Jana Ošíková

Kdesi na Moravě, kde teče řeka Morava městem Morava žila moravská selka Jana Ošíková, jež se živila pletením košíků, jelikož byla košíkářka a její maminka Jana ji na smrtelné posteli 13. let předala košíkářské řemeslo, jakož i vedení rodu, jelikož měli v rodině od nepaměti zavedený matriarchát a zároveň ji svěřila na starost jejích 13 sourozenců. Protože byli moc chudí, otec Jany Ošíkové, Jan Ošík pil v hospodě nad tím kterak jsou chudí a tím přiváděl rodinu do větší chudoby z čehož šel tráviti čas do hospody.

Jednoho dne ani Jan Ošík nevstal, umřel na smrtelné židli v hospodě s myslivcem před sebou, jelikož byl členem mysliveckého spolku. Jana ale nezůstala sama, měla 13 sourozenců jmény Janů a Jan, jelikož rodiče neměli příliš fantazie. Jana Ošíkova pletla košíky až se jí kouřilo z pod rukou, zatímco její bratříčci a sestřičky orali pole, prali na valše v řece, stloukali máslo a provozovali další činnost běžnou v temných dobách před internetem.

Každý rodič ovšem ví, že dětská práce za moc nestojí, což seznala i Jana, jako nejstarší, když tu jakou náhodou šel po cestě s bezstarostným úsměvem na tváři pacholek Vědroslav, toho času bez práce, jelikož náhodou mu spadla petrolejka do seníku, kde obvykle bývá seno, které hoří a od něho chytají ostatní chalupy ve vesnici, dokud celá vesnice nelehne popelem a zní pak vyženou pacholka, který to způsobil, což byl i tento případ.

Vědroslav jakmile zahlédl ještě od cesty Janu Ošíkovou, ihned se do ní zamiloval a nechtěl vůbec žádného platu, dokonce slíbil, že z nočního pytlačení ji něco přilepší, jen když ho zaměstná. Jen ji Vědroslav varoval, aby před ním schovala všechny petrolejky, neboť že pod jeho rukama shořelo již tří vesnic, ale že s loučema je kamarád, vypověděl Vědroslav lomíc rukama s očima v sloup k pánu nebeskému.

Jak už to tak bývá, když je člověk zamilovaný, neví co dělá a tak si ani Vědroslav nevšiml, že zastal práci 13. lidí a dělá všechno sám. To mu ale vůbec nevadilo, jelikož ho nadnášela láska a bohatě mu stačily Janiny netečné pohledy. Tak by žili ve spokojenosti snad až dodnes, kdyby okolo, ano ta cesta byla velmi frekventovaná, později byly tamní pozemky vykoupeny, kvůli budoucí dálnici, která tam dnes možná je. Ale! V tu dobu, kdy zrovna Vědroslav současně oral na poli, vařil v kuchyni, pral v řece a tkal svetr na tkalcovském stavu jel po cestě kolem chalupy Jany Ošíkové v kočáře Fjodor von Antivtipnič a jak už to tak u přestárlých a zdegenerovaných šlechticů bývá, i on se zamiloval na druhý pohled do Jany Ošíkové, když vytáhl kukátko, jinak ničehož co bylo dál jak deset centimetrů neviděl.

Fjodor von Antivtipnič se pokusil získat pozornost Jany Ošíkové svým proslulým vtipem o kterém mu všichni říkali jak je skvělý, co si šuškali za jeho zády jsme neslyšeli. Janě přišel velmi, velmi nudný a poprvé v životě si vyslechl, že nemá vtip, což ho tak šokovalo, že onemocněl a tři týdny ležel v horečkách v posteli. Když byl vykurýrován dostatečnou chválou jak moc je vtipný, rozhodl se jako správný šlechtic pro mstu na prostém lidu. Jeden z jeho lokajů vykonal pomstu za neopětovanou lásku k 99. letému starci v plném rozpuku života, když se povedlo služebnictvu ho rozhýbat a zprovoznit. Za tu sprostou lež! Tfuj! Že není vtipný nechal spálit Janin statek i vrbové proutí, kterého byl v kraji velký nedostatek a obvykle se nalézalo pouze na vrbách.

