Transcendence minulosti

Transcendence minulosti

Čtu si věci, co jsem kdysi napsala, a koukám na fotky a momenty, které jsem zažívala, a napadá mě, že každý z nás má v sobě vlastně několik osobností, kterými je, byl a bude….. Připadá mi jako bych to ani nepsala já, ale přesto poznávám svůj rukopis. Nikdy nejsme stejní, v žádné životní období. Ale pořád jsme to my. Navíc se navzájem známe v podstatě jen v určitou část života – moje babička bude vždycky babička a nikdy ji nebudu znát jako batole nebo žačku. Není to zvláštní? A proč mi připadá, že vrcholu své inteligence jsem už vlastně dosáhla, i když jenom v rámci jedné své osobnosti a ještě dospívám a měním se a dosahuji zase jiné inteligence, ale tu bezstarostnou humornou náctiletou inteligenci už nikdy nechytím? A mísí se ve mně z toho čtení mých básniček nebo povídek o Tokio Hotel:D, které jsem psala na díly a někdo to tenkrát opravdu četl, různé pocity – studu a hrdosti, radosti a smutku a nostalgické sebelítosti s těmi pocity, co jsem měla ve chvíli, kdy jsem to psala. Určitým způsobem se té holce směju, ale určitým způsobem jí i závidím. Protože když si čtu sama sebe, stávám se zase tou osobou a cítím, co jsem cítila dřív, ale v kombinaci s tím vším dalším. Toho už se nezbavím. Ale je rozhodně zajímavé a dokazuje to, že slova fungují úplně stejně jako vůně nebo zvuky – když je čteme, cítíme a slyšíme, znova nás zalije ten pocit a ta chvíle, kterou nám připomenou. I když byla třeba strašně moc dávno. Situace navíc často přesahují do přítomnosti, ba co víc, úplně boří hranice času. To je podle mě zázrak, že si něco dokážeme tak hluboko a tak navěky uchovat v sobě a že si to pak třeba přečteme a vlastně to samé zrovna zažíváme, třeba úplně stejně nebo v lehce pozměněné verzi a u opravdových spisovatelů mají pak ten pocit i masy dalších duší, přestože se vůbec nejedná o jejich život ani zážitek. Což je opět při nejmenším zázračné.

 

Ukázky z minulosti:

Pomíjivá krása a pomíjivá láska…

Za všechno může paní čas

potápění se do prázdných hlav

zašedlá všednost mocných krás,

ze kterých je každý paf.

Nesmrtelné vztahy, její výsost planeta,

nenávratné tahy a dívky jménem Loreta..

Kolik všeho bylo, bude?

Kolik toho ubude?

Jednou skončí všechno, všude a tady?! Nic nezbude!

Peace řve každý druhý člověk, přitom sám vede válku

Se sebou, s někým, s něčím..

Na nepevném provázku taháš svoji kárku, brečím.

Obleč modré punčochy a zmaluj se jak děvka,

dej si dávku pika a najdi nový svět…!

Osobo méněcenná, osobo podřadná,

jsi nikdo a tak to taky zůstane.

 

…..

19.

 

Probudí mě až smích Katie a Toma. ,,Ahoj :D… No, vy jste se teda pěkně rozjeli!“ usoudim z jejich přiblblých úsměvů totálních magorů.. ,,Tak šup, jdeme spát…“ Vezmu je oba za ruce a táhnu do pokoje. I když jsem sama rozespalá musim se smát jejich konverzaci. ,, Kat, víš, že když si oholíš prsa, tak ti líp porostou?“ řekne Tom. ,,A jako tím chceš naznačit co?! Že je mám malý?“ ,,Ne, to rozhodně ne, ale…. Mohly by být větší!“ a oba se tomu začali strašně tlemit… (nemyslete si, že mě to připadalo vtipný! Takový trapárny!!! Ale oni se tomu ještě smějou :D ach jo!) Uložim je a jdu se koukat na televizi… Jsem celá rozlámaná, jak jsem usnula na tom gauči. Kouknu se na mobil kolik je ( 3:00) a zjistim, že mám 3 zmeškané hovory a zprávu. Od koho to sakra je?! Bill??? Proč mi volal a teď asi před minutou i psal sms?

Prej:

Ahoj Jani, přijď prosím na houpačky. Potřebuju s tebou mluvit.

 

Odepíšu mu, že jsem hned tam a utíkám se do koupelny trošku zušlechtit.

 

Tak můžu vyrazit. Celou cestu mi vrtá hlavou, co mi asi tak ve 3 ráno může chtít! Ještě kousek před houpačkami se zarazim a pozoruji osůbku v černým kabátu, která se jen tak pohupuje na houpačce do rytmu písničky, kterou má puštěnou v mp3. Dojdu až k němu. ,,Ahoj!“ pozdravim, ale on mě neslyší a snad ani nevidí. Vyndám mu sluchátka. ,,Zlatí!“ Bill se strašně lekne a já se mu začnu , jak jinak než tlemit! Ach, jo….

Naberu dech a pozdravim podruhý. ,,Ahojky! Ty seš fakt, jak ženská!“ ,,Hm… koukám, že seš nějaká veselá… Tos na mě tak rychle zapomněla?“ Sakra… on snad chce, abych kvůli němu celý dny brečela?! Všichni kluci jsou stejný…. ,,A co po mně jako chceš? Nejdřív mi ublížíš a pak ještě chceš, abych tě prosila o odpuštění nebo co?!“ ,,Ne…. Sorry….“ Omluví se a sklopí zrak. ,,Tak snad se nebudem hádat? Cos potřeboval, Billí?“ ,,No….“ Já kurva myslela, že se mu uleví, když odlehčim atmosféru a on začne ještě vážněji…. ,, No… víš…“ a už povídá…. A povídá…. A povídá….

