nemá to chybu, ale stejně se ničeho nedobereš... (17)

 

 

53)

Jeva Lange

 

The French Dispatch

 

is a film for readers

 

Je čas, aby Wes Anderson získal cenu za scénář

 

Francouzská depeše

 

je film pro čtenáře

 

The Week, October 21, 2021

 

https://theweek.com/culture/entertainment/1006212/the-french-dispatch-is-a-film-for-readers

 

 

Je zvláštní, že Wes Anderson ještě nebyl redukován na přídavné jméno jako někteří jiní režiséři – "wellesovský", "kubrickovský", "whedonesovský" a stále populárnější "lynchovský".

Místo toho se dozvídáme, že v hotelu na Miami Beach je "knihovna ve stylu Wese Andersona"; že požitek z adaptace Jane Austenové Emma z roku 2020 bude záviset na "vaší toleranci k archaičnosti, lacinosti a lehce nasazeným andersonovským trikům"; že menu restaurace s "rozmarnou směsí zfantazírovaných východoevropských a středoevropských surovin a vysoce technických archaických francouzských lahůdek" může být tak nějak "šité na míru světu Wese Andersona". Andersonova estetika je totiž tak silně spjata s teplými retro barvami, pečlivě symetrickými kompozicemi, průřezy jako v domečku pro panenky a Billem Murrayem, že "jak moc je Francouzská depeše Wes Andersonovská na stupnici Wes Anderson?" je otázka, která tak nějak dává dokonalý smysl.

Andersonova téměř sebeparodická pověst stylizovaného vizuálu a techniky mu však v jednom zásadním ohledu škodí. Režisér je autorem nebo spoluautorem scénářů ke všem svým deseti filmům, a přesto je jako scenárista oslavován jen zřídka – za scénáře k filmům Royal Tenenbaums (2001), Moonrise Kingdom (2012) a The Grand Budapest Hotel (2014) si vysloužil nominace na Oscara, ale žádného nezískal. Jeho nejnovější film Francouzská depeše, který jde do kin v pátek, není favoritem ani v oscarovém klání o původní scénář za rok 2022, a je to škoda, protože ještě více než o mistrovský andersonovský estetický počin jde o počin literární.

Částečně je to čistě věc námětu. Francouzská depeše je antologický film o vzniku posledního čísla fiktivního časopisu inspirovaného New Yorkerem, v němž jednotlivé epizody filmu čerpají z obsahu čísla. Aby tento koncept fungoval, píše Anderson (který napsal scénář podle příběhu, který vytvořil společně s Romanem Coppolou, Hugo Guinnessem a Jasonem Schwartzmanem) v pastiši některých svých oblíbených autorů New Yorkeru, jako jsou Joseph Mitchell a Luc Sante, kteří se sešli v Herbsaintu Sazeracu Owena Wilsona, nebo Rosamond Bernierová a S. N. Behrman, kteří inspirovali uměleckou kritičku J. K. L. Berensenovou v podání Tildy Swintonové.

Je to premisa, která vyžaduje pečlivé zvládnutí konkurenčních hlasů ve scénáři, a Anderson tento úkol zvládá s charakteristickou precizností. "Po obdržení hostie pronásledují záškodničtí ministranti (napůl opilí Kristovou krví) neopatrné důchodce a hledají spoušť," tupě intonuje spisovatel Sazerac se stejnou "divokou přesností" (a možná i divokou nadsázkou) jako notoricky známý excentrický Joseph Mitchell. Mezitím Andersonův Roebuck Wright, kulinářský kritik inspirovaný Jamesem Baldwinem, poeticky básní, že "nápoj, mléčný, purpurový aperitiv, divoce voňavý, zjevně léčivý a stále tak slabě znecitlivující (a vychlazený na ledovou viskozitu v miniaturní verzi typu vakuové baňky obvykle spojované s kempy a školními třídami), učaroval – a během následujícího šedesátého druhého intervalu měl být smrtelně zlomen".

