AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ - Meditativní cesta do hlubin šílenství

Řeka v širokém korytu obklopeném zelenou džunglí se líně plazí kupředu. Nebe je bez mraků a ve vzduchu je cítit přítomnost nasládlé smrti. Aguirre stojí na rozpadajícím se voru a hledí upřeně před sebe. Posádku dávno zahubil hlad, nemoci a vypálené šípy indiánů. Mysl dobrodruha již svírají mocné okovy šílenství. Barvité fantazírování o nalezení legendárního El Dorada se pomalu ztrácí v mlžném oparu. Je to sen nebo skutečnost? Co ho na konci řeky čeká a dorazí vůbec někdy k cíli? Aguirre si přesto nechce prohru připustit. Opájí se utopistickými myšlenkami o slávě, získání španělské koruny a o tom, jak jeho činy jednoho dne vejdou do dějin. Zmateně pochoduje po voru, kde mu společnost dělají pouze malé opice a mrtvoly mužů, jimž ještě před několika dny velel. Měla to být výprava za bohatstvím, místo toho vedl Aguirre své stoupence do záhuby.

 

 

Kámoši jak hrom

Laurin a Klement, Laurel a Hardy, Suchý a Šlitr, Lennon a McCartney, Plant a Page … Herzog a Kinski? Ve světě filmu byste asi těžko hledali bizarnější druh přátelství, než ten, který mezi sebou měli režisér Werner Herzog a herec Klaus Kinski. Oba německé národnosti, oba milovníci umění, oba nadšenci do kinematografie, a oba diametrálně odlišní. Jak po charakterové, tak po lidské stránce. Jejich třeskutý profesionální vztah byl plný emocí, divokých hádek, ale i výhrůžek násilím, případně sebevraždami (na to poslední byl specialista hlavně Kinski). Přesto spolu dokázali vytvořit několik hodnotných filmových děl, která patří mezi opravdové perly evropského filmu. My si dnes připomeneme jejich úplně první spolupráci. Zádumčivou pouť zeleným peklem, na jejímž konci nečeká bájný poklad, ale hotové šílenství. Snímek, jenž inspiroval Francise Forda Coppolu k natočení Apokalypsy (1979), nese název Aguirre, hněv Boží (1972).

Komplikované dětství Wernera Herzoga, ve kterém nechybělo bombardování Mnichova spojeneckou armádou, bolestné odloučení od otce, dospívání v bídě či školní šikana, to by samo o sobě stačilo na samostatný článek. Já však skočím rovnou na počátek šedesátých let, kdy Herzog začal točit své první dokumenty a levné filmy. Neměl žádné filmové vzdělání. Vše, co Herzog o natáčení věděl, vyčetl z encyklopedií nebo pochytil častým sledováním filmů, což mu dle jeho slov bohatě stačilo. Protože na počátku kariéry nebyl dostatečně finančně zajištěný, svou první 35mm kameru ukradl z mnichovské filmové školy. Ba co víc, nikdy tento skutek nepovažoval za krádež, ale nezbytnou nutnost. Herzog stál spolu s dalšími mladými německými filmaři u zrodu „nové německé kinematografie“. Tento rychle se rozvíjející směr byl přímo inspirován „francouzskou novou vlnou“ a razil tudíž i obdobné postupy. Natáčet v reálném prostředí za pár šupů a vedle profesionálních herců angažovat i naprosté amatéry, kteří se v dané lokalitě vyskytují. Herzog své dokumenty rád zasazoval do vzdálených exotických krajin a snažil se v nich zvýraznit smysl pro mystično.

Jednoho dne si režisér pročítal několik knih o historii, když vtom přišel nápad. Na pozadí reálného základu napsal víceméně fiktivní příběh, v jehož středu stál dobrodruh Lope de Aguirre posedlý touhou objevit bájné zlaté město El Dorado. Scénář dokázal Herzog napsat za necelé tři dny. Upřímně, příběh samotný pro něj nebyl důležitý tolik jako historická postava Aguirreho a nádherné prostředí peruánské džungle, v němž chtěl celý film natočit. Kdepak kulisy nebo hotel pro ubytování štábu. Jen drsná příroda, hromada kostýmů a nezdolná vůle dotáhnout projekt do konce. Jakmile Herzog získal relativně skromný příspěvek v podobě tří set sedmdesáti tisíc dolarů, mohl své myšlenky zaměřit na obsazení klíčových hereckých pozic. Volba Klause Kinskiho do role despotického dobrodruha posedlého vidinou bohatství nebyla náhodná. Herzog totiž herce tak trochu znal a pro danou věc se mu zdál ideální. A odkud ho znal?