 

 

Ráno se probudim Billíkovi v náručí na klouzačce. Ne! Nemyslete si to sakra! Nebylo nic! Fakt nic! Jen jsme si povídali…. A pak se nám už nechtělo domů… Ale jak to tak cejtim, tak to nebyl nejlepší nápad. Jsem celá rozlámaná.

,,Billí! Vstávej!“ šeptnu mu do ouška. Jak tak nad tim přemejšlim…. Tak proč mi to dělá? Vždyť já už jsem se docela smířila s tím, že ho prostě nebudu mít…. Pořád jsem si říkala, že jsem zažila už i horší věci (i když to není pravda), tak proč mi to dělá… Proč teď? Teď, když už jsem byla v pohodě…. On si mi klidně napíše smsku a pak… pak si se mnou povídá a nechá mě usnout mu v náručí… Nechá mě cítit jeho nádhernou vůni, dotýkat se jeho nádherných rukou a kdo ví čeho všeho : D ,, Jé, dobrý ráno…“ otevře očička. ,,Mě všechno bolí.“ Začne si stěžovat. ,,A čí to byl nápad?“ Nahodí letmý úsměv. Já ho chcu!!!!!!!! ,,Tak ty… teď jdeš domů?“ zeptám se. ,,Kam myslíš?“ tázavě se podívá. ,,K ní.“ Odpovim. ,,Ne, k ní ne! Jdu domů!“

 

 

20. - konec

 

Jedeme autem…. A řídí Tom. V tuhle chvíli bych byla snad radši kdyby tam vůbec nebyl, protože si na celý auto zpívá Marianko, Marianko, Marianko má….

„Drž hubu Tome a se věnuj řízení!“ Zařve na něj Bill celej nervózní. Katie si zapálila retko,nejraději bych si dala taky,ale nemůžu v mym stavu. Bill sedí vedle mě vzadu a hladí mě na bříšku,už se na to mimčo taky pěkně těší. Kolem nás projíždí spoustu kamionů mám celkem strach, že do nějakého narazíme a proč bych se taky nebála, když Tom drží v jedný ruce flašku a druhou řídí. Katie se na něj podívá a vytrhne mu flašku z ruky „Hej, vrať mi jí.“ Zařve na ní Tom už celkem vožralej. „Debile se chci taky napít, ne?“ ,,Tak, ale jen trošku!“ vykoktá Tom. ,,A pak mi dáš ochutnat!“ mrkne a začnou se kousat. Bill, jak vidim, je čím dál tím nervóznější a já taky! ,,TOME!“ zařvu, ale už je pozdě.

 

 

TOM:

 

Vylezu z auta ještě celkem nakalenej, ale né do takový míry, abych si nevšiml, co jsem způsobil! Auto na sračky! A všichni v něm. ,,Sakra!“ vytáhnu Billa a zkoušim ho probrat! Nejde to… ,,Bille! Ne! Nedělej mi to!“ zkusim to s Katie….ale taky nic… Jdu pro Janču. Ale ta mi nejde vynadat! Sakra…. Jestli jsou všichni mrtvý! A co to mimčo : ( Zavolám sanitku..

 

Už jsou tady… i s televizí… No tak to až se všichni dozvědí, to se poserou… Jestli jsem je zabil! Ty vole! Co já tady budu dělat? Dívám se, jak je na nosítkách přenášej do sanitky…Mezitím ke mně přilítne novinář a ptá se, jaký z toho mám pocity… ,,Pocity?“ v tu chvíli se rozhodnu všechno skončit! S tímhle bych nemohl žít! ,,Dejte mi ten mikrofón! Dejte mi ho!“ a jdu po nich. Vytrhnu mu ho z ruky. Kameraman mě furt zabírá. ,,Ok! Točte to!“ Pořádně si ten mikrofón prohlídnu a ještě dodám : ,,Zde zrezavíš!“ a pak už cítím jen pálivou bolest někde u srdce.

 

 

 

 

 

 

 

,,STOP!!!! Jo, to se bude divákům líbit! Jo, to bude film. U toho se natleměj!“

Říká režisér a usmívá se na nás. ,,Dík za spolupráci Tokio Hotel, byli jste skvělý a vy taky holky!“ ,,Ale na toho Toma to nemá…ten byl fakt věruhodnej!“ dodám já. ,,Tak brácha vstávej! Už jsme dotočili!“ kopne do něj Bill. ,,Tome!“ kopnu do něj taky… ,,Ty vole, on se fakt zabil!“

:D

……….

Miluju bouřky

Miluju bouřky, ten strach lidí okolo mě.

Je to jak skládání zkoušky kdo přežije a kdo ne!

Miluju ten řev všech lidí, tu krev prolitou zaživa.

Ať to jenom Bůh teď vidí, ať se na to pořád dívá!

Jak já ho nenávidim, tu halucinaci lidí.

Taky se za ňho pěkně stydim a ať se všichni stydí.

Když probodne blesk pár srdíček a ona promění se v prach,

pak pozbírám těch pár zrníček a naháním jimi strach!

Je to zvláštní pocit radovat se v té tmě,

ale když já miluju bouřky ony na oplátku milují mě!

 

 

………..

Žádný člověk se jí nevyrovná

Uz napořád budu myslet na ni...

Na tu tak neskutečně krásnou!

Ne venku... ale uvnitř...

Není už... už tady s námi není!

 

 

---