Někdy Anderson dokonce vyzvedává celé věty ze svých reálných inspirací, včetně krádeže postřehu spisovatelky Mavis Gallantové o "dojemném narcismu mladých". Taková hravost jazyka, hlasu a pocty vyžaduje pozornost a protekci každého polofiktivního spisovatele, což zase z Andersona dělá jakousi náhradu za obětavého vydavatele The French Dispatch Arthura Howitzera ml. (Bill Murray), který je sám ozvěnou prvních redaktorů New Yorkeru Harolda Rosse a Williama Shawna. Když si například právní poradce ve scénáři stěžuje, že v Sazeracově příspěvku (Mitchell) je "nemožné ověřit fakta. Mění všechna jména a píše jen o vandrácích, pasácích a feťácích", Howitzer se prostě brání, že "to jsou jeho lidi" – velkorysost vůči nekonvenčním postavám, kterou Anderson zřejmě sdílí.

Knižní publikace, které korespondují s vydáním Francouzské depeše, ji dále vydávají za čtenářský film. Kromě toho, že celý scénář bylo možné zakoupit ještě před uvedením filmu do kin, film zaručil i doprovodnou čítanku Pohřeb redaktora, která obsahuje Andersonovy "inspirace pro Francouzskou depeši".

 

Součástí sbírky je i knížka Mavis Gallantové Májové události: Pařížský zápisník, část I", která inspirovala například část filmu s Timothée Chalametem v roli studentského revolucionáře ve stylu Května '68 a Frances McDormandovou jako náhradnicí Gallantové, Lucindou Krementzovou; zahrnuta je také "Nejdražší Edith" Janet Flannerové, přičemž Flannerová se podobně propůjčila kompozitní postavě Krementzové.

Scénář se díky těmto odkazům stává odstředivým. Film končí věnováním, které téměř slouží jako učební text a cituje spisovatele jako E. B. White, Lillian Rossová a St. Clair McKelway. "Je tolik věcí, ze kterých si půjčujeme," vysvětlil Anderson Susan Morrisonové v rozhovoru zveřejněném na začátku knihy Pohřeb redaktora. "Je příjemné, že můžeme lidem některé z nich představit." Podobný názor sdílela Swintonová při propagaci filmu s deníkem The Independent: "Doufám, že každý mladý kluk – nebo kdokoli, komu se tento film líbí – využije ten seznam četby na konci filmu a přečte si třeba Jamese Baldwina," řekla.

Francouzská depeše vyvolala při prvních projekcích rozporuplné reakce: Na filmovém festivalu v Cannes v roce 2021 byl snímek vypískán i oceněn devítiminutovým potleskem vestoje. Někteří se pozastavili nad způsobem, jakým režisér realizuje "uměleckou vizi tak intenzivně procítěnou a mistrně realizovanou, a přitom s něčím, co v ní působí jako relativně málo". Jiní mají prostě dost toho, že Wes Anderson dělá Wese Andersona.

Je pravda, že Francouzská depeše se dokáže otřít o některá současná kulturní ohniska, jako jsou protesty a věznění, jen aby je bez další analýzy zredukovala na okouzlující estetiku. Osobně se však na Andersonovy filmy nedívám kvůli jejich pronikavým politickým komentářům.

Místo toho se mi zdá, že Francouzskou depeši nejlépe oceníte podobně jako Pohřeb redaktora, tedy jako sbírku půvabných povídek pro čtenáře, jehož zajímá pouze ta jediná všeříkající andersonovská otázka: Co bude dál?

 

"Je tolik věcí, ze kterých si půjčujeme," vysvětlil Anderson Susan Morrisonové v rozhovoru zveřejněném na začátku knihy Pohřeb redaktora.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

54)

Tras el vestuario de The French Dispatch

 

con Milena Canonero

 

Rozhovor se skvělou kostýmní výtvarnicí Milenou Canonero o její práci na novém filmu Wese Andersona The French Dispatch.

 

Zákulisí Francouzské depeše

 

s Milenou Canonero

 

Mundo Películas

 

https://www.mundopeliculas.tv/2021/11/18/the-french-dispatch-milena-canonero/

 

 

Čtyřnásobná držitelka Oscara se s námi podělila o detaily své práce na nedávno uvedeném filmu Wese Andersona Francouzská depeše. Milena Canonero, která svou kariéru začala jako kostýmní výtvarnice u filmu Stanleyho Kucricka A Clockwork Orange, pracovala již dříve na dalších Andersonových filmech, například na filmu Grandhotel Budapešť, za který získala dalšího Oscara.

