Pozlacená pohádka

Budu ti vyprávět pohádku

o jednom velkém pozlátku,

k ní opatřím lahev i zátku

a dám "TI" ji - na památku

Jednou se princezna probudila,

zamračila se a posadila,

v hlavě ji bodala bolest z vína,

k němuž se v noci uchýlila.

 

Démon, chechtaje se v rohu,

jak umně nastavil jí nohu,

bez svědomí, bez pardonu,

bez jakéhokoli „jak jen mohu?“

 

"Dívenko moje, pojď jen blíž,

,ničehož nic ti neubliž,

jen podívej se pod ten Boží kříž,

a kraťounce se tam podepiš."

 

Princezna hřebů plnou hlavu,

přehlédla túni plnou hadů,

a třeba trochu pro náladu,

podepsala se pod záhadu.

 

„Ty moje dítě rozevláté,

dělej si páté přes déváté,

tancuj, bav se, žij na stokráte

a všechny nechej rozesmát tě.

 

Přijdu pro tebe za měsíc,

pozlaceným srdcem vstříc….

Ty navzdory radám večernic,

nikdy neočekávej víc."

 

………………………………………………

 

Princezna čeká, v ruce sklenku,

až démon přijde si pro milenku,

z okna dívá se k hvězdám venku

a naslouchá radám pro děvenku.

 

Tu náhle zahřmí, vítr se zvedne,

růžová její tvář bázní zbledne,

ale ví, že víc už nepodlehne

postavě,  jež v prach usedne.

 

"Ta jednostranná úmluva neplatí,

já opět k sobě se navrátím.

Budu šťastná a ty se staneš tím

koho pekelné plameny uchvátí.

 

Nech si své srdce pozlacené,

je to jen bahno zablácené,

navíc nemocné a není celé,

a nikdy nemůže být ucelené.

 

Nad ránem lákáš nás podvodem,

když polemizujem nad rozchodem,

a všechny nás ženeš pochodem,

tmavým a chladným podchodem.

 

Jen já jediná byla jsem ti rovna,

nebudu vyprávět dopodrobna,

že i mé pozlátko je plné h***a.

A přesto chci být - a jsem - královna.

 

Proč být milenka něčí rohatá,

když můžu být vnitřně bohatá?

Jen na chvíli unikla mi ta podstata,

a to - můj král má srdce ze zlata.

 

Jak jsem řekla – já jediná jsem tě hodna,

proto vlastníš můj podpis za svobodna."

---