Ticho

Tři na jednoho to je trochu nefér" slabé zavrčení do noci, kterého si nikdo nevšimne. Rychle zhodnotila situaci. Evidentně ten, kterého mlátili na tom nebyl nejlépe. Přistoupila k jednomu tiše a vší silou ho nakopla pod koleno. Muž se zhroutil na zem. Zbylí dva to ani nepostřehli. Dál mlátili a kopali do někoho na zemi. Nepremyslela jen zareagovala. Všimla si z prava, jak se blíží další dvě černé postavy. Bez rozmyslu se dostala před útočníky. Nahli pohy a nový protivník je na vteřinu dvě překvapil. Měla dost času jen se připravit. Než se po ní jeden ohnal pěsti. Uhnula. Vší silou mu dala pěsti do rozkroku. Za jejími zády se někdo pohnul. "Zmiz!" Zavrčel dotyčný. Hrdelní smích se jí vydral z úst. Zbytek uskocila stranou, ale tak aby měla mlaceneho za zády. "Nepřijde mi fér pět na jednoho." Popadla klacek ze země a praštila jim může před sebou přes ruku až dřevo zakrupalo. Silné ruce ji uchopili a odstrcili stranou. Muž zaútočil na protivníka. "Musel si je pěkně nasrat. V pravo!" Automaticky se otočili zády k sobě. Jedna černá postava skončila pod úderem ve vodě. "K zemi!" Zasycel a ona se sehnula. Nad ní prolétla pěst a zasáhla jednu postavu přímo do obličeje ve stejném okamžiku, kdy její noha zasáhla koleno. Muž se zhroutil k zemi. Všimla si dalších postav mířících jejich směrem. V duchu zaklela. Rychlím plynulým pohybem se přenesla přes zábradlí. Jeden se jí pokusil chytit. Než přelezl nízké zábradlí nabrala dech. Pokusila se uskočit, když ji rukou projela bolest. Vykřikla. Během okamžiku byl vedle ní a několika ranami složil útočníka k zemi. "Jak jsi na tom s plaváním?" Usmála se. Pak vytřeštila oči. Poznala ho. Kruci. Jeho tmavé oči jí zlostně propalovaly. Neřekl nic. Popadla ho za ruku. Zatáhla. Pochopil. Rozběhli se podél břehu rybníku. Slyšeli dusod kroků. Alespoň že ji následoval. Vběhla mezi stromy. Klopýtl za ní. Natáhla ruku a chytila ho. Tma je obklopila jako deka. Běžela dál a on s ní srovnal krok. Dech se zkracoval. Bolest vystřelovala a pálila. Před nimi se objevilo světlo. Najednou ležela na zemi a on nad ní. Přikryl ji rukou pusu. Jako by nepochopila! Vztekle ho kousla. Zasyčel a odkulil se vedle. Kroky a světlo se přibližovali. Potichu se doplazili pod nedaleké křoví a jako stíny vklouzli pod ně. Dotkla se ho na rameni a ukázala před něj. Zaklel. Posunkem mu ukázala zpět a pak v levo. Temnota osvětlená sem tam záblesky světla baterky. Klekli si. Nemohl rozeznat její pohled, ale to bylo jedno. Pochopil. Chytil ji za ruku. Stiskl jednou, dvakrát vyrazili. Běželi do kopce. Klopýtali. Všimli si jich. Někdo zavolal a podle zvuku kroku se za nimi tři rozběhli. Převzala vedení. Zrychlili. Měl by ji zastavit. Měl by, ale teď ne. Náhle zastavila. Uslyšel zaskřípění a vstrčila ho do zatuchlé místnosti. Pomohl jí zavřít dveře. Náhle světlo prosvětlilo tmu až přimhouřil oči než si zvykl. Slyšel zrychlený dech. Srdce měl až v krku. Pohlédl do šedých přivřených vzteklých oči a zamrazilo ho. Nenáviděla ho. Fajn aspoň to bude rychle. Její ruka se ho dotkla na rameni. Rychle a ne zrovna jemně ho prohlédla. "Nech mě!" zavrčel a chytil ji za rameno. Zasyčela. Pod prsty nahmatal něco lepkavého. "Doprdele!" Vytrhl ji rozsvícený mobil z třesoucích se