Mžourám (reedice)

errata: seš

Ag, omlouvám se, vůj jak anděl, na toho jen tak nenarazit.

RJV: Vypadni. Kdybys poznal, nepsal bys tu leckde bludy. 

Toto dílo je soukromá publikace, prosím tě, pro tvou zjevnou tupost tě dám do blokace. Radovane, na rozdíl od tebe o metrice vím docela dost.

Vypadni, fakt jseš hovado. 

... ále rozezná metrum, rozezná, na první pohled 

a ten (nebo ta) kdo o metru svede psát takové traktáty, tuto skutečnost musí snadno poznat.  

Pak je možno si ušetřit stovky úhozů o daktylotrocejích, protože to je češtině vlastní, kouknout se na to pohledem, co převládá, jestli ten daktyl nabo ta trochej ... a jestlipak to nebylo podle toho nazváno? a tak.

V minulém roku, bylo to září, mi na moje narozeniny umřel táta dcery Kateřiny a pak Agáta. Já si pořád vyčítám, že jsem mohla zavolat. Že jsem mohla udělat víc. Že jsem mohla. Že jsem.  Nikdo nevidí dál, ani nemůže, někdy to nejde. Když jsem se dívala na film Billy Elliot, na ten konec, jak se odrazil a na jeho šlapky chodidel, tak mi to všechno docvaklo. 

v pohodě sluko

Sluka :-)

proto jsem použil jednotné číslo - čtenář, aby to nebylo množné číslo - čtenáři - tedy abych nemluvil za všechny

sluka: RJV nerozezná bezpečně ani metrum a kategorii, natož pietu. Nemá smysl s ním probírat naprosto nic. Spousta předchozích zkušeností. 

Text není třeba chválit ani hanět, jenomže jemnocit holt uživateli RJV schází. 

RJV: hlavně by sis měl nastudovat fungování písmáku, už minule za to zhov... O poezii se potom míním bavit jen s jedinci na patřičné úrovni. Tak už laskavě jdi. Díky. 

sluko, Jardo revírníku, děkuji moc, že jste se stavili.

(Vážím si moc, je to než kopie loňských textů na vědomou a nevědomou rozloučenou.) Myslím, že je teď agátin zvířetníkový měsíc, ale jistě to nevím. 

OK. Alibi MIMO přijímám, k řešení není co.

RJV: Radovane, jedná se o dílo v konceptech a kategorii MIMO, kdybys to mohl ctít. Souvislosti nevím, zda jsou ti jasné, ale řešit je s tebou nechci. 

Slušné obrazy a celkem hojně, nebýt jich, čtenář se utahá, zemdlí

Já si tady jen čtu a poslouchám a znova pomalu čtu a hladově poslouchám a nemůžu se nabažit. Obdivuju nádhernou melodii češtiny v mistrovském podání.

Kouř brousí o nebe, jak kosa cinkne zvostra,— svist — jménem svítání po myši ani kostra…Je září, voní dým. Ještě se netopí.Do oranžových rán balí se kojená

tma v čarodějnicích. Kdo můžeš, tak je pozdrav:jsou slova jemný mák, jako když sype z pouzdrana lidský labyrint. Jen k dvířkům slepá nit.Někdy jsme v nadějích dosucha promoklí.

Jo, bylo to v září. Tyhle dvě jsou jako zaříkání. 

Krásně napsané, Agáta nám chybí. Obzvláště mě zaujaly verše:

Tak dík, žes nechala kus poetických stránínapospas bylinám i křivkám, lesní kánia tolik! duhovek z tvých bublifuků slovholt coby řečný mág do kapek prokreslit.

A tedy dokud byl čas, komunikovaly jsme s Ag vzájemně pod texty úplně normálně praštěně, takže to asi tak beru. 

Je to zvláštní historie, Phil. Tu druhou jsem napsala stejnou noc, jen jsem ještě netušila. Nu, a spojitou vzpomínku úplně ostrou nemám, ale primární zážitek se prolíná s letem dravce, tak se mi nikdy předtím ani potom už nepřihodilo, nestalo. Zrovna si na louce v podřepu, ňáký to bejlí a traviny, že jo, když zaslechla šelest křídel, zvuk letu za sebou, a pak již jen před sebou viděla, kterak se lovec zvedal zpět do výšin. Konkrétní určení ti říci nemohu, neměla jsem brýle.  

Agáta chybí. Kdysi jsem si ji načítala. Zvenku. Nesnáším monitoring programu. Načítala i všechny komenty. Měla jsem ji nejraději ze všech. Přitahovala mne její slova, způsob psaní. Myšlenky. Asi všechno. Myslím, není to jen o rýmu, je to i o člověku. Je se mnou pořád, protože na ni myslím a tu básničku, co mi věnovala, mám pořád v práci na nástěnce. A tak to bude napořád. Já bych se k ní asi neodvážila napsat nic. Pořád platí Holan. 

(Jani, proto. Děkuji... něco si u ní dopřej.) 

To je překrásný. Nejvíc asi tohle:

"Někdy jsme v nadějích dosucha promoklí."

A ráda jsem zase zavzpomínala na Ag...