Půlhodina hrůzy aneb má cesta autobusem

Tak byl čas všechno zabalit a zamířit domů. V zájmu bezpečnosti mne i jiných jsem tuto cestu chtěl podstoupit autobusem. Na zastávku nedávno instalovali nový, chytrý ukazatel příjezdů, a ten hlásil půlnoc. Můj mobil hlásil 16:00. Mistrovskou dedukcí jsem usoudil, že jedno z těchto dvou zařízení neukazuje správný údaj. Buďto ukazovala špatný čas obrazovka, nebo můj mobil a jasně svítící slunce.

Z dalších úvah ohledně času jsem byl vyrušen přijíždějícím autobusem, který na obrazovce uveden pochopitelně nebyl. Byla to dvojka a kdybych si chtěl zajet na návštěvu k dědečkovi, velmi bych ji uvítal. Já však byl vnuk velmi nevděčný a trval jsem na tom, že chci domů, na což jsem potřeboval šestku. Řidič za pár minut pochopil, že s ním jet nechci, a tak dvojka pokračovala dál. Já si vytáhl čtečku a okolní svět nahradila věc důležitější, a to hodnotná literatura.

Od četby "Brutální pomsty krumpáčem" od Viktora Raha mě opět vyrušil zvuk přijíždějícího autobusu. Zvedl jsem proto hlavu a uviděl tak, jak na mou reakci čeká další dvojka a pak také odjíždí po své trase ke hřbitovu. Třetí dvojka, která jela za pět minut, ani nezastavila a to mě celkem urazilo. Zadoufal jsem, že se ten šmejd řidič, který se ani nenechal odmítnout, dostane do dopravní nehody. Nejlepší by bylo, kdyby se srazil s předchozími dvěma autobusy a součtem tak vznikla šestka, která by mě zavezla k mému cíli.

Sotva jsem se vrátil k mistrovskému dílu páně V. Raha, konečně přijela šestka a ani nebyla příliš plná. K tomu byl velmi dobrý důvod, jak jsem pochopil později. Od řidiče s tikem v oku jsem si koupil jízdenku a vstoupil mezi ostatní cestující. Žádné ze sedadel nebylo volné a já litoval, že jsem se ten den neoholil. Jinak by mi určitě někdo uvolnil místo jako budoucí matce. Takto jsem musel stát. S přihlédnutím na čistotu držátek a tyčí jsem se rozhodl jet hands-free a pohyb autobusu kompenzovat nakláněním těla v opačném směru. Autobus se rozjel a já narazil do člověka, který seděl vedle mě.  Okamžitě jsem se mu omluvil, ale on jenom mlčel. Toto jsem ocenil a oplatil jsem mu tutéž slušnost. Pak to začalo. Pojmem "to" myslím malé dítě. Abych se vyjádřil zcela konkrétně, začalo zpívat.

Vždy jsem byl toho názoru, že zpívající děti jsou vrcholové zlo. Pokud píseň zpívanou dítětem nevylepší, když ji místo dítěte bude zpívat dospělý, taková píseň si dle mého názoru nezaslouží existovat. Mezi tyto písně patří hromada dětských lidovek, které své potomstvo z nějakého pomateného důvodu neustále učíme, místo abychom je nechali zaslouženě vymřít. Z tohoto seznamu zaručených šlágrů si autobusový zpěvák vybral "Kalamajku". Další dvě děti byly umělcovým výkonem tak uchvácené, že se rozhodly ke zpěvu přidat. Neznaje slova, doprovázely svého nového oblíbeného interpreta alespoň řevem.

Pohlédl jsem znovu, jak si vede můj mlčenlivý spolucestující, který měl to štěstí si sednout. Muž dál mlčel. Od momentu, kdy jsem do něj vrazil loktem, se ani nepohnul. Když jsem se nad tím zamyslel, vypadal poněkud zvláštně. "Bývají vůbec lidé zelení?" pomyslel jsem si, ale neměl jsem příležitost nad touto otázkou dál uvažovat. V autobuse totiž jelo mnohem víc dětí, než jen nově vytvořená hudební skupina. Malý chlapec, který seděl své matce na klíně, popíral základní biologická fakta tím, že o sobě hlasitě a vehementně prohlašoval, že je pes. Toto demonstroval hlasitým štěkotem. Rozhodl jsem se budoucího Furryho ignorovat a dál přemýšlel o podivném nemluvném a nehybném zeleném cestujícím vedle sebe. Vypadal opravdu zvláštně. Byl velmi malý, ale na svou výšku byl velmi zavalitý. Vlastně ani nevypadal příliš jako člověk. Autobus dorazil na zastávku, a člověk sedící vedle tohoto podivného pasažéra si ho dal na záda a vystoupil, čímž byla celá záhada vyřešena.

Chlapci, který byl psem, se zatím u huby tvořila pěna a snažil se svou matku pokousat. Budoucí výherce Zlatého slavíka zapomněl, jak Kalamajka pokračuje, a tak začal zpívat od začátku. Kladívko na rozbíjení skla v případě nehody začalo působit velmi lákavě a hypoteticky by se dalo použít i k rozbití něčeho jiného, a tak jsem se pokusil soustředit na jiné věci a všiml jsem si, že množství dalších cestujících také až podezřele připomíná batohy a jiná zavazadla.

Když jsem o po půl hodině konečně vystoupil, Kalamajka začínala postopadesáté, aniž by byla jednou dokončena. Místní veterinář se během toho marně snažil odchytit psa, který kdysi dávno býval dítětem. Nemohl jsem si pomoct a když jsem odcházel, ukázal jsem řidiči palec nahoru. Obdivoval jsem ho. Kdybych já byl na jeho místě, dávno bych ten autobus strhnul z cesty. Bylo by mi jedno, jestli bych umřel, hlavně abych je všechny vzal s sebou.

Když jsem se za odjíždějícím autobusem díval, pochopil jsem, že já a řidič jsme nebyli zas tak odlišní. Ještě že nebydlím o zastávku dál.