prstů. Přes pravé rameno zela dlouhá rána ze které tekla krev. Ucukla. Rty sevřené do tenké čárky. Za dveřmi nastal hluk. Zavrčela a sáhla po něčem nad její hlavou. Ve zdi se něco pohnulo. Uvědomil si, že se otevřeli dveře, kterých si před tím nevšiml. Ani se neohlédla jestli jde za ní a zmizela. Dveře se začali zavírat. Rychle se jimi protáhl. Posvítil kolem. Byl v malé místnosti ze které vedli tři úzké tunely. Zahlédl záblesk rudých vlasů před sebou a vydal se prostřední cestou. V duchu uvažoval, kde to je. Nepamatoval si, že by si kdy všimnul, že tu je nějaká stavba natož podzemní chodby a to kolem chodil každý den do práce! Zdi byli vlhké porostlé mechem a slizké. Raději vzdal to, aby zjistil co to je. Sklonil se pod velkou pavučinou. Super, takže pavouci. V duchu zaúpěl nenáviděl pavouky. Po dalších pěti metrech uslyšel tekoucí vodu. A čerstvý vzduch. Stála zády k němu. Záda napjatá. Celou postavu měla strnulou. Tenhle postoj znal. Ruce zaťaté v pěst a kdyby viděl její tvář věděl, že by byla vzteky stažená. Čekal, že se otočí a jednu mu vrazí. Dokonce by to uvítal. Potřebovala se vybít. Místo toho co čekal se otočila a hrdelním zavrčením se zeptala: "Koho si tak nasral, že poslali tyhle ...." Mávla rukou do prázdna. Mlčel. Přivřela oči. "Neměla ses do toho plést!" Zasmála se až mu přejel mráz po zádech. "To že jsi sráč neznamená, že poruším své zásady a tohle nebyl fér boj. Kdyby byli dva na jednoho ..." Pokrčila rameny a sykla mezi zuby. Šedé oči se zamlžili. Natáhl ruku, ale uhnula. "Zvládl bych to." Namítl vztekle. "Jo! Ty a sedm trpaslíků k tomu!" Vrátila mu. "Kdybych věděla, že jsi to ty zvážila bych se do toho neplést!" Je tak čitelná. Pomyslel si všiml si jak při těch slovech stáhla rty do úzké čárky, uhnula očima a bradička se zkrabazila. Nechal to bez komentáře. Sledoval, jak vytáhla odněkud pruh látky a omotala kolem ruky. Pak stejně jistými pohyby stáhla černé tílko a uvázala na pravém stehně. Když se jí to napotřetí nepovedlo uchopil její zápěstí a tvrdě její ruce odmrštil. " Tvrdohlavá, jako vždy že?!" Vrazila mu facku až ho zaštípala tvář. "Lépe to neumíš? A teď stůj v klidu!" Tmavé oči měl vzteky přivřené do úzkých čárek. Viděl, jak se to v ní pere a věděl, že i on sám je na pokraji toho, aby vybuchnul. Jako kdysi .... Ne teď ne! Přikázal sám sobě. Rychle a tvrdě utahnul látku. Uvědomil si, že tahle rána je mnohem hlubší. Nejraději by něco rozbil do něčeho vrazil, ale ovládnul se. Alespoň někdo. Ucítil tvrdé zarytí prstů do ramen. Chytil ji za krk a přitiskl ke zdi. "Jestli musíš zmlať mě, vybij se, ale ne teď!" Zmítala se mu pod rukou. Přitiskl se na ni celým tělem, aby ji znehybnil. "Slyšíš?! Pokud máš takový vztek, pokud mě tak moc nenávidíš, proč jsi přišla?!" Uchechtla se a z očí ji šlehali plameny, kdyby mohla spálila by ho na popel. "Kdybych věděla, že jsi to ty, tak bych se přidala k nim věř mi! Ale tenhle boj nebyl fér, vyrovnala jsem šance!" Pustil ji. "Jasně pět na dva je vyrovnaná šance! Ty nikdy nevíš, kdy je dobré se do něčeho zaplést a kdy ne, že? Co jsi vlastně zač?!" Vytrhla mu mobil z ruky a svítila na zeď. "Na přemýšlení jsi byl vždy ty tak mi dej pokoj!" Prsty otevřela další dveře. Ucítili noční vzduch. Zhasla světlo. 

