Přes okraj

Kdysi.

K ženě.

V karanténě

Prosím..

Stud se ze mě leje.

Stud se země dotýká.

Žijí tu krysy.

Pět minut před půlnocí.

Já, ty a ti jiní cvoci.

Život pomálu dotiká.

Kajícnost nás zatýká.

A kleje.

 

Je láska ta táž

co se klaní

či ku pelesti zdá se přibitá?

Ptají se oni?

Ne, ty se ptáš. 

Vím, že bolí lhaní.

Závoj ti voní.

Však ty se prodáš dráž.

A s otevřenou dlaní

se načekáš. 

Marno.

Nutí tě se smát

a směle hýká do ticha.

 

To oni!

Radní!

A srdce vyhořelé

porostlo plevelem.

Hluchoprázdno.

Je pět minut před revolucí.

O slovo se hlásí 

mršin chtiví havrani.

Mršky, zobáky otevřené.

Ve tmě tápou jako malí kluci.

O stěny pleskají dlaní.

Až do hodin ranních.

Ve smutné barvě pláčou vdovy.

S přehnaným pláčem pozůstalí.

Nabubřelé dámy s lokny.

Protiřečí štěky.

A čekají co bude.

 

Tišeji se hloubí hroby 

náhrobky šedé

se šedivými okny. 

Ty větší, blednou stářím.

A vzteky.

Chybí květy, barvy, zeleň

V betonovém lese.

Ční se špičky betonových hor.

Výběžky, ostrých mys.

Z bláta.

Z louže.

Tam žijí lidé.

 

V tíživém dusnu dvora

těch betonových hor

vzívají hlasy 

nutkání volá

Andělský to chór. 

V ozvěnách ze jmen krycích

vábí sousedy. 

A z děr jako těch krysích 

zkoumavé pohledy.

Z úkrytů, bytů, z tajných nor, 

Lezou jako jeden tvor. 

Přes okraj.

 

A s odvrácenou tváří 

Bůh si naříká.

Ale vrtí slastí.

Poslal muže, vládce, tvora.

Flétnu nese.

A tisíce pastí!

Donesl a už neodnes.

Došel a neodešel už.

Zbavil vás těch krys.

Ale svedl ku propasti.

Za Agnes.

Tu zmírá muž.

---