nemá to chybu, ale stejně se ničeho nedobereš... (4)

 

9)

Siddhant Adlakha

 

The French Dispatch Review

 

A loving homage to print journalism.

 

 

 

Recenze Francouzské depeše

 

Láskyplná poklona tištěné žurnalistice.

 

Updated: 12 Oct 2021 7:13 pm

 

https://www.ign.com/articles/the-french-dispatch-review-wes-anderson

 

 

Francouzská depeše je plná hvězd a posetá pastelovými barvami a pohádkovým designem, který je pro Wese Andersona typický, ačkoli stejně jako mnoho jeho děl – zejména filmy z poslední doby jako Grandhotel Budapešť a Psí ostrov – využívá tento rozmarný přístup jako polštář pro závažnější a melancholičtější témata. Propojená antologie sleduje fiktivní americké noviny ve stejně fiktivním francouzském maloměstě, ale jednotlivé segmenty jsou založeny na skutečných reportérech a článcích, převážně newyorských, které režisér četl v době svého dospívání. Film je Andersonovou ódou na tištěnou žurnalistiku minulosti a přichází s jeho známými vizuálními výstřelky (a po cestě přidává několik nových), které dramatizují jak promyšlenost, tak strhující energii kronikářského zachycení vývoje dějin.

 

Ve Francouzské depeši jsou tyto dějiny pomyslnou směsicí Ameriky a Francie, z níž Anderson pochází a o níž si lze snadno představit, že by si z ní přál pocházet (pokud se dá říct, že jeho raná díla inspirovaná francouzskou Novou vlnou jsou něčím výjimečná). Příběh začíná nekrologem z roku 1975, a to jak redaktora Arthura Howitzera Jr. (Bill Murray), tak novin, které založil o 50 let dříve, francouzského listu Dispatch of the Liberty, Kansas Evening Sun. Howitzer Jr., částečně založený na spoluzakladateli New Yorkeru Haroldu Rossovi, byl přísný muž málomluvný – jak film dále ukazuje, protože část nekrologu je použita k zarámování zbytku příběhu ve flashbacích –, ale Anderson ho vykresluje s úctou a se slavnostní úctou k umírajícímu umění. Jeho noviny se věnovaly přiblížení Francie a francouzské kultury v Kansasu, což je druh globálního okna, do kterého si můžete představit mladého Andersona, jak horlivě nahlíží prostřednictvím časopiseckých článků, z nichž vycházely jeho čtyři následující příběhy.

 

V dalším krátkém prologu sledujeme cestovatele Herbsainta Sazeraca (Owen Wilson), který nás provádí po živých, ale makabrózních zákoutích městečka Ennui-sur-Blasé. Působí to jako představa nespokojeného teenagera o francouzské uměřenosti (název města znamená "nuda" a leží na řece "lhostejnosti"), ale film je navzdory tomuto jazykovému úvodu všechno, jen ne nihilistický nebo citově odtažitý. Sazerac je založen na newyorském spisovateli Josephu Mitchellovi, který je známý především svým zaměřením na ponurejší a nechvalně známé prvky New Yorku, a zdá se, že Andersonovo zarámování postavy a jejího psaní odkazuje (a v jistém smyslu kritizuje) na deformovaný pohled na dojemnou a výrazně lidskou realitu, kterou Mitchell přinesl na stránky.

 

Tento příběh připravuje půdu pro zbytek filmu dvěma klíčovými způsoby. Prvním je způsob, jakým využívá Howitzera Jr. v podání Billa Murrayho jako kontrastní hlas rozumu a autority, který usměrňuje rozbředlý (i když sebevědomý) cynismus, který Anderson přisuzuje Sazeracovi, jako by redaktor opravoval dospívajícího Andersona v jeho mylných představách o skutečné povaze Mitchellova díla. Druhým důvodem je způsob, jakým používá barvy. Sazeracova prohlídka města – zdánlivá dramatizace fantaskního článku, který napsal – zahrnuje kontrast rozdělené obrazovky mezi černobílými obrazy minulosti Ennui a současnými barevnými fotografiemi. Tento jednoduchý, rozpoznatelný vizuální jazyk pokračuje v celém filmu, přičemž každá část obsahuje barevné orámování předtím, než se její hlavní příběh odehraje v černobílých retrospektivách – s několika klíčovými výjimkami. V rámci každého flashbacku zahalí plátno krátké barevné záblesky, obvykle když postava spatří památné umělecké dílo nebo něco dojemného či svůdného, jako by tyto prchavé okamžiky a vjemy z dávných dob s ní přetrvávaly i v přítomnosti. Je to umění jako vzpomínka, myšlenka, kterou film nakonec ztělesňuje.