 

Milostný dopis světu žurnalistiky, odehrávající se v redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, se třemi vzájemně propojenými příběhy. Ve filmu hrají mimo jiné Tilda Swinton, Frances McDormand, Benicio del Toro, Timothée Chalamet, Bill Murray, Léa Seydoux, Adrien Brody, Owen Wilson, Saoirse Ronan, Mathieu Amalric, Elisabeth Moss, Willem Dafoe, Edward Norton a Henry Winkler.

 

Rozhovor s Milenou Canonero:

 

Je odpověď vždy kladná, když vás Wes požádá o práci na filmu? Bylo něco konkrétního na tomto scénáři nebo příběhu, co vás nadchlo?

 

Ano, navíc šlo o Francii a o herce... je to jako setkání se starými přáteli a navíc s novými. Spolupráce s Wesem je výjimečná, protože nás všechny ubytoval v pěkném hotelu a trávíme spolu hodně času. Pokud chceme všichni společně povečeřet, můžeme a na konci dne si můžeme s Wesem popovídat. Je to velmi zvláštní způsob práce, kterého si velmi cením.

 

Rádi bychom od vás slyšeli, jak popisujete některé klíčové kostýmy a jak vypadá proces navrhování. Za prvé, kostkovaná sukně, kožená bunda a helma Lyny Khoudri – co vás inspirovalo na protestním vzhledu této studentky? Co se vám na něm líbí nejvíce?

 

Při zkoumání slavné francouzské studentské revolty v roce 1968 si můžete všimnout, že to všechno tam bylo, mladé ženy protestující v plisovaných kostkovaných sukních. Byly pro nás inspirací, ale také se hodily k postavě Juliette, která jezdí na motorce, ale zároveň je velmi ženská a silná. To všechno je tak francouzské: být ženská, elegantní, silná a být sama sebou.

 

Za druhé, oranžové šaty Tildy Swintonové s obrovskými zlatými šperky – můžete nám o tomto oblečení a vzhledu postavy říct víc? Čím jste se inspirovala?

 

Tildina hlavní scéna byla první scénou, kterou jsme ve filmu natočili. Pokud se vám podaří uhodit hřebíček na hlavičku hned prvním kostýmem a herečka je spokojená, máte dveře dokořán. O tomto vzhledu jsme s Wesem hodně mluvili, zejména proto, že postavu napsal částečně inspirovanou skutečnými lidmi. Jednou z nich byla okouzlující žena, která v 50. a 60. letech žila v Paříži a která se v 70. letech proslavila přednáškami o svém životě mezi pařížskou intelektuální elitou. Při pohledu na tuto elegantní a inteligentní ženu jsme chtěli zachovat její evropskou eleganci, ale zároveň do ní zakomponovat její původní kořeny, a tak jsme nakonec použili ty nádherné oranžové tóny, které vypadají tak dobře i s ohnivě rudými vlasy Tildy ve filmu. V kulisách bylo také hodně oranžové barvy, takže jsem při práci na nich vytvořila spojení mezi jejími šaty, parukou a kulisami.

 

Jednou z nejzajímavějších věcí na těchto šatech bylo vytvoření potisku. Když se tato sekvence objeví uprostřed černobílé, barvy vyniknou: barvy obrazů, barvy Tildiných šatů, barva kulis, to vše působí velmi silně. Šaty byly kompletně ručně malovány stejným německým týmem, který sítotiskem potiskl látku na Tildiných šatech ve filmu Grandhotel Budapešť.

 

Jaký je váš nejoblíbenější kostým z celého filmu a proč?

 

Každá postava má svůj vlastní vzhled a svůj vlastní smysl existence; a pokud máte na mysli celý vzhled konkrétní postavy, od hlavy až k patě, je to v té době můj oblíbený. Ale aby byly všechny úspěšné, musí spolupracovat, takže jsou všechny mé oblíbené.

 

Můžete nám říct něco o francouzské estetice, která je ve filmu prezentována... Jaké prvky francouzského stylu můžeme vidět v kostýmech? Jak jste s touto klasickou francouzskou estetikou v kostýmech pracovali?

 

Film musí mít francouzskou atmosféru... proto se Wes vydal do Francie, do půvabné staré vesnice, která se nezměnila od 60. let. A je to celá scéna, nejen budovy, ale i místní lidé a francouzští herci ve filmu... všechno vás inspiruje a je to tam, je to organický celek. Kdykoli jsme mohli, začlenili jsme do filmu francouzské prvky, například modrou barvu, která vyniká na mužských pracovních oděvech, na typických střevících, které nosí vězni, a na uniformách dozorců.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

55)

Tony Sokol

 

The French Dispatch’s Best Story

 

Finds the Violence Between

 

Art and Commerce

 

Benicio del Toro mísí genialitu a šílenství s uměním a komercí ve filmu Wese Andersona Francouzská depeše.

