Zakázané uvolnění

Zakázané uvolnění - tahle vykopávka - a taky podle mě jediná Hrůzova docela obstojná píseň - se ke mně teď docela náhodou dostala na Youtube. 

A já jsem poprvý v životě (ten až skoro ruined my childhood moment) pochopila její význam. Ve stacíku si na skupinovejch terapiích tlačíme navzájem do hlav "dovol si selhat, dovol si odpdočívat, dovol si mít radost". (Sorry, zapomněla jsem na cringe alert.) A tohle není o ničem jiným, než o tom, jak se generace za generací dostává do začarovanýho kruhu kariéry, očekávanejch sociálních rolí a věčného "Musíš, jinak nebudeš dost..." (Muž? Dobrá matka? ...?) 

[PODČÁRNÍK O ZDRAVÉM DUCHU]

...když pak jedinec selže a nenaplňuje (bůhví kým a jak stanovená) kritéria společnosti, dostaví se úzkost. Disociace. Část našeho já chce "...jen tak ležet na zádech, dejchat vzduch pod hvězdami...", ale druhá část, pro kterou autor tohoto pojednání používá výraz vnitřní policajt (VP), až patologicky lpí na naplňování okolím vštěpovaných hodnot a kritérií. Jistě. Kdo by neměl úzkost z toho, že mu právě, eufemicky řečeno, mozek uspořádal nemoderovanou diskusi sám se sebou.
Nezabíhejme však přílišně do detailů: čím více epizod takových disociací prožíváme, tím větší je potřeba odpočívat a tím agresivnější jsou reakce VP na únavu a objektivně potřebné odpoledne strávené nefalšovanou prokrastinací. Boje pak eskalují a nakonec dostane tělo takový zkrat, že mu nezbývá než omezit kognitivní funkce a vypnout k životu nepotřebné procesy. A jako třešinka na tom slizkém a kluzkém dortu důsledků sebemrskačství je pak derealizace a/nebo depersonalizace.
Představit si to můžeme zhruba takto: mozek mezi sebe a naši fyzickou schránku vloží v podstatě velmi jemné síto, který nám filtruje pouze životně důležité myšlenky. Ve špatných stádiích mozek dokonce umístí jakousi nepropustnou desku. (Toto stádium 11 z 10 lékařů nedoporučuje. Jedenáctý je patolog, který nebyl součástí dotazníku, ale šel zrovna kolem.)
V konečné fázi obranné mechanismy deaktivují celý systém a zůstává přítomna pouze základní potřeba jakéhokoliv živého obyvatele této planety, ať už je, nebo není majitelem nervové soustavy; tedy přežít. 

Až donedávna byl autor uváděn v omyl obecně šířenou informací, že v našich životech jsou dobrá období a období, která bychom mohli z anglického, poměrně výstižného pojmu clusterfuck volně přeložit jako kaskádové průsery. Další součástí politováníhodného nedorozumění byla domněnka, že tato období (ko)existují v nevyhnutelném koloběhu; a to s výrazným náskokem v průměrné délce trvání ve prospěch "horšího období". Tato domněnka je však u většiny případů mylná. A my si v následující části vysvětlíme důvod tohoto provokativního tvrzení.

Základní premisou řešení problematiky úzkosti je obligátní vyjádření jednoduchým souslovím nebuď kretén. Avšak úspěch není tak jednoduše na dosah, jak by se mohlo zdát. Abychom úspěšně zvládli tak jednoduše znějící úkon, který je momentálně pro velkou část společnosti (podle zběžných průzkumů diskusí pod články digitálních médií) absolutně nepřekonatelný problém, je třeba postupovat následovně:

Prvním předpokladem k úspěšnému zvládnutí daného úkolu je přidat za zmíněné pořekadlo dvě slova v následujícím pořadí: "k" a "sobě". (Kontrolní řešení pro většinovou společnost je k dispozici na konci článku.) [*]
Druhou důležitou složkou (a následujícím krokem) je pak tento přístup pravidelně a nepřetržitě aplikovat, až do (téměř) úplného vymizení příznaků. Je na nás, jakou metodu zvolíme, nicméně autor při svém bádání došel k závěru, že tento náročný, zdlouhavý a bolestivý proces je nutné opakovat, dle jeho slov, "...do zblbnutí." Případně: "...dokud si neautomatizujeme žádaný vzorec chování a nepřijmeme jej za vlastní."

Po krátké úlevě však někdy může docházet k relapsu. Je důležité, abychom v tuto chvíli začali pozornost upřenou do sebe obracet směrem světa okolo nás. Je totiž možné, že se v našem okolí vyskytuje jisté množství osob, které při zavedení zákona o inkluzi byly vystaveny neočekávanému tlaku v podobě nutnosti přijetí a aplikace norem demokracie, tedy rozhodovat se sám za sebe a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. (Pedagogové i jiní státní zaměstnanci hlásí již od počátku přijetí inkluze exponenciální nárust byrokracie. Podle vyjádření názoru druhé strany se však jedná o konspiraci.)
Pokud lokalizujeme takové osoby, je třeba pamatovat na první premisu nebuď kretén k sobě a dle uvážení zvolit taktiku eliminace vlivu těchto osob na naše mentální zdraví. Ideálně již v průběhu procesu extrakce toxických osob[**] z našeho života tyto začínáme nahrazovat osobami, které chápou v širším přesahu význam slovního spojení nebuď kretén, a tedy nebuď kretén k sobě a nebuď kretén k ostatním.
Následně je nutné fixovat tyto osoby v našem životě pomocí pochopení a aplikace paradigmatu nebuď kretén k ostatním.