 

Po tomto krátkém cestopisu následuje první hlavní část nazvaná "Betonové mistrovské dílo", která obsahuje vzpomínky uměleckého kritika J.K.L. Berensenové (Tilda Swintonová), která vypráví příběh dlouhodobě uvězněného abstraktního umělce Mosese Rosenthalera (Tony Revolori/Benicio del Toro), stejně jako Rosenthalerovy múzy a vězeňské dozorkyně Simone (Léa Seydouxová) a divokého obchodníka s uměním Juliena Cadazia (Adrien Brody), který se snaží geniálního malíře zmanipulovat, aby pro něj vytvořil další mistrovská díla na prodej. Cadazio je založen na skutečném obchodníkovi lordu Duveenovi a Anderson zřejmě vychází z šestidílného profilu S. N. Behrmana v New Yorkeru, ale příběh je zároveň divácky originální, a to jak svým pochmurně zábavným pojetím umělecké inspirace a sebenenávisti, tak zběsilým líčením komediálních akčních scén. V některých z nich Anderson a jeho dlouholetý kameraman Robert Yeoman opouštějí pečlivou symetrii ve prospěch volnější a ruční kamery (kterou v jednu chvíli dokonce přivážou k jedoucímu invalidnímu vozíku), ale v jiných případech se tvůrci opírají do své zavedené estetiky až k rozkošné sebeparodii a nutí herce držet se v klidu, zatímco kamera se pohybuje bokem mezi obrovskými kulisami, z nichž každá zobrazuje záběry chaosu, které stírají hranice mezi "civilní" společností a světem za zdmi vězení.

 

Historie v tomto segmentu je zvláštní směsicí francouzských vymožeností a amerických zvěrstev, jako je například jedno temně humorné použití elektrického křesla, zařízení, které se ve francouzských věznicích nikdy nepoužívalo, ale ve Spojených státech zůstává jednou z možností. Tento hybridní přístup k minulosti se dostává do centra pozornosti ve druhém příběhu "Revize manifestu", v němž novinářka Lucinda Krementzová (Frances McDormandová), založená na Mavis Gallantové z The New Yorkeru, zápasí se svým místem v utváření dějin, když zaznamenává revoluci mládeže vedenou bojujícími studentskými frakcemi, z nichž jednu vede Juliette (Lyna Khoudri) a druhou Zeffirelli (Timothée Chalamet). Jejich jména evokují film Romeo a Julie z roku 1968 režiséra Franca Zeffirelliho, jako by Anderson míchal skutečné a filmové dějiny; vykresluje hvězdný obraz revolty, která odráží skutečnou revoluci z května 68 ve Francii (o níž Gallantová v té době informovala), ale odvíjí se v duchu hvězdné romance. Naivní a bouřlivou látku příběhu však Anderson prokládá i krátkými náznaky vážnější reality, byť nepřímo, prostřednictvím inscenace ve světě – což je technika, kterou použil ke zmírnění hran války a destrukce ve filmech jako Rushmore nebo Moonrise Kingdom a která se stala sebereflexivní premisou filmu Grandhotel Budapešť, jenž zvěrstva druhé světové války filtruje skrze několik vrstev fiktivního převyprávění.

 

"Hudba se stává rozpustilým tikotem hodin a ani na vteřinu nezpomalí."

 

Když však přijde třetí hlavní část, zdá se, že i Anderson si je vědom toho, že lze obrousit jen několik hran. V "Soukromé jídelně policejního komisaře" přetváří queer spisovatele a černošského bojovníka za občanská práva Jamese Baldwina v kulinářského kritika Roebucka Wrighta (Jeffrey Wright) – postava má rovněž podobu kulinářského autora The New Yorker A. J. Lieblinga – v příběhu, který se řadí k nejlepším vizuálním a tematickým počinům v pětadvacetileté kariéře tohoto filmaře. Wright při rozhovoru v televizním pořadu v sedmdesátých letech vzpomíná na své působení v Ennui v padesátých letech a na svůj úkol vytvořit profil asijského přistěhovaleckého kuchaře/policisty, poručíka Nescaffiera (Stephen Park). Během psaní příběhu se však on i Nescaffier nechtěně zapletou do rozsáhlého (ne)dobrodružství, když je syn policejního komisaře Ennui (Mathieu Amalric) unesen tajemným zločineckým mozkem (Edward Norton).

