Černá díra - 12. Setkání

Setkání

Kvenlia s Imirisem pokračovali v cestě následující den i noc bez přestání. Poté konečně zastavili při setmění,  ovšem jen na nutnou dobu, aby se mohli trochu prospat. Čas, který uběhl, se vlekl jako nekonečné vlákno prázdnoty. Ani jeden se neměli do řeči. Na Imirisovi bylo patrné napětí a Kvenlia věděla, že je plný obav. Ona byla duchem nepřítomná. Děsila ji skutečnost, že i bojovníka, jakým byl Arm, dokázali tak rychle zpacifikovat. Mohla se jen domnívat jaká budoucnost ho čeká. S Imirisem musela pokračovat dál. Okolí míjela bez povšimnutí. Bylo pro ni rozmazanou šmouhou. Vnímala jen tlukot svého srdce a Imirisův uklidňující dotek. Nikdy se ho nezeptala, jestli ho to vyčerpává. Nenapadlo jí to. Tázavě se na něj otočila.

Poprvé, po dlouhých několika dnech, opatrně promluvila. „Jak ten dotek funguje? Nevyčerpává tě to? Chci abys věděl, že to zvládnu, nemusíš to pro mě dělat.” Při té příležitosti si pořádně protáhla ztuhlá záda. Neustálé nadskakování v koňském sedle jí namohlo všechny svaly. Dávali si zrovna krátkou přestávku na něco k snědku.

„Abych pravdu řekl, ani nevím. Musím se přitom soustředit, abych vysílal správné emoce, a také se musím odprostit od negativity toho druhého.” Imiris se odmlčel, když se mu myšlenky zatoulaly neznámo kam.

„Správné emoce?”

Imiris sebou škubl. „Ano. Umím v člověku vyvolat i jiné pocity než úlevu. V minulosti jsem byl s oblibou vysílán k výslechům. Ani já nejsem takový dobrák, za kterého mě máš.” Ve tváři se mu mihla bolest a stud.

„To je mi líto,” lepší odpověď ji nenapadla. Netušila, že se strefí do citlivého místa.

Imiris se usmál, ale neodráželo se mu to v očích. Rozhodl se změnit téma, aby Kvenliu nezatáhl do bolestivé minulosti. „Liquendir se ti bude líbit. Je to chlouba všech elfů. Palác je celý ze dřeva a… “ zarazil se. „Nech se překvapit. Sama uvidíš, že si to tam zamiluješ. Qvelie ti vše vysvětlí a pořádně si odpočineš.” Začal pomalu sbírat věci, které vybalili při jídle. V zádech cítil Kvenliin upřený pohled. Povzdechl si. Tušil, kam bude směřovat její další otázka.

„Půjde ho někdo hledat?“ Nechtěla si ani představit, co mu mohou dělat. Pokud ještě žil. Hřbetem ruky si rychle setřela jedinou slzu, která jí vyklouzla na zamazanou tvář.

„Musíme co nejdříve dorazit do města. Sdělíme vše králi a královně. Oni rozhodnou, co se bude dít. Určitě to nenechají jen tak?“ vyhýbal se přímé odpovědi. Pořád měl pře očima živý obraz jeho bratra, jak se po Kvenlie sápe. Měl co dělat, aby si před ní neodplivl znechucením.

„Proč odvedli jen jeho? Víš, myslela jsem, že jdou po mně. Zvlášť, když jsem ta vyvolená,“ řekla poslední slovíčko značně skepticky. Nechápala to: Proč elfi nezabili a spokojili se jen s Armem.

„Tu samou otázku si kladu už od té události,“ prohlásil zadumaně. Vše již bylo připravené na koních. „Musíme pokračovat. Když pojedeme bez přestání, měli bychom do Liquendiru dorazit zítra dopoledne.“ Podepřel Kvenlie nohu, aby se mohla snáze vyhoupnout do sedla. Byl to synchronizovaný pohyb, který si během dní nacvičili. Bělák potřásl hlavou a dal se do klusu.

?

Slunce se začínalo blížit k polovině cesty na střed oblohy. Kvenlia za jízdy sotva zamhouřila oči. Imiris koně hnal neuvěřitelnou rychlostí, až jí ho bylo líto. Náhle však zpomalil do lehkého kroku. Začala se rozhlížet kolem, aby se ujistila, jestli Imiris nespatřil nějaké nebezpečí.

