nemá to chybu, ale stejně se ničeho nedobereš... (3)

 

7)

Adrian Kreutz

 

Revising the Manifesto

 

The French Dispatch and May 1968

 

Soixante-huitard (množné číslo soixante-huitards): Někdo, kdo se účastnil občanských nepokojů ve Francii v květnu 1968, které se vyznačovaly studentskými protesty a rozsáhlými stávkami, nebo je jinak podporoval.

 

Revize manifestu

 

Francouzská depeše a Květen 1968

 

The Point – A magazine founded on the suspicion that modern life is worth examining.

November 10, 2021

 

https://thepointmag.com/politics/revising-the-manifesto/

 

 

"Podívaná na rozpor je tady, rozporujte tedy s podívanou," hlásala jedna z mnoha frází, které byly během květnových bouří roku 1968 ve Francii vylepeny na stěnách Sorbonny, na plakátech, písních a pamfletech. Estetika Atelieru Populaire, tiskařského družstva, které vyrostlo z Ecole des Beaux Arts, inspirovala celou generaci "protestních umělců": od Basquiata po Banksyho, od situacionistů po Stone Roses. Hesla uměleckého družstva – "buďte realisté; požadujte nemožné" nebo "zakázat je zakázáno" – mohou dnes působit nevkusně. Přesto vizuální jazyk Atelieru Populaire stále odráží nesmírnou sílu revolučního ducha.

 

Frankofilský filmař Wes Anderson uvedl do kin svou dlouho očekávanou filmovou podívanou Francouzská depeše, přičemž druhá viněta filmu, "Revize manifestu", slouží jako pocta pařížským studentským bouřím z května '68 a jejich propagandistické estetice (nebo estetické propagandě?). Jako nejnovější komodifikace mytologie Května '68 (k jeho padesátému výročí například Dior a Gucci v roce 2018 uvedly oslavnou kolekci, respektive kampaň s tématikou Května '68) je Andersonův portrét revolučních událostí, které vykresluje jako události bez jakékoli politické váhy, možná přece jen blíže realitě roku '68 než jakákoli politická rekonstrukce a intelektuální glorifikace, které ovládly veřejnou paměť. Nechali jsme se my, kteří známe rok '68 pouze prostřednictvím revizionistické mytologie, oklamat ohledně jeho kulturního a politického významu? Podívaná na zpochybnění je tady; zpochybněme tedy tuto podívanou.

 

Květen '68 se v obecné paměti, snad s výjimkou hnutí Occupy, zapsal jako poslední záblesk možnosti revoluce v Evropě – nešlo jen o spor zaměřený na politické instituce, ale na společnost a život obecně. Možná to byla promarněná příležitost. Z velké části se ignoruje, jak rozptýlený společenský převrat ve skutečnosti byl, a dodnes převládá vyprávění o hrdinství jednotlivců, kterými byli: Jean-Paul Sartre, Rudi Dutschke, Jean-Luc Godard, Daniel Cohn-Bendit, abychom jmenovali alespoň některé. Pokusy o klasifikaci událostí Května '68 mají navíc tendenci zahrnovat příčiny pozdějších sociálních hnutí a kulturních trendů do konglomerátu pokrokového rozčarování a morálního relativismu, který je květnovou mytologií. Revizionistická mytologie, která přetrvává. Existuje feministický Květen, intervencionistický Květen, marxistický Květen, utopický Květen, existencialistický Květen, situacionistický Květen a Květen Charlese de Gaulla, na který se obvykle zapomíná.

 

Wes Anderson patří ke generaci politických teoretiků, aktivistů a umělců, jejichž představy o Květnu '68 se formovaly díky jeho připomínání, nikoli díky události samotné. Jeho ztvárnění Května '68 je v mnoha ohledech nemájové. Na scénu, která zobrazuje studentské revolucionáře požadující změnu v ulicích Ennui-sur-Blasé (ano, tak se jmenuje Andersonova fiktivní Paříž), jsou "Revize manifestu" absurdně – ač možná přesně – zpolitizované. Sedí jako jeden z "článků" v Andersonově metapříběhu, kterým je The French Dispatch, francouzský časopis o politice, poezii, chuti a vůni a umění, psaný americkými novináři-expatrianty. The French Dispatch není doslova založen na New Yorkeru, ale byl jím "zcela inspirován", říká Anderson v rozhovoru pro tutéž publikaci. Když Anderson na střední škole poprvé objevil svět literárních časopisů, a zejména New Yorker, tíhl k povídkám – potravě pro začínajícího scenáristu. Na univerzitě v texaském Austinu sáhl hluboko do archivu místní knihovny, aby vytáhl staré svazky, s výslovným zájmem najít nějakou dosud nepřečtenou neznámou povídku J. D. Salingera. Francouzská depeše je milostnou básní frankofila, který emigroval opačným směrem, k umělecké, sáhodlouhé a zábavné časopisecké scéně, která vyrostla v evropských městech plných kaváren, odstartovala generaci spisovatelů a umělců a dala hlas prchavému pocitu osvobození, kvůli němuž mnozí Američané – především asi James Baldwin – opouštěli domov.

