Řetěz moci Irián 34. díl

Řetěz moci Irián 34.díl

-Má to podmínky, které nemůžeš za žádnou cenu porušit! Nesmíš vědět, kdo je tato žena, než nastane správná chvíle. Její syn. Musíš mu pomoct, až tě požádá. Pokud odmítneš ztratíš ji a opět se rozprostře písek na míle daleko. Tato žena učiní zázrak, ale jen v případě pokud se do tebe zamiluje. V ten den se písek vytratí a místo něj bude okolo tráva a stromy. Spojí to oba světy na věky.

-Splním všechno, ale věř, že já se do ní zamiloval na první pohled, i kdyby to byla obyčejná žena z nejspodnější vrstvy nikdy jí neopustím. Její oči mě stále volali k sobě na pomoc. Nevěděla, kde stojím a přesto pátravě zkoumala okolí. Očarovala mě svou odvahou. Jemné vrásky v obličeji, ještě víc podtrhovaly její přirozenou krásu a dobrotu, která z ní vyzařuje. Její dítě bude i moje. Přísahám na svůj lid, že se o oba postarám.

-Dobrá tvoje slovo mi stačí a věřím, že to dodržíš. Postarej se o ni a chraň vlastním životem své štěstí. Za chvíli se probudí. Tento rozhovor se jí zdál ve snu. Bude vědět vše a sama se rozhodne co je pro ni nejlepší. Odejde nebo zůstane. Je to její rozhodnutí a musíš ho respektovat.    

Papír začal hořet. Okamžitě ho upustím. Na zem dopadal jemný popílek, který vzal vítr ven oknem. Nezbylo nic. Bose kroky vedle v pokoji upoutali mojí pozornost. Konečně se probudila.

Ren:

Druhý muž mě stáhl do temného kouta. Ani nevím, kde se tady vzal. Byli vycvičeni opravdu dobře. Přiložil mi ruku na ústa, abych nevydal ani hlásek. Nerik pokračoval setmělou uličkou dál. Zmizel za rohem, kde se ozvalo několik hlasů. Nebylo rozumět ani slovo. Byli moc daleko, abych rozpoznal o čem se můžou bavit. Nakonec hovor utichl a blížili se k nám kroky těžkých bot a znovu mluvili.  „Viděl jsem někoho jít tamtím směrem. Byla to divná sebranka. Ani jednomu nebylo vidět do obličeje, ale chovali se podezřele. Tímhle směrem chodí jenom pár lidí, který znám, ale tyhle jsem tu nikdy neviděl.“ Zpoza rohu vyšel Nerik a vysvětloval situaci hlídce. Schválně jim ukazoval opačný směr, než byl náš úkryt. Jeden ze stráží ho vzal pod límcem. „Nevymýšlíš si to? Co, když je to právě naopak? Nepatříš k nim a nechceš nás poslat na druhou stranu? Hmm nemám pravdu?“

Přitvrdil stisk, který si nechal Nerik líbit. V jiné situaci by ho hravě přepral. Další z hlídky se vydali naším směrem, zatím co Nerik nemohl nic dělat, aby neměli ještě větší podezření. Myslel jsem, že je po všem, když se otevřeli dveře a na ulici vyšel divně vypadající chlápek. „To je on! Ty jsem viděl!“ Nerik zakřičel chroptíc a lapajíc po vzduchu. Chlápek se otočil na hlídku a dal se na útěk. Hlídka se okamžitě dala do pronásledování. Nerik přišel blíž a držel si pochroumaný krk, na kterém se rýsovala modřina a pár podlitin. „Vzduch je čistý. Dobře si to přichystal.“ Chválil druhého muže Nerik. Vylezli jsme z úkrytu a snažili se co nejrychleji vypařit. Začínali mě bolet nohy od dlouhého běhu, když se to stalo. Na další odbočce mě vtáhli do dveří, kterých bych si nikdy nevšiml. Úlekem si natáhnu sval na noze, jak mě nacpali do strany.  Dům byl rozdělen na několik malých pokojů a v tom posledním byla falešná zeď. Byl to jakýsi průchod zhotovený narychlo. Osvětlení mírně ozařovalo hrbolatou zem a zbytky kamení. Někde bylo ponecháno nářadí a prkna jako podpěry, které nakonec nepotřebovali. Možná jdeme pár minut a nebo taky hodinu. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, kam by to mohlo vést, když se z rovného povrchu stal šikmí. Vedlo to ještě hloub a já začínal mít pocit, že to nemá konec.

Chodba se stáčela a zase vedla nahoru. Najednou byl konec. „To půjdeme zase zpátky Neriku?“ Těžko se mi dýchalo a celkově se dostavila únava z celého toho maratónu. Sednu si na zem a chci se opřít o zeď, když se překulím dozadu. Ty dva se nahlas smáli a nechali mě válet se v prachu. „Přesně to jsme hledali.“ Prohlásil nadšeně Nerik. „Můžeš se vrátit. Teď to zvládneme sami a hlavně buď nenápadný a posílej zprávy. Potřebujeme vědět Zielův plán.“ Muž zasalutoval a spěšně se vytratil. „Pane Rene musíme dál. Brzo budeme na místě a odpočinete si, ale tady se nemůžeme zastavit. Je to pořád nebezpečné.“ Nerik mi pomohl vstát a já se s ním snažil udržet krok. Zřejmě byl na tuhle cestu zvyklí a neměl problém vystoupat dlouhé schodiště vyrobené z opracovaných kamenů. „Kdy tohle vzniklo?“ Zeptám se a zrovna skoro minu schod, kdy mě Nerik zachytí, abych se neskutálel dolů. „Váš otec.“   

https://povidkyodkat.blogspot.com/