 

Nejlepší příběh vydání

 

The French Dispatch hledá

 

násilí mezi uměním a obchodem

 

Den of Geek, February 26, 2022

 

https://www.denofgeek.com/movies/the-french-dispatch-best-story-violence-between-art-commerce/

 

 

Obraz Vincenta van Gogha Autoportrét s obvázaným uchem se na aukci Christie's v listopadu 1998 prodal za 71,5 milionu dolarů. Umělec ho vytvořil poté, co v nevěstinci předal balíček ženě jménem Rachel a řekl jí, aby "tento předmět střežila svým životem". To bylo v prosinci 1888. Van Gogh byl v té době neznámým umělcem. Podobného kurátora umění jako v Christie's v antologickém filmu Wese Andersona Francouzská depeše hraje Adrien Brody.

První viněta třídílného filmu ukazuje, jak je obchodování ve světě umění krutý byznys, zvláště když je osobní.

 

Francouzská depeše je Andersonovou poctou časopisu The New Yorker v době jeho největšího rozkvětu pod vedením zakladatele a šéfredaktora Harolda Rosse, který je ve filmu fiktivně ztvárněn jako Arthur Howitzer mladší, jehož excentricky ztvárnil Bill Murray. S autory jako James Thurber, A. J. Liebling, James Baldwin a Rosamond Bernier byl časopis svérázný a naprosto originální. Fiktivní francouzský časopis Dispatch ve filmu začínal v Liberty v Kansasu a nyní vychází ve sardonicky pojmenovaném fiktivním městě Ennui-sur-Blasé ve Francii. Mohlo by se zdát, že se tam nic neděje, a když ano, nikoho to nezajímá. Ale úvodní sekvence Francouzské depeše dokazuje, že každý místní obyvatel může být hoden zmínky v rubrice The New Yorker "The Talk of Town".

 

První vigneta, "Betonové mistrovské dílo" ("Na beton/Nabeton mistrovské dílo"?), je prezentována jako umělecká přednáška autorky francouzského časopisu Dispatch J.K.L. Bermanové (Tilda Swintonová). V ní je Moses Rosenthaler (Benicio del Toro, ve flashbacích se objevuje Tony Revolori jako mladší postava) geniální umělec, který si odpykává doživotní trest za dvojnásobnou vraždu. V psychotickém záchvatu vzteku sťal hlavy dvěma barmanům, prvnímu "omylem" a druhému v sebeobraně.

 

Rosenthaler, zavřený na psychiatrickém oddělení a často připoutaný ve svěrací kazajce ve věznici Ennui, odložil ve vězení štětce a o umělecké potřeby požádal až poté, co se zamiloval do dozorkyně Simone (Léa Seydoux). Ona je jeho múzou, která celé hodiny stojí v nemožných pozicích, zatímco on zachycuje její nejniternější krásu. Rosenthaler by ji mohl namalovat tak, jak stojí, dokonale ztvárněnou na plátně stejně rozpoznatelném jako tradiční zátiší, nebo vrabce narychlo počmáraného ohořelou krabičkou od sirek, aby dokázal své nadání. Jeho vize je však interpretační a ztvárnění abstraktní. Na obraze je vidět žena, ale je stejně neuchopitelná jako úsměv na Moně Lise.

 

Rosenthaler se zdráhá obraz s názvem "Simona nahá, cela blok J hobby room" prodat, když se Julian Cadazio (Brodyho dealer, který je krátce uvězněn za zločin bílých límečků – daňový únik z prodeje) sladce vnutí na oddělení s maximální ostrahou pro duševně narušené.

 

"Všichni umělci prodávají všechna svá díla, to z vás dělá umělce," vysvětluje obchodník s uměním vězni potřísněnému barvami. Oba spoluodsouzení pak pokračují ve vzájemném věznění. Cadazio dělá z Rosenthalera jednoho z premiantů ve světě umění, a to na základě "jednoho malého čmáranice přeceňovaného obrazu". Malíř s padesátiletým trestem je poprvé v životě omezen na lhůty, ale podaří se mu udržet obchodníka s uměním jako rukojmí sliby o dokonalosti. Ostatně Rosenthaler je muž, jehož druhotnou motivací je teror Splatter Brigade/Cáklé školy, dalších uvězněných umělců, kteří se navzájem popichují k velikosti hrozbami těžkého ublížení.