 

Mají tyto typy časopisů nějaký nárok na skutečnou politickou relevanci, nebo je to, jak se zdá z The French Dispatch, estetika se vším všudy? Dnešní New Yorker se vedle mnoha dalších progresivních literárních časopisů vyprofiloval jako seriózní politická publikace, která k politice přistupuje "po Gramsciho způsobu" – prostřednictvím umění a kultury. Andersona – jehož barevná, twee estetika často zastiňuje obsah jeho filmů – bychom tedy mohli číst jako kritiku tohoto efemérního přístupu k politice, nebo francouzský Dispatch jako komentář k nárokům na politickou relevanci těchto (pravděpodobně nenáročných) časopisů. Nebo lze Francouzskou depeši vnímat jako upřímnou, i když lehce záludnou poctu revolucím v životním stylu, které pro mnoho umělců, spisovatelů a redaktorů časopisů Andersonovy generace představovaly skutečný odkaz roku '68.

 

Po estetické stránce nese "Revize manifestu" vliv francouzské Nové vlny. Je to Andersonova óda na Jeana Renoira a Jeana-Luca Godarda. Sekvence střídá (bez zjevného důvodu) texturovanou černobílou a chladně tónovanou, růžovo-křemennou barevnou paletu. Film často přeskakuje mezi poměry stran a občas zabrousí do animace.  Z politického hlediska je Andersonův Květen '68 stejně prázdný jako jeho barevný vizuál. Střety s rasismem nebo karcerálním komplexem jsou zamlčeny. Atmosféra je po celou dobu bezstarostná a naznačuje, že v revoluci nejde o nic skutečně důležitého. Zeffirelliho manifest – corpus eponymus – zůstává "k revizi". Heslo revolty – "Mládež je nevrlá" – je zlehčující, a přesto téměř zábavně trefnou karikaturou dnešní (budoucí) protestní kultury: její sebereferenčnosti, dívek z plakátů, povrchních politických požadavků. Andersonův pohled na Květen '68 má však možná blíže ke skutečnému duchu roku '68 než kterýkoli z retrospektivně vnucených a přepolitizovaných metanarativů.

 

Další pozoruhodné reprezentace soixante-huitards byly neméně skeptické k jejich dlouhodobému politickému významu. Britská novinářka Gudie Lawaetzová sešila hodiny a hodiny archivních záběrů zachycujících všechny zlomové okamžiky revolt. Odpovídá na otázku, co se v květnu 68 stalo, tak přesvědčivě, že sledování alternativních vyprávění se zdá být téměř zbytečné. Podobně jako Anderson i Romain Goupil přibližuje Květen '68 jako období hledání identity, sexuálních experimentů, vzletného intelektualismu a uměleckého bádání. Jeho film Polovina života z roku 1982 zobrazuje velkou euforii z pokusu o revoluci a ještě větší dysforii, která přišla po něm. Vrcholem žánru "nonšalantní boho/bohémští studenti žijící v Paříži během revoluce, tvořící umění a kouřící opium" je však pravděpodobně snímek Bernarda Bertolucciho Snílci, který bere Květen '68 jen jako kulisu pro zkoumání polyamorie.

 

Důležité je, že existuje více než jeden "skutečný příběh" roku '68, a to, který z nich se vám dostane do rukou, závisí na tom, zda je vyprávěn z pohledu různých postav: studentů, dělníků a vlády. Většina rekonstrukcí dosud ignorovala skutečnost, že pod intelektuálním lešením, které poskytl Sartre a spol., zela propast mezi tím, jak dělníci viděli události roku '68, a tím, co tytéž události znamenaly pro studenty. Mezitím, když počáteční květnové nadšení opadlo a policie 16. června znovu obsadila Sorbonnu, se slovutní dělníci i studenti dostali do pozadí a de Gaullova vláda dosáhla největšího vítězství v dějinách francouzského parlamentu (jeho strana získala 353 křesel oproti skromným 57 křeslům socialistů). Na rozdíl od utopického myšlení, za které je Květen '68 obvykle chválen, vypovídají květnové události o úspěchu řemesla udržení statu quo. Mavis Gallantová v článku pro New Yorker shrnula situaci po roce 68: "Všichni žijeme v budoucnosti, v něčem, co se neuskutečnilo." De Gaullova anti-May nakonec udělala své. La lutte nepokračovala.

 

Občanské nepokoje začaly sérií studentských protestů proti kapitalistickému konzumu, vládě, konzervativismu vzdělávacích institucí a rostoucímu vlivu amerického imperialismu na Francii. Poněkud opožděně, ve své knize Kontrarevoluce a revolta z roku 1972, filozofický plakátový chlapec roku 68 Herbert Marcuse napsal:

 

"Aby se rozšířila základna studentského hnutí, navrhl Rudi Dutschke strategii dlouhého pochodu institucemi: pracovat proti zavedeným institucím a zároveň v nich pracovat, ale ne jednoduše "nudit zevnitř", spíše "dělat práci", učit se (jak programovat a číst počítače, jak učit na všech úrovních vzdělávání, jak používat masmédia, jak organizovat výrobu, jak rozpoznat a vyhnout se plánovanému zastarávání, jak navrhovat a tak dále) a zároveň si při práci s ostatními zachovat vlastní vědomí."

 

Studenti se rychle rozešli s tradiční levicovou představou státu jako nástroje politické změny a předzvěsti osvobození. Tradiční mocenské struktury po staletí formovaly politické instituce Francie tak, že byly pro revoluční boj téměř nepoužitelné. Revoluce musela stát obejít. Dlouhý pochod institucemi musel být opuštěn.