„Neboj se. Jen se blížíme k městu. Kdybych se do Liquendiru vřítil touhle rychlostí, pravděpodobně by nás stráže pěkně semleli. Bude lepší to štěstí nepokoušet.“

Kývla. Po chvilce se opravdu začaly mezi stromy rýsovat kamenné hradby. Čím více se blížily, tím více ji ohromovala jejich výška. Obranné věže se tyčily vysoko do nebe a samotné hradby byly jen o něco menší. Neuvědomila si, že jí s údivem klesla čelist.

Imiris se pousmál. „Ještě nevíš, co tě čeká,“ utrousil spíše pod vousy. Přimhouřil oči, když se snažil rozeznat stráže u hlavní brány. Byli to dva mladíci, které znal od vidění z výcviku vojska. Jako kapitánovi jednoho z nejsilnějších oddílů, se mu míhal pod rukama nespočet vojáků, nebyl tedy schopný zapamatovat si každou tvář. Elfové ho zřejmě poznali, protože se ihned narovnali do pozoru. Ulevilo se mu, že nebude muset nikomu vysvětlovat, proč vypadají tak zbídačeně.

„Hej ty, pojď sem,“ houkl na světlovlasého elfa. „Vezmi našeho koně do stájí. Řádně ho odstroj a napoj.“ Předal mu otěže od běláka, ze kterého mezi tím s Kvenliou seskočili. Elf se uklonil a rychle se odebral ke stájím. Imiris se otočil na druhého mladíka. „Zaběhni do paláce a uvědom Jejich Veličenstva, že jsem se vrátil. První stráže, které potkáš, pošli místo vás k bráně. Vyřiď, že je to rozkaz od kapitána Imirise.“ Druhý elf se rovněž uklonil a zmizel. Imiris se otočil ke Kvenlie a zkoumal její zaražený výraz.

„Nevěděla jsem, že jsi kapitán,“ hlesla.

 Imiris se uchechtl. „Nebýt Arma, mohl bych být generál,“ neodpustil si pichlavou poznámku. „Vítej v Liquendiru. Hlavním městě, Frakturnu.“ Ustoupil do strany a rozmáchl se rukou směrem k městu.

Když vstoupili za brány města, Kvenlia zůstala zaraženě stát. To, co viděla, naprosto předčilo její očekávání. Kamenem dlážděné uličky se hemžili elfy i lidmi. Hlavní cestu, která směřovala k vzdálenému paláci, lemovaly dřevěné domy a stromy, v jejichž nitru se skrývaly nesčetné obchody. Obyvatelé si je prohlíželi s hrůzou v očích a to ji konečně donutilo k pohybu. Imiris si držel jen nepatrný odstup a nenápadně zrychlil, aby ho následovala. Pohledy jí byly nepříjemné a tak přidala do kroku s nevídaným zapálením. Všimla si, že většina obydlí je obložena světle až tmavě hnědým dřevem. Kmeny bílých stromů se objevovaly zřídka kdy.

Neodolala pokušení a zeptala se: „Proč jsou některá stromy bílé? A proč je jich tu tak málo?“ Uštvaně dýchala, jak se snažila stíhat Imirisovo tempo. Palác se rychle přibližoval.

„Bílé domy si mohou dovolit jen ty nejmajetnější. Jejich móda se rozmohla teprve před několika lety.“

„Ale palác je z tmavého dřeva. Navíc, jestli je to móda poslední doby, jak to, že jsou ty stromy tak obrovské?“ Nedávalo to smysl. Stromům trvá desítky let, než vyrostou do plné velikosti.

Imiris se pousmál jejím domnělým představám. Bylo toho tolik, o čem lidé neměli ani tušení. „Jejich Veličenstva se domnívají, že by všichni měli být na stejné úrovni. Duby, které tvoří základy paláce, jsou nejodolnější dřevinou.“ Ledabyle mávl směrem k paláci. Když viděl Kvenliin nechápavý pohled, pokračoval: „Elfové jsou velmi vyspělé bytosti. Jsou mezi námi i vy nálezci. Před zhruba sto lety vynalezli jistý přípravek, který urychluje růst rostlin. Právě díky němu jsou bílé stromy tak vzrostlé.“ Byla to zjednodušená verze toho všeho. Neřekl jí, za jakým účelem byl přípravek původně vyroben. Přeběhl mu mráz po zádech, když si vzpomněl na obnovy města po kruté válce. Bylo to dávno, když se Fryn poprvé dostal do města s vojskem v patách. Tenkrát bylo ukončeno mnoho životů. Vyhráli, ale stálo je to mnoho. Nyní se měly dějiny opakovat. Povzdech si a připomněl si, že je tu Kvenlia s ním.