 

Setkání s ďáblem

Mohlo mu být třináct let. Tehdy bydlel Herzog se svou matkou a dvěma bratry ve starém, ale velkém městském bytě uprostřed Mnichova. Něco mezi bytem a penzionem pro šest rodin včetně bytné. Jejich sousedem se na tři měsíce stal Klaus Kinski, a hned bylo ve starém stavení veselo. Mladý, ohněm nabitý herec propadal často záchvatům zuřivosti. Stačilo, aby se mu z prádelny vrátila špatně vyžehlená košile, a už herec na nebohou bytnou sesílal vulgární nadávky a kletby. Po jedné špatné novinové recenzi na svůj výkon v divadelní hře Kinski během několika hodin totálně zdemoloval koupelnu. Po nocích si často opakoval, nebo lépe řečeno vyřvával repliky a budil tím nájemníky v domě. Herzog přes slabou zeď všechno slyšel, každou explozi amoku, každý náraz židle hozené proti zdi a hlasité proklínání celého světa a všeho živého. Rušení nočního klidu a podezření z výtržnictví musela dokonce několikrát řešit policie. Vrcholem tohoto bouřlivého období byla návštěva jednoho kritika. Kinski obědval a naproti němu seděl host, který mu popisoval, kterak jeho dramatický výkon formou oslavné recenze vychválí. Kinski, jemuž přišlo, že použitá slova dostatečně nevystihují jeho genialitu, začal řvát a házet po kritikovi vařené brambory. Honil ho, až na ulici plival jednu nadávku za druhou. Mladý Herzog vše pozoroval a události z oněch tří měsíců se mu navždy vryly do paměti.

Po mnoha letech vsadil osmadvacetiletý režisér vše na jednu kartu a jednoduše scénář poslal nevypočitatelnému herci. Způsob, jakým Kinski roli vzal, mluví za vše. Uprostřed noci mezi druhou a třetí hodinou začal drnčet telefon. Rozespalý Herzog unaveně zvedl sluchátko a na druhém konci zaslechl změť výkřiků, přerývaného dechu a řady vět odříkaných ve velmi rychlém, takřka kulometném tempu. Teprve po pár minutách mu došlo, že je to Kinski, kterého scénář evidentně nadchl: „Už nikoho nehledejte mladý muži, já jsem Aguirre!“ S početným filmovým štábem, několika herci a Kinskim na palubě vyrazil Herzog za svým ambiciózním snem. Náročné pětitýdenní natáčení probíhalo v blízkosti Machu Picchu, na níže položených přítocích řeky Amazonky a poblíž městečka Urubamba v Peru. Součástí štábu a komparzu se stali i místní indiáni, kteří pomáhali s přesouváním filmařské techniky, stavbou vorů i orientací v divokém terénu. Natáčelo se zásadně v chronologickém pořadí a na místech, k nimž si museli filmaři nejprve prosekat cestu mačetami.

 

Ego velikosti hory

Jedním problémem byl tedy členitý terén ve spojení s náročnou vizí režiséra, který odmítal dělat kompromisy. Druhý, dost možná ještě větší problém, se jmenoval Klaus Kinski. Zatímco v představách Herzoga byl Aguirre spíše mlčenlivou hrozbou, jež tu a tam explodovala v náhlém návalu zlosti, Kinski si jej představoval jako permanentně křičícího šílence. Odlišné pohledy na různé věci vedly k prvním závažným hádkám. Respektive Kinski řval jako pominutý a Herzog tiše, avšak neústupně oponoval. Egocentrický herec chtěl, aby film začínal pohledem na jeho tvář, Herzog si ale do prvního záběru prosadil monumentální pohled na zelenou horu. Když mu nepříčetný Kinski odsekl, že je do sebe zahleděný megaloman, Herzog tiše odpověděl: „V tom případě jsme dva, pane Kinski.“ Svou povahou představoval herec i velmi pozoruhodnou kombinaci odvahy a zbabělosti. Na jednu stranu se chtěl hrdě postavit nezkrotné přírodě, a věřte, že ve všech scénách je skutečně on, neboť Herzog na place neměl jediného kaskadéra. Pak ale stačilo, aby kolem prolétla třeba velká vosa, a Kinski začal hystericky křičet, utíkat a dožadovat se repelentu.

