TD - Dopisy Múze (III)

Múzo mému srdci stále drahá a vzácná,

... i přes všechny vývraty a výmoly na Cestě, a přes občasné řinčení oceli v pečlivě voleném expresivu, se mi dnes stala podivná věc - dostal jsem se do časové tísně. Ano, už vidím, jak krčíš své půvabné obočí, a říkáš: "To si neumíš lépe zorganizovat svůj kalendářík? Říkala jsem si, že je dnes v trůnním sále podivně ticho, když jsem smýčila pavučiny a věšela prádlo (a jestli cekneš něco o služebnictvu, přerazím ti prsty svým zánovním jezdeckým bičíkem s intarzovaným motivem velmi zamyšleného morijského trpaslíka!) Úkolem královského minesengra je vhodným hudebním doprovodem jitřit či konejšit mou urozenou mysl, podle mimoverbálních pokynů zprostředkovaných mírou nakrčení mého ladného a ušlechtilého obočí." 

Jsem bohužel trochu krátkozraký, takže jsem hned nerozeznal, jestli tvá urozená ručka třímá ještě pavučinami ověnčené koště, nebo již zmíněný bičík, a proto jsem raději o krok ustoupil a nacvičeným pohybem tasil (meč ne, ten je na monstra, a hůl na lidi)... svou (nikoliv z vlaků) otřískanou kytaru, jejíž zvuk se Ti tak líbil, a kontroval majovým akordem, protože od jistého korpulentního českého písničkáře vím, že majové akordy jsou v podobných situacích prostě trumfová esa (nejraději mám Cmaj, protože k zaměstná na hmatníku pouze prostředníček a prsteníček, takže je možno zbylými dvěma prsty dělat na obecenstvo rázovitý posunek, kterému horkokrevní Italové říkají jadrně "Cornuto!").

Je to už přes čtyřiadvacet hodin, cos mi poslala onu vyčerpávající analýzu od Velmistryně své lóže, kabalu, či jak se tomu odborně říká (či jste od Toma Clancyho převzali termín "splinter cell"?) a přemýšlel jsem neobvykle dlouhu, co odepíšu na tu rezultativní a po všech stránkách zajímavou litanii, a nenapadlo mě vůbec nic, co by buď neznělo banálně, už bys sama nevěděla, nebo vedlo ke konfliktu, jehož výsledek byl pro mě v duchu známého epigramu od K. H. Borovského nemohl dopadnout dobře, protože jsem přece jen nedovzdělaný chasník s hlínou na mých nemožně světle hnědých Bombadilovských kožených botách, a ty krásná a urozená Čarezna, které se klaní pouhá půlka Zeměkoule pouze z té prosté příčiny, že z té druhé na Tebe přes výši Tvé ztepilé postavy prostě není vidět. (Jak to udělal kolega Pokušitel, že dokázal vyzdvihnout Ježíše z jeho pouštní meditační stanice a pouhým vertikálným pohybem směrem od naší planety učinit viditelnými všechna králoství světa, to v Bibli vysvětleno není, a nedokázal mi to uspokojivě vysvětlit žádný z křesťanů, do kterého jsem na své klopýtavé pouti životem drcnul či narazil. Záhada? Mohou v době družic a Google Earth vůbec ještě existovat?)

Safra, půl dvanácté, Vlad Tepész, můj starý známý (jaktože pořád chybí na Orloji? Měl jsem pocit, že jsem Mistra Hanuše zahlédl na minulém ročníku Zombie Walku, musím se ho na to příště zeptat!) mi klepe na okno přesýpacími hodinami, jako že si mám pospíšit, neboť uzávěrka Tématického dne prózy se opět kvapem blíží. Naštěstí se moje pověstná efektivita v generování obsahuprostých textů krátí s mými umpalumpovskými sklony k prokrastinaci (za dnešek jsem stihl procvičit skoro všechny nejprofláklejší rytmy na darbuku, protože můj tonbak utrpěl zranění - nechal jsem ho na slunci, jen půl hodiny, ale se zvukem se stalo... ah... neptej se, trhá mi to srdce, naštěstí jen mé vlastní), takže i dnes jistě stihnu obojí - tarotovou věštbu pro dnešní den, ze kterého zbývají již jen minuty, formální odpověď na okultní rozbor Tvé Mistryně (tímto se jí klaním napříč Astrálem, co ubohý bahnem a krví pomazaný hedge wizard, a vzdávám jí veškerou povinnou úctu, co osobě stojící v hierarchickém žebříčku okultní Camarilly tak vysoko nade mnou, že ani podešví nedohlédnu... ale kdesi ve Vyšších Sférách, kde svítí Lux Perpetua bez ohledu na tenčící se zásoby ropy a zemního plynu a zmrzlina je zadarmo a nekazí žaludek, tam kdesi ji tuším, a tímto směrem se také kladím - nejdřív záklon, a pak předklon, podoben porcelánové figurce jistého světoznámého fotbalisty, jehož jméno jsem zapomněl, neboť mě fotbal vůbec, ale vůbec nezajímá ...). 

