Markon - Kapitola 1

Příběh vypráví osudy obyvatel pouštní planety Markon, kterou vlastní meziplanetární korporát, zvaný Systém. Ten po celém povrchu buduje města, která na této nehostinné pustině v hlubokých dolech těží jediné bohatství, které může nabídnout. Nerostné suroviny se převáží mezi těžebními a slévárenskými městy sofistikovanou železnicí, která je zároveň jediným spojením jejich obyvatel. Těmito obyvateli je Markon považován za naprosto pusté místo, před kterým je chrání tlusté stěny, obepínající jejich města. Nikdy je neopouští, nikdy nepochybují o pravidlech Systému, kterými se každý den řídí a nikdy nepřestávají pilně pracovat, aby uspokojili svého chlebodárce.

Je ale planeta skutečně tak pustá? Není načase odstanit oponu a nahlédnout za pečlivě připravené kulisy?

Náramek na zápěstí vyhnal Lonka z bezesného spánku. Rozespalýma očima matně rozeznával modré číslice, vystupující na lesklém povrchu tenkého kovového kroužku. Bylo pět ráno. Aktuální teplota 30 °C, odpolední teploty 35 °C. Možná by se měl dnes lépe obléct. Už několik týdnů pociťuje příchod chladného období, ale jeho hrubé narudlé kůži vyhovují mnohem vyšší teploty. Kolem oken se proháněly přídělové drony a náklaďáky se sutinami z dolů. Sledoval jejich silue­ty přes automatické žaluzie, které propouštěly pulzující světlo pouličních zářičů.

Je to už pět let, kdy náklaďáky začaly létat i před jeho bytem v 74. patře. Někdy kolem 995. roku VI. věku začala doprava houstnout do této podoby, kdy se v prostoru pohybuje pětkrát tolik náklaďáků než před devadesátým rokem. Pětkrát. Jestli mu tehdy přišly ulice plné, dnes se ve městě nedá téměř pohnout, natož aby někdo opustil domov se svým osobním kluzákem. To se tenkrát rozšiřovaly městské železné doly, aby město konečně dosáhlo na prestižní titul normy. Prorazilo se víc tunelů, zajistilo víc nákladních vlaků i kluzáků a celé město se ponořilo do závodu za titulem. Celé dny o tomto úspěchu kecaly hologramy v ulicích. Lonk jejich proslovy dávno znal zpaměti a naučil se je ignorovat. Občas je ale z nudy odříkával s nimi.

Nové šachty ale zajistily práci mnoha horníkům, kteří se v přecpaných tunelech nudili a většinu pracovní doby hráli kostky. Prostě nebylo dost práce pro tolik lidí, kterých každým rokem přibývalo. Tato nemalá změna pomohla udělat z města produktivní místo a titul byl tak skutečně zasloužený.

Titul normy je pro město nejvyšším oceněním, které může od Systému získat. Znamená, že město vyváží tisíc tun železné rudy denně, což je pro mnoho jiných měst nepředstavitelné množství. Město 34 se tímto titulem může chlubit jako první a dodnes si toto čestné ocenění udržuje. Alespoň tak to říkají hologramy, které se v podobě vysokých, krátce střižených žen vznášejí nad přelidněnými ulicemi města.

Lonk konečně svěsil nohy z postele, když napočítal stý nákladní kluzák v záři elektrického světla. Ve­dle něj ležela krátkovlasá blondýna, která ještě vstávat nemusela, což jí nesku­tečně záviděl. Věděl ale, že dnes pracovala dlouho do noci a že tak její spánek nepotrvá déle než ten jeho. V poslední době se jejich pracovní směny míjely, a tak se doma potkávali jen když ten druhý dávno spal. Už si nevzpomínal, kdy měl naposledy možnost se jí zeptat na práci, jak se jí daří, nebo jen probírat místní dění a společně poslouchat hádky sousedů. Přesto byl rád, že svou krásnou blondýnu doma potkává. Má tak jistotu, že je v pořádku.

Blondýny jsou na Markonu velmi vzácným úkazem. Dominantou jsou černovlasí lidé, ale čas od času se mezi nimi objeví hvězda, jako když najdete drahokam ve stovkách tun železné rudy. Na rozdíl od mozolnaté, téměř šupinaté zrudlé kůže většiny Markoňanů, mají tyto vzácné úkazy kůži světlejší a nesrovnatelně jemnější. Většinou tyto safíry končí jako manželky důležitých manažerů, nebo se z nějakého důvodu odvážejí mimo město a pravdě­podobně i pryč z Markonu. Stávají se tak jedinými měšťany, kteří kdy město opustili. Lonk nebyl manažerem a ani nežil mimo Markon. K této ženě se dostal zvláštní náhodou, a právě od té doby sám sebe považuje za nejšťastnějšího muže ve městě. Jeho povinnosti mu sice nedovolují trávit s Yave příliš času, ale užívá si každou minutu v její přítomnosti. Kouzlo této ženy nespočívá jen v její kráse, ale především její osobnost Lonka přitahuje jako nic jiného na světě.

„Yave… kdy jsme naposledy spolu mluvili?“ pomyslel si. Nechtěl ji budit. Opatrně vstal a odšoural se do kuchyně, kde zbyla poslední plechovka cereálií a sušeného mléka. Vysypal třetinu cereálií do misky, zasypal je bílým práškem a zalil horkou vodou. Taková snídaně pro něj byla snídaní králů, ale co by chtěl vymýšlet na lupíncích a sušeném mléku. Kromě lupínků a výživy, kterou statečně pojídal v práci, dlouho jiné jídlo ani neviděl. Chyběla mu zelenina z Domu růstu, i když byla vzpomínka na ni stále vzdá­lenější. Už příliš dlouho snídal to samé a už příliš dlouho mu do stanice vozili jen výživu. Ale ač přemýšlel usilovněji, nedovedl si představit, jak by jiné jídlo mohlo vypadat. Pokud za celý život viděl jen mraženou zeleninu, sušené mléko, kukuřičné lupínky a výživu, kterou jeho kolegové příznačně nazývali gumou, mnoho možností mu nezbývalo.

