Řetěz moci Irián 35.díl

Řetěz moci Irián 35.díl

Mari:

Schoulím se do kouta, jako by mě to mohlo zachránit. Dám si ruce před hlavu a čekám, koho přivedou. Uslyším náraz dveří a spadnutí něčeho těžkého. „Hni se!“ Zařval strážný.V tu chvíli trochu spustím ruce z očí, abych se podívala. V hlavě si mumlám, aby to nebyla Mel nebo Ren. „Triane.“ Vydechnu a plazím se k němu. Chytím ho za zkrvavenou ruku, kterou měl celou pomačkanou. Na druhé mu chyběl prst, jak ho mučili. Skoro bych ho nepoznala. Udělali z něj sotva chodící trosku. Okolo krku měl připásaný kožený obojek na laně, za které s ním zmítal strážný. „Sundejte mu to!“ Snažím se to rozdělat, ale utažení je moc pevné. „HNED!“ Ziel ho nechal rozvázat. Trian seděl na zemi. Nevím jestli mě poznával. Jeho prázdný pohled a sešlá tvář nejevila známky zájmu. Jako by byl v jiném světě a nevnímal realitu. „Co ti to udělali?“ Šeptám a držím ho v náručí. Jeho veselá povaha a usměvavá tvář byla pryč. „Ochráním tě.“ Ziel se znovu ušklíbl a dal další pokyn. Nevím co řekl strážím, ale nahnalo mi to ještě větší strach. Znovu jsem se zaměřila na Triana. Jeho vlasy byli upocené a slepené nějakou smradlavou břečkou, i tak jsem ho hladila, aby se trochu uklidnil. Nedali nám moc času a Triana ode mě odtrhli. Nechtěla jsem ho pustit, ale nakonec ho neudržím a pouštím. Slzy, které se snažím zadržet se řinou po tvářích. Stráže ho znovu spoutali a na krk upevnili kožený obojek. Přistoupili k oknu a uvázali ho za jeden držák na zdi.

„Co to děláte?“ Vyhrknu a utřu si uplakaný obličej. Znovu se do mě vlila bojovná nálada a snažím se rozvázat několikanásobný uzel. Ziel mě obešel a kopl do Triana, který vypadl z otevřeného okna. „Triane!“ Chytím provaz, který mi rozdrásal kůži na rukou. Čím víc se ho snažím udržet, tím víc se škrtil. „Řekneš mi, kde jsou? Nebo se do pár minut udusí. TO chceš?“ Z posledních sil zaberu, až mi kapala krev z dlaní. „Já nic nevím. Nevím kde jsou!“ Zařvu a zapřu se nohama o zeď, abych měla oporu a víc zatáhnu. Kousek vytáhnu, aby následně spadl zpátky. „Nevěřím ti. Myslím, že mi lžeš.“ Ziel mě odstrčil a Trian spadl, ještě níž pod okno. Provaz se natáhl a chvíli sebou škubal. „Myslím, že je konec.“ Řekl Ziel, když se provaz přestal hýbat a odříznul ho dýkou, kterou měl schovanou u pasu. Ozvala se rána jak tělo dopadlo na nádvoří. „Ty zrůdo.“ Dívala jsem se na ruce, z kterých na zem kapala krev. Chtěla jsem se na něj vrhnout a uškrtit ho, když mi přiložil dýku k hrdlu. „To byl jenom předkrm. Jsi silná, ale já tě zlomím. Počkám si na ten okamžik. Vezměte ji.“ Cestou jsem myslela, že budou mučit mě. Nechali mi rozvázané ruce. Už to bylo podezřelé. Ziel šel stále v patách a já se nemohla volně ani nadechnout. Vzpomínka na Triana, jak spolu vyrůstáme a bojujeme proti suchu nebo dešti při sklizních mě ochromila. Znovu brečím a nechápu, že tu se mnou dál nebude. Byl skoro jako vlastní bratr, který pomáhal, kdykoliv jsem to potřebovala. Nikdy mu to nemůžu splatit. Nikdy…

Nevím kam jdeme. Jediného, čeho si všimnu je další stráž. Odsud se nedostanu. Vím to a stejně se pokusím vymanit a utéct. Sleduje mě. Pořád cítím jeho pichlavé oči. Ziel to tušil a proto posílil svoji ochranu. Chci mu vytrhnout dýku z opasku, ale pohotově uhne a já spadnu. „Svažte jí ruce. Pořád se o něco snažíš, ale já ti to nedovolím. Jsi v mé moci.“ Možná to je pravda, ale život je pořád můj. Pokud budu muset zemřu, aniž bych vyslovila jediné slovo. Nedokážou mě ničím přinutit, abych promluvila. Teprve uvidíš čeho jsem schopna Zieli. Tohle odhodlání se vytratilo, jakmile jsme došli ke dveřím vězení a odkryli kukátko. „Podívej se dovnitř.“ To nemůže být pravda. Určitě se mi to jenom zdá. Nemohli je chytit. Jasně jsem viděla Ariana, jak se mu podařilo utéct. Vzpomněla jsem si na slib, který mi dal. „Ariane. Jsi to ty?“ Spící muž se vzbudí. Vyhrabe se z pod deky a opravdu je to on. „Vezměte je do mučírny. Pohyb.“