Kvenlia si všimla změny v jeho výrazu, ale na nic se neptala, když pokrčoval dál. Šli několik minut po klikatící se cestě. Minuly poslední řadu domů, která jim bránila ve výhledu na palác. Střed města, ve kterém byl umístěn, lemovaly zahrady. Hrály všemi barvami a představovaly samotný život. Ani nevěděla, proč se jí na tvář vyhrnuly slzy. Nikdy nespatřila nic tak úchvatného. Všechny černé myšlenky byly náhle pryč. Naplnil ji život a vůně, která poletovala všude kolem. Nesla se zahradou jako na obláčku.

Imiris, který šel před ní, zpomalil. Dal jí dostatek času, aby se mohla probrat z omámení. Netrvalo dlouho a ocitli se u hlavní brány. Byla vysoká několik metrů a ve dřevě byly stovky ornamentů. Lemovaly jí dva statné duby. Kvenlia nervózně přešlápla.

„Připravená?“ zeptal se Imiris. Prohrábl si rukou vlasy a snažil se tak upravit neposedné prameny. Musel si přiznat, že ho blížící se setkání znervózňovalo. Sledoval Kvenliina roztřesená kolena.

„Dá se na něco takového vůbec připravit?“ špitla. Mnula si ruce o lem oděvu, ve snaze vyčistit si dlaně. Pořád si neujasnila v hlavě, jak se dostane z této situace. Nevěřila, že by mohla spasit svět.

Okolí brány bylo naštěstí skoro prázdné, a tak si jich stráže všimli okamžitě. „Kapitáne, Jejich Veličenstva vás očekávají. Najdete je v přijímacím salónu.“ Voják se uklonil a uvolnil jim cestu.

„Neměj strach. Už brzy si odpočineš,“ řekl, aby ji povzbudil. Přestal se upravovat a s Kvenliou v patách vyrazil přes nádvoří do paláce.

Kvenlia se nestačila divit nádherám, které palác skrýval. Skrz mezery mezi větvemi, vyplněnými tenoulinkým sklem, prokluzovalo světlo. Vevnitř bylo bludiště z chodeb, vydlážděných bílím kamenem. Nikde nebylo ani živáčka a obklopovali je jen ozvěny jejich kroků. Imiris ji vedle skrze spletité chodby a několik schodišť nahoru i dolu. Už před nějakou dobou ztratila pojem o tom, kudy přišli. Vnímala jen nádheru všude kolem v kontrastu se sebou a špínou, kterou sem zanesla. Cítila se nesvá. Nepatřila sem. Byla na tohle místo moc obyčejná. Po poslední odbočce vpravo se Imiris zastavil před matnými prosklenými dveřmi. Z každé strany stáli dva elfové na stráži. Hlasitě si povzdechla a založila si ruce na prsou. Pevně zaťala ruce v pěst. Imiris se k ní otočil. Věnoval jí nepatrný úsměv. Pak konečně přikývl na stráže a ty jim otevřeli cestu do místnosti.

Před očima se jí rozprostřel přijímací salón. Podél stěn na obou stranách stály dlouhé řady stolů, které sloužily ke schůzkám rad. Její pozornost upoutal téměř okamžitě blyštivý strop. Vzhlédla k němu a zjistila, že je pokryt skleněnými střípky. Ty odrážely v duhových odlescích sluneční paprsky, které dovnitř pronikaly vysokými okny. Z myšlenek ji vytrhlo jemné šťouchnutí, které si vysloužila od Imirise po její levici. Konečně odpoutala zrak od úchvatného sálu a otočila se k jeho vzdálenému konci. Za třemi stupínky, na vyvýšeném podstavci, stály dva úchvatně vyřezávané dřevěné trůny. Očima kopírovala jejich rytiny a přitom postupovala dále. Imiris se držel krok před ní.

„Vítejte! Jsme nesmírně rádi, že jste zvládli cestu až sem,“ pronesl drsný, ale milý hlas.

Kvenlia konečně zvedla zrak k elfům, kteří seděli na trůnech. Král Lips se na ni usmíval, stejně jako sama královna. Okamžitě padla na kolena a sklonila hlavu v hlubokém úklonu. Neodvažovala se jim podívat do očí. Imiris vedle ní jen mírně kývl hlavou.

„Nemusíš se klanět, vyvolená. V království jsi nám rovna.“ Zvonivý hlas se nesl místností jako útržek písně.