Rovněž rád vyhrožoval, že kvůli nepohodlí půjde spát do hotelu, i když ten nejbližší byl vzdálen dvě stě kilometrů. Členové štábu a komparzu museli spát v obyčejných stanech a rozpadajících se chatkách, zatímco Kinski si nechal postavit relativně slušný přístřešek, v němž mu klid zajišťovaly i moskytiéry ve všech oknech. Jedné noci se ovšem sešlo pár techniků, aby si spolu v chatce zahráli karty. Sešlost byla podle Kinskiho příliš hlasitá, tak popadl winchestrovku a několikrát do chaty s narušiteli nočního klidu vystřelil. Jednomu technikovi vypálený projektil urazil poslední článek prostředníčku. Herec byl následně zpacifikován a odzbrojen. Těžko před kamerou i mimo ni. Kinski by byl nejraději zachycen v každém okénku filmu, v každé, byť sebemenší scéně. Jakmile se jeho osoba nenacházela ve středu pozornosti, zuřil. Když si nemohl prosadit svou, zuřil. A když ho režisér přehlížel, tak doslova šílel.

K nejvyhrocenější situaci došlo zhruba uprostřed natáčení. Kinski chtěl, aby Herzog okamžitě vyhodil osvětlovače, který se mu dle jeho slov za zády posmíval. Režisér velmi klidně vysvětlil, že ho samozřejmě nevyhodí, protože jiného nemá a všichni zde táhnou za jeden provaz. Po dalším hysterickém výstupu se Kinski otočil a odešel s tím, že definitivně končí. Herzog znal moc dobře jeho pověst. Problematický herec v minulosti několikrát odešel z placu a už se nikdy nevrátil. Pokud ho někdo urazil, byl schopen přerušit i divadelní turné. Že měl zaplacený honorář? Co má být? Ostatně z celkového rozpočtu pro Aguirre, hněv Boží, připadla rovná třetina Kinskimu, který právě mizel z dohledu. Pro Herzoga nebylo nic na světě směrodatnější, než dokončení filmu. Dohnal arogantního herce a snažil se mu po dobrém vysvětlit důležitost vznikajícího projektu. Marně. Chytl ho tedy za rameno a řekl: „Pane Kinski, pokud odejdete, vezmu svou zbraň, ve které mám devět kulek, pak vás doženu a osmkrát střelím do hlavy. Poslední kulku si nechám pro sebe.“ Šokovaný Kinski začal nahlas volat policii, což bylo úsměvné vzhledem k tomu, že v okruhu stovek kilometrů nebyla žádná policejní stanice. Nakonec ztichl, podíval se Herzogovi do očí a uviděl tam nepředstíranou pravdu. Od tohoto okamžiku utlumil své výstupy na minimum a snažil se o maximální disciplinovanost. Tisk tuhle událost později bude vykládat tak, že Herzog po zbytek natáčení divokého herce řídil s nabitou zbraní v ruce. Ne, tak daleko to nezašlo, ale námaha, jakou Herzog do svého filmu dal, stála jednoznačně za to.

 

Jít a hledat Eldorádo!

Píše se rok 1560. Několik desítek španělských dobyvatelů a stovka domorodých otroků putuje do říše Inků, aby v hlubinách džungle hledali, a pokud možno i našli bájné El Dorado. Expedici odhodlaně vede Gonzalo Pizarro (Alejandro Repullés). Protože se cíl na strastiplné cestě nechce ukázat a zásoby jídla dramaticky ubývají, musí vůdce učinit zásadní rozhodnutí. Nařídí zhruba čtyřicítce mužů, aby na několika vorech vyrazili po řece a prozkoumali neznámý terén. Pokud se do týdne nevrátí s novými informacemi, budou prohlášeni za ztracené. Don Pedro de Ursúa (Ruy Guerra) je jmenován velitelem výpravy. Don Lope de Aguirre (Klaus Kinski) se stává jeho zástupcem a šlechtic Don Fernando de Guzmán (Peter Berling) bude na výpravě reprezentovat královský dvůr. Na cestu je vyslán také bratr Gaspar de Carvajal (Del Negro), neboť slovo Boží je nutné mezi divochy neustále šířit. Poslední dvě místa obsadí ženy. Ursúova milenka Doña Inés (Helena Rojo) a Flores (Cecilia Rivera), dospívající dcera Aguirreho. Cesta do zatracení začíná.