 

Hudba Alexandre Desplata se stává rozpustilým tikotem hodin a ani na vteřinu nezpomalí, když nás Wright provází svými téměř dokonalými vzpomínkami (události si pamatuje přesně tak, jak je napsal, a ne jak je viděl). V jednu chvíli Anderson a Yeoman použijí kruhový sledovací záběr s jemnými náznaky přiblížení dovnitř, aby zachytili opojné kulinářské blaho, které přináší Nescaffierovo slavné jídlo – což je na hony vzdálené jejich obvyklým lineárním pohybům kamery, které zachycují postavy z odstupu. Jako by se uvolnila část jejich strukturované zdrženlivosti. Jak už to tak bývá, tento segment září nejjasněji, když působí výrazně neandersonovsky. Jeho charakteristickou hravost občas přeruší drsné a znepokojivé momenty, kdy se nad Wrightovým ramenem začnou vznášet tiché, nevyslovené hrozby – například přízrak uvěznění, který má pro něj jako černocha v převážně bílém prostředí a homosexuála v době, kdy se něco takového v mnoha západních zemích trestalo, zvláštní význam. V těchto momentech se Anderson a Yeoman vzdávají svých obvyklých širokých úhlů a hlubokého zaměření. Jejich vzácné použití dlouhého objektivu nejenže rozostřuje živé detailní pozadí, ale nutí nás soustředit se především na Wrightovy obavy a tiché způsoby ohrožení jeho lidskosti.

 

V tomto segmentu samozřejmě nechybí rozmar. Kontrasty mezi explozivním násilím a inscenací dětské pop-up knížky jsou samy o sobě vtipné, a dokonce se v něm objevuje Andersonova nejzjevnější a nejzábavnější pocta časopisu The New Yorker: prodloužená scéna honičky animovaná ručně ve stylu jedné z charakteristických ilustrací tohoto časopisu. Ale to, co dělá tento příběh celistvým, je způsob, jakým je jeho karikaturní šílenství nakonec zakotveno ve skutečném příběhu outsiderů, jako jsou Wright a Nescaffier, jejichž krátké, ale smysluplné interakce se vyznačují komplikovanou tesklivostí, naznačující zdánlivě nikdy nekončící hledání nějaké idylické sounáležitosti v různých částech světa (černošský spisovatel James Baldwin, který dlouze hovořil o americkém rasismu, také strávil několik let v Paříži).

 

Snad více než cokoli jiného v Andersonově filmografii se zdá, že "Soukromá jídelna policejního komisaře" vyjadřuje jeho filmové fixace slovy (nebo spíše obrazy). Pronikavě zobrazuje způsob, jakým se jeho prostředí inspiruje nikoliv skutečnými místy, ale lokacemi, jak existují ve filmové představivosti, jako by byl na jakémsi nekonečném pátrání a neustále hledal neexistující realitu, kterou mu nezbývá než si sám vytvořit. Jeho pohádková Francie je ovlivněna litanií francouzských filmařů a přichází zabalená v jeho známém stylu – jen tentokrát jeho pohádková estetika sahá dále do třetího rozměru, s větší fyzickou a emocionální hloubkou, která sahá daleko do pozadí. Působí rozlehlejším a scéničtějším dojmem, s více detaily a lidskostí skrývajícími se za každým umělým rohem.

 

Verdikt

 

Francouzská depeše je ódou na tištěnou žurnalistiku a zároveň jedním z nejbohatších filmů Wese Andersona. Ačkoli vychází ze skutečných novinářů a článků, každý z jeho menších segmentů je vykreslen Andersonovým charakteristickým rozmarným stylem a vrcholí jedním z nejefektnějších a nejpromyšlenějších příběhů jeho kariéry.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

10)

Luca Bandirali

 

Dopo di me, il diluvio.

 

«The French Dispatch» di Wes Anderson

 

 

 

Po mně, potopa.

 

Za mnou, potopa.

 

"Francouzská depeše" Wese Andersona

 

Fata Morgana Web, 15 Novembre 2021

 

https://www.academia.edu/61768476/Dopo_di_me_il_diluvio_The_French_Dispatch_di_Wes_Anderson

 

 

Redakce časopisu The French Dispatch je jednou z náhradních či doplňkových komunit rodiny, kolem níž se často točí filmy Wese Andersona. Šéfredaktor je jako přísný, ale nakonec oddaný otec všem svým spolupracovníkům – dětem, které se na začátku filmu ocitají osiřelé a bez jakékoliv perspektivy, protože otec-šéf nařídil, že v případě jeho smrti bude časopis zastaven a doslova rozebrán. "Après moi, le déluge!", tvrdil Marx, není jen fráze připisovaná Ludvíku XV., ale je to "heslo každého kapitalisty" a dobře se hodí na redaktora rafinovaného časopisu, jehož poslední číslo slouží jako scénář filmu.