Než však netrpělivý čtenář začne připravovat dopisní papír a kalamář, aby mohl zaslat dotaz do redakce, pojďme si uvést jeden z mnoha příkladů onoho nebuď kretén k ostatním a tím našemu čtenáři ušetřit snahu a čas odpovědí na nevyřčenou otázku.

Autor během výzkumu došel k poznatku, že pro většinu populace je mnohem výhodnější volit strategii norma neexistuje a odchylka není stigma. Čím více se jako společnost učíme snižovat množství diskriminujících norem a nahrazovat vnímání lidstva jako masy mnohem milosrdnější originalitou jedince, tím větší šanci máme zastavit transgenerační přenos traumat (sic!) a tím předcházet úzkostem a kognitivní disonanci. Nebýt kretén k ostatním v tomto případě zastupuje nesoudící a podpůrný princip, očištěný od vlivů norem nastavených předky. (Ačkoliv terminologie by zde zasluhovala spíše reverzní přístup.) 

Modří již vědí, že perpetuum mobile je sice zajímavý koncept (zvídaví čtenáři využijí příručních encyklopedií), nicméně, aby došlo k žádané reakci, musí být provedena dostatečně silná akce (nebo několik akcí souběžně). Na sociálních sítích, jakožto primárním nástroji dnešní komunikace, je často k vidění motivační ci(n)tát (sic!) změna začíná v tobě. Tato (v posledních letech často řetězově šířená) fráze se zakládá na nepříliš kvalitním překladu ustáleného anglického change begins with you. Moderní terapeuti tuto frázi přeformulovali v mnohem srozumitelnější "Nezabývej se věcmi, které nemůžeš přímo ovlivnit ty sám a soustřeď se na to, co můžeš změnit vlastními silami či s něčí vyžádanou pomocí." Je tedy na osobní odpovědnosti každého z nás ponořit se do temných hlubin svých (ne)úmyslně potlačených myšlenek a traumat. Tato nehostinná místa naší existence se s různou intenzitou rozpínají ve spodině lebeční nás všech a jejich emigraci brání především čelní kost. (Ti, jejichž čelní kost nebrání samovolnému úniku neokortexu se však většinou už nemusí těmito zanedbatelnými podrobnostmi zabývat.) K samostudiu autor doporučuje vyhledání pojmů amygdala, hipokampus a prefrontální kortex, ihned poté, kdy čtenář zapudí představu roztomilých hrošíků v univerzitních větrovkách.

Výše popsané mechanismy nás vrací k dodržení slibu vysvětlit vyřčený fakt, že koloběh dobrých a špatných životních období v nezanedbatelném procentu případů není fatálně nevyhnutelný.
Buďme teď troufalí a položme základy teorie, že úzkost a deprese je v přeneseném významu vynálezem lidstva. Člověk žijící v tlupách (zastaralý výraz tlupa je dnes v odborné literatuře nahrazen přesnějším pojmem sociální bublina) již od útlého věku vnímá rozdíly mezi jednotlivými exempláři svého druhu. Vyvíjející se společnost však potřebuje pravidla a normy (A i tuto myšlenku musel někdo pronést a učinit pravidla a normy normou.)
Je tedy možné, že lidstvo je od prvopočátku odsouzeno k traumatizaci, transgeneračnímu přenosu a postupnému vymírání už ve své podstatě? (Mód přežít je totiž nadřazen módu rozmnožit se.) Proto je nasnadě léčba traumat a postupné zmírnění jejich dopadů, potažmo vymýcení sociální úzkosti. Člověk, který není kretén, alespoň částečně dokáže svým přístupem ohoblovat hrany traumat předchozích a minimalizovat tvorbu nových.Taktéž jedinci, kteří nejsou vystavováni posuzování a nepochopitelně nastavovaným normám, mohou svou energii věnovat smysluplným věcem, které naplňují jejich biologické i emocionální potřeby.
 
A zde se dostáváme zpátky k principu akce a reakce. Cestou k sejmutí celospolečenského břemene je primárně sebeuvědomění, přijetí osobní odpovědnosti a investice do vlastní fyzické i duševní pohody. Připomeňme si pasáž o věcech, které dokážeme přímo ovlivnit.

"Je to, pravda, bludnej kruh, zakázané uvolnění."





TL;DR:

[*] NEBUĎ KRETÉN K SOBĚ.

__________________________
A ani k ostatním.

[**] Jsou to kreténi.