Ty a já

Je bílé jaro

odkvetly stromy a vypadá to, jakoby padal sníh

dívám se do slunce a není rozdíl mezi tím a pohledem do tvých očí

v hladině jezera odráží se tak jasně nebe, že váhám, kde vlastně jedno a kde druhé je

jen ptáci dávají mi odpověď, že přilepen jsem gravitací k této duhové kuličce z oceánů a maloměst

zatímco oni mají protijed křídel

a smí se přiblížit andělům i Bohu ještě živí

jsem nad městem a poslouchám vítr

a všechno voní jako mladé holky tam v jeho ulicích

a všechno je na dosah a všechno je daleko

a přepnou se pomalu semafory ze slunce na hvězdy

až přijde soumrak

pak žebrajícímu namísto mince potřesu rukou a on mě pošle do prdele a bude mi blaze

zeptám se na jméno toulavého psa

poptám se kněze kolik dnes ulovil duší

a u peruánského indiána si koupím pohanský amulet

a nad vietnamskou polévkou budu pozorovat ožraly házející za kravatu rum

a v autobusech s ženskými jedoucími ze šichty s nákupními taškami se rozsvítí

Amen

to je věčné světlo, kterému věřím

a ty jsi jediná, které to mohu říci

že tráva je dnes tak ostrá, že pořezala by nás jako řeznické nože

ale my bychom do ní přesto vstoupili, neboť toužíme spatřit, jak rodí se rosa

a slyšet noční vlaky kdesi v nížinách

a brát se do úst

a mlčet

protože slovy nelze vyjádřit o noci téměř nic  

a tak jen zůstat opření o stromy a dívat se na koncová světla automobilů

a jak se zhasíná v ložnicích

a sladit svůj dech s nádechy a výdechy pneumatických dveří tohoto světa

abychom nebyli poznáni

že vystoupili jsme

ty a já