 

Čtyři články různého rozsahu (den cyklisty, život malíře ve vězení, horké dny studentského boje, neštěstí syna policejního komisaře) se loučí s věrnými čtenáři a vyzdvihují tvůrčí přínos jednotlivých vypravěčů k jednotnému projektu časopisu. Film tak znovu potvrzuje tendenci Wese Andersona konstruovat "teoretická podobenství o pojmu kolektivního autorství", přestože zprostředkoval sebeobraz, který je zcela v souladu s individuálním úpadkem autorství jako takového, jak tvrdí Devin Orgeron v Cinema Journalu v době natáčení filmu Il treno per Darjeeling (2007).

 

V tomto smyslu francouzská depeše inscenuje smrt tvůrce, který pracoval tak, že spojil ty nejlepší spisovatelské talenty; Přesně to dělá Wes Anderson s talentovanými filmaři, svými tvůrci a historickými spolupracovníky, jako je scénograf Adam Stockhausen nebo výjimeční umělci, kteří žijí v jeho filmech, jako je Milena Canonero, a především s velkou rodinou konkurenčních herců (Bill Murray, Jason Schwartzman, Willem Dafoe, Edward Norton, Bob Balaban, Adrien Brody, Tilda Swinton, Owen Wilson a Anjelica Houston, zde vypravěčka). Výsledkem je film, který se čte a listuje, film se třemi různými záměry: naprosto abstraktním záměrem natočit epizodický film, což je formát, který režiséra přitahoval z jeho vášně k filmům L'oro di Napoli (1954) Vittoria De Sicy a Il piacere (1952) Maxe Ophülse; záměrem natočit film o nejslavnějším americkém časopise New Yorker, jehož je čtenářem a sběratelem už od školních let; a konečně záměrem natočit něco ve Francii, kde už nějakou dobu žije.

 

Film nemá žádný přesný časový rámec, jediné autenticky datovatelné události se týkají Prvního máje ve Francii v epizodě inspirované slavnou reportáží Mavis Gallantové (zde ji hraje Frances McDormandová), v níž spisovatelka v kontaktu se studenty roku 1968 říká: "Žijeme v budoucnosti, uvnitř něčeho, co se ještě nestalo." Prostor města Ennui-sur-Blasé, ironická transfigurace Angoulême, urbanistická syntéza určité představy o Francii, patří do stejné imaginární dimenze.

 

Mohutný tok tohoto imaginárního časoprostoru je jako obvykle usměrňován inscenací, která ztužuje okraje obrazu, aby umožnila pečlivou práci s vnitřní kompozicí uspořádanou podle os symetrie, se zrcadlovým uspořádáním těl a objektů; s takto zablokovaným zorným polem jsou pohyby scény definovány na milimetr přesně a samotní aktéři se stávají objekty: Velmi zřetelné je to v epizodě s uvězněným malířem, kdy se finančníkovi strýcové (Harry Winkler a Bob Balaban) řadí na okraj záběru nikoli z historické nutnosti, ale právě diskurzivně, stylisticky.

 

Tato soustředěnost a organizovanost obrazu je zdůrazněna volbou formátu Academy, který ještě více omezuje pole a umožňuje režisérovi dokonale vyvážit všechny kompoziční prvky. Zvuk a barva jsou součástí tohoto normativního systému, Alexandre Desplat nastudoval malé hudební miniatury a Robert Yeoman střídá barevné a černobílé snímky (vše na 35mm film, natočené kamerou Arricam) lusknutím prstu. Mizanscéna zasahuje nejen do prostoru, ale také do času, který je pro režiséra v podstatě časem setkání mezi jednotlivými pohyby scény, tedy synchronností, která spolu s prostorovým doplňkem symetrie přispívá k pevné architektuře filmu.

 

Aby zdůraznil, že bez režiséra není filmu, stejně jako není časopisu bez šéfredaktora, Wes Anderson občas zastaví dění na scéně, ale ne pohyb kamery, která je v tomto pojetí filmu jediným důvodem,

mají lidé a věci důvod existovat.

 

Literatura

 

M. Gallant, The Events in May: A Paris Notebook – II, “The New Yorker”, 21 settembre 1968.

S. Morrison, How Wes Anderson turned The New Yorker into The French Dispatch, “The New Yorker”, 5 settembre 2021.

D. Orgeron, La Camera-Crayola: Authorship Comes of Age in the Cinema of Wes Anderson, “Cinema Journal”, vol. 46, n. 2, inverno 2007.