 

Tváří v tvář brutální moci státu museli revolucionáři rychle přehodnotit svou strategii. Řady policistů útočících na neozbrojené demonstranty se staly jakýmsi leitmotivem protistátního průmyslu oslavujícího květen '68. Poté, co vyšla najevo drakonická taktika policie, vyzvaly francouzské odborové konfederace ke stávkám na podporu demonstrantů. Objevilo se obvinění, že policie eskalovala nepokoje tím, že špehovala demonstranty a nechala agenty provokatéry házet zápalné lahve z jejich středu. Divoká nálada v reakci na policejní brutalitu se rozšířila rychleji, než se očekávalo, a zapojilo se do ní jedenáct milionů dělníků. Jednalo se o největší generální stávku, o jakou se kdy Francie pokusila. Ve skutečnosti byly tyto stávky rozptýleny po celé zemi, sotva si uvědomovaly společný politický cíl a oficiální počty nejsou známy. Na druhé straně ideologického plotu se 30. května více než půl milionu lidí vydalo do průvodu po Champs-Élysées na podporu prezidenta de Gaulla. Ač se to vzhledem k mýtu roku 68 může zdát nepravděpodobné, jednalo se pravděpodobně o největší jednotlivou politickou demonstraci tohoto období.

 

Vnitřně rozdělené protesty postrádaly jednotnou vizi. Květen '68 nebyl jednou událostí, ale mnoha událostmi. Byly to studentské protesty, stávky a stranická politika. Umírněná komunistická strana se například stavěla proti revoluci, protože tvrdila, že svou moc může legitimizovat pouze prostřednictvím voleb, nikdy ne hrubou silou. Pod vlivem ortodoxního marxistického pojetí dělnické třídy jako nositele revoluce se studenti vypravili do továren a nabádali dělníky, aby vstoupili do jejich řad, nikoliv však jako jejich budoucí šéfové, ale spíše jako jejich domnělí spojenci. Jak studenti, tak dělníci chtěli de Gaulla odstavit od moci, ale studenti se nedokázali spojit s praktickými požadavky dělníků a dělníci v realizaci posthegelovské filozofie viděli jen malou přitažlivost. Vnější obraz dělníků a studentů stojících bok po boku, sjednocených za revoluční věcí, je pouhým výmyslem. Studenti sdíleli idealistickou touhu po absolutním osvobození lidského já "Překážky kladené požitkům podněcují neomezené požitky," zní další heslo – zatímco dělníci vyjadřovali pragmatičtější potřeby: lepší mzdy, nemocenskou, dovolenou.

 

Dělníci požadovali chléb a máslo, zatímco studenti bojovali za emancipaci intelektu. Co si takoví deprivovaní dělníci mohli myslet o cynické propagandě Atelier Populaire, jako byl například slogan "Nikdy nepracujte!"? Mnozí dělníci byli k upřímnosti požadavků studentů skeptičtí a nechápali jejich motivaci. Colette Danappeová, která pracovala v továrně na okraji Paříže, se obrátila proti revoluci, když studenti zapalovali auta: "Říkala jsem si: 'Celý život šetříš, aby sis něco koupil, a pak ti to někdo zničí'." Alain Krivine, samozvaný trockista, si byl údajně vědom této svízelné situace: "Pochodovali jsme s dělníky, ale nebylo mezi námi žádné spojení." Tento nedostatek spojení přetrval v reprezentaci událostí; přestože ve skutečnosti politické požadavky vzešly od dělníků, byly to právě studentské protesty, které byly široce připomínány a připomínány jako hlavní politická událost. Andersonovo filmové ztvárnění tak pěkně vystihuje politickou povrchnost "sorbonňanů", která dobře ladí s poněkud blazeovaným středostavovským liberálním psaním raného New Yorkeru. V tomto smyslu zůstává Anderson věrný objektu svého obdivu. Z kritičtějšího pohledu lze mít za to, že Andersonovo zaměření na pseudoradikální bohémské studenty urážlivě stírá skutečné politické sázky tohoto hnutí. Květen '68 nebyl nepolitický, ale to, co jej činilo politickým, dělnický boj, v jeho filmu chybí, stejně jako v mnoha jiných zobrazeních. Stejně politicky významné je i závěrečné uchopení moci de Gaullisty. Ze dvou úhlů pohledu byl tedy Květen '68 o politice. Na druhou stranu umělecké studentské protesty byly s největší pravděpodobností stejně nepolitické, jak je Anderson vykresluje.

 

Andersonův apolitický obraz studentského osmašedesátého naznačuje revizi přijatého veřejného mínění. Odborná debata se však shoduje: mimo akademickou půdu měly studentské protesty pouze symbolický význam. Byly jiskrou, ale nakonec také vodou na mlýn plamene. Mitchell Abidor ve své orální historii tohoto období cituje jednoho ze studentů, který odpovídá na otázku, zda házel dlažební kostky na policii: "No jo. Neměl jsem s tím žádný problém. A taky jsem házel kuličky, které jsme ukradli v obchodech". Studenti házeli první kámen, a to doslova. Jejich neschopnost spojit se s dělníky však nakonec revoluční věc ochromila. Je však zajímavé, že v rámci akademie měl Květen dalekosáhlé důsledky. Co se týče kulturní sféry, nebyla to pro jednou ruka vítěze nějakého minulého konfliktu (tj. de Gaulla), která se natáhla, aby rozšířila své sevření na přítomnost a budoucnost, jak říká politický filozof Raymond Geuss. Jaký je tedy kulturní odkaz Května '68?

 

Jean-Jacques Lebel, pařížský umělec, se nedomníval, že by se bez něj obešla některá ze sociálních hnutí, která vznikla po roce '68. "Květen '68 byl pro mě velkým přínosem. To lze v nejlepším případě označit za nejednoznačnou diagnózu. Mnoho současných sociálních hnutí trpí podobnou nemocí, kterou je neschopnost přesvědčit kritickou masu o své revoluční věci.