Když už je řeč o krvi, zazvonil u mých dveří jakýsi Eliphas Levi ze Speciálního odboru Ministerstva pro Paranormální jevy, že prý svými nočními lety v havraní podobě narušuji vzdušný prostor, který je vzhledem k výjimečné situaci vyhrazen pro vojenská letadla a drony, a jinou kovovou havěť, nehledě na svévolné porušování přírodních zákonů... blablabla, nebudu Tě unavovat už tak dost únavnou ouřední hantýrkou, long story short, když se nezasmál mému vtipu o drzosti a vlezlosti "hermetických elévů", ztratil jsem s ním trpělivost, rozbil jsem mu hlavu svou vycházkovou holí (pěkný überhau jen švihem zápěstí, hlava pukla jako meloun, ostatky jsem zakopal pod stromem na dvorku, kdybys potřebovala někdy femur, fragment lebky či jinou část jinak velmi zachovalého lidského skeletu k nějakým nekromantickým experimentům, tak šest pídí od kmene ve stranu půlnoční, místo je chráněno jen lehkým maskovacím zaříkávadlem...). Neděs se, byl to jen úředník, vyslanec ošklivého Státu, který nám skrze daně krade naše výplaty, kromě mzdové účetní ho jistě nikdo postrádat nebude - prudil, a nesmál se mým vtipům, tak co s ním?!

Přes mou přerozkošatělou rozvláčnost se tedy zdá, že i tentokrát stihnu jak uzávěrku Tématického Dne Prózy, tak i odpověď Tvé jasnosti (dnes jsem Tě trestuhodně zanedbával, a sám si strhnu osobně týdenní gáži, královská pokladna to bude při dnešní inflaci jistě potřebovat!). Ještě poslední nepodstatnost - Tématický den má jakési téma (duh!), které je určeno citátem nějakého spisovatele jménem Skála (Štajn? Petr? Svatý Péťo, jsi to ty?!), který se dopustil v knize, kterou jsem nečetl, níže uvedeného citátu (nemůžeme v dnešní zrychlené době stíhat číst všechno, zvlášť, když některým pro samé psaní nezbývá na čtení čas, no né?!). Rozseknu tedy Yanagibou onen citát na tři věty, a naložím s nimi jako s tarotovými kartami, jak to běžně dělávám - tedy zde je věštba pro posledních patnáct minut tohoto kalendářního dne:

"Jedeme už celý den, ale až tady jsme zůstali jako očarovaní."

Haha - doslova. Proč, na jak dlouho, a z jakého důvodu, to ani jeden z nás neví (ale víme, že to nevíme), takže nic nového. Je ale užitečné začínat na stejně straně knihy. 

"Vy si to možná ani neuvědomujete, vy to vidíte denně."

To asi platí pro kohokoliv. Proto tak bolí ono zaklínačské "Dáš mi to, o čem si neuvědomuješ, že to denně vídáš doma!" Nebo to bylo jinak? Samé citáty, už se mi v hlavě pletou...

"Ale tady ten výběžek lesa, za ním to dvojí pásmo hor, západ slunce a teď ta louka..."

Les je jasný, z něj lezou obludy, vítaný zdroj XP bodů a snadná cesta k neustálému levelování - Queen of Wands, osobní rozvoj, a tak dále. Hory známe taky - na jedné stojí Pražský hrad, který občas vyvěsí místo státní vlajky čísi spoďáry, a ten druhý jsme už společně dvakrát rozřízli zapadajícím sluncem jako džedájovským světelným mečem. Ale ta louka - ta louka, ta mě láká. Roztáhnout se na trávě, na dece nebo bez ní, to je jedno, dívat se do propasti Oblohy (noc je lepší, ale ani dny nejsou k zahození - kdo jsem já, abych šikanoval samotného Heliose?), zastavit syčící písek v Hodinách, a žvanit a poslouchat... a... a dost, další část už prostě veřejná být nemůže! ;-)

PS - já hlava skopová, Prsten, Frodo, Prsten, v Dnu Pytle zůstat nemůže! Chovej ho v tajnosti, a kdybych se nevrátil... ne, jiný příběh (nakonec z toho opravdu bude "Merlin a Nimue", i když zrovna tenhle kousek jsem s Tebou hrát nechtěl). Už vím, Page of Swords, Zrcadlo, Gunter O'Dimm, a Jungův Stín - věděl jsem, že ta karta je přece jen něčím signifikantní. Jednak riskuji, že Tě svým třetím dopisem nepobavím, a že skutečně dojde na metaforické meče - ale což, když Queen of Wands říká, že hlavní je osobní rozvoj, a opouštění vyplyšovaných komfortních zón, je třeba poslechnout a přinášet oběti. Pohled do zrcadla na mundánního je s přibývajícími roky sice stále bolestivější, ale není to nic proti pohledu do tváře našeho Stínu. I na té kartě se ho malíř odvážil nakreslit jen horní polovinu tváře, a o to je děsivější - to tušené a neviditelné je vždy mnohem, mnohem děsivější než to, na co jsme si stihli zvyknout. Však také geniální Haruki Murakami ve své fantastické knize "Konec Světa - Hardboiled Wonderland" varuje před těmi, kdo by nám chtěli pod jakoukoliv záminkou odseknout náš Stín a zbavit nás tak definitivně kontaktu s částmi našeho Já, které jsme se z jakéhokoliv důvodu zatlačit do Nevědomí. Tygr, kterého v džungli není vidět, je totiž nebezpečnější právě proto, že si je vědom naší ochabující pozornosti. That said, I see Her, and I am serious this time, fanciful literary experiments and occult flirtations aside, I see Her, you know who I am talking about, the one clad in leather and cambric, she sometimes looks through your eyes, and she is definitely on some of those photos. You'll probably say: "Gimli the Grey, as usual, what you see is only your own fear!" And that may very well be, I was wrong about as many times I was right in the past. But just in case I am not wrong this time, a modicum of caution is advised! It's no coincidence the card carries the "Lantern" symbol, as too much Light and Clarity can bring demise as surely as Darkness and Dread. Hwe wo ho so yie, nuabaa!