 

Anderson, který natočil také Rushmore, Royal Tenenbaums, The Darjeeling Limited a Moonrise Kingdom, je posedlý. Vyplňuje všechny volné čmáranice svého námětu a nutkavě objektivizuje Rosenthalera jako skutečně trýzněného umělce. Seydouxová vykouzlí svou vnitřní Morticii Addamsovou, když Mosesovi připomene, že mučení je Simonina práce. Je elektrizující múzou a ví, jak nastartovat jeho kabely.

 

Anderson také komentuje konstrukci umělce. Cadazio chce mít jako mecenáš životopis, který je stejně vedlejší jako barva, žloutky a vězeňské mýdlo rozetřené po plachtě. Rosenthaler se stává senzací uměleckého světa pro svou duševní nemoc a násilí stejně jako pro své impresionistické vize. Cadazio mu nadává a propaguje ho jako vraždícího maniaka, a když malíř dokončí svou sbírku mistrovských děl, šílenství se ukáže jako skutečný génius. Závěrečné obrazy jsou provedeny jako fresky, namalované na betonových stěnách hluboko ve vězeňském interiéru. Zůstanou tam, jsou svědectvím o umělci, o jeho životě a trestu a o bachaři, který mu dává důvod k výkonu trestu. Umělec se zmocnil svého vlastního díla a ve výkupném splněných slibů postavil rodinu Cadaziových na pokraj zkázy.

 

Rosenthaler dodává svou loupežnickou galerijní sbírku, a to včas, a ta je tak znamenitá, že je považována za cenu vykopávek, stěhování a přemístění. Umělec je však také kriminálně vyšinutý rádoby recidivista, dokonce se pokusil sexuálně napadnout historičku umění J. K. L. Berensenovou, jak vypráví svým posluchačům. Jeho poslední násilný čin mu vynese svobodu, ale inspirace k němu je mnohem hlubší.

 

Van Gogh nabídl kus sebe za nedosažitelnou lásku, což bylo klasifikováno jako okamžik šílenství. Simone se chystá opustit své místo dozorkyně ve věznici Ennui den poté, co se uskuteční nezákonná výstava v galerii. Na všech obrazech je Simone a Rosenthaler ji zvěčnil způsobem, který mu zároveň umožní zůstat jí nablízku. Rámování je pro umění zásadní. Stálost je paleta. Je to hluboce osobní dílo.

 

Simone si přivlastňuje umělcův talent pro dlouhodobý plán. Nakonec Rosenthalera zachrání, i když ho střídavě popírá a odměňuje. Anderson si tuto paralelu nechává až na konec povídky, ale odhaluje chamtivost, která posouvá rozmary výtvarné kultury. Když Cadazio ukazuje své rodině svůj vězeňský objev, říká jim, aby se zbavili květin a ovocných mís, mořských krajin a krajinek, jsou to přežitky mrtvé doby.

 

Francouzská depeše je vyprávěna jako příběh posledního čísla časopisu, které obsahuje nekrolog zakládajícího redaktora. Časopis se s ním zrodil a ve filmu s ním i umírá. "Betonové mistrovské dílo" tento tón vtiskne do kamene. Když jsou stěny odděleny, zabaleny do beden a převezeny do Liberty v Kansasu pro exkluzivní galerijní uměleckou instalaci, je to alegorie na posmrtný život publikace. Ať už je cenovka 200 000 franků nebo 70 cigaret, je těžké se rozloučit s nejosobnějším uměním. Právě to z něj dělá to nejcennější. Navzdory všem předpokladům se Rosenthalerovi podařilo stanovit skutečnou cenu.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

56)

Miss Rosen

 

The Making of The French Dispatch,

 

As Seen by Artist Sandro Kopp

 

Od umělecké touhy po preparovaného bígla: německo-novozélandský umělec se dělí o svá tajemství z natáčení nejnovějšího dramatu Wese Andersona

 

Tvorba Francouzské depeše

 

z pohledu výtvarníka Sandra Koppa

 

AnOther, October 26, 2021

 

https://www.anothermag.com/art-photography/13679/the-making-of-the-french-dispatch-as-seen-by-artist-sandro-kopp

 

 

S příchodem nepřetržitého mediálního toku se novinářské umění téměř vytratilo. Vzhledem k omezeným rozpočtům si jen málokdo může dovolit dělat slavné reportáže jako kdysi, kdy se reportéři na několik měsíců ztratili v příběhu, aby se znovu objevili s mistrovsky zpracovanými příběhy historického významu.