Opatrně vzhlédla a věnovala jim strnulý úsměv. Nervózně přešlápla a snažila se rukama zakrýt své špinavé šaty. I Imiris vedle ní se cítil nesvůj.

„Imirisi, kde je Arm?“ Král vstal z trůnu a přišel přímo k nim. Tváří se mu mihlo znepokojení.

Imiris přešlápl a roztřeseným hlasem řekl: „Po cestě nás zastihlo Jeho vojsko. Moc dobře nechápu, co se stalo.“

Lips pochopil, že se tu ani jeden necítí dobře. Všiml si jejich oblečení a zaschlé krve, která jim pokrývala téměř každou píď těla. „Uvolnili jsme vám komnaty. Bude rozumné, Imirisi, abys až do odvolání zůstal v paláci. Qvelie vezme Kvenliu do její komnaty. Pošlu za vámi léčitele, ať se na vás podívá.“

Imiris nic nenamítal, což Kvenliu překvapilo. Poklonil se a nechal ji s králem a královnou o samotě. Lips si ji změřil od hlavy až k patě. Pošeptal něco své ženě a opustil sál.

Qvelie cítila z dívky utrpení a bolest. Byla vyděšená. I zpod špíny vyčnívala zjizvená tvář. Měla na ní spoustu otázek, ale věděla, že jí musí nechat prostor. „Pojď za mnou. V komnatě máš přichystané nové šaty. Můžeš se tam umýt a odpočinout si.“ Vzala její dlaň do rukou a přátelsky ji stiskla. Dívka byla studená a chvěla se. Snažila se odtáhnout ruce.

„Vaše Veličenstvo, odpusťte, ale nejsem tou, za kterou mě máte.“ Rty se jí chvěly, když hleděla do královniných pronikavých očí.

„Uklidni se. Vše bude v pořádku. Teď si musíš jen odpočinout.“ Pohladila ji po vlasech a pomalu ji začala odvádět ze salónu.

?

Královna ji nechala osamocenou v malé komnatě. Byla jí vděčná za prostor, který jí dala. Jakmile Qvelie odešla, zaběhla do koupelny. Ani se po pokoji nerozhlédla. Sundala ze sebe všechno oblečení. Odhodila ho do proutěného koše vedle umyvadla a zahleděla se na sebe do zrcadla. Propadlé tváře jí pokrývala vrstva špíny. Na hrudi ji vylézala žebra a kyčle měla vystouplé. Rukama sevřela okraj umyvadla a rozbrečela se. Slzy ji na tváři vykreslily bílé pěšinky. Netušila, co si počne. Vzala si hřeben a bezmyšlenkovitě si začala rozčesávat vlasy. Brala za hřeben tak silně, až si vytrhávala vlasy z kořínků. Když byl plný vyrvaných vlasů, odložila ho na okraj umyvadla. Napuštěná vana za ní už čekala. Kvenlia neváhala a zaplula do horké vody. Houbou se začala čistit. Brzy se voda změnila na tmavou břečku. Vypustila ji a dolila si novou z věder, co stály vedle. Sykla, když si začala drhnout obličej, a přejela po hluboké jizvě na tváři. Vypotřebovala skoro polovinu mýdla, než si připadala opravdu čistá. Vylezla z vany a zabalila se do ručníku. Odcupitala z koupelny do ložnice. Nechávala za sebou mokré šlápoty. Ze skříně vytáhla první šaty, co jí padly do ruky. Pozastavila se nad hebkou látkou fialové barvy. Přehodila si je přes hlavu. Byly tak lehké, že je skoro necítila. Prázdnota v její duši byla skoro hmatatelná. Svalila se do postele a zavrtala se do měkkých peřin. Do nosu se jí vetřela vůně čerstvých květin.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla skoro bezhlasně.

Do komnaty vklouzla starší léčitelka. V drobné ruce nesla objemnou brašnu. Přešla ke Kvenlie, která seděla napřímená na posteli.

„Posílá mě královna. Pokud souhlasíš, ošetřím ti rány a dám ti něco na spaní. Potřebuješ si odpočinout.“ Položila brašnu na noční stolek a upřela do ní pronikavý pohled.

„Moc děkuji, ale nechci být na obtíž.“

„Má drahá, je to má práce. Udělám to moc ráda.“

„Dobře,“ souhlasila.