 

V západních intelektuálních dějinách je totiž Květen '68 považován za bod obratu – a to nikoliv v pozitivním smyslu. Z hlediska sociální teorie Květen '68 zviditelnil neschopnost ortodoxního marxismu vysvětlit měnící se realitu a poskytl živnou půdu pro vznik teorie nových sociálních hnutí. Michel Foucault například tvrdí, že antimarxismus Května '68 byl nejen produktem neúspěšných revolučních bojů, ale také tím, co tyto revolty vůbec umožnilo. Pařížští revolucionáři podrobili zkoumání to, co bylo doposud truismem: že revoluce jsou téměř z definice marxistické. Cílem Foucaultova následného díla bylo teoretizovat společenskou změnu prostřednictvím jiných, nehegelovských kategorií. V roce 1984 Pierre Bourdieu, který na toto téma psal několikrát, publikoval svou nejsystematičtější analýzu Května '68. Došel k závěru, že jeho "nejtrvalejší účinek" byl jako "symbolická revoluce", která zdůraznila "jinak silně potlačovaný politický rozměr nejběžnějších symbolických praktik". Nicméně jako "revoluce", napsal později, květen "selhal".

 

Wes Anderson ve svém charakteristicky komickém a povrchním portrétu studentských bouří v květnu '68 přispívá k mytologii, ale osvěžujícím způsobem se zdráhá retrospektivně vnucovat tomuto neslavnému jaru další politický metanarativ. Anderson vykresluje revoluční studenty jako to, čím jsou: studenty, mladé lidi s vysokými ambicemi, s teenagerovskou závratí, s elegantním smyslem pro oblékání a upřímně řečeno, s jinými věcmi, než je svržení kapitalismu. Když se mladým lidem nedaří pochopit smysl revoluce, Anderson jim řekne, aby se "přestali hádat a šli se milovat". A tak to také udělají.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

8)

Dan DiPiero

 

The impossibility of critique:

 

On "The French Dispatch" & May '68

 

Dan DiPiero je hudebník, přednáší komparatistiku na Ohio State University a moderuje podcast Public Cultural Studies. Píše knihu o improvizaci, která vyjde v nakladatelství University of Michigan Press.

 

Nemožnost kritiky:

 

o "Francouzské depeši" & Květnu '68

 

Cleveland Review of Books, A regionally focused journal of criticism, December 28, 2022

 

https://www.clereviewofbooks.com/home/the-french-dispatch-may-68-essay

 

 

1.

Francouzská depeše Wese Andersona je filmem vignet, který vzniká jako celek ze součtu svých částí. Film není ani tak "o" – jako spíše posledním číslem fiktivního, stejnojmenného literárního časopisu provádí diváky otevřeně po vzoru The New Yorker. Každá povídka ve filmu diváka zasazuje do jednoho z tematických esejů časopisu a poodhaluje tak autorův styl psaní a pohled na svět. Prostřednictvím těchto esejů a úvodního skeče se Dispatch naposledy hlásí americkému publiku z fiktivního města Ennui-sur-Blasé.

 

Vzhledem k tomu, že film má několik různorodých dějových linií – každá je doplněna hutnými, svět budujícími detaily –, lze jej považovat za něco jako Andersonův magnum-opus. Tím, že film tak důkladně odbourává osobní příběhy jednotlivých postav, může dělat to, co jeho filmy vždycky uměly nejlépe: pohybovat se nepřímo a rámovat témata s určitou zvláštní, přísnou estetikou. Andersonovy filmy přitom vykreslují patos každodenního života, sledují podivné, nedokonalé lidi, kteří se drží toho, na čem jim záleží, bez ohledu na to, jak jsou svérázní nebo výstřední, a to navzdory jakémukoli chaosu, který kolem nich vypukne v běžném životě. Dispatch inscenuje tento patos propracovaněji a složitěji než snad kterýkoli z jeho předchozích filmů. Avšak právě úspěch v tomto smyslu zaručuje neúspěch filmu v jiném: ve svých kavalírských, bezkontextuálních odkazech na události reálného světa Dispatch dokazuje, že Andersonův estetický vesmír nemůže účinně koexistovat s naším vlastním.

 

Problém je v tom, že k dosažení tak ambiciózních výšin v Andersonových vlastních filmových podmínkách musí i politika vstupovat pod úhlem. Nikdy se jí nezabýváme přímo, je držena v určitém odstupu, lomená pouze skrze to, jak ta která událost nebo kontext ovlivňuje vyprávěný příběh. Jakkoli se mi film líbil (a líbil se mi), můj první zásadní problém s ním souvisí s tímto okatým vstupem. Na rozdíl od jiných Andersonových počinů se Dispatch pokouší do svého osobitého estetického prostoru začlenit materiál z reálného světa – odkazy na skutečné lidi i historické události. Ale vnášení Andersonovy charakteristické frivolnosti a mrtvolného humoru do problémů a lidí, na kterých divákům skutečně záleží, nefunguje stejně jako například zcela fantastický prostor Moonrise Kingdom/Království vycházejícího měsíce nebo veselá (ehm) encyklopedie The Life Aquatic; když jsou sázky vyšší, než Anderson připouští, jeho humor upadá.

 

V této eseji se budu úzce držet viněty, která mě stále trápí nejvíc, "Revize manifestu". Právě tato druhá depeše se nejpříměji odvolává na politický kontext z reálného světa, a to ne ledajaký: kataklyzmatické události, které se odehrály ve Francii v květnu 1968, jsou obzvláště zatížené, prodchnuté politickými důsledky, které Anderson zřejmě považuje za stěží hodné uznání. To, že film považuje Květen '68 za prostředek k něčemu, je místo, kde začínám mít s filmem French Dispatch jako celkem určité potíže.