 

Wes Anderson nabízí milostný dopis tomuto druhu žurnalistiky ve svém novém filmu The French Dispatch, který byl minulý týden uveden do kin ve Velké Británii. Děj filmu Francouzská depeše, který se odehrává v redakci amerického časopisu ve fiktivním francouzském městě Ennui-sur-Blasé ve 20. století, spojuje hvězdné herecké obsazení, v němž nechybí Timothée Chalamet, Bill Murray, Jeffrey Wright, Lyna Khoudri a Anjelica Houston.

 

Francouzská depeše, uspořádaná jako antologie, přináší tři povídky včetně "Betonového mistrovského díla", které bylo inspirováno šestidílným článkem The Days of Duveen, jenž vyšel v roce 1951 v časopise New Yorker a věnoval se britskému obchodníkovi s uměním lordu Duveenovi. Ve filmu vypráví kmenová spisovatelka J. K. L. Berensenová (Tilda Swintonová) příběh uvězněného umělce Mosese Rosenthalera (Benicio del Toro), který čerpá inspiraci pro své nádherné abstrakce od vězeňské dozorkyně Simone (Léa Seydouxová) a brzy se dostane do povědomí bezohledného obchodníka s uměním Juliena Cadazia (Adrian Brody). Pravděpodobně skutečnou hvězdou tohoto příběhu jsou však samotné obrazy; velkolepá mistrovská díla, při nichž si představujeme, jak je Rosenthaler vytváří uvnitř své vězeňské cely. Obrazy, které jsou střídavě odvážné a brutální, střídavě promyšlené a něžné, explodují na plátně a představují divoký expresionistický protipól preciznímu formalismu Andersonova estetického cítění.

 

Abstrakce, které vytvořil německo-novozélandský umělec Sandro Kopp, představují východisko pro figurativního malíře, který získal uznání za své portréty na Skypu, hypnotické malby lidského oka a fascinující portréty partnerky Tildy Swinton. Realizace "Betonového mistrovského díla" se ukázala být pro Koppa požehnáním a nadále čerpá inspiraci z Rosenthalerova umění.

 

Výstava všech Rosenthalerových obrazů z filmu je v současné době k vidění na adrese 180 The Strand v Londýně. A v únoru 2022 bude v berlínské galerii Ebensperger k vidění výstava raných testů a následných studií k obrazu "Simone Naked, Cell Block J" – malému obrazu, který je katalyzátorem celého děje. Kopp zde vypráví o své roli ve Francouzské depeši a nabízí fascinující pohled do tvůrčího procesu.

 

Miss Rosen: Mohl byste mluvit o spolupráci s Wesem Andersonem a o vztahu mezi režisérem a malířem?

 

Sandro Kopp: Wes a já jsme přátelé už léta a on zná mou práci už dlouho, takže asi musel vědět, co dělá, když mě požádal, abych se tohoto projektu ujal, i když jsem byl docela překvapen a velmi poctěn. Wes mě laskavě a přesně nasměroval, hlavně prostřednictvím nesčetných e-mailů během testovací fáze. Jakmile jsme si stanovili celkový vzhled a atmosféru jednoho z obrazů, měl poměrně volné ruce a většinu kompozic a pořadí obrazů nechal na mně.

 

Spolupráce s Wesem byla úžasná. Spolupráce je pro mě příjemným místem. Když do toho někdo jiný něco vloží, je to velmi užitečné a inspirativní, zvlášť pro někoho, kdo je nejen přítel, ale také génius, a to slovo nepoužívám zjednodušeně. Myslím, že jeho práce má formální a oslnivou vizuální působivost v kombinaci s lehkostí, která maskuje skutečnost, že ve skutečnosti jde o velmi hluboké věci a univerzální pravdy.

 

MR: Jak s vámi jako s umělcem rezonoval příběh "Betonového mistrovského díla"?