 

Pohyb kamery, která je v tomto pojetí filmu jediným důvodem, proč mají lidé a věci důvod existovat.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

11)

Edward Mendez

 

Wes Anderson’s The French Dispatch

 

Andersonův nejnovější film si uvědomuje, že spisovatelé jsou součástí svých příběhů stejně jako příběh sám.

 

Francouzská depeše Wese Andersona

 

The Brooklyn Rail, Kritické pohledy na umění, politiku a kulturu, December 2021

 

https://brooklynrail.org/2021/12/film/Wes-Andersons-The-French-Dispatch-2021

 

 

V novém snímku Wese Andersona Francouzská depeše (2021) je několik momentů, kdy postava "Veselého spisovatele/Cheeryho Writera" rozpačitě postává v pozadí a buď jí jablko, nebo čte paperback (a někdy obojí). Všechny scény Cheeryho Writera se odehrávají v sídle časopisu Francouzská depeše, fiktivní americké novinové pobočky, která se nachází v rovněž fiktivním francouzském městě Ennui. Cheery Writer, kterého hraje Wally Wolodarsky – jak je tento podivínský komediální pomocník uveden v oficiálních hereckých titulcích –, nemluví žádné repliky. Ve skutečnosti nemá na celý film žádný znatelný dějový vliv. O Cheery Writerovi se dozvídáme jen to, že je v Dispatchi zaměstnán už přes třicet let a nikdy nepublikoval jediný článek. Proč tedy vyniká, když ho ostatní nejspíš nepostřehnou?

 

Trvalá přítomnost Cheeryho Writera ve zdech Dispatch a ve světě Andersonova filmu je součástí toho, co odlišuje Francouzskou depeši jako film zcela zasvěcený a věnovaný představám o pracovním světě spisovatelů. Kolik spisovatelů za svou kariéru poznalo Veselého spisovatele? Přestože tento spisovatel "práci" neudělá (tj. nepublikuje), jeho nepřítomnosti na chodbách, mezi kójemi a u chladiče vody by si nepochybně všimli. Jsou duchovně nedílnou součástí spisovatelova prostoru a představivosti. Wes Anderson to ví.

 

Zatímco mnozí se zaměřují na vizuální znaky Andersonovy tvorby – symetrickou kompozici, hravé miniatury, rozmarnou akci, pastelovou výtvarnou výzdobu atd. –, často se přehlíží geniální budování světa, které Andersonovi vychází nejen jako režisérovi, ale jako scenáristovi-režisérovi. To neznamená, že by diváci v kinech neměli očekávat typický vizuální um, který si s Andersonovými snímky spojujeme (vizuálně je co obdivovat), ale tento film se od jeho předchozí tvorby odlišuje srdcem vloženým do scény za scénou, což se nejlépe projevuje ve scénáři.

 

Andersonův scénář, který obsahuje "story by", jehož popisy jsou tak dlouhé, že by stačily na obsazení samotného filmu (včetně Andersona, Romana Coppoly, Huga Guinnesse a Jasona Schwartzmana), je důkazem toho, že Anderson vytvořil svět bohatý na fascinujícím způsobem ztřeštěné postavy, a docela přesvědčivě zachycuje spisovatele a jejich hlasy v příbězích, které vytvářejí. Každá část filmu funguje, protože každý z jejich různých prvků se spojuje do tvorby bohatých a barvitých anekdot o příběhu a spisovateli zároveň. Film je víc než jen několik jeho vyprávění – je také o všudypřítomnosti spisovatele v textech, které vytváří.

 

Francouzská depeše je koncipována jako samostatné číslo časopisu. Struktura vyprávění filmu se odvíjí jako série článků (hraných jako viněty/epizody), které byly přetištěny v posledním čísle po smrti dlouholetého šéfredaktora Arthura Howitzera ml. (Andersonův stálý spolupracovník Bill Murray, kromě mnoha dalších). Film se skládá převážně ze tří zdánlivě nesouvisejících vinět, kterými pokračuje spletitá reportáž o městě Ennui Herbsainta Sazeraca (Owen Wilson) na kole, a nabízí oživlé stránky Dispatch/Depeše, prokládané vyprávěním jednotlivých autorů a některými úpravami, které přinesl Howitzer ml.