V koupelně ho z dřímot probudila studená plechová podlaha. Zrcadlo mu kromě údajů o čase a počasí poslušně ukázalo i ten samý ob­ličej jako každý den. Byl jednou z mála věcí, kterých si vážil. Stáří se na něm pomalu podepisovalo, i když si starý vůbec nepřipadal. Jeho obličej zatím nebyl tolik sešlý jako obličeje mnoha dělníků, které denně potkával. Byl trochu buclatý a kulatý, s malým nosem, plochou bradou a lehce špičatýma ušima. Na místní módu nic neobvyklého. Kůži po celém těle měl narudlou, jako je barva staré rzi. Napravo pod čelistí se skrývalo černé číslo 34. Kdyby si ho nechal vytetovat z pocty jeho městu, určitě by ho těšilo mnohem víc. Nepochyboval ovšem, že jsou mnozí, kteří jsou na svou značku hrdí.

Zubní pasta pálila na jazyku, až se mu do pusy valily potoky slin. Ta synte­tická omáčka by se dala použít jako lepidlo, nebo přísada dynamitu, protože lepila zuby a zároveň působila v puse ohromnou explozi. Rychle dokončil tento rituál, jen aby to měl za sebou. Ještě jednou zkontroloval čas na zrcadle, které mu prozradilo, že by si měl pospíšit.

Vrátil se do tiché ložnice, kde stále pravidelně oddechovala Yave. Na odkladači vedle postele na něj čekala jeho červená pracovní blůza. Byla pro něj symbolem rutiny, kterou každý den podstupoval. Rutiny, kterou podstupoval každý Markoňan každý den v roce. Blůza mu padla jako vždy. Rukávy ohrnuté nad zápěs­tí, švy potrhané, sešlé časem. K blůze měl nachystané červené kalhoty s malou trhlinou pod levým kolenem a pásem, ke kterému se připevňovaly nástroje.

Přiložil náramek k obrazovce u dveří, které se zabzučením zmizely ve stěně. Nástěnné zářiče slabě pableskovaly, jak procházel špinavou zašedlou chodbou očíslovaných dveří, na jejíž konci čekal prosklený výtah. Hlasem ve výtahu zavelel cestu do přízemí a stoupnul si čelem do výhledu na město. Oranžová obloha nad plechovým městem byla jasná. Za městskou stěnou se v písečné mlze vykreslovaly první jitřní paprsky Siry. Marně se pokaždé snažil na­hlédnout alespoň kousek dál za stěnu, než kolik mohl vidět ve své stanici, když bránou projížděl vlak, ale výhled mu vždy zastínila betonová stěna, vysoké plechové budovy a mračna písku a prachu. Stačil by jen kousíček, aby se nemusel každý den dívat na to samé. Jen kousíček, aby měl na chvíli pocit, že je svět větší než hranice stěny. Čím níž se výtah snášel, tím menší tato šance byla a tím hlouběji se znova propadal do rutiny pracovního dne.

Uprostřed města zela jáma, která vedla snad do středu světa. Tam se větvila do bludiště tunelů plné lidí a drahocenné železné rudy. Jako pavučina se z nich táhla mezi domy železniční síť k branám města, kudy zboží opouštělo tohle uspěchané místo. Na stěnách budov, jako písty, jezdily skleněné výtahy a někde v dáli mezi domy přistávala zásobovací kapsle. Každé ráno se mu naskytl stejný pohled. Sledoval špinavé plechové domy a tepající železnici, zatímco rychle klesal z nejvyšších pater do stínu na povrchu. Kolem proletovaly drony, nákladní vznášedla, kurýři a přepravní tubusy, zavěšené na kolejnicích vysoko nad zemí. Občas mohl zahlédnout i dobře udržovaná plavidla, která patřila úředníkům, což byli jediní, kteří měli možnost svá vznášedla schovávat pod vlastní střechou. Ostatní se dopravovali pěšky, nebo závěsnými tubusy, které se táhly hlavními ulicemi.

Lonkův výtah se stále blížil ke dnu, až roze­znával jednotlivé hlavy v davu pod sebou, než vystoupil v přízemí rovnou do toho zmatku.

Na cestě se střídaly dva proudy lidí. Jedni do práce přicházeli a jiní se vrace­li ze směny. Lonk se zařadil do proudu směřujícího ke zdi, protože právě tam ho vedly jeho povinnosti. Ve vzduchu byla cítit rez z větrných turbín, které měly ovzduší v uzavřeném městě rozproudit a částečně čistit, což se jim zdaleka nedařilo, i když se filtry měnily stále častěji. Vzduch byl plný prachu, venkovního písku z bouří, různých odpadků a jiného bordelu, který se dostával z dolů na povrch. Nebylo měšťana, který by netrpěl na kašel a jiné dýchací problémy. Nejen tímto si město vybíralo svou daň za titul normy.

Nad ulicemi města se vznášely shluky modrého světla, formujícího se do podoby mladé vysoké ženy s krátkým sestřihem a hladkou kůží. Vyvstávala z malého podstavce zavěšeného na ocelových lanech mezi domy. Nikdy neviděl někoho podobného. Jako by nebyla z tohoto světa. Mluvila o tom, že město opět zvýšilo produkci o půl pro­centa díky novým pracovním silám. Skončil růstový cyklus a vyspělá mládež z Domova růstu musí každý rok přispět vlastníma rukama k dílu. Zároveň se každý rok zvyšuje porodnost, tedy každým rokem přibývá počet mladých po­mocníků. Doly se zaplňují lidmi a proráží se nové. Když ne­stačí bydlení, zvýší se domy a zeď. Často Lonkovi přišlo, že je toto město vysoké už dost. Stavěla se další patra, byty byly stále menší a úspornější a ulice stále plnější. Pamatoval si tváře jen svých kolegů a nejbližších sousedů. Znát obličeje kohokoliv jiného je zbytečné. Zdálo se mu, jako by každý den potkával nové lidi.

Lonk se prodral davem a vystoupal po širokém schodišti ke kolejím skleněného tubusu, který ho má zavézt k bráně 7. Přeplněné tubusy jezdí vysokou rychlostí jeden za druhým a víří prach, kterého v tomto městě není nikdy dost. Zapáchající cestující se na poslední chvíli tlačí do tubusů, aby si uzmuli ten poslední kousek místa, který ještě zbyl. Občas Lonk vyrazil z domu dřív, aby se nemusel tlačit v této skleněné rakvi a mohl si protáhnul svaly volnou chůzí. Přece jen jeho pracoviště nebylo příliš daleko, ale to by si musel nejprve odpustit počítání kluzáků a vstát se svým budíkem.