 

SK: Především mě velmi dojal. Ani to nedokážu plně vyjádřit slovy, ale pokaždé, když ho vidím, dotkne se mě taková hluboká struna toho, co znamená být tvůrčím člověkem. V žádné z postav není nic cynického. Nalezenci, excentrici, vrazi nebo sběratelé umění – všichni žijí život, jaký musí, a všichni nějak hluboce věří, že umění má skutečný smysl.

 

Myslím, že je to vlastně příběh o touze. Ve všech mých dílech se opravdu často objevuje moment, kdy člověk získá malý záblesk možnosti, ale realita vytvoření tohoto ideálu – ať už jde o obraz, sochu nebo knihu – jako by se vždycky minula účinkem. Uvědomíte si, že není absolutně možné, abyste toho dosáhli, ale snažíme se, jak nejlépe umíme. Pořád je to docela dobré, protože to usiluje o nejvyšší ideál. Mít cíl neznamená dosáhnout ho, jen vám to dává jasný směr, kterým jít. A samozřejmě scénář je napsaný s takovým břitkým vtipem. Je tam spousta hlášek, které bych si nejradši dal do rámečku na zeď nebo ještě lépe je nějak objal a opatroval.

 

"Mistrovské dílo je podle mého názoru dílo, které otevírá dveře tajemství." – Sandro Kopp

 

MR: Jaké jsou klíčové vlastnosti mistrovského díla a jak toto poznání formovalo váš přístup k tvorbě umění Mosese Rosenthalera?

 

SK: Podle mého názoru je mistrovské dílo dílo, které otevírá dveře k tajemství. Něco, co na vás působí způsobem, který se zcela vymyká slovům. Mám rád tento Wittgensteinův citát: "O čem člověk nemůže mluvit, o tom musí mlčet." A mám pocit, že se to nějak vztahuje i na tvorbu umění: pokud se k něčemu dá dostat pouze malbou, pak je to třeba udělat právě tak. Ani to nesouvisí s vyjadřováním. Jde jen o to dát formu něčemu smysluplnému, co by jinak nemohlo existovat.

 

MR: Jak jste při tvorbě těchto obrazů čerpal z děl Francise Bacona, Willema De Kooninga, Jenny Saville, Franka Auerbacha a Anselma Kiefera?

 

SK: Ti všichni byli jen inspirací pro atmosféru obrazů: silný, niterný, téměř násilně smyslný vztah k barvě. Bylo nám jasné, že chceme, aby díla stála sama o sobě a příliš se nepodobala žádnému existujícímu malířskému dílu. Musela působit jako něco svébytného, co by v muzeu současného umění nevypadalo příliš nepatřičně.

 

MR: Jaké to bylo pracovat v opuštěné továrně, která se změnila v natáčecí studio?

 

SK: Továrna byla mrazivá, prašná a neuvěřitelně hlučná, protože všude kolem se stavěly kulisy. Ale byl to také úžasně otevřený prostor, o kterém jsem věděl, že se v něm mohu odvázat. Hlučnost znamenala, že jsem měl při malování vždy nasazená sluchátka, abych se udržel v koncentraci. Hlavní zvukovou kulisou pro Rosenthalerovy věci jsou dvě poslední alba skupiny Screaming Females.

 

Ve své běžné studiové/ateliérové praxi obvykle pracuji sám, tady jsem měl k dispozici dvě asistentky – Sian Smithovou a Edith Baudrandovou, které jsou obě skvělé umělkyně – a také svaly a prostředky produkčního týmu. Výzvou bylo zůstat soustředěný a nezabřednout do zařizování všech technických prvků: od čekání na propuštění taxidermovaného bígla z celnice, abychom mohli začít s malbou mladého Rosenthalera ve vlakovém vagonu, až po zařizování nové výroby devíti panelů, když jsme zjistili, že barva je příliš těžká na to, aby zůstala na povrchu, a praská.

 

MR: Mohl byste se podělit o některé nezapomenutelné momenty ze zákulisí práce na filmu, o kterých by se jinak člověk nedozvěděl?

 

SK: Skutečně jsem fyzicky ztělesnil Rosenthalera: Ve všech scénách, kde vidíme mladého Mojžíše malovat, jsem ručně zdvojoval Tonyho Revoloriho. Moje ruka byla oholena a nalíčena tak, aby odpovídala jeho odstínu pleti, a pak potřísněna barvou. Pak jsem seděl těsně za ním mimo záběr kamery a moje ruka procházela skrz jeho rukáv z otvoru v rameni.

