nemá to chybu, ale stejně se ničeho nedobereš... (20)

62)

Daisy Woodward

A Tour of Wes Anderson’s New Exhibition

ART & PHOTOGRAPHY / IN PICTURES

Provedeme vás kuriózní kurátorskou výstavou historických artefaktů, které vybral režisér a jeho manželka a spolupracovnice Juman Maloufová a které byly nově otevřeny ve Fondazione Prada

UMĚNÍ A FOTOGRAFIE / V OBRAZECH

Prohlídka nové výstavy Wese Andersona

AnOther, 24. září 2019

https://www.anothermag.com/art-photography/11957/wes-andersons-exhibition-fondazione-prada-2019-spitzmaus-mummy


Americký filmař Wes Anderson a jeho manželka, designérka, spisovatelka a ilustrátorka Juman Malouf, byli loni kurátory výstavy ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu. Jednalo se o ruční výběr exponátů ze sbírky muzea čítající přes čtyři miliony předmětů – kterou začal rod Habsburků budovat ve 13. století – a také ze sbírky vídeňského Naturhistoriches Museum a jejich představení jako jakési wunderkammer (kabinet kuriozit). Výstava sestávající z 537 předmětů a nazvaná Spitzmausova mumie v rakvi a jiné poklady sloužila k tomu, aby zpochybnila tradiční muzejní kánony a novým hravým způsobem zaujala publikum. A dobrou zprávou pro fanoušky, kteří ji nestihli, je, že právě byla otevřena její druhá iterace – zahrnující její přesun a adaptaci pro Fondazione Prada v Miláně.

Chcete-li vstoupit na výstavu, musíte nejprve projít světlem ozářeným foyer Fondazione, což je značný kontrast k bohatému, tlumeně osvětlenému světu, který Anderson a Malouf vykouzlili uvnitř. Okna místnosti zakrývají kadmiově oranžové závěsy dlouhé až na zem, které vytvářejí hřejivou záři, a prostor je přerušován vitrínami – malými výstavními místnostmi navrženými ve spolupráci s architektem Itaiem Margulem – vytvářejícími labyrint chodeb. Skoro to vypadá, jako byste se plížili po zámku nějakého nepřítomného vévody nebo vévodkyně. A přesně o to jde, jak mě informoval kurátor Fondazione Prada Mario Mainetti. "Je to poklona prvnímu místu, kde se sbírka Habsburků nacházela – zámku Ambras nedaleko Innsbrucku, kde postavili novou budovu pro své exponáty; bylo to jakési první muzeum." Nová část, koncipovaná speciálně pro milánskou výstavu, mezitím představuje zámeckou zahradu a pavilon v italském renesančním stylu a představuje různé předměty související s přírodou a venkovním prostředím – sluneční hodiny, mořského ježka, sošku Adama a Evy.

Tento pocit zasvěcenosti do něčeho soukromého umocňuje skutečnost, že žádný z předmětů není označen nebo dokonce očíslován; pokud chcete vědět, co je co zač, musíte nahlédnout do brožury, kde jsou kusy označeny příslušnými kresbami. To vybízí k intuitivnější reakci na předměty – nehledáte jen Tiziánův portrét, starořímskou bustu nebo 4,5 milionu let starý meteorit, ale reagujete na kusy podle vlastního zájmu. (Ve vitríně věnované miniaturám jsem strávil celé věky obdivováním inuitské panenky a malého páru sněžnic, stejně jako dvou rakouských akvarelů z roku 1750, na nichž jsem plánoval trasu královské jízdy na saních.)

Absence výstavního textu také představuje výzvu, jak bez pomoci rozklíčovat Andersonův a Maloufové mnohovrstevnatý, často hravý kurátorský postup. Někdy jsou jejich záměry zřejmé: jedna vitrína je například vyvedena ve vodní zeleni a každý předmět v jejích nesčetných vitrínách nabízí variaci tohoto odstínu – od působivé cetky Smaragd na pozlaceném měděném podstavci (1596) až po tři sytě zelená vejce emu, snesená speciálně pro výstavu v roce 2018. Totéž platí o honosné, dřevem obložené vitríně zaplněné výhradně dřevěnými předměty, zahrnující vyřezávané figurky, egyptské pohřební relikvie a složité figurky stolních her ze 16. století.

Jindy je třeba trpělivosti a zvědavosti – a ta je odměněna. V místnosti věnované idiosynkratickým vyobrazením královských dětí dva obrazy umístěné proti sobě v úrovni kolen ukazují malé chlapce hrdě svírající ptáky, zatímco protagonisty řady různě datovaných portrétů spojuje vlastnictví většího než obvyklého nosu.

Jedním z hlavních cílů Andersona a Maloufové, jak mi Mainetti řekl, bylo "posvítit si na díla, která jsou často přehlížena" – proto je na výstavě vyzdvihována stejnojmenná Spitzmausova mumie, čili mumifikovaný shrew/rejsek, doplněný vlastní miniaturní, ručně malovanou rakví. Zatímco v Uměleckohistorickém muzeu se obvykle ztrácí mezi expozicí mnoha mumií, zde je tato pozoruhodná relikvie umístěna ve vlastní, centrálně umístěné skříni a vybízí nás k zamyšlení nad jejím malým, oslavovaným obyvatelem a důvodem jejího slavnostního pohřbu.

Toto potěšení z drobných kuriozit je velmi andersonovským tropem a jedním z ukazatelů, že obýváte jeden z jeho a Maloufové pečlivě realizovaných vesmírů. Dalším je jejich záliba ve výstředních postavách, o čemž svědčí svérázní muži a ženy, kteří vykukují z vybraných portrétů, zatímco Andersonovu lásku k odborným předmětům dokládá šafránová vitrína věnovaná převážně bitevním doplňkům, včetně pochvy pro šavli Karla Velikého a pouzdra na válečný oděv korejského prince. (Téměř jsem slyšel strhující hudbu Alexandre Desplata k bojové scéně filmu Moonrise Kingdom).

Naproti této expozici se nachází sada líčidel ze sbírky Theatremuseum z 50. let, uložená v koženém kufříku (další Andersonův podpis), naplněném spíše osobními než doslovnými poklady – mimo jiné dvěma vybledlými plastovými dávkovači Pez a krabičkou na knoflíky. To ztělesňuje étos, který podtrhuje celou výstavu: že krása a význam spočívají v očích pozorovatele. Jak Mainetti trefně shrnuje: "Na výstavu vstoupíte s představou, že se chystáte objevit Wesovy a Jumaniny oblíbené předměty, ale odejdete s myšlenkou na ty své."

Výstava Spitzmausova mumie v rakvi a jiné poklady je ve Fondazione Prada k vidění do 13. ledna 2020.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)