Za malou chvíli byl na své zastávce, kde se ponořil do řidšího davu, proudícího těsně u zdi. Chvíli šel podél ní až k perónu železniční stanice, který vedl k plechové budce, nalepené na zdi těsně u masivní kovové brány. Perón byl dlouhý akorát, aby vedle stanice mohlo stát dvacet vagónů a dvě lokomotivy. Koleje vedly mezi vysokými obytnými domy, které končily úplně u zdi, stejně jako železniční stanice.

Došel po perónu až ke stanici, kde přiložil náramek k obrazovce u ple­chových dveří, na které se s pípnutím objevilo Lonkovo jméno, identifikační kód a fotografie. Dveře po pípnutí zajely do zdi. Za nimi stál zarostlý muž ve stejné blůze, jakou si oblékal dnes ráno i Lonk a místo pozdravu mu podával plechový hrnek slabé kávy. Ta vždy chutnala trochu po rzi, stejně jako všechno, co se dě­lalo z místní vody.

Ten muž se jmenoval Taz. Čestný a zásadový chlap, se kterým byli kolegové už od začátku. Celých dvacet pět let. V celém městě neznal nikoho tak dobře, jako právě Taze. Byl trochu vyšší a hubenější než Lonk a svůj plnovous si chránil jako největší chloubu. Nedal na něj dopustit, i když pomalu šedivěl, stejně jako jeho i Lonkovy vlasy. V očích měl vždy milý pohled, i kdyby zrovna neměl náladu se smát. V práci byl pokaždé trochu dřív. Každé ráno udělal dvě kávy a přesně věděl kdy Lonk dorazí, aby mu jednu mohl podat.

„Máme nové posily,“ začal Taz místo pozdravu a ukázal na dva mladé kluky, kteří vystřelili ze židlí a postavili se do pozoru, jen co Lonk vešel do stanice.

„Klid hoši.“ ozval se Lonk a pokynul novým zaměstnancům, aby se posadi­li. „Jo, něco jsem slyšel od těch ženských v ulicích. Kecají o tom celé ráno.“ S tím položil plecháček na svůj stůl s malým monitorem a klávesnicí a usedl za něj.

„Máme je tady do týdne provést a všechno jim ukázat. Prý nás potom nahra­dí.“ pokračoval Taz.

„Já vím,“ povzdechl si Lonk a usrkl horké slabé kávy. Přemýšlel nad tím už dlouho. Bylo mu jasné, že dřív, nebo později bude muset do Domu stáří, ale tato myšlenka mu přišla reálná až teď. Chytla ho jako náhlý úder do hrudi ve chvíli, kdy zahlédl ve stanici novou posilu. Jeho služba u brány, kde strávil většinu života, končila.

Taz chytil Lonka za rameno, „Chlape, táhne nám na čtyřicet. Nemáme tady už co dělat. Nahradí nás mladší.“ Nikomu se nechtělo do Domu stáří. Nikdo nevě­děl, jaké to tam je, a hlavně si nikdo nedovedl představit život bez práce. Takhle je vychovávaný od malička. Od narození, přes Dům růstu, kde se vše naučil a kde byl přiřazen do své pozice, až do dnešního dne. Je to smysl každého Markoňana. Alespoň tak se to říká. Markoňan po odpočinku vstane, nasytí se energeticky vý­znamnou stravou, kterou pečlivě sleduje a připravuje Úřad, a kterou přídělový dron přiváží až do domu, obleče si svůj pracovní oděv a odchází za svými povinnostmi. Po splnění povinností se Markoňan vrací do svého bydliště, kde se odebírá k odpo­činku. Takhle to Systém chce a takhle to Lonk dělal od prvního dne, kdy byl pro­puštěn z Domu růstu. Pokud má právě teď opouštět své pracoviště do míst, kde ho do jeho smrti žádná práce už nečeká, kde je tedy ten smysl? Necítí se starý, ani opotřebený. Jednoduše došel věku, ve kterém vyhlášky zakazují další práci. Jestli to tak Systém chce, budiž, potom ale skutečně neporozuměl smyslu jeho samého a většinu svého života tedy pracuje jen pro smysl Systému. Vlastně žije pro smysl Systému.

Hlavou mu mnoho let kolovalo několik otázek, o kterých s nikým v životě nemluvil, ale taky se nestalo, že by je slyšel od někoho dalšího. Připomínal si je každé ráno ve výtahu, když zaujatě sledoval okraj té ohromné stěny, která obklopovala toto město. Čím víc se blížil jeho odchod do Domu stáří, tím intenzivněji nad nimi přemýšlel. Lonkovi se rozbušilo srdce nervozitou a strachem, který ho náhle zalil, jako když skočí doprostřed písečné bouře.

„Tazi, přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké to je za zdí?“ zeptal se Lonk a oto­čil se na něj. Bylo mu jasné, že zrovna Taze takové myšlenky nikdy nepřepadávají. Pro tohoto člověka je Systém symbolem nejvyšší ochrany. Zároveň byl ale jediným, koho se mohl zeptat, aniž by se začal někdo jiný zajímat o jeho samotného.

„Nevím, jestli je vůbec dobré nad tím přemýšlet. Nemáš se tady snad dob­ře?“ odpověděl Taz klidně, zatímco koukal z vysokého okna s hrnkem v ruce.

„Jo, mám, ale chápeš, nikdo tam nikdy nebyl. Zásobovači přilétají každý den, ale zprávy od nich dostáváme zřídka. A s dalšími městy jsme spojení jen nákladní železnicí. Jak se žije v jiných městech? Nebo odkud přilétají ty kapsle? Ani Yave o tom se mnou nemluví. Nikdo o tom nemluví.“

„Nemluví, protože není o čem. Kromě smrti totiž za stěnou na nikoho nic nečeká. Všechno najdeš tady. A vsadím se, že všechna města se řídí stejnými vyhláškami. Proč by měnili něco, co už staletí funguje tady? A rozhodně bys o tom neměl mluvit před mladýma. Nechceme být přece špatným příkladem,“ a Taz kývl hlavou za sebe. Otočili se na kluky, co jim seděli za zády u stolu. „Není nutné řešit odkud se k nám dostávají zásoby. Máme kde bydlet, máme co jíst. Systém se o nás stará dobře. To jistě ví i Yave a neptá se zásobovačů kde se tady vzali. A za zeď se stejně podívat nemůžeš. Zemřel bys dřív, než by se ti brána dostala z dohledu. Pojď raději dělat něco záslužnějšího než přemýšlet nad nesmysly. Takové zvědavce máme chytat, ne je následovat. Podívej, přijíždí první vlak.“ Nad východem k perónu se rozsvítila červená kontrolka a v Lonkove hrnku se rozvlnila hladina. Vlak byl v půli cesty od dolů ke stanici.

