Pohádka o mostu

Bylo, nebylo. Bylo jednou jedno malé městečko. Protékala jím malá říčka, plná čisté, průzračné a bystré vody. Proto jí také říkali Bystrá. Městečku pak říkali Bystrá Lhota. Možná pro tu říčku, nebo také proto, že v ní žili lidé moudří a bystří. Městečko se rozkládalo po obou březích říčky. A protože jeden břeh byl položen výše než druhý, těm, kteří bydleli na vyšším břehu se říkalo Horňáci a těm druhým, jak jinak než, Dolňáci. Městečko leželo v malebné a úrodné krajině. Lidé tu byli věru pracovití a tak si žili velmi dobře a měli se vespolek rádi.

Oba břehy městečka spojoval kamenný most, starobylý a všemi uctívaný. Nebylo už člověka, který by si pamatoval, když jej stavěli. Uprostřed mostu byl podstavec a na něm stála socha svatého. A ne ledajakého. Svatého Antonína, patrona města. Na tom bylo nebylo nic zvláštního. O něj se však jednoho krásného dne strhl spor. Sousedé se v jedné hospodě začali hádat, z které části městečka vlastně pochází. Z kostelíka Horňáků nebo z  kaple Dolňáků? Každá strana vášnivě hájila svého svatého a vůbec nepomyslela na to, že socha stojí nyní přesně uprostřed městečka, na mostě. Toho dne se v hospodě pohádali tak, že přišlo na pěsti, a dokonce i na půllitry. Obě rozvášněné strany se rozešly ve zlém. Nemohli je rozsoudit ani obecní strážníci. I je rozdělil spor na dva tábory.

Spor se rozšířil jako zákeřná choroba. Onemocněli jí všichni. Vlastně ne všichni. Dětem se ta nemoc nějak vyhnula. Zatímco dospělí, kteří byli až doposud dobrými přáteli, spolu přestali mluvit a vyhýbali se jeden druhému, děti na to nedbaly. Nechápaly, co se vlastně stalo. Sousedé z horního konce přestali chodit do své oblíbené hospůdky na Dolním konci, a Dolňáci radši seděli doma, než by šli kina na grotesky k Horňákům. Jednoho dne se Horňáci rozhodli, že most zatarasí. Tak se také stalo. Uprostřed mostu, přesně u nešťastného Antonína, postavili dřevěnou ohradu. Aby Dolňáci nezůstali pozadu, na své straně postavili drátěný plot. A přes tyto překážky na sebe obě strany posměšně pokřikovaly.

Najednou se nebe zatáhlo a mezi šedými mraky zasvítil obrovský blesk. Udeřil do nebohého Antonína a urazil mu hlavu. Ta se s rámusem ulomila a spadla do říčky. Spustil se prudký liják. To asi Antonín zaplakal nad svým osudem.

Lidé na obou stranách mostu, jakoby se probudili. Rychle odstranili překážky a nechali projet povoz s mladou maminkou. Do nemocnice to stihli jen tak tak. A narodil kluk jako buk, kterému dali jméno Antonín.

Zase se sousedé dali dohromady a udobřili se. Inu, říkala jsem, byli to bystří lidé. A děti? Ty měly velkou radost, že se zase mohli kamarádit s kamarády z druhé strany. Zbytek sochy z mostu odstranili a místo zůstalo prázdné. To na památku sporu, který lidi tak rozdělil. Událost připomínala jen ulomená hlava svatého, která byla tak těžká, že ji nebylo možno z říčky vyzvednout. Tak ji tam nechali.