Série úvodních záběrů, jimiž se nám film otevírá, bere dech. Před sebou máme vysokou horu obalenou zelení a dlouhého lidského hada, který se po ní plazí. Herci v plné kostýmní výbavě, indiáni, nosítka s ženami, náboženské cetky, koně, slepice, prasata a lamy. Více než čtyři stovky lidí si prošlapávají cestu po starodávném schodišti, které do skal vytesali Inkové. Na pozadí té fascinující scenérie burácejí lidské chóry, za nimiž stojí německé hudební těleso Popol Vuh. Hudba dodává obrazům posvátný, ale zároveň až strašidelný nádech. Výprava si mačetami otevírá další cesty do temnoty nepropustné džungle. Svah je strmý, kameny díky dešti kluzké a viditelnost takřka nulová, neboť oblaka bílých mračen zahalila celou horu. Nadmořská výška více než čtrnáct tisíc stop představuje reálný problém. Dokonce i zkušení domorodci začínají dostávat závratě. Jakým zaklínadlem dokázal Herzog přesvědčit své lidi, aby podstoupili tak extrémní natáčecí podmínky, je mi dodnes záhadou.

Přitom nebylo do poslední chvíle jasné, zda celá ta námaha měla smysl. Když režisér se svými lidmi a zvířectvem po mnoha hodinách konečně vystoupali k cíli, byla okolní mračna natolik hustá, že kamera viděla sotva pár metrů před sebe. Natočení památného sestupu se zdálo být v ohrožení, ale pak naprosto nečekaně slunce protrhlo bílou clonu a oblaka se rozestoupila. Herzog tento okamžik považuje dodnes za opravdový druh božího zázraku. Je to vlastně trochu ironie. Režiséra vždy fascinovali muži posedlí svým snem. Muži ženoucí se vstříc obřím výzvám. Přesně takové odhodlání hnalo i Herzoga, který chtěl svůj film natočit za každou cenu. A přesně takový druh fanatického odhodlání nakonec zahubil i postavu ztvárněnou Klausem Kinskim. Úvodní sled scén považuji za jedny z nejpůsobivějších, jaké jsem do dnešních dnů mohl ve filmu vidět. Syrový surrealismus těchto výjevů je téměř hmatatelný a dokáže si podmanit vaši mysl. Žádné zelené plátno, žádné triky a umělé iluze. Jen kamera, divoká příroda a nezdolná vůle přetavit svůj sen v realitu.

 

Hlubiny šílenství

Snímek Aguirre, hněv Boží tedy mapuje trnitou pouť španělské expedice za objevením El Dorada, legendami opředeného města Inků plného zlata. Ačkoliv film pracuje s historickými postavami, děj spoustu událostí ohýbá a vydává se vlastní fiktivní cestou. Herzog nechtěl natočit historické převyprávění života a doby dobrodruha Lope de Aguirre. Fascinovala ho spíše postava samotná a podstata jejího šílenství. Když se po prvotních komplikacích Aguirre připojil k expedici Dona Pedra de Ursúa, získal si velmi brzy pověst násilnického conquistadora se sklony k sadismu. Právě jeho drsná a roztahovačná povaha stála za pozdějším převzetím kontroly nad výpravou hledající poklad uprostřed zeleného pekla. Fanatický Aguirre svrhl nadřízené, chopil se moci a dovedl své posluhovače do hlubin zapomnění. Herzog při svém bádání narazil i na krátký dopis zaslaný tehdejšímu španělskému králi Filipovi ll., který svůj úřad zastával mezi léty 1556–1598. Aguirre v něm krále pomyslně sesazuje z trůnu, dává si jméno „Hněv boží“ a prohlašuje se císařem El Dorada a rovněž i novým králem Španělska. Úryvky z tohoto dopisu Herzog zapracoval do scénáře. Přesně tato drzost a odtrženost od reality, ztracená v hloubi odlehlé přírody, režiséra tolik přitahovala.