Tazova reakce byla mírnější, než Lonk očekával, ale klidnější myšlenky mu to nepřineslo. Znal Taze už velmi dlouho, aby vědět, že mu to bude vrtat hlavou. Patří mezi nejoddanější dělníky Systému, jaké kdy potkal. Určitě se nevyhne dalšímu rozhovoru v soukromí, až si Taz svou odpověď promyslí. Pro hlubší rozhovory potřeboval vždy chvíli na přemýšlení.

Skřípání brzd se neslo ozvěnou mezi kovovými stěnami domů. Lonk s Tazem popadli skenery a masky ze svých stolů a vyšli před stanici s vyučenci v patách, každý s vlastní, úplně novou, maskou. Před bránou už stálo dvacet plně naložených plechových vagónů a dvě mechanické lokomotivy, jedna na každém konci vlaku. Mezitím, co se kolem vlaku usazoval prach, stroj u brány začal natahovat přední lokomotivu.

„Tak třeba ty půjdeš se mnou,“ ukázal Taz na hubeného kluka, asi o hlavu menšího. „A ty půjdeš tady s Lonkem,“ mávnul na druhého, který vypadal trochu statněji. Oběma jiskřilo z očí odhodlání a po­slušnost jako každému čerstvému vyučenci. Taz se svým klukem začali od první lokomotivy a Lonk se svým zamířili na druhou stranu vlaku.

Lonkův svěřenec se mu pořád držel za zády. Vypadal odhodlaně, ale Lonk na něm poznal mírné zklamání. Věděl, že vyučenec za celých čtrnáct let svého života viděl jen stěny Domu růstu, kde ho učili úplné základy jazyka, fyziky a ast­ronomie, trochu číst, psát a počítat, k tomu přihodili pořádnou dávku Systouky, která každého vyučence připravuje na život ve městě, a nakonec ho čekala příprava na práci.

Míjeli desátý vagón a Lonk trochu zpomalil, aby ho mladík dohnal.

„Vypadáš jako silný chlap. Proč nejsi v dolech?“

„Neprošel jsem výběrem, pane.“

„A hlásil ses k dělníkům?“

„Samozřejmě, pane. Říkali něco o genech, moc jsem tomu ale nerozuměl. Mí rodičové jsou prý oba úředníci, víte? Proto mě do dolů nepustí. Mají to tam někde napsané. Pořád mají displeje před obličejem. Vyčtou z nich všechno. Co nevy­čtou, jako by pro ně nebylo.“

„A víš, čím se zabýváme u brány?“

„Chytáním uprchlíků, pane,“ odpověděl chlapec rázným tónem.

„Takže poučený jsi. To je dobře.“

„Ano, pane.“

Lonk se cítil zvláštně. Ještě mu nikdo neříkal „pane“ s takovou úctou.

„Jsme na místě. Začneme odtud, oskenujeme deset vagónů a v polovině vla­ku se potkáme s ostatními.“ Lonk vytáhnul skener z opasku. Měl lesklou hliníkovou rukojeť s kohoutkem a nad ní malou čtvercovou obrazovku. Hlaveň skeneru byl čtverec z černého skla.

„Takže, už jsi to někdy dělal?“ zeptal se mladíka, i když dávno tušil, že se celý studentský život věnoval pouze teorii. Věděl to především z vlastního výcviku.

„Ještě ne, pane.“

„Tak sleduj. Zapneš skener. Tady,“ přepnul vypínač pod obrazovkou, která se modře rozsvítila. „Skener zobrazuje výskyt organických látek ve vagónu.“ Namířil skener na první vagón a zmáčknul kohoutek. „Vidíš tady ta čísla? Když ukazují nulu až dvacet, nic se neděje. To jsou bakterie, prach z kůže dělníků a jiné drobnosti. Ale když ukáže víc jak sto, skener zapíská a upo­zorní tě. Tvým úkolem je vagón prohledat a nahlásit případné uprchlíky, chybějící končetiny dělníku, nebo malé škůdce, co nám požírají rudu. Zkus si to,“ Při zmín­ce o končetinách trhl učeň pohledem z obrazovky na Lonka, který mu podal skener. „Namiř ho na vagón. Vidíš? Čtrnáct a půl. Můžeme se posunout dál.“

„Pane, jsou končetiny ve vagónech běžné?“ ptal se vyučenec, zatímco skenoval další vagón.

„Stane se, že při zavírání vagónů se některému z dělníků skřípne ruka v poklopu. Vlak hned odjíždí a ruka se nestihne vytáhnout, než přijede k nám. Není to časté, ale stává se to.“ Odpověď vyučence příliš neuklidnila, ale pokračoval zodpovědně ve své práci.

„Mluvil jste o škůdcích. Co jsou zač?“ zeptal se po chvíli.

„To jsou malé potvory, kterým chutná naše železo. Vypadají jako tlustí červi a velcí jsou jako pěst. Ale jak se jen…“

„Hlavoun?“ vyhrkl vyděšeně vyučenec.

„Ne, ne. Hlavoun je mnohem větší. Kdyby se ve městě jeden objevil, musely by se opustit doly, než by se o něj Síly postaraly. Hlavoun může dorůstat až deseti metrů do délky a umí hrabat skoro stejně efektivně, jako naše prorážecí stroje. Ale je prav­da, že až na rozměry si jsou velmi podobní. Nás teď ale víc trápí Zubník.“

„Ano, vzpomínám si. To jméno má kvůli jeho zubům, které rostou po celém obvodu pusy. Slyšel jsem, že to jsou nejsilnější zuby, co jsme tady kdy viděli.“

„Je to tak. Ve vzácných případech jsou špičky jejich zubů diamantové. Dřív se takové využívaly v proráže­cích strojích. Používali bychom trny Hlavouna, ale odchytit takové zvíře je prakticky nemožné.

