Řetěz moci Irián 29.díl

Řetěz moci Irián 29.díl

Díval jsem se na Ariana a musel se ho zeptat. „Proč ses nechal chytit?“ Pan Ren se sotva vzpamatoval a okamžitě se vyptával. To je celý on. Nikdy se nestaral o to co ho zrovna bolí, ale místo toho šel a staral se o ty, kteří to potřebovali víc. Obětoval by cokoliv, aby se to vrátilo zase do normálu, proto ho budu podporovat. Zaznamenal jsem, že se trochu víc narovnal a jeho oči byli živější. „Sám se odsud nedostanete, ale ve dvou máme šanci.“ Pomalu se postavil na nohy a vratkým krokem ke mně došel. Uchopil mě za ramena. „Nechci, aby se kdokoliv zranil. Pokud je tohle jediná možnost, aby se Ziel zklidnil a neubližoval, tak to příjmu.“ Tohle nemůže být pravda! Pan Ren se nevzdává, tak snadno. Zavrtěl jsem hlavou, abych nějak dal najevo svůj nesouhlas. „Ariane. Je to moje volba.“ Setřásl jsem ze sebe jeho  ruce a sedl si do rohu. V tom okamžiku se otevřely malá dvířka, kde nám stráž podstrčila kousek chleba a trochu vody. „Krmení pro krysy.“ Plivnul do džbánku s vodou a rázně zabouchnul  dvířka. Pak bylo slyšet vzdalující se kroky a cinkání svazku klíčů. „Poslala mě vědma ani pak nezměníte názor?“ Špitnul Ariane a dál seděl na druhé straně místnosti. Vždycky vzal pár okoralých drobků chleba a hodil je kryse, která je postupně všechny snědla. „Co vlastně víš Ariane? Změní se tím něco? Nebo někdo další zaplatí vysokou cenu?“ Pan Ren se schoulil do klubíčka. Věděl jsem, že potřebuje čas, aby se uklidnil. Strážil jsem ho dokud vyčerpaný neusnul. Přehodím přes něj jednu děravou deku a druhou sruluji a opatrně strčím pod hlavu.

Přecházím sem a tam, abych se trochu zahřál. Hodiny utíkaly a pan Ren stále spal. Myslím, že byl na pokraji zhroucení. Nakloním se k němu a znovu přitáhnu deku, až ke krku. Sáknu na jeho čelo, abych se ujistil, že nemá horečku. Z toho procházení mě vyrušila krysa, která se snažila vecpat do malé díry ve zdi, ale s plným žaludkem jí to nešlo. Předtím jsem si toho vůbec nevšiml. Počkám, až se probojuje a pak si kleknu. Byl to jen malý okamžik, než se vycházející slunce posunulo o kousek dál. To je cesta ven. Začal jsem ťukat na velké kameny, které tvořily zeď.

„Co to děláš?“ Arian byl natisknutý na zdi a sem tam ťuknul prsty o kámen. „Pssst.“ Přiložil prst k ústům a dál pokračoval. „Už se zbláznil.“ Povzdechl jsem si a chtěl se otočit na druhý bok a dál spát, když jsem uslyšel dunivý zvuk. „Dum dum.“ Arian znovu bouchnul do zdi tentokrát silněji a dunění bylo o to větší. „Sice tady není okno, ale dřív tu bylo. Myslím že to někdo pěkně odfláknul a nám tím zachránil krk.“ Sebral ze země kousek klacku a začal objíždět spáru kolem do kola. „Povoluje to.“ Otočil se na mě a usmál se. „Stejně nás chytí.“ Zůstal jsem sedět na místě a koukal jak dychtivě pokračuje dál. „Pane Rene pomozte mi to vyndat.“ Nehnul jsem se. Sám se snažil vyndat kámen, který neměl šanci uzvednout. Nakonec přestal a sednul si vedle mě. „Proč se tak snažíš? Stejně nás nenechají, i kdyby se nám to povedlo moji moc získal Ziel. Nemám nic.“ Arian se na mě podíval. Ještě nikdy jsem v jednom jediném pohledu neviděl tolik odhodlání.

„Vědma ochraňuje paní Helen. Poslala mě sem, abych vás dostal do bezpečí. Říkala, že nic není ztraceno dokud se květina jednoho z vás neotevře. Pořád je tu naděje. Lidé vám věří, nejste na to sám. Možná si to myslíte, ale nakonec zjistíte pravdu. Vždycky pomáháte, kde je třeba a teď nadešel čas, aby vám to splatili, ale musíte chtít. Chcete chránit Irián?“ Vléval do mě novou energii, která smetla pochybnosti dlící v mém srdci. „Vstaňte!“ Vyzval mě Arian. Odhodil jsem deku a přistoupil k němu. Oba jsme zatlačili. Nejdřív to nechtělo povolit, ale pak se o kousek posunul. Postupně se nám podařilo vytlačit kámen ven. Naštěstí spadl do bahnivé kaluže, kterou tady vytvořil déšť a rozjezdily povozy. Arian si otřel upocené čelo. „Běžte první.“ Nechal mě prolézt menším otvorem a houknul na nějaké dva lidi opírající se o protější dům. Přispěchali a odvlekli mě na druhou stranu. Jeden z nich  na mě hodil plášť a druhý se vrátil za Arianem. Něco mu Arian  řekl a on přikývnul. Myslel jsem, že mu pomůže ven, ale místo toho zvedl kámen jako nic a sunul ho zpátky. Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale ten muž co byl se mnou mě zastavil. „To nemůžete pane Rene.“ Držel pevně. Neměl jsem šanci dostat se z jeho spárů. „Ariane!“ Snažím se křičet, ale přiložil mi ruku na pusu a vlekl postraní uličkou pryč.

Pustil mě, až na okraji města, kde bylo méně hlídek. „Proč? Proč jste ho tam nechali?“ Druhý muž se ukázal vzápětí. „Musíme zmizet následujte nás.“