 

Zmíněný příběh ve filmu podává Lucinda Krementzová (Frances McDormandová), a přestože se týká událostí studentského povstání obecně, reportáž se rychle soustředí na jednoho z vůdců hnutí, Zeffirelliho B. (Timothée Chalamet). Na začátku scény se Krementzová – přítelkyně Zeffirelliho rodičů – zúčastní večeře v jejich domě, jen aby našla samotného Zeffirelliho, jak se schovává v koupelně a pracuje na svém politickém manifestu. V jednom z těch andersonovských záběrů, které jsou zároveň strhující i vtipné, oba zakončí večer tím, že si nasadí dvojí plynové masky a společně se vydají do stávky, přičemž se postaví přímo před kameru, aby víceméně oznámili, že večírek (večeře) skončil.

 

V celém Krementzově vyprávění je studentské hnutí vykresleno jako okouzlující i naivní, filozofické i pubertální, moderní i avantgardní, omezené právě tou nezkušeností, z níž čerpá sílu. Studenti diskutují jeden s druhým, nesouhlasí "jen kvůli argumentům", zatímco se potloukají po kavárně Le Sans Blague, hrají šachy, nosí roláky a tančí u jukeboxu. Je to možná stereotyp francouzské mládežnické kultury, který však má zachytit něco z radikální změny, jež v šedesátých letech minulého století zmítala francouzskou společností. Studenti jsou idealističtí a bystří, oddaní názorům, které zůstávají spíše obdivuhodné než konkrétní, a nepochopitelní pro starší, zkratkovitě ovlivněné nezadržitelnou modernitou.

 

Ve vágnosti svých požadavků mají studenti z Ennui mnoho společného s těmi ze skutečné Paříže. V jasném kontrastu s maloměstským obrazem studentské revolty v Ennui však skutečné události května '68 představovaly, jak píše Kristin Rossová v knize May '68 and its Afterlives, "největší masové hnutí v dějinách Francie, největší stávku v dějinách francouzského dělnického hnutí a jediné 'všeobecné' povstání, které vyspělý svět od druhé světové války poznal". Zdaleka se nejednalo o regionální spor v nudném městě, "stávka postihla všechna profesní odvětví a všechny kategorie dělníků; žádný region, město nebo vesnice ve Francii nezůstaly nedotčeny". Stejně jako v Ennui i v Paříži studenti protestovali proti rigidní hierarchii akademického prostředí, proti přísnému platónskému rozdělení lidí do jejich "správných" rolí, které určovala řada hodnocení, státních zkoušek a dalších disciplinárních režimů, jež filtrovaly studenty do určitých profesí již od útlého věku.

 

Odlišně od hravého líčení policie v "Revisions", to však byla ve skutečnosti státní brutalita, která protesty v Paříži vystupňovala: nejen nevybíravé bití studentů policií, ale ještě předtím její vnucená přítomnost na univerzitní půdě jasně ukázala vztah mezi autoritou univerzity a autoritou zákona. Když policie 3. května vtrhla do svatostánku Sorbonny, byla překročena hranice. "Do 11. května se klíčovým požadavkem studentů stalo odstranění policie z univerzity. Samotná přítomnost policie znovu a znovu sloužila k politizaci situace" (Ross).

 

Jak se studenti, profesoři a ti, kdo "nosili knihy", stávali stále častěji terčem nevybíravého bití, francouzskými dělníky hýbal pocit solidarity s jejich věcí. Právě to pomohlo proměnit kritiku hierarchie v kritiku pracovní nerovnosti v kapitalismu. Ale samozřejmě to není jen skutečnost, že se zapojili dělníci, co vyznačuje Květen '68 jako ohnisko třídního boje; samotní studenti se od počátku inspirovali marxistickými akademiky jako Henri Lefebvre, Louis Althusser a Jacques Rancière a přímo se jimi zabývali. Síla hnutí spočívala v tom, že odmítalo vnímat mladé univerzitní studenty jako něco odděleného od zájmů pracujícího lidu.

 

Události Května '68 byly nejen důrazně nehravé, ale i tak hrozivé, že prezident Charles de Gaulle uprostřed chaosu tajně uprchl a radil se s generálem Jacquesem Massuem v západním Německu. Po určitou dobu tak nikdo ve Francii nevěděl, kde se prezident nachází. Spíše než jako únik však de Gaullova cesta do zahraničí fungovala jako posílení spojenectví, upevnění jeho moci a akčního plánu. Po návratu de Gaulle rozpustil Národní shromáždění, vyhlásil nové volby a brutálně potlačil nesouhlas. Protesty byly potlačovány přímo i nepřímo, a to prostřednictvím atmosféry zastrašování a paranoie ztělesněné postavou policisty v civilu.

 

Od té doby se podle Rosse stal Květen '68 obětí revizionistických historií, které se ho snaží zbavit jeho radikální politiky a násilí, s nímž se setkal, a místo toho ho charakterizují jako generační konflikt mezi starými a mladými, něco podobného britské invazi. Namísto toho, aby chápali ústup kapitalismu jako porážku aktivistů z roku 68, "oficiální narativ" ve veřejném diskurzu oslavuje tento ústup jako "naplnění jejich nejhlubších tužeb" a naznačuje, že kapitalistická modernita byla celou dobu cílem. Souhrnně řečeno, podle Rosse byl "Květen '68 v posledních třiceti letech pohřben, prohrabán uhlím, banalizován nebo reprezentován jako monstróznost". Převaha takových trivializujících pohledů skutečně v jistém smyslu znamená návrat či vítězství arogantního pohledu, který nabízel mainstreamový tisk před rokem 68: že francouzští studenti v moderní době měli hlavy plné zbytečné popkultury a "zajímali se jen o to, jak získat povolení, aby dívky mohly chodit do chlapeckých kolejí v Nanterre". (Podobný požadavek ostatně zaznívá i na začátku protestů Ennui).