"Buď mi řekni proč nebo už konečně vypadni z mého života. Řekla jsem ti, že jsi pro mě mrtvý, když jsi semnou mluvil naposledy." Věděl to. Šli temnou ulicí držela se od něj co nejdál. "Nemám ti co vysvětlovat tohle je moje věc! Drž se ode mě dál!" Než dozněla poslední slova uvědomil si, že už není vedle něho. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Už zase! Pokaždé, když se potkají udělá to samé. Věděl, že k ní necítí to co by měl, ale i tak nerad viděl, když mizela. Zaklel a sevřel ruce v pěst. Zahnul za roh. Zahlédl stín. Na chvíli zastavil než si uvědomil, že i přesto co řekla mu bude krýt záda, to ho naštvalo ještě víc. Copak je malé dítě? No musel uznat, že proti ní opravdu je. Vztek se mu rozlil žilami, jako oheň. Přidal do kroku. Už nezahlédl žádný pohyb. Tohle podělal. Práskl dveřmi a vešel rovnou do koupelny. Svlékl se a umyl automaticky vyčistil ranky i rány co utržil. Vzpomněl si na dlouhou krvácející ránu na její noze. Odhodil ručník. Vlezl si do postele a ještě chvíli koukal do stropu. Sáhl po telefonu a našel kontakt, pak mobilem mrštil proti zdi. Ne! Už ne! Logicky tohle nemá smysl. Musel usnout, protože ho probudily sluneční paprsky, ale vůbec si nepřipadal, že by spal. Vymotal se z peřin. Zakládal si na tom, že je klidný za všech okolností, ale rozházená postel a pěnící krev v žilách mu řekli něco co si nechtěl připustit. 

Procházela se pod stromy a snažila se nemyslet. Uvědomovala si bolest při každém kroku, ale zatnula zuby. Měla svých problémů dost. Došla až k lavičce která byla jediná prázdná. Objednala si pití a vytáhla z kapsy zápisník a tužku. Stín se objevil z ničeho nic. Ucítila zrychlený tep, ale dělala, že si ničeho nevšimla. Potlačila paniku a nasadila lhostejnou masku. "Mohu si přisednout?" Vzhledla, ale neodpověděla. Slyšela, jak přešlápnul, ale nevěnovala mu pozornost. Obešel stůl a sedl si naproti ní. Nevzhledla ani, když si zapálil a nabídnul krabičku. Sáhla na stůl, vzala si svou a zapálila si aniž by mu věnovala jediný pohled. "Co to píšeš?" Dál mlčela. Předstírala, že se věnuje plně tomu co dělá. "Chtěl bych s tebou mluvit, mohla by si mi věnovat pozornost?" Pomalu zvedla oči a střetla se s jeho tmavým pohledem. Neuhnula. Dál mlčela. "To co se stalo tehdy večer," začal. Otočila list a tužka se začala míhat po papíru. "Sakra řekni něco!" Ticho. To ho překvapilo, byl zvyklý, že má hned na vše odpověď, že je jak zápalná roznětka. "Jen jsem ti chtěl říci, že si toho vážím, ale nemusela jsi to dělat." Zase nic. Měl chuť se jí dotknout, zaklepat s ní, aby něco řekla, ale tušil, že tím by nic nezmohl. Řekla mu to jasně teď si to plně uvědomil, když říkala, že je pro ni mrtvý myslela to vážně. Chvíli zíral na její skloněnou hlavu na ruku s tužkou, která se tančila po papíře. Na pramen vlasů, spadající přes čelo na netečný výraz na její tváři. A došlo mu to.