ProtiPrstoKlady

To se nevylučuje.

Po přečtení Lenochodova komentáře ti vzkazuju jediné:

Už ji nemiluješ.

Nedokážu nenávidět. /*

Jsem ráda, žes to sem napsal. Kam jinam by to mělo přijít? Nechat si to v sobě? To by byl sebejed nebo časovaná bomba. Vmést to Jí? To by možná pomohlo, ale spíš by to věci o dost zhoršilo... Napsal jsi to moc hezky. Včetně toho nadpisu. Je to báseň sebeléčivá a pomůže i ostatním podobně zasaženým.

Jednou jsem se tak moc a tak dlouhé roky pro někoho trápila, až mi kamarádka napsala do dopisu "Už ho nemiluješ." To mne úplně zvedlo ze židle! Jak může něco takového napsat, když moc dobře ví, že je to přesně naopak! Ale hlodalo to ve mě, jak to vlastně myslela, vždyť je inteligentní! A tak jsem si tu větu opakovala tak dlouho, až mi došlo, že by to mohlo být řešení. Opakovala jsem si to znovu tak dlouho, až jsem se do toho pocitu, že už ho nemiluju, začala postupně vžívat (on byl také velmi heký a všechny dívky a ženy mu padaly k nohám, tak to nebylo úplně snadné...). Nakonec jsem zjistila, že je mi v tom novém pocitu tak dobře, že už jsem v něm zůstala. Kamarádka mě tím podivným konstatováním dostala ze začarovaného kruhu. A pak jsem teprve zažila tu pravou osudovou opětovanou naplněnou šťastnou lásku, kterou jsem znala jen z pohádek. Kamarádka je od té doby můj skutečný anděl strážný :0)

Děkuji za info, stále se dozvídám něco nového...nádherné foto...