„Už se někdo pokusil odjet z města, pane? Myslím jako ve vagónu. Že by chtěl někdo uprchnout.“

„Co jsem tady, se o to nikdo nepokusil. Každý ví, co je za zdí. To vás přece taky učili, ne?“

„Ano, pane. Za zdí je jen ostré záření Siry, nekonečná pustina a písečné bouře. Proto nemáme dovoleno město opouštět. Systém nás zdí chrání.“

„Správně, kluku. Učil ses dobře.“

„Ale proč by někdo utíkal? Chci říct, Systém nám přece dává všechno. Říkali nám to v Systouce. Stará se o nás ve dne v noci. Chrání nás, dává nám jíst, máme kde bydlet. Nechápu to.“

„To je pravda. Dává nám skutečně hodně. Možná proto jsem ještě žádného uprchlíka nena­šel. Někteří lidé si ale myslí, že jim Systém dává málo a chtěli by víc. Myslí si, že to najdou za zdí. Takoví lidé by ale byli odsouzeni k záhubě, a právě proto jsme tady my, abychom je chránili před Markon­skou pustinou.“ Pomalu si uvědomoval, jak absurdně mu tahle slova zní. Jak si může být jistý, že je Markon opravdu tak nehostinný, jak se říká? Nemohl ani říct, jestli všemu, co právě vypráví, skutečně věří, nebo je to jen naučená mantra, kterou si automaticky opakuje.

„Pane, co se dělá s uprchlíky?“ pokračoval kluk v otázkách.

„No, co by. nahlásí se úřadům a někdo je nejspíš odvede do Domu nápravy.“

„Pane, chtěl bych někdy chytit uprchlíka. Zajímalo by mě, co s ním prove­dou, a chtěl bych vidět jeho výraz, až otevřu vagón,“ prohlásil kluk se zauja­tým tónem. Lonka jeho odhodlání překvapilo. Ani ho nenapadlo, co by dělal, kdyby někoho našel ve vagónu mezi kusy horniny. Samozřejmě prošel výcvikem a přesně věděl, jak se má zachovat, ale nikdy si tím neprošel v praxi.

„Kde se flákáte?“ volal na ně Taz a opíral se o svůj poslední vagón.

„Jen jsme trochu mluvili. Nic zvláštního jste nenašli?“ ptal se Lonk bez náznaku jakýchkoliv pochyb, zatímco kluk skenoval poslední kus.

„Vůbec nic. Jako vždy. Tak, pánové, ještě nejsme úplně hotovi. Teď poslat zprávu, že vlak je v pořádku a otevřít bránu. Dnes se podíváte kousek za zeď. Bude se vám to určitě líbit. Nasadit masky! Otevíráme bránu.“ Kluci se postavili k lokomotivě a zírali na bránu, mezitím co Taz zalezl do stanice, aby pustil vlak. Brána se s hlasitým pronikavým skří­potem pomalu otevírala. Vyučenci si zakrývali uši, svraštili za maskou obličeje a vycenili za­ťaté zuby. Po chvíli už měli výhled na rudou mlhu z písku za zdí, kterou zakrývala z části jen lokomotiva. Brána po chvíli utichla. Neviděli nic, než červený písek a písčité mraky, které unášel vítr pouští. Nebylo vidět dál než deset metrů za zeď. Ve větru se ozývalo jemné cinkání písku o kovovou bránu, který pronikal do města. Ozvalo se nové skřípání a kola vlaku zabrala do kolejí pod sebou. Celá souprava se pomalu rozjela. Těžká mechanická lokomotiva táhla vlak do písečné bouře za bránou. Mizel pomalu v mraku písku, až se jim ztratil z očí úplně. Kluci si opět zakryli uši a brána se se skřípotem zavřela.

„Dnes se s ním ještě alespoň dvakrát potkáme,“ ozval se Lonk za učni. „Na druhé straně, ve Městě 35, ho vyloží a pošlou prázdný zpátky. To pár hodin potrvá. Do té doby pustíme ještě pár vlaků do měst 33 a 36 a několik se nám jich vrátí zpátky. Mezitím odešleme údaje ze skenerů na Úřad a zameteme koleje. Při každém otevření se přes bránu dostane spousta písku a celé to tu zanese. Za chvíli bychom tady měli duny, kdybychom ten bordel neuklízeli a vlakům to taky nedělá dobře. Musí se kvůli tomu zatracenému písku často měnit kola. Zbytek času ale jen čekáme na vlak.“ Vrátili se do stanice a Lonk s Tazem zasedli k počítačům, kde nasadili skenery do nástavců u klávesnic.

„Tak, pánové,“ ozval se Taz, zatímco ťukal do klávesnice, „jak se vám líbí za zdí?“

„Moc toho vidět nebylo, pane.“ odpověděl silnější vyučenec.

„A to je dnes lepší počasí. Včera nám to pořádně nafoukalo do stanice. Sko­ro jsme nestíhali uklízet. Slyšel jsem, že zítra bude největší bouře za posledních třicet dní. Co ty na to?“

„No paráda.“ odpověděl Lonk. „Půlka stanice zase bude pod pískem. Musí­me si říct ještě o dva smetáky, tady pro ty dva. Ptal ses jich vůbec na jméno?“

„Sal 6795/06,“ vyhrkl ze sebe silnější z vyučenců.

„Hane 6797/06,“ odpověděl hned po něm druhý.

„Nás dva už znáte. Lonk 5833/15 a Taz 5815/15. Vrátní u brány 7, už dva­cet pět let, ale to už víte. Proto jste přece tady. Během několika dní vám ukážeme, jak to tady chodí a pak si stanici převezmete. Zatím si ji můžete prohlédnout,“ a ukázal ke dveřím před stanici, kam se následně oba kluci vydali.

„Co si o nich myslíš?“ ptal se Taz s očima na monitoru.

„Zatím ani nevím. Sal je rozený dělník se zápalem pro práci, ale neprošel výběrem pro dělníky. Bude se tu nejspíš nudit. Co Hane?“

„Tomu je to podle mě jedno, jen aby někde byl. Hlavně ale chce být prospěšný Systému,“ pronesl Taz s neskrývanou pýchou.

