Phantasia XVI.

Řítím se šílenou rychlostí zmrzlým korytem tobogánu a nesmírně si to užívám! Vítr mi řve do uší a oči nestíhají vnímat okolí. Vypadnu dole pod skálou a kolem mě přistávají postupně další. Náhle se strhne průtrž mračen. Proudy vody počnou bičovat zemi ale já se schovávám pod převis. Křičím na ostatní: Pojďte za mnou! Tady budete v bezpečí! V tom se však nahoře uvolní ledová krusta a padá dolů jako velká gilotina. Nestačím uhnout a má pravá noha je těsně nad kotníkem téměř zcela oddělena od zbytku. Drží vlastně pouze na kůžičce. Všichni okolo začnou strašně křičet a berou mě s sebou k místní vědmě. Ona mi praví: Drž! Já ti to přišiju zpátky. Bere do ruky kávovou lžičku a její špičkou mi vrtá v noze dírku. Nevydržím to a omdlím. Když opět příjdu k sobě noha je tak jak má být a já si oddechnu.

Střih.

Sedím v kavárně a náhle si přisedá nějaká dívka. Je velmi pohledná a tak ani neprotestuju když se vůbec nezeptá zda smí. Říká mi: To jsi ty co mu ten rampouch ufik' haksnu že jo?! No jo no - to jsem celej já odpovídám. Ale neufikl - podívej je celá chlubím se. Byla jsem tam s tebou a pomáhala ti. Hmmm já na to tak to bych Ti asi měl poděkovat ne?! No ale já vlastně už musím jít protože mi jede co? Protože mi jede vlak. Odpovídá mi: Doprovodím tě. Jdeme po ulici a já říkám: Uvidíme se ješte někdy? Dám Ti svoji vizitku. Odpovídá: Ne - to já dám tobě svoji! Šátrá v kabelce a podává mi ji. Ale já nejsem schopen zaostřit a přečíst tak malá písmenka a chci Jí to říct. Ale Ona už tam není. 

Už Ji NIKDY neuvidím?