 

Mám také cameo jako jeden z umělců splatterové/cáklé školy. Když jsme měli začít konečně natáčet velké obrazy, nastala nečekaná dvacetiminutová pauza, zatímco jsme čekali na opravu ramene kamery. Vzhledem k tomu, že to byla klidná chvíle, zeptal jsem se Wese, co si myslí o závěrečných úpravách, které jsem večer předtím provedl na jednom z panelů. Řekl, že by byl raději, kdyby určitá oblast na obraze byla trochu strukturálně členitější, takže jsem si běžel pro paletu a na žebříku jsem maloval v plném kostýmu až do chvíle, kdy byla mašina opravena a my mohli kamerou natočit. V tom prvním velkém širokém záběru je panel číslo sedm ještě mokrý.

 

"Mít jen tři měsíce na vyvolání a namalování něčeho, co mělo vypadat, jako by na tom génius pracoval tři roky, bylo dost opojné."

 

MR: Mohl byste popsat vztah mezi výtvarnými díly, která jste pro film vytvořil, a osobitým přístupem Wese Andersona ke kinematografii?

 

SK: Hlavní způsob, jakým tento vztah existuje, je asi snaha o to, aby se abstraktní výtvarná díla dost odlišovala od celkového rytmu Wesova vizuálního území. Tyto chaotické výbuchy barev a kapající, praskající, tělnaté barvy jsou do značné míry opakem vysoce organizované formálnosti, která je považována za styl Wese Andersona. Bylo obrovským štěstím, že obrazy, o které mě požádal, abych je namaloval pro film, byly přesně ty, které jsem potřeboval namalovat pro sebe.

 

Mám tendenci pracovat na různých dílech současně a jedno vždy plodí další, často ve smyslu protireakce. Všechny obrazy ve filmu začínaly postavou, ale mezi tím, co bychom nazvali realitou, a tím, co je zobrazeno, je velká propast. Jde mnohem více o to, jak se cítí, a o přímou linii mezi instinktem pro pohyb, barvou a texturou. Poslední sérií, kterou jsem vytvořil předtím, než jsem vytvořil obrazy ve filmu, byly obrazy očí – tyto drobné maličkosti –, takže možnost fyzicky se vrhnout celý na obraz, zejména v raných fázích, od té doby ovlivnila vše, co jsem udělal. Prostě jsem to vzal, rozjel to a udělal z toho svou vlastní věc.

 

MR: Jaké byly nejnáročnější a nejpřínosnější aspekty tvorby umění Mosese Rosenthalera?

 

SK: Tlak, kdy jsem měl pouhé tři měsíce na to, abych vyvinul a namaloval něco, co mělo vypadat, jako by na tom génius pracoval tři roky, byl dost opojnou výzvou. Ale asi nejnáročnějším aspektem bylo to, že jsem cítil, že bych mohl "Simone Naked, Cell Block J" udělat lépe. Udělal jsem pro Wese devět verzí a blížili jsme se k jedné, která by byla správná, když se najednou změnil rozvrh a začala se natáčet verze toho obrazu, se kterou byl Wes velmi spokojený, ale kterou jsem stále považoval za nedokončenou.

 

Když mi ukázal hotový film, věděl jsem, že se mi líbí velká desítka, ale měl jsem pocit, že bych tu "Simonu" mohl vylepšit, a tak mi Wes řekl, že pokud dokážu udělat něco lepšího, vloží to do filmu digitálně. Následující rok jsem strávil malováním desítek nových verzí téhož obrazu stále dokola. Nakonec ji nikdy nezměnil a já jsem jen změnil svůj pohled na obraz, který je ve filmu. Našel jsem jiný vizuální klíč, kterým jsem ho odemkl, a teď jsem na něj hrdý a mám z něj radost. Další verze desítky Simone budou základem výstavy v mé galerii Ebensperger v Berlíně na začátku příštího roku.

 

Co se týče nejpřínosnějšího okamžiku... asi to bylo sledování natáčení závěrečného záběru obrazů v muzeu Clampette Collection. Bylo to, jako by se moje děti vrátily domů.

 

Výstava The French Dispatch je k vidění na adrese 180 The Strand v Londýně do 14. listopadu. Výstava raných testů a studií pro "Simone Naked, Cell Block J" bude otevřena v Ebensperger v Berlíně v únoru 2022.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

---