„Sundej si prosím oblečení. Prohlédnu tě.“

Její vlídný pohled v ní vyvolal důvěru, a tak ji uposlechla. Vstala a sundala si šaty. Cítila léčitelky pohled, jak sleduje každou píď jejího těla. Léčitelka jí začala na všechny šrámy mazat nějakou mast. Nakonec jí vyzvala, ať se obleče a lehne si na postel.

„Ta tvář se mi moc nelíbí. Zkusím ti to vyčistit jedním roztokem, co máme na zanícené bojové rány. Bude to bolet.“ Léčitelka čekala na Kvenliino svolení.

Kvenlia kývla hlavou a zaťala zuby. Už byla zvyklá na horší bolest, a tak sebou téměř ani necukla. Léčitelka se podivila jejímu ledovému klidu, ale nic neřekla.

„Děkuji,“ špitla Kvenlia. Cítila se už velmi unavená, ale mysl měla plnou zmatku.

Léčitelka jí podala malou lahvičku s namodralou tekutinou. „Vypij to. Budeš pak dlouho a tvrdě spát. Zregeneruje to tvé tělo. Nikdo tě tu nebude rušit.“ Sbalila si všechny věci a tiše opustila komnatu.

Kvenlia sundala korkové víčko a vypila obsah skleničky. Sotva stihla postavit prázdnou skleničku na stolek, než se jí zakalila mysl a svět ji opustil.

?

Imiris si nervózně uhlazoval novou košili. Byl vyčerpaný, ale ještě musel podat informace královi a královně. Tmavé vlasy měl vyčesané do vysokého drdolu, jen pár neposedných pramínků mu klouzalo do obličeje. Vstal z okraje postele a pohlédl z okna ven. Slunce už se pomalu začalo sklánět nad obzor. Povzdechl si a vyšel z komnaty.

Lips na něj čekal ve své pracovně. Když Imiris dorazil, král ho vyzval, aby se posadil. Královna seděla za stolem, vedle svého manžela. Ticho a napětí byly v místnosti téměř hmatatelné. Dlaněmi sevřel opěradla, až mu zbělaly klouby.

Lips si odkašlal. „Vím, že jsi unavený, ale současná situace nám nedává moc času. Potřebujeme vědět, co se stalo. Pověz nám vše, prosím.“ Odmlčel se a stiskl Qveliinu ruku.

„Nevím, kde začít. Stalo se toho tolik...“ Imiris se v křesle napřímil a pak pokračoval. „Zastihl jsem je v noci v lese. Spali schoulení vedle sebe. Arm se na mě vrhla jako maniak. Nepoznal mě. Když jsem spatřil zuboženou tvář Kvenlii, málem jsem ho zabil. Prý jí to udělal při výcviku, kterého se dožadovala. I následující dny se k ní choval jako ke svému majetku. Pak jsme dorazili do jedné vesnice, kde přepadl dva lidi. Ani nechtěl slyšet o tom, že vejdeme kultivovaně za bílého dne. Kvenlia se tam snažila cvičit s místní dívkou z družiny. Byli jsme pozváni na slavnost. Arm se k ní oplzle přibližoval, až jsem ho musel zpacifikovat násilím. Nejhorší na tom bylo, že pár chvil předtím litoval svých činů. Ty změny probíhají tak náhle. Kvenliu to dost rozhodilo a vyděsilo. Vyjela z vesnice se mnou v sedle. Po dlouhé cestě jsme museli zastavit, aby si koně odpočali. Byl jsem pryč jenom chvíli. Šel jsem pro vodu. Když jsem se vrátil… Bylo to hrozné. Arm neměl košili a Kvenlia měla vyhrnuté šaty. Byl nad ní…“ Imiris se zarazil, aby si dopřál klidný nádech. Jen při té vzpomínce mu vřela krev v žilách. „Dost jsme si šli po krku. Větší část mých zranění je od něj. Bodl jsem ho do zad a svázal ho. Odmítl jsem ho ošetřit. Kvenlia z toho byla zoufalá. Nepochopil jsem to. Sama ho ošetřila a sešila. Když spala a Arm se vzbudil, rozvázal jsem ho. Rozmlouvali jsme a pak šel spát. K ránu nás dostihli Frynovi přívrženci. S Armem jsme s nimi bojovali. Z nějakého důvodu se spokojili pouze s ním. Zajali ho a odvezli pryč, zřejmě do Frynovo pevnosti. Nechápu, jak nás vůbec našli. Byly jsme v hloubi lesa.“ Imiris dokončil vyprávění ve velmi krátkém úseku. Necítil se na to, popisovat Kvenliinu bezmoc, která ho ještě pořád postupovala.