Lonk sklopil hlavu a oddechl si, „Snad to tu povedou dobře.“

„Nebuď takový. V Domu stáří se o nás postarají.“

Lonk vstal ze židle, přistoupil k vysokému oknu stanice a sledoval jejich nástupce, jak se prochází po peró­nu jako by jim to tu dávno patřilo a směle debatují. Srdce se mu znova rozbušilo a pronesl tak tiše a klidně, jak jen dovedl: „No, to právě nevím.“

„Nevěříš snad výběru Systému?“ podivil se Taz.

„Ne že bych nevěřil, ale vzpomeň si, kdy ti naposledy někdo řekl, jaké to v Domu stáří je a proč tam vlastně musíme. Necítím se staře. Mohl bych dělat u brány klidně ještě deset let.“

„Tak to prostě chodí. Nemusíš se na nic ptát. Je to předpis a předpisy se dodržují. Jsou tu od toho, aby bylo všechno jasné a nemuselo se nad věcmi příliš přemýšlet. Jsem si jistý, že je dal Systém dohromady jak nejlíp dovedl. A vůbec, dnes se moc ptáš. Mám o tebe starost.“

„Já vím. Jen to střídání, Dům stáří a tahle stanice. Děláme tady už spoustu let a najednou má přijít změna. Je to zvláštní. Od našeho nástupu se nic neměnilo. Každé ráno vyrážím do práce a každou noc se vracím domů za svou ženou, se kterou nemám ani čas mluvit. No a najednou máme odejít. Ani nevím, co se stane s Yave, až budu pryč.“

„Systém přece na nikoho nezapomíná. Ví, že jsme pro něj odváděli dobrou práci a určitě nás odmění,“ pronesl Taz hrdě.

„A co když ne?“ vyhrkl Lonk, snažíc se zakrýt vlastní rozrušení. „Co když naše práce tady končí úplně a další cesta pro nás neexistuje?“ Otočil se na Taze a ukázal prstem za sebe z okna „Ukaž mi, který z těch domů je Dům stáří. Nikdo to neví. Nikdo se na to neptá. Proč jsme za celé ty roky nikoho nevytáhli z vlaku? Každý si myslí, že se o něj Systém postará. Ale co když ne?“

„Tak a dost!“ Taz vystřelil ze židle. Oči mu žhnuly vztekem, červená kůže pod plnovousem ještě více zrudla. „Až příliš se ptáš. Myslím, že nevěříš Systému a takoví by měli být v Domu nápravy se všemi odpůrci. Zjistil bys, že Systém nám nikdy neu­dělal nic zlého. Dává nám všechno a chce na oplátku jen poctivou práci. Věděli to už před tisíci lety, když postavili první město a pak si přijdeš ty a začneš všechno obracet. Nebýval jsi takový.“

Taz se podíval za Lonka a začala se mu vracet původní barva. Ve dveřích se objevili vyučenci, kteří se zrovna vrátili z obchůzky. Bylo na nich poznat, že slyšeli Tazův projev. Vypadali vyděšeně.

Taz usedl zpátky ke stolu. V hlase bylo pořád slyšet rozrušení, i když se snažil mluvit klidně. „Dobře že jdete. Musíme zamést dráhu.“

 

Bylo poledne a Sira vystoupala vysoko na oblohu. Do stanice přijela malá motorová drezína s jedním cestujícím. Vystoupil útlý pán v hnědé vestě a vytáhl z kabiny malou plechovou krabici. Právě včas. Vešel do stanice, pozdravil, položil bednu na stůl a otevřel ji. Jako první se k němu vrhl Taz a vzal do ruky nažloutlý pás pě­nové gumové hmoty. Zakousl se do něj, kousek utrhl a žvýkal, jako by měl v puse kus hadru. Hned po něm se přidal Lonk, vzal dva pásy navíc pro kluky a podal jim je.

„Říkají tomu výživa. Pro nás to je prostě guma. Není to nic moc, každopádně jíst se dá. Tohle asi neznáte, co? V Domu růstu se podává mražená zelenina, ale venku se každý krmí gumou, nebo vločkami se sušeným mlékem. Budete si muset zvyknout.“ Když si všiml, jak se šklebí na houbovitou stravu, do­šlo mu, že zvykání chvíli potrvá.

„A mám pro vás ještě dáreček, pánové“ zvolal za nimi pán ve vestě a z kufříku vytáhl plechovku kávy. Taz dal rovnou ohřívat vodu. Lonk se na tu chuť vůbec netěšil, ale věděl, že ho udrží na nohou až do večera. Navíc by ji měli nau­čit pít i jejich svěřence. Bude se jim opravdu hodit. Pracovní den je dvakrát delší než ten školící.

„O tomhle bych moc nemluvil,“ mrkl Lonk na kluky. „Když tohle zůstane mezi námi, káva k vám bude jezdit jednou týdně i když tady nebudeme.“

Spořádali poslední kus gumy a usrkli z hrnku, když v tom se ozval krátký pronikavý tón sirény a Lonk vstal, aby otevřel bránu. Do stanice vjel vlak, který ráno viděli odjíždět a projel stanicí směrem do středu města.

„Nebudeme ho prohledávat?“ zeptal se Sal, když se Lonk vracel ke stolu ko­lem něj.

„Není potřeba.“ odpověděl, „Vlak je vždy prázdný a zkontrolovaný ve městě, ze kterého vyjížděl. Za chvíli je zpátky naložený. Můžeš si ho potom projít celý sám, jestli chceš.“ Brána se se skřípotem opět zavírala.

„Pane,“ pošeptal Sal Lonkovi, než se stihl otočit. „Bývá pan Taz pořád ta­kový?“

„Jaký?“ nechápal Lonk.

„No, jaký byl dnes ráno, když na Vás křičel.“

„Pan Taz je klidný člověk, jsou ale věci, které ho snadno rozruší. Vy dva se ho ale nemusíte bát. Stejně se s ním za několik dní uvidíte naposledy.“

 

Poslední paprsky Siry mizely za zdí a na druhé straně města vystupoval první z měsíců, které obíhají rudou planetu. Světlo z něj matně prostupovalo přes okraje domů až na koleje před stanicí sedmé brány. Jeho jasný svit pomalu barvil okolí do odstínů vybledlé hnědi.

