Řetěz moci Irián 33. díl

Řetěz moci Irián 33.díl

Co za krásu se prochází od duny k duně? Stoupá k vysokým hřebenům, aby znovu sestoupila do nížin. Při prvním pohledu z dálky jsem byl okouzlen. Možná blouzním. Pomyslel jsem si   a snažil se přijít na jeden jediný rozumný důvod. Nevím proč, ale sleduji její každý krok. Skryt v písčité barvě jdu za nymfou, která mě pobláznila. Byla první, kdo si všiml mé přítomnosti. Ohlíží se, ale stále nevidí, kde se skrývám. Bojí se a přece odvážně zkoumá každou kupku písku, která byla okolo. Nakonec se odvrací a utíká. Chci na ní zavolat, ale zřejmě by se vyděsila ještě víc. „Počkej.“ Nakonec odvážně zavolám, ale ve větru má slova zaniknou jako bych je nikdy nevyřkl. Padá z prudkého hřebenu. Běžím za ní a proklínám horký písek, který jí způsobil četná zranění. Na chvíli se probrala. Zblízka je ještě krásnější. Možná je to duch z písku, který si se mnou jenom hraje? Chci odejít a zapomenout.   

Helen:

Někdo se nade mnou sklání. Zvednu ruku a snažím se ten přízrak chytit. Pořád byl daleko. Nedosáhnu na něj. Otočil se a chtěl odejít. „Nechoď pryč.“ Vyslovím to z posledních sil, než mě pohltí tma. Cítím lidské teplo. Oční víčka jsou těžká. Nemohu je otevřít, i když se snažím. Bolest hlavy zatemňuje mysl. „Je to tvůj osud.“ Ta slova pronikla jako šíp a uklidnila mě. Byl to ten stejný hlas jako poprvé v tunelu. Irián! Sám Irián promlouvá a rezonuje v myšlenkách.

Přitulím se do teplé náruče a zachvěju se zimou. „Už tam budeme. Vydrž ještě chvíli.“ Nevím proč, ale konečně vím, že jsem v bezpečí. Od smrti Kreana jsem nenacházela klid, ale dnes se to změnilo. Najednou se všechna únava vrátila. Pociťuji hlad a v ústech mám sucho. Chci se podívat, kdo to je, ale vyčerpáním tvrdě usnu.

„Město je za rohem. Hned si odpočineš.“ Mumlal jsem ta slova a spěchal k bráně. Jen co jsem dorazil stráže se přidali a razili cestu přes početné davy oslavující svátek darů nebes. Vlastně ty jsi můj dárek. Patříš mě a nikomu jinému. Nejdřív to byl přelud, ale nakonec existuješ.  Od chvíle, kdy jsem se tě dotkl a věděl, že žiješ.  Zvedl jsem tě  do náruče a věřím, že jsi mi souzena. Dorazili jsme do sídla, kde okamžitě povolali doktora. Nehnu se ani na krok. Pomůžu ošetřit největší rány a odřeniny. Služky jí převlečou do noční košile a zakryjí nadýchanou teplou přikrývkou. Konečně mohu znovu dovnitř. Chytím její ruku a držím nad ní stráž. Budu první na koho se podívá, až se probudí. „Pane. Bude spát minimálně celou noc a den, než nabere sílu, kterou ztratila. Jinak je v pořádku, jen si musí odpočinout. Netřeba zůstávat vzhůru.“ Mávnutím ruky jsem ho poslal pryč. Bylo mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Zůstanu tady.

Během noci několikrát měním obklad na čele a otírám pobledlé tváře. Vycházející slunce pronikalo do pokoje a svítilo na její obličej. Jsi krásná. Vstanu a rozdělám závěs, aby jí ve spánku nic nerušilo. Slabé zaklepání na dveře. Služka mi přinesla snídani do pokoje. „Můj pane. Tohle..“ Přiložil jsem prst k ústům, aby se ztišila. Podává mi svitek přepásaný božskou pečetí Iriánu. Převezmu ho a pošlu jí pryč. Jsi z iriánu? Musela jsi jít několik dnů a nocí, aby ses dostala, tak blízko našemu městu. Podívám se znovu na svitek, na kterém zmizela pečeť a list se sám rozvinul. Byl prázdný. Vezmu ho do rukou a dívám se, jak se objevuje zlaté  písmo psané neviditelným brkem. Odejdu do vedlejší místnosti, abych se plně soustředil na svitek.

-Irián potřebuje tvou pomoc. Nadešel čas, aby se země  usmířili. Po letech nesvárů přijde mír.

„V tom není problém, ale co písek? Dlouhé duny a pustá pláň široko daleko. Jak se tam máme dostat?“ Vyslovím to nahlas a jako na povel se napíše odpověď.

-Podívej se z okna a uvidíš zázrak.

Položím svitek na malý stolek a přistoupím k oknu. „To je.. tráva! Na okraji pouště roste tráva!“

-Vezmi si tuto ženu za manželku, aniž bys věděl kdo to je  a poušť zmizí. Pak budeš moci nastolit mír mezi zeměmi.

 https://povidkyodkat.blogspot.com/