 

Jestliže některé kritiky francouzskému Dispatchi vyčítají, že film nesouvisí se třemi vinětami/epizodami, pak velká část těchto pocitů pochází z hrubého omylu těch, kteří neznají nebo nechtějí rozšířit, co příběhy dokážou. Příběhy ve filmu jsou zcela samostatné, jak by články měly být, a hrají svou silnou stránku jako stručné, výmluvné příběhy. Chtít po tomto snímku, aby svévolně navlékal své části triptychu dohromady kvůli nějakému záměrnému pocitu soudržnosti vyprávění, je medvědí službou kontemplaci, kterou vyvolává Andersonova struktura filmu jako časopisu a začlenění samotných spisovatelů do jejich příběhů.

 

Prvním článkem, který zažijeme, je "Betonové mistrovské dílo/The Concrete Masterpiece", příběh v rámci přednášky o (sebe)týraném umělci Mosesi Rosenthalerovi (Benicio Del Toro) od spisovatelky a Rosenthalerovy nadšenkyně (a možné někdejší milenky) J. K. L. Berensenové (Tilda Swintonová). Přednáška se zabývá Rosenthalerovým životem, zejména jeho pobytem ve věznici Ennui, kde se Rosenthaler věnuje malování abstraktních aktů své múzy/vězeňské dozorkyně Simone (Léa Seydoux).

 

Když se k Rosenthalerovým obrazům dostane další vězeň, obchodník s uměním, který se vyhýbá placení daní, Julian Cadazio (Adrien Brody), zaváže se, že Rosenthalera prodá a uvede na trh jako další pilíř umění. Po několika letech prodeje Rosenthalera na umělecké scéně vyvrcholí očekávané odhalení Rosenthalerova mistrovského díla namalovaného, aniž by to Cadazio věděl, na stěnách samotné věznice skandální aférou.

 

Rosenthalerovo odhalení provokuje k otázkám lásky a vykořisťování, ale i krásy prostřednictvím aktu a obdivu k malbě. Zatímco Rosenthalerovo zmučené já touží po smyslu svého života či ukončení utrpení, Simone jako jeho múza provokuje k zamyšlení nad tím, pro co stojí za to žít a jak to vrcholí v umění. Skutečnost, že se obrazy samy manifestují na stěnách vězení, vypovídá o konjunkci času, prostoru a emocí, kterou se umění (a tedy i psaní) snaží napodobit. Můžeme cítit obdiv redaktorky Berensenové k Rosenthalerovu námětu, ale i k samotnému příběhu jako jejímu (jako spisovatelky) vyprávění.

 

"Revize manifestu", druhý z triptychu článků představených ve filmu, nabízí nejtypičtější příběhy, které od Andersona očekáváme. Viněta/Epizoda nám je vyprávěna z pohledu pisatelky Dispatch Lucindy Krementzové (vždy skvělá Frances McDormandová) a nabízí reportáž z protestů vedených rebelem z řad mládeže Ennui, příznačně pojmenovaným Zeffirelli (Timotheé Chalamet). Politika těchto protestů je nečitelná. Jednou z mála rozeznatelných hádek je boj o přístup chlapců do dívčí koleje. Ale na politice zde nezáleží. V centru dění je vzpurný duch teenagerovské úzkosti, která nemá žádný konec.

 

Lucinda se jako osvědčená reportérka zavazuje k novinářské neutralitě, která se redefinuje, když se vyspí se Zeffirellim a znovu, když poskytne redakční úpravy a přílohu k jeho širokoúhlému manifestu. Implicitní a v tomto díle zcela převažující je Lucindino poznání svého někdejšího já v naivním duchu Ennuiho mládí. Různé implikace v její zprávě signalizují způsoby, jakými spisovatelé nejen prožívají příběhy, které vyprávějí, ale také v nich zanechávají stopy sebe sama.

 

Závěrečným aktem filmu je vyprávění "Soukromé jídelny policejního komisaře" Roebucka Wrighta (Jeffrey Wright), který jako by svou lyrickou prózou a chováním předváděl velkého Jamese Baldwina. Roebuck, vyprávěný nám jako příběh v příběhu, vypráví o soukromé večeři s policejním komisařem Ennui (Mathieu Amalric), kterou obstarává slavný policejní poručík/šéfkuchař Nescaffier (Stephen Park). Večeře je přerušena únosem komisařova dítěte, Gigiho (Winsen Ait Hellal), kterého později Nescaffier zachrání, když únosce otráví a sám málem jedu podlehne.