Film se při první konfrontaci s divákem tváří jako dobové dobrodružství o klasickém boji mezi člověkem a přírodou, prostřednictvím něhož vyrážejí dobyvatelé do neznáma, aby nalezli poklad, avšak místo bohatství jsou poraženi džunglí. Jakmile se ale do filmu ponoříme, začne nám připomínat šílenou horečnatou noční můru o umanutosti lidského chtíče. Když se nad tím zamyslíme: co více reprezentuje podstatu šílenství, než historičtí dobyvatelé, kteří s doprovodem stovek mužů a zásob jídla vyrazili do neznáma v naději, že objeví místo, o jehož existenci a skutečné poloze častokrát nikdo nikdy neslyšel? Ješitní rebelové, jež svou aroganci používají jako meč proti morálce a přírodě, jsou častým tématem vyskytujícím se v Herzogových nejslavnějších dílech. Touha živená pýchou je ale vždy zlomena a okolní prostředí tyto muže nakonec pohltí a zničené vyvrhne. Werner Herzog těmto povahovým obsesím rozuměl více než většina lidí, neboť formou snímků jako Aguirre, hněv Boží či Fitzcarraldo (1982) demonstroval svou vlastní mánii. Byl ochoten vzdát se studiového pohodlí i natáčení na bezpečných místech a s umanutostí sobě vlastní vedl produkční týmy do hlubin svých srdečních tužeb.

Trvanlivý účinek Aguirre, hněv Boží spočívá především v tom, jak režisér za pomoci kamery a hudby dokáže diváka zatáhnout do své snové vize. Sledování filmu je zkrátka silný zážitek. Herzog se do filmu usilovně snažil přimíchat jakýsi snový neklid umocněný mystikou divoké přírody. Jeho vizuální uchopení džungle je tak zvláštní a magické, až nám místy všechna ta zeleň může připadat nadpřirozená. Permanentní zpěv ptáků a řev rozličných predátorů vytváří iluzi bílého šumu. Jakmile zvuková stěna na několika místech náhle ustane, zmocní se nás pocit napětí. Děsivé ticho signalizuje, že místní kmeny obklíčily Španěly. Nikde není bezpečno, ani na vorech, na kterých expedice v pozdější fázi filmu cestuje. Šípy vylétávají tiše z hlubin lesa a zanechávají po sobě mrtvé muže, do jejichž těl se hladově zakously. Na souši zase expedici ohrožují nastražené pasti, jež oběti vynesou vysoko do větví stromů a posléze nechávají jejich krev kapat dolů na listy. Džungle je v tomto filmu nemilosrdná a zároveň krásná.

Během sledování nemáte nikdy pocit, že by se film rozmělňoval do uměle vytvořených epizod, aby tak třeba nepřirozeně zvýšil napětí. To, co při sledování doopravdy cítíme, je obtížně popsatelná intenzita řeky a okolního lesa. Ideálním příkladem je třeba jedna z prvních krizí, která expedici postihne. Jeden z vorů uvízne v mocném vodním víru. Zotročení indiáni urputně veslují, ale nedokáží s vorem polapeným do spárů vodního živlu pohnout. Herzogova kamera sleduje vše z bezpečí protějšího břehu, kde ostatní Španělé mezitím rozbili tábor. Vzdáleným pohledem režisér umocňuje tísnivou bezmoc mužů a neřešitelnost jejich prekérní situace. Aguirre ještě nad expedicí sice nepřevzal moc, ale i tak opovržlivě odmítá odříznutým mužům jakkoliv pomoci. Vůdce Ursua přesto vyšle jednu záchranou skupinu, aby se k nešťastníkům pokusila dostat z druhé strany. Dalšího rána skupina dorazí na místo. Vor se stále točí na místě, ale posádka je mrtvá. Kdo za tím stojí? Indiáni, Aguirre, vyšší moc? Na tom nesejde, podstatné je, že smrt je osudem této výpravy, a zde nám to poprvé dokazuje. Jakmile je Ursua brutálně sesazen z velení, Aguirre pasuje dona Guzmána do pozice nového vůdce. V tuhle chvíli už ale za nitky tahá převážně Aguirre.

Od tohoto okamžiku začne film pozvolna nabírat halucinační nádech. U obrazů, které nám Herzog předkládá, si najednou nejsme jisti tím, zda je to, co vidíme, skutečné, či nikoliv. Milenka nyní již zajatého dona Ursúa nosí modré šaty, ale v jednom strašidelném záběru se zjeví jako přízrak ve zlato-bílých šatech a záhy zmizí v deštném pralese. Byl to snad její duch, nebo to ta žena jednoduše vzdala a vydala se napospas kanibalům, kteří hlubokou džungli obývají? Pak je tu muž sedící na zemi. Počítá si spokojeně do deseti, ale náhle je mu mečem sražena hlava, která se odkutálí a dokončí počítání. Fascinující je i scéna s lodí. Vor sjíždí řeku a Aguirre si všimne vzdálené lodi usazené vysoko na stromě. Jde o děsivý moment, neboť hladina řeky by do takové výšky nikdy nemohla vystoupat. Spadla snad loď z nebe? Jde snad o dílo nějakého tvora z džungle, který loď zvedl a posadil ji na strom? Patrně nemusím zdůrazňovat, že Herzog pro dosažení tohoto záběru jednoduše nechal postavit loď přímo na stromě.