„To je Owlow, že?“ ptal se Hane, sledující z okna hnědý okraj měsíce, který pomalu vystupoval mezi plechovými mrakodrapy. „Viděl jsem ho jen na obrázcích, ale nevěděl jsem, že je tak velký. Mnohem větší než Sira.“

Lonk nahlédl z okna. Jeho obličej zhnědl od svitu měsíce. „Nikdy předtím jste ne­viděli nic mimo Dům růstu?“

„Ne, pane. Dnes je to poprvé, co jsme venku.“

„Ty si nepamatuješ, jaké to bylo? Taky jsme tam byli,“ divil se Taz a hleděl na Lonka.

„Je to už fakt dávno a nikdy mě nenapadlo na to vzpomínat. Není ani proč. Když je člověk uvnitř skoro od narození, ani mu to nepřijde. Pamatuji si svůj pra­covní výběr. Bylo jasné, že skončím u brány, přesně jak jsem chtěl, tak jsem si z toho moc hlavu nedělal. Proč tebe vlastně nevybrali k dělníkům?“ zeptal se Sala, který pořád obdivoval záři měsíce.

„Jak jsem říkal, oba moji rodičové jsou úředníci, pane. Proto moji přihlášku vyřadili. Pak mě poslali do úřednické třídy, kde jsem byl ze všech největší a nejsilnější. Nako­nec rozhodli, že pro mě bude nejvhodnější brána. Asi kvůli těm úklidům a chytání uprchlíků.“

Pokud si Lonk dobře pamatoval z vyprávění Yave, úředníci se měli vždy dobře. Seděli v pěkných místnostech na Úřadě, jedli, kdy chtěli a občas vyrazili mezi dělníky, aby vyřídily opravy, objednali nové stroje a nařídili hloubení nových tunelů. Nikdy ale nevěděl, co přesně na Úřadě dělají. Nevídal je ani mimo práci a přitom věděl, že by je poznal okamžitě. Všichni úředníci a jejich pobočníci nosili modré kombinézy s nášivkami, symbolizující jejich postavení. I když ale Yave jednu takovou nosila, nikdy na Úřadu nebyla. Všechna její práce se točila kolem zásobovacích plošin a rozdělování přídělů v určeném sektoru města. Ulice se ale hemžily zajímavými lidmi i bez přítomnosti úředníků.

Zrovna předevčírem potkal dělníka z tunelu 83, který byl přesvědčený, že je Lonk jeho kolega z vedlejšího tunelu a stěžoval si, jak jsou otřesy pod městem stále častější a silnější a že jestli to taky cítí. Na povrchu otřesy cítit nejsou, ale ze zdvořilosti dělníkův monolog odkýval. Jindy zase potkal stavitelku, která měla namířeno na Úřad pro nové stavební plány dalších pater domů. Prý by měly být úspornější. Lonk hned věděl, co to znamená. Není to úspora vody, nebo energie, ale prostoru. Nové byty budou menší a na patro se vejde víc lidí. Podle této stavitelky bude město brzy přelidněné, ale na ře­šení se pracuje. Lonkovi město přišlo přelidněné už teď, ale pokud není pro Systém problém město rozšiřovat, ať populace směle roste dál. Údajně by se měl postavit větší kruh ze zdi. Než ale práce za­počnou, budou prý domy ve výšce mraků.

Nejšťastnější setkání měl ale se zásobovacím řidičem. Ten mu vyprávěl o úžasné látce, která se míchá s horkou vodou, nechutná jako nic, co doposud jedl, nebo pil a postaví ho na nohy, i kdyby celou noc strávil jen převalováním. Podařilo se mu usmlouvat plechovku kávy za pár soust gumy z každého oběda. Řidič na to, že to není problém, že na úřadě mají sklady plné kávy, takže si jedné plechovky ne­všimnou. Od té doby na něj Taz každé ráno čeká s horkým hrnkem. Naštěstí pro Lonka není Úřad zařazen do pracovních povinností jeho ženy, a tak se nemusel bát, že by případné podezření padlo právě na ni. Yave není sice úřednicí, je ale asistentkou zásobovacího manažera a má tak přístup k mnoha benefitům, jako je prostornější byt a kvalitnější jídlo, které se pravděpodobně lišilo jen jeho čerstvostí, protože jinak se jejich jídelníček příliš nelišil od jídelníčku Lonkových kolegů.

 

Owlow se už dotýkal zdi v místech, kde se s nimi před pár hodinami rozloučila Sira a na druhé straně města pomalu vylézal druhý, menší z měsíců, Palik. Svítil bleděmodře a míchal své světlo s Owlow. Nyní město osvětlovaly oba měsíce a jejich barvy se mísily v ohromujících odstínech. Lonk pocítil náhlé ochlazení. Náramek ukazoval 28°C a teplota měla vydržet celou noc. Vytáhl ze skříně svůj potrhaný svetr bez rukávů. Bylo jasné, že chladná období jsou za dveřmi.

Neměl rád zimu. Jeho červené kůži bylo příjemné teplo. Nejraději měl ob­dobí mezi zimou a tropy, které rád trávil procházením po peró­nu jen v jeho pracovním obleku. Vzpomínal, jak mu slabý letní průvan fouká pod volnou blůzu a zlehka cuchá šedivějící vlasy.

Teple oblečen usedl na svou židli, nohy zkřížil na stole a zhoupnul se na zadních nohách kancelářské stoličky. Sledoval, jak Taz opracovává malým pilníkem kousek kovu a zaposlouchal se do štěbetání Sala s Hanem, kteří se bavili u stolu na druhé straně stanice. Nerozuměl jim, ale vytušil, že probírají vzpomínky z Domu růstu a debatovali o nových zkušenostech. Každou chvíli všichni očekávali další prázdný vlak z Města 33.

Náhle zazněl ohlušující tón sirény. Tahle ale neohlašovala vlak a její pronikavý vzdálený tón vycházel od středu města. Lonk překvapením spadl ze židle. Taz vyskočil, schoval svoji sošku s pilníkem do kapsy a vyběhl před stanici. Sal s Hanem leknutím poskočili na židlích.

„Co se děje?“ volal Lonk při snaze postavit se opět na nohy.

„Z dolů se valí nějaký mrak. Je obrovský!“ zvolal Taz, napůl nakloněný do boudy.