Qvelie měla kamenný výraz ve tváři, ale oči nedokázaly skrýt odlesk smutku. Lips ji hladil po zádech a zadumaně přemýšlel. Prsty druhé ruky tiše klapal o dřevěnou desku stolu.

„Zajímavé,“ řekl pouze a znovu se odmlčel.

Královna stala a beze slova opustila pracovnu. Král se za ní ohlédl a pak pokynul Imirisovi, ať vstane.

„Prozatím to stačí. Běž si odpočinout. V následujících dnech nás čeká hodně práce a potřebuješ nabrat sílu. Pošleme pro tebe, kdyby se něco dělo.“

„A co Kvenlia?“ otázal se Imiris.

„Odpočívá ve své komnatě. Dostala něco na hluboký spánek. Nejen její tělo potřebuje obnovení sil. U dveří má dva stráže. Bude v pořádku.“

Imiris kývl a vydal se ke dveřím komnaty. Naposledy se zarazil, když uslyšel Lipsova slova.

„Vím, že to pro tebe byla oběť, bojovat s nejlepším přítelem. Jsme ti zavázáni.“

Trefil se přímo do černého a Imirisovi to sebralo všechna slova. Znovu kývl a pak se také odebral do komnaty.

Hlavu měl plnou myšlenek, které nedokázal setřást. Jakmile za sebou zabouchl dveře do hlučné chodby, padl do postele tváří dolů. Byl válečníkem, a proto by ho takové věci neměly vůbec rozhodit. V bitvách ztratil už mnoho přátel, přesto byla Armova ztráta mnohem bolestivější. Klekl si na posteli a zastrčil neposedný pramen vlasů za špičaté ucho. Emoce, které v sobě nastřádal za uplynulé dny, explodovaly. Z tmavých oči se mu vyřinuly slzy, které tam tak pečlivě schovával. Lehl si na skrčená kolena a schoulil se do klubíčka. Trhaně se mu zvedala ramena při dalších vlnách zoufalého pláče.

?

Qvelie vystřelila z komnaty a hnala se k čarotvorné studnici. Nemohla a hlavně nechtěla uvěřit Imirisovo slovům. Lehké šaty za ní vlály a splývaly s temnotou sklepení. Dveře do tajné místnosti za sebou rychle zabouchla. Ponořila ruce do vody ve studnici a vyzvala ji k činnosti.

„Ukaž mi Arma,“ poručila a čekala. Dlouhou dobu se nic nedělo. Slabá modrá záře vrhala podivné stíny na královninu tvář. Znenadání voda začala šplíchat z jedné strany na druhou. Qvelie chtěla ustoupit, ale voda se stočila do provazovité spirály a těsně jí obemkla zápěstí. Trhla vší silou k sobě, ale nedokázala se vymanit z pevného sevření.

Pak se ze studnice ozval hlas. Trvalo to jen chvíli. Byl ponurý a chladný. „Připravte se. Vaše království skončí v plamenech. Podvolte se a vaše životy budou ušetřeny. Vydejte mi tu dívku.“ Hlas se vytratil stejně rychle, jako se objevil. Spojení se přerušilo.

Qveliiny ruce byly uvolněny z vodního sevření. Třásla se každou pídí svého těla. To, že měl Fryn záhadným způsobem přístup k propojení se z jejich studnicí, nevěštilo nic dobrého. A to co řekl… Všechno bylo ještě horší, než se obávali. Královna věděla, že musí Kvenliu neprodleně připravit. Družina, se kterou jí pošle na sever, si bude muset pospíšit. Zítra ránou začnou s přípravami, aby mohly co nejdříve vyrazit. Mráz, který prostoupil místností, se jí zařezával až do morku kostí.  Rozhodla se, že to Lipsovi sdělí až zítra. Vystoupila ze sklepení a zamířila do své komnaty. Po cestě se jí v hlavě zrodil nápad. Nápad, jak ušetřit dívčin život, když půjde vše tak, jak má. Zavřela se do své soukromé ložnice. Vzala si tlustou knihu z horní police a začala v ní listovat. Hledala důležitou informaci, která by jí pomohla v uskutečnění jejího plánu.

?