 

Vyprávění povídky přeruší redaktor Dispatch Howitzer junior, který Roebuckovi nařídí, aby znovu vložil vyškrtnutý závěr, v němž zotavující se Nescaffier Roebuckovi popisuje jedinečnost chuti jedu, jako něco, co nikdy předtím neměl. V chuti neznámého spočívá pocit úžasu. Nescaffierova blízkost smrti a Roebuckovo její ztvárnění nám více než to, kam nás může zavést zkušenost psaní – prodchnutá emocemi a nevinností –, přibližují, kam nás mohou zavést slova. Bez zásadního editorského rozhodnutí Howitzera juniora by zde dílo bylo pouhou podívanou. Andersonova vypravěčská volba rozpoznat Howitzerovo, Jr. redakční rozhodnutí poukazuje na to, jak se příběhy vytvářejí, a tím i stanovují, aby přesáhly svůj status pouhého příběhu. Howitzer, Jr. dává filmu spojovací tkanivo – příběhy vzkvétají a vydání funguje díky jeho redakčnímu uvážení.

 

V chuti neznámého spočívá pocit úžasu.

 

Jak poznamenala řada zkušených a solidních kritiků, film Francouzská depeše Wese Andersona je milostným dopisem mnoha americkým novinářům a časopiscům poloviny a konce dvacátého století. Možná by však bylo pronikavější tvrdit, že film je milostným dopisem spisovatelům a spisovatelskému řemeslu jako takovému.

 

Posledních deset let jsem byl obklopen spisovateli různých schopností a postavení, v akademických kruzích, v rámci tvůrčích dílen a v poslední době jako redaktor časopisu Brooklyn Rail. Za tu dobu jsem byl osobně svědkem zkoušek a zmatků, které spisovatelé podstupují kvůli věcem, jako jsou názvy, koncepty, začátky, závěry, dialogy, popisy, úpravy, přepisování, teoretizování, volba slov atd. Současně jsem viděl, jak se spisovatelé nechávají unášet větrem svých příběhů, rozmachem své fantazie a vůlí svého pera přiloženého na papír (nebo spíše prstů na klávesnici). Andersonův film je věnován duchu psaní, který se skládá jak ze spisovatelů, tak z příběhů, které vyprávějí.

 

Příběhy se jen tak nestávají, jsou vytvářeny. Spisovatelé jsou součástí svých příběhů stejně jako příběh sám. Co to však znamená pro to, kdo může příběh napsat a kde tyto příběhy zaznívají? A pro koho? To není starostí The French Dispatch, ale měla by být naší.

 

Francouzská depeše je film Wese Andersona, který bych si přál vidět poprvé znovu. Přestože mnohé Andersonovy světy jsou plně rozvinuté a bohaté na detaily a jemnosti (mnohé z nich zde nelze popsat), svět, v němž existuje Depeše, působí jako kapsle doby, která je, a přesto nikdy nebyla. Je snový. Fantasticky rozkošný. Především pro spisovatele.

 

Kanceláře Dispatch mi připadají jako druhý domov (a snad nejblíže jsem se dostal do kontaktu s vzdáleností, protože pracuji na dálku a na druhém konci země). Film uzavírají různí redaktoři a autoři Dispatch (mimo jiné Jason Schwartzman, Elisabeth Mossová a Fisher Stevens), kteří diskutují o nekrologu svého šéredaktora Howitzera juniora a o vzniku tohoto posledního čísla. Anderson se rozhodl zakončit film začátkem čísla. Tam, kde jeden proces zdánlivě končí, začíná jiný.

 

Na závěr bych chtěl říct, že doufám, že budu moci i nadále psát ve světě, kde vím, že hned za rohem je Veselý spisovatel, s nímž nikdy nebudu muset komunikovat. Chci jen vědět, že tam jsou a že moje psaní má nějakou cenu, i když je to něco jen pro mě samotného.

 

Autor

 

Edward Mendez je doktorandem vizuálních studií na Kalifornské univerzitě v Irvine a je jedním z redaktorů filmové sekce Brooklyn Rail.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

12)

Lindsey Bahr

 

Review: ‘The French Dispatch’

 

is a film of 4 quirky stories

 

(Je to příběh o šéfredaktorské kvalifikovanosti vedoucí posléze v konečném důsledku k božskosti.)

 

Recenze: 'Francouzská depeše'

 

je film o 4 svérázných příbězích

 

AP News, October 20, 2021

 

https://apnews.com/article/film-reviews-entertainment-arts-and-entertainment-movies-bill-murray-5a4e429fa2652425243875c1cfbfe789

 

 

V novém filmu Wese Andersona zazní několikrát věta, kterou pronese Arthur Howitzer Jr., redaktor francouzského deníku The French Dispatch of the Liberty, Kansas Evening Sun, v podání Billa Murrayho, který se podobá Haroldu Rossovi, a já na ni nemohu přestat myslet. "Jen se snažte, aby to znělo, jako byste to tak napsali schválně," radí jemně svým zaměstnancům.

