záda se mu přitom znovu napjala. Zaklel. Prošel kolem spící Kvenlii. Neuvědomil si, že během jeho nevědomosti nastal večer. Oblékl si svou košili, která se neustále povalovala na zemi. Z brašny vylovil sušené maso. Svalil se na zem a zhltl ho, jako by týdny nejedl. Po boji se cítil vždycky vyčerpaný, byť byl krátký. Neodvažoval se ke Kvenlie přiblížit, a tak si po jídle ustlal kousek od koní. Lehl si na břicho, aby uvolnil bolest v zádech.

„Neobtěžuj se, vezmu si první hlídku,“ houkl na něj Imiris. Seděl hned u dívčiny hlavy. Arm mu neodpověděl, pouze si zívl.

?

Nad ránem ho probudil Imirisův křik. Volal ho a v jeho hlase poznal zoufalství. Zamžoural. Rozhlédl se kolem a zjistil, že se napůl rozednilo. Lesem se rozprostírala hustá mlha. Vstal a zamířil k příteli. Cestu mu zkřížil xiril. Překvapeně uhnul útoku a tasil meč, který měl upevněný v koňském sedle. Okamžitě ho obklopila další pětice. Pár rychlými výpady je probodl. Pokračoval za Imirisem, který byl obklopený další skupinou. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Hledal Kvenliu. Prodíral se mezi xirili, kterých pořád přibývalo.  Mlžný opar mu tu práci jen ztěžoval. Otočil se právě včas, aby viděl, jak se krčí u stromu a řítí se k ní další zrůda. Rozběhl se jejím směrem. Uťal stvůře hlavu a krev vystříkla na dívčinu tvář.

„Běž!“ vychrlil na ní. Vydal se naproti Imirisovi, který si už klestil cestu zpátky. Nevnímal vlastní bolest a vytrvale postupoval. Najednou to kolem utichlo. Xirilové se zastavili a Imiris s ním zrovna tak. Vzduchem projela vibrace energie. Na jednom místě, mezi stromy, mlha ustoupila. Arm přimhouřil oči. Na prostranství vstoupil zahalený muž a za ním čtyři další. Když shodili kápě, zjistil, že se jedná o elfy. To jejich šance na úspěch výrazně snižovalo. Stiskl meč, až mu zbělely klouby. Imiris vedle něj se napřímil.

„Konečně jsem vás našel! Pojďte se mnou a vaše utrpění bude menší,“ zaskřehotal.

Arm se nasupeně zamračil. „Pokud se to zvrtne, vezmi Kvenliu a jeďte,“ řekl Imirisovým směrem. Odplivl si na zem před sebou. Jeho protivník se pousmál. Xirilové okolo nich se dali znovu do pohybu. Část z nich se rozběhla přímo k dívce. Arm do Imirise strčil, aby ho probral. Sám nastavil meč a sekal jednu zrůdu za druhou. Muži, kteří přišli s vůdcem, k němu vyrazili.

Kvenlia čekala připravená v sedle hnědáka. Ten sebou neklidně házel. Vyděšeně se rozhlížela po svých ochráncích. Imiris už mířil přímo k ní, ale Arm se stále prosekával středem. Zakřičela na něj. Naneštěstí na sebe upoutala pozornost temného elfa.

Slyšel Kvenliino zavolání. Zahlédl muže, kteří k němu mířili. Měl ještě náskok a oběhl je obloukem. Vrhl se na jejich vůdce. Byl stejně statný jako on i jejich síly byly vyrovnané. Šli si po krku. Protivník si všiml obvazu na jeho zádech. Využil první příležitosti, která se mu naskytla. Prudce ho kopl do páteře. Projela mu jí ostrá bolest a podlomila mu kolena. Sebral zbytky svých sil, aby se dokázal znovu postavit. Držel meč před roztřeseně před sebou. Elf na něj vycenil oslnivé zuby. Arm se zarazil. Zaslechl kroky za sebou. Otočil se, ale už bylo pozdě. Elfí bojovníci ho obklopili. Jeden mu vykopl meč z ruky a druhý ho udeřil do žeber. Zasípal. Přiletěla ještě pěst, které se mu zastavila o obličej. Odplivl krev. Dva bojovníci ho chytili za ramena. Jeden mu zaklonil hlavu a ten poslední něco podával svému veliteli.

„Tohle ti uleví. Až se probereš, všechno pochopíš.“

Arm se zazmítal. Odpovědí mu bylo škubnutí hlavou. Elf k němu přistoupil se stříkačkou v ruce. V ní měl nataženou namodralou látku. Neměl nejmenší tušení, co by to mohlo být. Naposledy se snažil ucuknout. Marně. Ucítil ostré bodnutí. Krkem mu projela tlustá jehla. Směs, která jí protekla, pálila jako oheň. Muži kolem něj uvolnili sevření. Armem zazmítala křeč. Svalil se do klubíčka a házel sebou v agónii. Přestal vnímat své okolí a nic necítil. Nevěděl, kam ho vezmou. Poslední, co zaslechl, bylo jedno jméno. Rysvir.

Imiris strhaně doběhl ke koním. Vyskočil do bělákova sedla. Zachytil Kvenliin pohled.

„Přeci ho tu nenecháme,“ vzlykla. Seskočila z koně a začala se prodírat Armovým směrem. Vzduch proťal jeho výkřik. Zrak se jí zastřel. Viděla, jak sebou na zemi hází. Chtěla mu pomoci, i když věděla, že to nedokáže.

Imiris zaklel a vyběhl za ní. Hlavou se mu honily myšlenky. Neměly se čeho zachytit. Z rozbitého rtu mu kapala krev a cítil se vyčerpaný. Přesto popadl Kvenliu do silného sevření. Pořád nechápal, proč jí na něm tak moc záleží. Házela sebou v jeho sevření a kopala do něj. Křik se jí rval z plic ve vlnách.

„Poslouchej mě, Kvenlio. Musíme utéct. Nemáme proti nim žádnou šanci. Na riskování je tvůj život příliš cenný.“ Zdráhalo se mu, mluvit o ní jako o obchodním zboží. Ale byla to čistá pravda. Nemohla si dovolit umřít.

„A co jeho život!“ zaječela mu do tváře. Bojovala, aby uvolnil stisk.

„Promiň mi to,“ řekl a odtáhl ji ke koním. Zoufalstvím mu ochabla v náručí. Bělák byl od pohledu silnější, a tak si ho zvolil jako vhodnějšího. Hnědáka odpoutal. „Běž, jsi volný,“ zašeptal mu do ucha a poplácal ho po šíji. Kůň hlasitě zaržál a rozutekl se mezi stromy. Imiris vyskočil s Kvenliou do sedla. Pobídl koně k rychlému trysku. Nižší větve ho šlehaly do tváře. Čekal, že za nimi muži půjdou. Několikrát se ohlédl, ale nikdo za nimi nebyl. Podivil se tomu. Nedávalo to smysl. Proč se spokojili s Armem?

Kvenlia plakala. Slzy se jí koulely po tvář a zanechávaly po sobě solné stopy. Ochable nadskakovala na koni, kde ji držela pouze Imirisovo náruč. Mířila s ním pryč z lesa. Jizvu na obličeji jí pokrývala zaschlá krev. Oba vypadali, jakoby právě vylezli z jatek. Ohlédla se na Imirise. Netušila, která krev je jeho, a která je zrůd. Zaťala pěsti do bílé hřívy. Zbarvila ji do karmínově rudé.

„Brzy tam budeme,“ pronesl neurčitě. Hlas se mu nesl po větru.

„Kde?“

„V Liquendiru.“

---