 

Vztah Francouzské depeše k tomuto diskurzu můžeme vytušit, když si uvědomíme, že Mavis Gallantová – skutečná reportérka, z níž postava Krementzové vychází – ve skutečnosti publikovala depeši z Paříže, napsanou v květnu a červnu 68. roku. Přečtení byť jen dvou vět této eseje umožní čtenáři zaslechnout, jak Krementzové filmové vyprávění úspěšně zachovává znaky Gallantové stylu. Mám však podezření, že přečtení dvou odstavců vyvolá pocit rozpolcenosti: v "Revisions" se dramatické sázky protestů – tak hmatatelné v reportáži Gallantové – zcela vytrácejí. Zůstává jen tenký zbytek spisovatelčina stylu, lesklý a pouhý povrch oddělený od věcných zájmů, které ho ovlivnily.

 

Odtržení se netýká jen tónu. Jak divák pochopí z jejich vzájemného opuštění večeře ve prospěch politického aktivismu, Krementzovou a Zeffirelliho spojuje zřejmý vztah. Krátce po setkání se spolu vyspí a Krementzová (jako profesionál) také upravuje Zeffirelliho manifest. Na konci příběhu, stejně jako ve skutečnosti, se protestní hnutí vystupňuje a my nacházíme studenty ve střetu s policií, zabarikádované za pytli s pískem na veřejném prostranství. Protože Anderson k tomuto skutečnému konfliktu přistupuje stejně jako ke všem konfliktům, je tento stand-off zprostředkován a zároveň metaforizován prostřednictvím šachové partie, kterou hraje Zeffirelli se starostou města. A tato hra možná také přímočaře analogizuje zdroj mých potíží s "Revizemi manifestu": nesporně se podílí na onom druhu trivializace, který identifikuje Ross. Tím, že Dispatch zobrazuje střet s policií prostřednictvím šachové hry, redukuje policejní násilí (a tím i celý společensko-politický význam Května '68 – stejně jako násilí policie v této zemi) na záležitost odvádějící pozornost od zábavy, pouhou kulisu pro důležitější dějovou linii: Zeffirelliho romantické pletky.

 

2.

Během tohoto vrcholného střetu si jiný student v čele hnutí přečte manifest, který Zeffirelli rozeslal, a polemizuje s jeho obsahem. Když Juliette (Lyna Khoudri) – vždy puristka mezi nimi – zjistí, že dodatek přidala Krementzová, vypukne mezi nimi třemi spor o novinářskou neutralitu a také o Krementzové nevhodné angažmá v hnutí i v souvislosti s osobou Zeffirelliho samotného. Krementzová si uvědomí a slovně odsekne, že nejenže porušila svou novinářskou neutralitu ("pokud vůbec existuje"), ale také se postavila do cesty rodícímu se mladému románku mezi Zeffirellim a Juliette. Poté, co si to s oběma protagonisty příběhu vyřídí, Krementzová pronese něco, co se zdá být morálním ponaučením celého příběhu: "Přestaňte se hádat. Jděte se milovat."

 

Jestliže byl Květen '68 ve veřejném diskurzu banalizován, má i nadále mimořádný význam pro určité, vzájemně se překrývající skupiny vědců, kteří tuto událost čtou jako komentář k samotné možnosti práce, kterou děláme: práce kritiky a, v návaznosti na Marxe, možnosti změnit svět. Pro ty, kdo studují v odlišných tradicích frankfurtské školy, je Květen '68 jak okamžikem výjimečné revoluční energie, tak srdcervoucí scénou ztraceného potenciálu, kvazimýtickou událostí, o níž nemůžeme přestat přemýšlet, nakolik je zatížena symbolickým významem a představuje nejbližší okamžik, kdy západní společnost dokázala identifikovat a svrhnout nerovnosti způsobené kapitalismem a imperialismem v moderní době. Poukazuje také na okamžik před upevněním neoliberální politiky na konci 70. a v průběhu 80. let, na žhavé ohnisko, v němž se jiné způsoby života zdály nejen představitelné, ale i možné.

 

Pokud můžeme Květen '68 číst jako metaforu kritiky stávající hegemonie i organizovaného odporu proti ní, Zeffirelliho opuštění věci ve prospěch lásky jako by podporovalo to, co vědci označují jako "reparativní obrat" v kritické teorii, vlnu studia, která, jak píše Patricia Stuelke ve své knize The Ruse of Repair, "se zabývá tím, jak lidé nacházejí 'útěchu', 'potravu' a nástroje pro přežití v textu kapitalismu a impéria", což je zájem, který "je tak často formulován jako úleva od vyčerpání z boje proti strukturálnímu násilí, které jako by nikdy nepolevovalo a neustupovalo". " Na rozdíl od přístupu frankfurtské školy odkládají reparativní studia kritiku mocenských struktur, o nichž už údajně všichni vědí, že jsou vykořisťovatelské, a místo toho prosazují "hledání radosti tam, kde je to možné, ctění praktik přežití, nalézání útěchy v kontaktu napříč časovými a jinými měřítky rozdílů a oslavování reforem jako vítězství".