 

Je to chytré, jistě, a tak akorát povědomé, aby vás napadlo, jestli to není nějaká známá spisovatelská rada. Ale obzvlášť nápadné je, že je to tak nějak sebejisté a zároveň sebemrskačské – krásný vtip, který je plný nadhledu a rozporů, ne nepodobný Andersonovým filmům samotným. A je snadné přemýšlet, zda je to jakési okno do Andersonovy mysli, něco, co si říká sám nebo co mu kdysi někdo řekl, aby dal smysl své idiosynkratické estetice, která se v poslední době zdá být tak trochu na obtíž. V dobrém i zlém, filmy Wese Andersona vždy vypadají, znějí a působí jako filmy Wese Andersona.

 

"Francouzská depeše" není výjimkou, ale protože s jeho filmy žijeme už 25 let a nejpovrchnější interpretaci jeho stylu si přivlastnili diletanti na Instagramu, snadno se stává na odpis. A možná je něco na tom, že ať už je to spravedlivé, nebo ne, část lesku se kvůli známosti otupila, ale "Francouzská depeše" zůstává velmi příjemnou, sofistikovanou a experimentální ódou na romantickou a vymyšlenou představu o rozkvětu časopisů jako "The New Yorker" a "The Paris Review" v polovině století.

 

Tento konkrétní časopis má podstatně omezenější dosah než jeho inspirace. Francouzská depeše je týdenní příloha listu Liberty Kansas Evening Sun. Skutečné Liberty v Kansasu je městečko, jehož počet obyvatel v minulém století sotva přesáhl 250 a v poslední době se pohybuje spíše kolem stovky. O to zábavnější je, že Murrayho postava financuje tento časopis z Francie (ve fiktivním městečku Ennui-sur-Blasé) se zaměstnanci složenými ze slavných autorů dlouhých textů. Je to však snaha, která skončí jeho smrtí, a poslední číslo poskytuje strukturu tohoto antologického filmu.

 

Najdeme zde vinětu podobnou "Talk of the Town" s Owenem Wilsonem v roli Herbsainta Sazeraca, který popisuje jeden den ze života malého francouzského městečka, příběh o uvězněném vrahovi (Benicio del Toro), jehož moderní obrazy se stanou senzací, příběh o neochotném studentském revolucionáři Zeffirellim (Timothée Chalamet) a další o novináři zabývajícím se jídlem (Jeffrey Wright), který je vyslán, aby vytvořil profil slavného šéfkuchaře (Stephen Park), jenž se zaplete do divokého plánu únosu a záchrany. Je to bizarní, místy rozkošně absurdní a temné – takové jsou všechny Andersonovy filmy, i když se na to ve špatných obálkových verzích vždy zapomíná.

 

Anderson napsal scénář spolu s častými spolupracovníky Romanem Coppolou, Hugo Guinnessem a Jasonem Schwartzmanem (který si také zahraje menší roli). A je to jedinečně dojemný zážitek, který skáče z příběhu do příběhu (v přiléhavé černobílé s občasným barevným nádechem, pravděpodobně kvůli napodobení tisku a fotografie), přičemž jedinou volně spojující nití je, že všechny náhodou vycházejí ve stejné publikaci. To, že jste do příběhu tak zažraní, jak jste, je důkazem vyprávění a armády zkušených herců, kteří se zdají být více než šťastní, že si mohou odskočit na pár minut na plátno, včetně Adriena Brodyho, Tildy Swintonové, Léy Seydouxové, Frances McDormandové, Mathieu Amalrica, Elisabeth Mossové, Henryho Winklera a Saoirse Ronanové.

 

Jestli něčím, "Francouzská depeše" možná trpí kvůli své hojnosti, která se při prvním zhlédnutí může zdát jako ohromující přebytek, ale myslím, že obstojí nesmírně dobře. Jsou to detaily, díky nimž bude příjemné a obohacující se k němu vracet. Anebo to byl jen takový kuchyňský dřez, ale funguje to.

 

Každopádně Anderson působil, jako by to tak udělal schválně.

 

"Francouzská depeše", kterou Searchlight Pictures uvádí v pátek v omezené distribuci a která se rozšíří 29. října, má od Americké filmové asociace rating R za "jazyk, grafickou nahotu a některé sexuální narážky". Délka filmu: 103 minut. Tři hvězdičky ze čtyř.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

---