Jana Ošíková probudivší se v plamenech, hned ji přišlo na mysl, -jak už to tak bývá- že se Vědroslav dostal k petrolejce, leč zeptat se ho nestihla, neboť sotva zachránila svých 13 sourozenců a tak Vědroslav uhořel strašlivou smrtí v plamenech, když Janě vypršel časový limit k záchraně Vědroslava. Už nikdy se nedovíme, jestli to Jana opravdu nestíhala, nebo jestli ho nechala záměrně uhořet. Když křičel své poslední "echt, echcht, chtchch", klesla Janě její dobrá karma, leč nikdo neví ničehož nic proč.

Po té Jana dala své bratříčky a sestřičky do kamenolomu, aby nežebrali na ulici a tím jim poskytla řádnou pracovní praxi, která se jim do života hodila. Až do smrti s láskou vzpomínali jak byli ušetřeni žebrotě a dostalo se jim řádné kvalifikace v dětském kamenolomu. Zatím Fjodor von Antivtipnič rozšířil pomluvu, že Janiny košíky nejsou vodotěsné a nehodí se k vaření a proto nikdo od Jany už košíky nekoupil. Ani u kostela nepochodila, neboť zrovna probíhala náboženská reforma ve které vyhráli Protestanti Osmého klečení, kteří byli lakomí a bratru, natož sestře v Kristu nepodarovali ani krejcárku. Leč posluchače můžeme plně uklidnit ujištěním, že všichni skončili ve svatém plameni pekelném, kde se za hrozného hoření smaží všichni do jednoho.

Jana Ošíková se uchýlila do lesů a při jedění šišek a klacíků narazila na sběrače borůvek, kterýž toho času spal nad rozevřenou knihou "Robin Hood - Kterak bohatým bráti a chudým dávati". I začetla se Jana Ošíková tak hluboce, že přelouskala celou knížku dříve, než se neznámý sběrač třikráte tři otočil ve spánku z boku na bok. Jana Ošíková měla jasno, stane se zbojnicí. K tomu ale potřebovala zbojnický sexy waifu obleček s kočičím ocáskem a čelenkou s kočičíma ouškama, mňau a zbojnickou pistoli, jež oplývala tím, že z ní bylo možné vystřelit o jedenkráte víc, než z běžné pistole a tím držet přepadené v šachu.

Lec neznámý borůvkář měl dost naspáno, i otevřel oči a když spatřil Janu Ošíkovou, tušíte správně, ihned se zamiloval! Po té se představil jako Tonin Rychlomyč a zcela opojen láskou se vydal s Janou Ošíkovou na profesionální dráhu zbojníka po té co nakoupili ze jeho peníze vše potřebné ve zbojnických potřebách. Zatímco prostý lid bohatnul, začal si stavět výstavní sídla, paláce a zámky, šlechta chudla ve stále chladnějších hradech a cítila se stále chmurněji, neboť oheň v jejích krbech byl ze dne na den stále slabší.

I sešli se významní zdegenerovaní šlechticové, co s tím, že po kraji se jim prohánějí jacísi zbojníci vedeni Janou Ošíkovou s jejím všehoschopným druhem Toninem Rychlomyčem, s nímž žila mimo svazek manželský bez požehnání svaté církve a důstojných úřadů a pro styk používali ochranu, hrůza jen pomyslet! Brrr! Až napadlo jednoho šlechtice, že by mohli rozdat nějaký titul, stejně jsou všichni do jednoho neplodní bez oficiálních potomků, neboť manželky jim dávno každá utekla před dovršením 20. roků života.

Jak snadno Tonin Rychlomyč zapomněl na své čestné řemeslo i Janu Ošíkovou a zradil ji za pouhý titul vévody z Cintry, rytíře z Anor Londa a hraběte Yharnamu a stal se adoptivním synem a dědicem Fjodora von Antivtipniče. Pak už to šlo s Janou Ošíkovou z kopce, neboť bez své pravé ruky Tonina Rychlomyče von Antivtipniče, vévody z Cintry, rytíře z Anor Londa a hraběte Yharnamu se začala opíjet a ztrácela smysl života, přestávala dávat chudým a všechno si nechávala, čímž velice zarmoutila prostý lid a znechutila ostatní zbojníky, kteří odmítli s ní nadále pro takové nečestné praktiky zbojničit. Zůstala sama, zcela zapomenuta. Prý občas někdo zahlédl v lesích se pohybovat jakousi "něco", jak jedlo šišky, nebo větvičky, leč mohl to být jen stín, nebo cosi z lesních mlh. Do kraje se vrátil pořádek a mohla se rozjet průmyslová, informační i jiná revoluce, vše bylo opět tak jak má být a my můžeme klidně spát.