 

V knize The Ruse of Repair Stuelke důkladně kritizuje reparativní obrat jako generativní, ale v konečném důsledku chybný vývoj, který je navíc informován, i když pomáhá udržovat samotné praktiky neoliberálního kapitalismu, před nimiž se snaží skrýt. Východisko je samozřejmě zcela pochopitelné; ve světě, kde je státní násilí běžné a nevyhnutelné, ve světě, který se řídí tím, co bychom mohli po vzoru Marka Fishera nazvat kapitalistickým realismem, není divu, že někteří badatelé dospěli k přesvědčení, že nalezení potěšení je to nejlepší, v co můžeme doufat. Háček je v tom, že se oprava stává sebenaplňujícím se proroctvím. Tím, že se předem rozhodneme, že kritika je zbytečná, nás oprava preventivně odvrací od kolektivního boje k samotným individualizovaným estetickým zájmům, které neoliberalismus podporuje, i když tyto zájmy zahrnují určitou míru budování společenství. Soustředit se na vlastní potěšení může být radikální v kontextu, kdy je potěšení systematicky odpíráno těm, kteří jsou v kapitalismu marginalizováni, ale také to zaručuje vítězství statu quo. Ve chvíli, kdy Zeffirellli a Juliette opouštějí místo, policie proráží barikády. Myšlenka na později: Říci, že kritika nemá smysl, je jiný způsob, jak říci, že je nemožná.

 

A přesto vítězstvím policie příběh tak docela nekončí. Je pravda, že Juliette a Zeffirelli opouštějí svou věc, aby se mohli vyspat, a je pravda, že při tom diváci pochopí, že boj skončil – vpád policie signalizuje konečné vítězství de Gaulla, a tím i návrat kapitalistického řádu. Ale právě tehdy se Krementzové vyprávění na poslední chvíli vrací, aby diváky informovalo, že než šel její příběh do tisku, Zeffirelli zemřel mladý a že jeho podobizna, "masově vyráběná a zabalená do smršťovací fólie, se bude prodávat jako žvýkačka pro hrdinou inspirované". A zde se objevuje moje druhá potíž s tímto příběhem: jak máme Zeffirelliho smrt chápat? Pokud se s ní zachází jako s dodatečnou myšlenkou, mění to, co čtu jako podporu reparativního/opravného postoje Dispatch?

 

Z toho můžeme vyvodit přinejmenším dvě možnosti: 1) vzhledem k tomu, že poslední akcí, kterou Zeffirelliho vidíme, je přečtení jeho "revizí manifestu" z pirátské rozhlasové věže, můžeme usuzovat, že jeho smrt je důsledkem toho, že se nakonec nespokojil s tím, že zůstane v ústraní; možná, že jeho návrat do boje (tak zní implikace) je tím, co ho nakonec zabije. V tomto případě je jeho smrt obžalobou, komentářem k marnosti zavádějícího protestu a potvrzením toho, že mučednická smrt je nejlepším výsledkem příliš horlivé vzpoury. Jinými slovy, kdyby zůstal v posteli, nemuselo se to stát.

 

Na druhou stranu 2) je možná potvrzení toho, co se stane se Zeffirellim po jeho smrti, prostředkem, jak poukázat jak na nevyhnutelnost vítězství kapitálu, tak na zrůdný způsob, jakým je toto vítězství zajištěno; jinými slovy, kritikou způsobů, jakými kapitalismus požírá – nejen, ale zejména – své nejhorlivější kritiky, přičemž Zeffirelliho kritiku zbavuje jedu tím, že ho zabije a prodá jeho podobiznu. V tomto případě je sardonické přiznání Zeffirelliho osudu prostředkem kritiky systému, v němž se veškerý politický boj redukuje na politiku reprezentace: feminismus, dekolonializace, trans práva, antiimperialismus a sociální spravedlnost mohou volně kolovat, pokud se tak děje na zboží a prostřednictvím zboží. Stát zasahuje pouze tehdy, když tytéž komodity inspirují k přímé akci.

 

Co si o tom máme myslet jako diváci? Popis Zeffirelliho proměny v sérii masově vyráběných produktů je nám podán rychle a bez komentáře, jako by nesděloval nic jiného než předem daný závěr. Ale přistupuje k samotné předvídatelnosti závěru cynismus (samozřejmě, že to tak dopadlo, v tak krutém systému), nebo spíše rezignace (samozřejmě, že to tak dopadlo, ty blázne)? Vzhledem k tomu, co Ross označil za revizionistický diskurz kolem Května '68, je až příliš snadné chápat tento film jako podporu druhého postoje. Zeffirelliho transcendence do čistého ideálu rámuje Ennuiho protesty jako formu mladistvé vzpoury, jistě dramatické a přinejmenším pro jednoho člověka tragické – ale nakonec "stojící za to", protože otevřela francouzskou společnost liberálním a osvíceným způsobům současné společnosti, od sexuální revoluce až po čas šetřící pohodlí amerických kuchyňských spotřebičů. Zeffirelli to možná trochu přehnal (kdo by přece chtěl svrhnout kapitalismus?), ale jeho naivní idealismus přinesl nečekaný užitek. Jinými slovy, Zeffirelli byl obětí nutnou k tomu, aby puritánská Francie vstoupila do moderní doby.

