Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHvězdobraní
Autor
Odpoutaný Prométheus
Schovám své ruce do Tvých dlaní,
nevnímám úprk slov, ba ani,
že slunce k obzoru se sklání;
padá hvězda, co mě vždy zraní.
Když zkoumám prsty les Tvých vlasů,
jak struny loutny, jejichž krásu
soumrak strohý svou mědí žíhá;
modrá je noční smutku tíha.
Cítím Tě pak v noční tmě planout,
v staccatu slyším slzy kanout;
měsíční bledé oko poulí
Oblohobr, co Zemí koulí.
12 názorů
Umíš si představit lenochoda, jak se snaží někomu rozbít vázu o hlavu? To by si asi ten někdo pomyslel, že mu ji podává... :0)))
A nevypadá polární záře pozpátku tak nějak stejně jako popředu?
Odpoutaný Prométheus
14. 06. 2022No vidíš, Lenochode - kromě polární záře pozpátku byla tedy tato slova určnena i Tobě. A jindy mi třeba rozbiješ o hlavu vázu z dynastie Ming a budeš křičet: "Jak si můžeš vůbec dovolit psát takové slátaniny?" ;-) Psaní je dobrodružství.
Já trvám na svém komentáři. Můj vkus je různorodý, ale většinou se do něj trefí díla vzniklá kouzlem okamžiku, přicházející z neznáma v plné síle a kráse skrze otevřené dveře autora. Nevím, jak je poznám, ale cítím ten náboj, tu jiskru, tu inspiraci. Líbí se mi to přesně tak, jak to je, a i když to čtu poněkolikáté, pokaždé mě to znovu okouzlí. :0)
Odpoutaný Prométheus
12. 06. 2022S básněmi, a s uměním obecně je to tak, milé děti - buď se odvážíte vydat mimo nutně vždy omezený komfort vlastního vkusu a ochutnáte cizokrajný pokrm, rytmus, či melodii, a rozšíříte o něco své obzory - a kdoví, možná pak zjistíte, že mnohé dveře, které se zdály zamčené na tisíc západů, se otvírají pouhým dotykem prstu.
A nebo budete donekonečna mluvit o tom, jak se vám s toho vašeho útulného domečku cizí končiny jaksi nezamlouvají - a pak nezažijete nic, ale zůstanete pěkně v bezpečí. Každý máme mnoho co ztratit, ale ztratit sebe sama, vlastní hašteřivost a náladovost - není taková ztráta nejnádhernějším darem, co může člověk dát sám sobě?
A tato báseň samotná - tři čtyřverší s určitého stavu mysli a nálady, okamžik v času zakletý do slov jako moucha uvízlá v jantaru na věky věků, ačkoliv okamžik samotný minul, z nálady je jen vzpomínka, a má Múza už není mou Múzou (protože se mi přestal líbit náš neuchopitelný kontrakt psaný vůněmi humorů tělesných i astrálních fluid do ranního chladu), mění tato změna perspektivy něco na těžko kvantifikovatelné ceně onoho okamžiku, kdy se ona čtyřverší vynořila v mé hlavě, a nebylo zcela jasné, odkud se vlastně berou?
A záleží na tom všem vůbec? ;-)
Souhlas s Annie, "kanout slzy" mi přijde obnošené , tak mi to nesedí. Ale je to jen vrtoch " vzdělaného kritika". Text si určítě zaslouží *
Odpoutaný Prométheus
05. 06. 2022Silaerob anoroc - věděl jsem, že v Tobě tohle zarezonuje! Rád bych Tě povzbudil - jestli něco napíšeš, velmi se těším, až si to přečtu, a kdoví, třeba napíšu něco já. Vždyť kvůli básnickému dialogu a schopnosti improvizovat jsem sem kdysi původně přišel! V hudbě je to o tolik snažší a obvyklejší... Sóla jsou hezká, ale souznění na jam sessions, to je jak něco z jiného světa!
Oko oblohobra je naprosto dokonalé. Líbí se mi popsané vjemy a můj mozek láká rozvíjet je dál... Vlasy jsou chvíli unavená stařina, chvíli svěží jarní tráva a chvíli jen abstraktní neviditelné cosi, co hladí něčí duše prostřednictvím slov. Celé to na mě dýchá takovou něžnou melancholií.
Odpoutaný Prométheus
04. 06. 2022Je to tak, Lenochode! ;-)
Je to tak moc krásné, až se mi tají dech! Oblohobr je zároveň obloha a zároveň obr?
Odpoutaný Prométheus
04. 06. 2022.... a Tobě, annnie, nikdy nepršelo za oknem, jako včera v noci? ;-)
A neviděla jsi snad kultovní film Blade Runner, kde android Roy Batty, odsouzený žít pouhé čtyři roky pronáší na konci svůj legendární monolog (všichni geekové ho dokáží citovat nazpaměť), kde vypočítává všechno, co za svůj krátký (?) život viděl, a končí větou: "... jenže všechny vzpomínky nakonec zmizí, jako slzy v dešti. Čas smrti nadešel..." ... ?
Je zvláštní, že lidé mají pochopení pro někoho, kdo pláče, protože mu zastřelili souseda ve válce, nebo proto, že se bojí, ale když pláče Aruova Gaia nad tím, jak nenávratně zničil živočišný druh Homo Sapiens alias Monstrosum Furiosum tento svět, většina lidí spí, jako by je do vody hodil, ačkoliv i jejich vzpomínky se nakonec rozplynou v dešti času, a budou k nenalezení stejně jako jejich zesnulí předkové nebo přátelé a známí (kohosi jsme tu také přece pohřbili, a není to ani tak dávno, chladné ráno i hroby na Olšanech, pamatuji si to docela jasně).
Což neber jako kritiku, annnie, pouze jako zprávu o tom, co se mi honí hlavou, když skládám slova dohromady jako dítě skládá puzzle s obrázkem. A tady zapadly dílky do sebe celkem uspokojivě, takže jsem se rozhodl, že se budu cítit dobře, a zítra půjdu hrát na místo, kde jsem ještě nebyl, a pozítří pravděpodobně zapomenu, že jsem tohle napsal, protože moje paměť je velmi selektivní a věkem se rozhodně nelepší...
BTW RIP Rutger Hauer (1944 - 2019), který hrál Roye Battyho v Blade Runnerovi, koukněte se někdy na jeho filmy - Jestřábí žena je pěkná, ač dnes archaická pohádka, ale Maso a Krev je rozhodně skvělý film, stejně jako "Hobo with a Shotgun". Byl to výjimečný herec a environmentalista, snažil se zachránit, co se dalo, leč marně...
Celý se mi to dost líbí, jen ty kanoucí slzy jsou mi tam už moc. Ber to jako zprávu o mém čtenářství, nikoli kritiku. Tip a.