Lonk se vyškrábal z podlahy a vyběhl před stanici. Rovné koleje jim nabídly výhled až do středu města, odkud se tyčil sloup prachu a kouře, snášející se v těžkých mracích do ulic plechového města. Siréna nepřestávala řvát. Pod nohama cítili mírné otřesy, když se z dolů vyvalil další, mnohem větší oblak prachu a špíny. Chvíli na to slyšeli silné praskání a rány. Zem se mohutně roztřásla. Před stanici vyběhli už i vyděšení vyučenci, kteří kouleli oči k obrovské prašné struktuře. Další praskání přišlo ještě silnější a mísilo se s výbuchy paliva zásobovacích ramp. V tu chvíli Lonka přepadla neobvyklá starost o svou milovanou. Byla tam. Na těch rampách. Na okamžik strnul v myšlenkách, zatímco jeho kolegové upozorňovali na jevy, které tento kolaps provázel.

Ještě než mraky kouře a prachu vystoupaly vysoko na oblohu a zastínily oba měsí­ce, prorazilo si mezi nimi cestu hejno zásobovacích kapslí s bleděmodrými ocásky. Letěly rychle a vysoko a Lonk pochopil, že odlétají ze všech zásobovacích plošin. Usilovně si přál, aby mezi pasažéry seděla jeho blondýna. Upnul se na tuto myšlenku a přinutil ji zaplavit jeho mysl, zachvácenou strachem o sebe, své přátele a své nejbližší.

Jakmile byly kapsle téměř z dohledu, město se propadlo do zvláštního šera. Byly vidět jen siluety domů, které se nestačily schovat v nejhustších vrstvách prašných oblak.

„Město se propadá! Vidíš?“ snažil se Lonk přehlušit stále křičící sirénu a ukázal na zmenšující se obrysy domů. Za okamžik zmizely v propadlišti. Ostatní budovy se třásly, až z nich opadávala rez a řinčela uhlíková okna. Siréna náhle ustávala, až její jekot zanikl v prachu společně s budovami. Lonk usoudil, že se propadla do dolů. Mezitím mizelo stále více domů a otřesy zesilovaly. Mlha z prachu teď byla naprosto nepropustná a tekla jako protrhnutá hráz po kolejích přímo k nim. Během chvíle by je měla za­sáhnout.

„Nasaďte si všichni masky!“ Zakřičel Lonk a odpoutal svou masku z opasku. Vystrašení vyučenci se probudili z šoku a začali si nasazoval vlastní masky. Jen Taz tam stál, zděšeně sledoval mizející střechy věží a snažil se odolávat otřesům.

Náhle Lonka přepadlo nutkání otevřít bránu, utéct z tohoto děsného místa a zachránit si holý život v poušti. Najednou se zeď města zdála tak tenká a nicotná, až měl pocit, že ji dokáže přeskočit. K čertu se všemi předpisy a doporučeními. Najednou se mu pustina zdála jako dokonalé místo k dožití, které měl na dosah ruky.

Dlouho o tomto okamžiku tajně snil. Otevřít bránu a jen tak vykráčet do pustiny, aniž by ho někdo zastavoval, ale takhle si to nepředstavoval. K útěku ho hnala rychle se blížící smrt, která se k němu jako krtek brodila v podzemí a jako zdivočelé stádo přímo před jeho očima.

Páka je uvnitř, hned za dveřmi stanice. Stačí se k ní rozběhnout.

„Není to vlak?“ Hane ukázal prstem směrem k dolům.

Zprvu bylo siluetu těžké rozeznat, ale opravdu přijížděl do stanice vlak. Pro­razil hustý mrak prachu, předehnal ho a před stanicí začal brzdit. Zastavil se těsně před bránou a do natahovacího mechanismu zajela hřídel. Otevřely se dva vagóny a v nich několik dělníků, celí zaprášení, potrhaní a plní krvavých šrámů.

„Na co čekáte?! Tak už to někdo otevřete!“ volal jeden z nich a ukázal svalnatým ukazováčkem na bránu.

Je to tady. Přesně tohle byl ten impuls, který Lonk potřeboval. Bez čekání vystřelil do stanice, doběhl k páce za dveřmi a přepnul ji. Srdce mu zběsile bušilo. Nebyl si jistý, jestli je to tou pohromou, která právě zachvátila město, nebo z nadšení, že může konečně odejít.

Brána se za­čala otevírat. Její skřípání se přidalo ke zvukům ohýbané oceli a praskání země. Vyběhl před stanici. Učenci už stáli ve vagónu a pobízeli ho, aby si pospíšil, ale Taz pořád čekal před stanicí, pozorujíc tu zkázu. Kymácel se pod náporem otřesů, které ztěžovaly Lonkovu chůzi. Mizely další domy. Začaly padat mrakodrapy ve středním kruhu města.

Lonk přiběhl k Tazovi a chytil ho za paži: „Jedeme pryč! Co tady stojíš?!“ a snažil se ho odtáhnout k vlaku. Věděl, že z města prostě musí odjet už jen kvůli sobě, a když Taz napoprvé nepovolil, na okamžik ho napadlo, že odejde s ním, nebo bez něj. Nechtěl se po cestě párat s chlápkem, co bude celou dobu naříkat, že chce zpátky domů.

„To nejde. Já nemůžu!“ zvolal roztřeseným hlasem a z očí mu tekly velké slzy. „Pořád tam někde je. Nemůžu ji tam nechat.“

„Tazi, jestli nepůjdeš, odtáhnu tě do toho vlaku sám. Tak dělej!“ a snažil se Taze přimět k pohybu. Přece je to jeho přítel, ať už má postoje jakékoliv. Pojedou zkrátka všichni.

Stroj dokončil natahování lokomotivy, hřídel automaticky zajela zpět do stroje a vlak se pomalu rozjížděl. Mrak prachu se nezadržitelně blížil a vypadalo to, že se každou chvíli dotkne perónu.

„Tak jedete, nebo ne?!“ zařval dělník z vagónu.

„Už sebou pohni! Nevidíš, že je po městě? Jdeme!“ řekl Lonk a zabral za Tazovu paži, jak nejvíc dovedl. Dělník vyběhl z vlaku a pomohl Taze odvléct do vagónu, kde se svalili na prašnou podlahu. Taz se vyškrábal na nohy a vyskočil ke dveřím, které právě míjely tlustý beton. Dva další dělníci ho pevně chytili za ra­mena.

„Musíme zavřít dveře. Venku je písečná bouře.“ snažil se Lonk přehlušit na­říkající město. Taz ustoupil, dveře se zabouchly a vlak se ocitl na cestě do Markonské pustiny.

---