Imiris se probudil s prvními slunečními paprsky, které pronikly dovnitř skrz tenké sklo. Obloha venku byla čistá a jasná. Prsty si promnul opuchlé oči. Posadil se a protáhl ztuhlé svaly. Spal několik hodin, na což nebyl zvyklý. Odpočaté svaly se mu napjaly. Stáhl rukávy dlouhé haleny, ve které spal, a vylezl z postele. Do prstů na nahou ho zastudily chladné dlaždičky. Neobtěžoval si obout boty. Jako elf měl ve zvyku chodit čas od času bez bot. Nastevřel dveře z jeho komnaty. Rozhlédl se po chodbě, ale nikoho nezahlédl. Vydal se po schodech nahoru a poté zahnul doleva. Pokoj, ve kterém se nacházela Kvenlia, byl úplně na konci chodby. Lips měl pravdu, protože přede dveřmi stáli skutečně stráže. Oba ho znali, takže mu bez námitek uvolnili cestu.

Zarazil se, když vstoupil do potemnělé komnaty. Kvenlia ležela na zádech a postel kolem sebe měla dokonale upravenou. Spala nehnutě, hlubokým spánkem. Tiše přešel k oknům, aby roztáhl těžké závěsy a pustil dovnitř trochu světla.  Krátce vyhlédl z okna. Poté zavřel oči. Rukou svíral tmavou látku a poslouchal dívčin tichý dech. V hlavě si pořád přehrával minulost. Nedokázal se od ní odprostit. Zhluboka se nadechl a přešel k posteli. Posadil se na její kraj. Matrace se pod ním propadla. Svěsil ramena, aby uvolnil namožené svaly.

„Mrzí mě to. Všechno.” Ruku jí položil na rameno a jemně ho stiskl. Kvenlia pořád setrvávala ve strnnulé pozici. Imiris věděl, že je to uměle nastrojený spánek. Stejně byl pořád jako na trní. Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře. Nikdo nevěděl, že tu je. Odtušil tedy, že se jedná o léčitelku. Měl pravdu, protože do dveří vstoupila drobná žena. Při jeho pohledu sebou cukla.

„Nechtěla jsem rušit, pane. Můžu přijít jindy,” vykoktala ze sebe a zůstala stát mezi dveřmi.

„Nic se neděje. Jsem rád, že jste přišla. Alespoň mi sdělíte její stav.” Imiris vstal z postele.

Léčitelka docupitala ke Kvenlie a odložila svou brašnu na stolek. Vytáhla několik lahviček a injekční stříkačku. Do té natáhla namodralou tekutinu. Imiris se zachvěl a léčitelka si všimla jeho chování.

„Je to látka na prodloužení spánku. Královna si to tak přeje. Dostává novou dávku každé ráno.” Odhalila holou kůži na Kvenliině krku. Bodla a vpustila látku přímo do krevního oběhu.

Imirisovo tvář se napjala, ale věděl, že má léčitelka pravdu. „Jak do ní dostáváte živiny? Potřebuje je i během spánku.” Zvedl ruku a opřel se o rám postele.

Léčitelka v odpovědi vytáhla další, větší skleněnou nádobu.

„Snad do ní nebudete tohle vpichovat,” zděsil se Imiris.

„Nemáme jinou možnost, pane.” V drobné ruce se zaleskla obrovská jehla. Místo, pro které byla určena, bylo na dívčině hrudi.

Imiris si zakryl tvář rukama a zaťal zuby. Cukl ušima, když uslyšel narušení kůže. Jehla musela zanechávat velké stopy. A také, že ano. Když se otočil, uviděl větší trhlinu v bledé kůži. Léčitelka ji otřela a poklonila se mu. Chtěla odejít, ale Imiris ji zarazil.

„Jak dlouho takhle bude? Qvelie se mi o tom nezmínila.”

Žena se při královnině jméně napjala. Zvažovala, jestli má odpovědět. Nakonec ale řekla: „Nevím, jsk dlouho přesně. Její Veličenstvo si přeje, aby ta doba byla co nejdelší. Na více podrobností se budete muset zeptat jí. Ani já nevím vše. Nyní, pokud dovolíte, musím už jít. Čeká mě spoustu práce.”

Imiris pokývl hlavou a naznačil, že od něj je to vše. Znovu usedl na kraj postele, poté co se zaklaply dveře od komnaty. Kvenlia vypadala pořád stejně. Zůstal u ní dlouhou dobu.

Když konečně usoudil, že je čas vrátit se znovu do práce, pohladil ji po tváři hřbetem ruky. Naposledy se v místnosti nadechl, jakoby mohl vycítit emoce osoby spící umělým spánkem. Strážím u dveří nakázal, aby se ani nehnuli. Oba to věděli, ale stejně horlivě kývli. Vydal se směrem do kasáren. I přes všechny unavené svaly cítil potřebu cvičit alespoň chvíli. Byl si jistý, že pokud by se začalo něco dít, našli by si ho.

