Řetěz moci Irián 32.díl

Řetěz moci Irián 32.díl 

Dostala jsem strach. Možná mi ublíží mnohem víc, než si dovedu představit. Místo toho se Ziel odtáhl. Nevím, co měl v plánu, ale bojím se ho čím dál víc a to mě vyděsí málo co. Přistoupil ke stolku, kde měl odložený bičík. „Co chcete dělat?“ Vzal ho  a přejížděl prsty, jako by se s ním mazlil. Já ucouvla, až ke dveřím, i když vím, že se odsud nedá dostat. „Víš. Já dokážu být trpělivý.“ Přibližoval se. „Pokud opravdu něco chci můžu čekat, jenže většinou to nevydržím, tak moc dlouho, jak jsem si myslel. Třeba ty. Dám ti příklad. Pořád jsi ke mně chladná. Co kdybych potrestal místo tebe někoho jiného?“ Koho by mohl potrestat? Někoho koho znám? Chytil Mel nebo Rena? Arian mi slíbil, že se o ně dobře postará. Určitě to nejsou oni. Podařilo se jim utéct. Nikoho jiného jsem neviděla za těch pár dní co mě tu vězní, ale stejně se musím zeptat, abych si byla jista. „Koho máte na mysli?“ Zasmál se, až mám husí kůži po celém těle. „Trest je to nejmenší. Běž k oknu, ať vidíš co se stane se zrádci.“ Krok za krokem se dostávám k oknu, které vede na dvůr.  Na kříži byl připoután Drel. „Sloužil mi dobře, dokud nezačal být chamtivý.“ Otevřel polovinu okna. „Do ran mu nasypte sůl.“ Odvrátím se při pohledu na krev.

V košilce jsem pocítila závan studeného vzduchu z venku a byla mi najednou zima, které se nemůžu zbavit. Chlad, který z něj sálal se vstřebával do mého těla. Cítím jeho moc, jak se o mě otírá. „Co velký zachránce Ren? Myslíš si, že je v pořádku?“ Nadhodil a sledoval každý pohyb a úlek zračící se v očích. Na hrudi se mu pohupovaly dva přívěsky květiny, které o sebe při nárazu cinkaly. „Možná je to právě on? Nebo máš raději sestřičku Mel?“ Zkouší, co mě vyděsí víc? Při těch slovech jeho tvář nabrala děsivou auru. „Počkej. Mám něco speciálního. Přesně pro tebe. Přiveďte vězně.“ Musím se uklidnit. Čím víc se o to snažím, tím víc se mi třesou ruce.

Poušť:

Od doby, kdy jsem se rozloučila s vědmou uplynuli dva dny. Nepoznám žízeň ani hlad. Slunce mi neublížilo, ať pálilo sebevíc. Jdu stále dopředu, aniž bych se ohlížela zpět na rodné město. Všechno nechávám za sebou. Dokonce i starosti o Rena zmizeli mezi zrnky písku. V rukou jsem svírala svitek a vyšlapala nové stopy do duny, v které rovnou zmizely. Nikdo mě nemůže sledovat nebo najít. Zafoukal příjemný větřík, který mi dodal další sílu přejít kopec. Nekonečné duny překrývaly jedna druhou. Musela jsem si na moment odpočinout, když se to stalo.

Chvílemi se mi zdálo, jako by mě někdo bedlivě sledoval. Možná to byl právě Irián, který dohlížel na moje kroky? Nakonec si uvědomím, že o jeho přítomnosti nikdo, krom vědmy nikdy nevěděl. Byla jediná, komu se opravdu ukazoval a k někomu skrze ní promlouval.  Ten pocit se stále zvětšoval. Intuice mě nenechávala na pochybách, že je to člověk, ale kde je? Zastavím se a rozhlížím se kolem dokola. Pomalu se otáčím a snažím se dohlédnout k obzoru. Rukou si zastíním výhled, kde zapadalo slunce a dlouhé paprsky oslňovaly. Ani tam nebylo živáčka, jen nekončící hřebeny tvořené pískem. Znovu se dám na cestu. Svitek pečlivě schovám do vnitřní kapsy oděvu. Něco mě nutí jít rychleji a nakonec se rozeběhnout dolů z kopce. Písek se propadal pod nohama. Jeden špatný pohub a já se kutálela dolů. Cítím, jak se mi odíral písek o kůži a rozdrásal jí do krve. Bolest celého těla mi nedovolovala vstát. Zůstanu ležet a tiše pozoruji mraky, které proplouvají na nebi. Na chvíli zavřu oči, když je otevřu někdo se nade mnou naklání.