Bizarní výjevy jsou již intenzivní. Don Guzmán si jakožto úřadující vůdce dopřává ovoce a rybu, zatímco ostatní muži na voru jsou odkázáni zobat zbytky kukuřice, které si po zrnkách rozdělují. Kůň na palubě zešílí a Aguirre nařídí hodit jej přes palubu, i když by jeho maso mohlo posádce zajistit jídlo na několik dalších dní. Guzmán za nevyjasněných okolností umírá. „Kdybych já, Aguirre, chtěl, aby tamti ptáci spadli mrtví ze stromu, pak ti ptáci okamžitě spadnou mrtví dolů!“ To prohlašuje Aguirre v momentě, když už jeho značně prořídlá jednotka upadá do letargie způsobené hladem a infekcemi. Jeden vysílený otrok poznamená, že zmiňovaná loď na stromě není skutečná, dokonce ani okolní les není skutečný. Po chvilce se mu do nohy zapíchne vypálený šíp. Otrok na něj unaveně pohlédne a s ledovým klidem řekne, že ani ten šíp není skutečný. Aguirre je však stále posedlý svým cílem. Kamera krouží okolo voru a sleduje vyšinutého kapitána, jehož klam a pomatenost dosahuje absolutna. Všichni muži již zemřeli a vor obsadila stovka malých opic. Aguirre mezi nimi kráčí zvláštním křivým krokem, jednu z nich popadne a po chvilce ji odhodí. Nikdo už ho neposlouchá, dost možná ani jeho Bůh, ale Aguirre si pro sebe nepřestává opakovat, kterak si podmaní celý kontinent a nastolí nový světový řád. Pochybný král na svém plujícím království, obklopen mrtvolami a vřeštícími opicemi, stále plánuje zrod svého obrovského impéria. Jeho cesta do záhuby je u konce.

Herzog studuje téma posedlosti s extrémním smyslem pro surrealitu, což v zásadě podporuje myšlenku, že ti, kteří propadnou zuřivé posedlosti, jsou odkázáni existovat ve snovém stavu šílenství. Různé formy posedlosti jsou nedílnou součástí mnoha filmů Wernera Herzoga, a je úplně jedno, zda jde o nesmyslné hledání bájného zlatého města nebo spalující touhu dopravit do srdce peruánské džungle operní árie Enrica Carusa. Nečekané události a tvrdé podmínky obklopují Herzogovy postavy a rozdmýchávají jejich vnitřní fanatismus, ale nikdy předtím ani potom už režisér nedokázal vytvořit tak éterickou atmosféru, jakou předvádí jeho první skutečné mistrovské dílo. Aguirre, hněv Boží nám ukazuje přívětivou i drsnou moc přírody, která tímto ambivalentním postojem často trestá naše maniakální ambice, kdy si skrze pomýlenou perspektivu myslíme, že přírodu můžeme kdykoliv pokořit.

 

Zasloužený úspěch

Film zajistil režisérovi první mezinárodní úspěch, a to navzdory faktu, že v Německu přílišný zájem nevzbudil. Alespoň tedy zpočátku. Skvěle si vedl v Mexiku, Venezuele, Alžíru, a třeba v Paříži se promítal nepřetržitě po dobu patnácti měsíců. Roku 1977 byl poprvé uveden v USA a okamžitě si za velkou louží zajistil kultovní status. Kromě nadpozemské hudby a kamery byl chválen především uhrančivý výkon Klause Kinskiho, který tímto filmem vstoupil do povědomí širokého spektra filmových fanoušků. Výrazné modré oči, masité rty zkroucené do šíleného šklebu, kulhavá chůze a absolutní odevzdanost roli. Pověst filmu v průběhu let neustále rostla a úspěšné spojení Herzog - Kinski si diváci mohli vychutnat ještě v dalších čtyřech filmových dobrodružstvích. Aguirre, hněv boží od Wernera Herzoga je jednou z nejstrašidelnějších a nejpůsobivějších vizí moderní kinematografie. Děsivá cesta plná přírodních zázraků i hmatatelného nebezpečí. Film, který se vizuální intenzitou a těžkými okolnostmi svého vzniku stal sám sobě mytologickým pojmem.

 

 

 

 

 

 

 

---