?

Qvelii vytrhlo ze zamyšlení zaklepání na dveře. Strávila ve své komnatě celou noc. Oči nezamhouřila, jak dychtivě hledala informace ve starých spisech. Promnula si opuchlá víčka a šla otevřít. Věděla, že za dveřmi najde Lipse.

„Nepřišla jsi,” vytkl jí hned ve dveřích. Plášť za ním vlál, když začal kroužit po komnatě.

„Posaď se,” vyzvala ho Qvelie a prstem ukázala na vyřezávané křeslo vedle pracovního stolu. Vzala do rukou papíry s poznámkami.

Lips udiveně zvedl obočí. Promnul si ho ve snaze urovnat své myšlenky. Byl přehlcený všemi informacemi. nebyl si jistý, zda zvládne nápor dalších od jeho ženy.

Qvelie zalistovala popsanými stránkami. „Tady to je…” ohnula roh, aby si stránku označila, „… Imiriasovo vyprávění mě utvrdilo v tom, že nám celou dobu něco unikalo. Nechtěla jsem vidět, to, co byla zřejmá pravda. Kvenlia je člověk. A člověk nemůže nic takového zvládnout. Byli jsme slepí, Lipsi.” Zadívala se mu do hlubokých očí.

Lips naklonil hlavu na stranu, což dělal vždy na znamení, že poslouchá. Všiml si její roztěkanosti, ale zatím nic neříkal.

„Včera jsem dostala nápad. Vlastně jsem to kdysi dávno četla. Jedná se o velmi prastarou magii…” Qvelie to poslední slovo réměř polkla. Roztřesenýma rukama podala Lipsovi popsané papíry.

Král začínal tušit, kam těmi slovy míří. „To nemyslíš vážně. Co se stalo, že se uchyluješ k takovým věcem?” Převzal papíry a nahlédl do nich. Jeho obavy se potvrdily.

„Byla jsem u studnice. Musela jsem se pokusit… Chci mu pomoci.” Královniny oči potemněly smutkem.

Lips polk, až mu poskočil ohryzek. Věděl, že mu na něm moc záleží, i když nechápal proč. Stiskl své milované rameno a přitáhl si jí do náručí.

„Stalo se to rychle. Ze studnice vytryskla voda a připotala mě k jejímu okraji. Pak se ochladilo a byl slyšet On. Říkal, že se máme připravit, přidat se na jeho stranu nebo zemřít. Lipsi, nemůžeme dál vyčkávat.”

Lips se odtáhl a nechápavě sledoval výraz její tváře. „To nemůže být pravdy. Jak to dokázal?”

“Nevím. Musel použít černou magii, protože propojit staré, vědoucí předměty ení dobré. Může se to zvrtnout a rozmetat okolí na kusy. Pokud se k tomu uchýlil, vysvětlovalo by to nález Kvenliiny skupiny. Pamatuješ si to?”

„Co si mám pomatovat.” Král nervózně poklepával rukou na opěradlo křesla.

„Kvenlia má dvojče. To nebohé děvče musí být uzavřené ve Frynově pevnosti. Musel využít nejakého spojení, které mezi nimi je.”

„Qvelie, to je nemožné. Proč by se navíc spokojil pouze s Armem?”

„To nevím,” připustila Qvelie. „Co říkáš na můj návrh?”

Lips si ještě jednou narychlo prolétl poznámky. Pevně stisk víčka k sobě. Cítil na sobě manželčin pohled. „Asi nemáme na vybranou. Musí ale souhlasit. Zvládneš to připravit?”

Qvelie si nervózně poposedla než odpověděla. „Pokusím se, ale nebude to jednoduché. Spojím se s prastarou hlavní léčitelkou. Snad se naše síly spojí dohromady.”

„Jak dlouhou bude ještě spát?”

„Minimálně pár dní. Probudíme ji, až bude vše připraveno.” Zvedla se z jeho klína a zamířila ke dveřím.

„Nezapomeň si odpočinout,” houkl jejím směrem.

„Jistě, drahý,” řekla, ale to už za sebou zavírala dveře.

Lips si povzdychl. Bál se o svou milovanou. Vyčerpání na ní bylo znát každým dnem více a více. Rozhodl se vyhledat Nyrelaina, aby dal věci konečně do pohybu.

---