 

Ať už však budeme film číst jako obžalobu zrůdné nevyhnutelnosti kapitalismu, nebo Zeffirelliho nemístného idealismu, závěr je stejný: smrt a komodifikace, v tomto pořadí. Jak reparativní věda, tak Francouzská depeše se tedy svým způsobem potýkají s nemožností kritiky, s otázkou, co si myslíme, že se snažíme udělat, když organizujeme (myšlenky/lidi) proti útlaku. Pocit, který Dispatch vyvolává, je stejný jako u těch studií, které berou jako samozřejmost nekonečnost kapitálu, kde jsou akademici charakterizováni jako trochu hloupí a idealističtí za to, že poukazují na násilí kapitalismu, kterému všichni rozumíme, ale které je koneckonců prostě naší realitou. Stejně jako ve filmu Jeana-Luca Godarda La Chinoise z roku 1967, který je obecně chápán jako prorocká předpověď toho, co přinese Květen '68, je revoluce zastavena, zmařena právě tím idealismem, který ji vyvolal. V obou filmech se prosazuje realita.

 

3.

Důvodem, proč pro mě bylo snadné "Revisions" zamířit těmito směry, je to, že tvrzení, že kritika je nemožná, nakonec znamená, že moje vlastní práce učitele je také nemožná: jaký smysl má učit se kriticky myslet o světě, když je tento svět pekelně odhodlaný zadupat kritické myslitele do země? Vskutku, pocit marnosti mě pronásleduje denně, pocit vyvolaný korporatizací univerzity, že my, studenti i profesoři, stále více procházíme kolem, zatímco se nám hroutí domeček z karet – nebo že kritické myšlení bylo redukováno na další termín pro zvyšování hodnoty akcionářů. Výuka, učení, kritika, to vše je znemožněno desetiletími privatizace a upevňováním kapitálu. Tady končíme? Jestliže jedno poučení z La Chinoise, Francouzské depeše a Května '68 spočívá v nemožnosti kritiky, existuje přinejmenším jedno další.

 

K pochopení tohoto poučení se nemusíme obracet na žádného z filozofů roku '68. Místo toho můžeme jednoduše vzít v úvahu libovolný počet z několika desítek plakátů, které studenti rychle vytiskli sítotiskem a poté vylepili po celé Paříži během událostí roku '68. Na jejich obrázcích důsledně vidíme spojení požadavků studentů a požadavků dělníků, spojení, které jasně artikuluje: od továrny až po univerzitu je veškerá práce prací. Na rozdíl od dodnes převládajícího postoje na akademické půdě Květen '68 jasně ukazuje, že mezi intelektuálem a dělníkem není a nemůže být žádný rozdíl. Z tohoto pohledu je kritika nemožná pouze do té míry, do jaké člověk není vždy již součástí toho, co zpochybňuje, do jaké míry si akademici představují, že jsou odděleni od samotných bojů, které chtějí teoretizovat. Tím nechci tvrdit, že kritické myšlení je marné, ale že myšlení je v každém případě stejně tak záležitostí práce jako práce je aktem myšlení.

 

Ve chvíli, kdy jsme dosáhli vrcholu prekarizace – kdy se co nejvíce pracovních míst, od vědce NASA přes řidiče Uberu, vysokoškolského profesora až po "tvůrce obsahu", stalo smluvními pozicemi – byla někdy naléhavější doba trvat na tomto čtení? V době, kdy píšu tento článek, zažívají Spojené státy vlnu stávek, odborových organizací a aktivismu, jakou jsme nezažili už několik desetiletí, a to z dobrého důvodu: jsme, do očí bijícím způsobem, děsivě daleko od zavedení základní důstojnosti pro každého pracovníka, od mzdy na úrovni životního minima, všeobecné zdravotní péče, rodičovské dovolené, dostupného nájemného a v souvislosti s tím i od "université populaire", univerzity pro každého, formy vzdělání, která je běžná, ale o to významnější. Navíc to málo vzdělávacích možností, které se nám v této zemi podařilo zachovat, se stalo terčem nových (neustále se opakujících) útoků fašistických propagandistů, kteří doslova pálí naše knihy. Tváří v tvář pomalému násilí posledních desetiletí i stále ostřejším útokům na školy ze strany obnovující se bělošské nadřazenosti odmítá prezident Biden splnit svůj předvolební slib zrušit studentské dluhy a jeho návrh na bezplatné komunitní vysoké školy byl opuštěn.

 

S ohledem na to všechno je třeba zopakovat, že pravda roku '68 nespočívá v nějaké teoretické formulaci o roli ideologie v kapitalistické společnosti, ale v okamžiku, kdy se v sobě navzájem spatřovali montérkově modří dělníci a studenti filozofie. Právě tuto lekci Dispatch zcela opomíjí, ale tím nám dává příležitost k nové artikulaci: úkolem každé hodnotné kritiky není dekonstruovat z pozice nadřazenosti, ale zviditelnit souvislosti – v našem okamžiku souvislosti mezi stávkami, které zachvátily USA a protesty #BlackLivesMatter, které pro nás byly po léta vzorem přímé akce; mezi těmito hnutími a domorodým aktivismem kolem ropovodů; mezi tím, co se děje v USA, a protesty na COP26 – protože rasismus, koloniální vysídlení a klimatická devastace jsou konstitutivní funkce kapitalistického systému. Kapitalismus je především logika či epistemologie, celý způsob myšlení, který předepisuje jasné odpovědi na každou otázku. Tím, že trpíme násilím těchto odpovědí, jsme všichni propojeni.

 

S poděkováním Eleanor Paynterové a Gennarovi Di Tostovi.

 

(Neboť máme zrovna květen, o 54 let později, když já vkládám na pismaka.cz .)

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

 

---