Čtyři tváře Kontrarevoluční ulice

Ten den začal v podstatě zcela běžnou pracovní schůzí na Ministerstvu veřejného blaha. To sídlilo – na rozdíl od všech ostatních vládních budov, které byly umístěny na prestižních adresách (náměstí Obránců války, náměstí Agrese a třídě Diktátorů) – v zastrčené Kontrarevoluční ulici. Před hlavním zasedacím sálem ministerstva potkal T. Ambrože, starého známého z mládí.

Společně s ním vyslechl T. všechny tradiční a dostatečně známé projevy Temného řečníka a jeho tajemnice Karin, které se jako vždy týkaly historického významu vítězství Velké diktatury, porážky malověrných a definitivní eliminace regresivního progresivismu ve společnosti.

Nové ovšem bylo, když mu Ambrož pošeptal do ucha, že přímo naproti ministerstvu se v kulturním domě Škraloup koná zakonspirované setkání členů oficiálně již rozpuštěné opoziční strany Vpřed!, kterou režim také někdy označoval jako Vřed. Proti všem předpisům se proto předčasně vypařili z šedivého ministerského paneláku a přesunuli se do kulturáku. Oba totiž dobře věděli, že zase tolik neriskuji, protože přítomnost se přísně kontrolovala jen po dobu rétorických výbojů Temného řečníka a ten dnes z neznámého důvodu musel skončit dříve.

Očekávání měl T. veliká. Předpokládal, že účast na setkání strany Vpřed! dodá konečně jeho neukotvenému životu smysl, řád a poslání. Jenže místo energických a rozhodných opozičních bojovníků viděl ve Škraloupu jen samé vetché dědoušky, kteří už nehleděli do budoucnosti, jen nostalgicky vzpomínali. A také se navzájem obviňovali – jedna část tvrdila, že za jejich porážku může předčasné a zbrklé spuštění ilegální kampaně, kterou na sebe režim jen zbytečně upozornili, druhá část toto vysvětlení razantně odmítala s tím, že je to jen snaha dodatečně pošpinit aktivní křídlo strany a že je vždy lepší se o něco pokoušet než sedět nečinně v koutě, na což pasivní frakce reagovala tím, že oni rozhodně s vystoupením proti režimu počítali, jen jej navrhovali odložit na vhodnější dobu.

T. tyto půtky nějakou chvíli poslouchal, pak ale Ambrože zatahal za rukáv s tím, že tohle tedy nečekal a má v úmyslu odejít. Ten však jen krátce pokýval hlavou a dál s velikou pozorností sledoval dění v sále. T. se tedy zvedl sám a po krátké chvíli se opět ocitl na dlažbě Kontrarevoluční ulice.

Poněkud rozladěn přemýšlel, co si počít, pak ale o několik domů dále spatřil bohatě zdobený vývěsní štít tequila baru Děravé sombrero. Po chvíli váhání rozhodně vyrazil kupředu. Tequila bar byl umístěn v prostorném sklepení plném pestrobarevných lahví, některé z nich dokonce ve tvaru lidské lebky. T. si vybral malý stolek pro dvě osoby v rohu baru, vytáhnul si z náprsní kapsy tužku s diářem a začal si dělat poznámky.

„Dáte si?“ oslovila T. servírka.

„Dobrý den, zelený čaj prosím,“ odpověděl T., aniž by zvedl oči od svých zápisků.

„Zelený čaj? Tady jsi v tequila baru, muchacho, a dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš!“

T. s překvapením zvedl hlavu a podíval se na servírku. Byla to Karin. Na sobě měla jen děravé sombrero, jinak byla zcela nahá.

„Vy, Karin? Co tady děláte?“ ptal se udiveně T.

„Velectěný T., má odpověď není nijak složitá, jsem totiž uměleckého založení a zde v tomto baru čerpám inspiraci pro svůj erotický horor Zbrocené trenýrky. To je ale ovšem jen část mé umělecké osobnosti, pokud mě chceš poznat více, můžeme spolu vyrazit do literárního klubu Kolik haluzí, tolik aluzí, který se nachází tady v Kontrarevoluční a kde dnes budu mít recitál se svou básnickou skupinou Odvar z makovic. Než si to rozmyslíš, skočím ti pro ten čaj.“

T. zaplavila vlna nadšení. Konečně našel člověka, kterého tolik let hledal. „Ano, jasně, Karin,“ souhlasil okamžitě, „jsem samozřejmě pro.“

Poté, co si T. vypil svůj šálek čaje, se do něj Karin zavěsila a společně vyrazili do literárního klubu. Karin sice před odchodem z baru zvažovala, že by si i na recitál vzala pracovní oděv, nakonec ale zvolila standardní civilní oblečení. Přímo v klubu pak seznámila T. se svými dvěma dobrými přáteli. Byli to skladatel Oldřich Datel a tanečnice Bára Svědivá. Těsně před jejich společným vystoupením však před Karin a T. předstoupil neznámý muž v černém koženém kabátě.

Rychle se ukázalo, že to je Ambrož. Máchnul před nimi kovovou plackou Mimořádné komise pro boj se satirou a mrazivým hlasem pronesl: „Jménem Velké diktatury jste zatčeni, půjdete se mnou!“

Karin i T. si rychle uvědomili, že nemá cenu klást žádný odpor, a proto se v krátké době – tentokrát nedobrovolně – opět ocitli v Kontrarevoluční ulici, kde již měl Ambrož připravenou Škodu 1203 v markingu Mimořádné komise pro boj se satirou.

Když všichni nastoupili, uchopil Ambrož volant a mikrobus lenivě vyrazil kupředu. Vůz se namáhavě prodíral velkoměstem. Postupně projeli ulicemi Pistáciová, Citronová a Borůvková, pak ale museli zastavit na světelné křižovatce ulic Malinová a Ostružinová. Ambrož si otevřel okénko, zapálil startku a znuděně sledoval červené světlo semaforu.

Poklidnou atmosféru čekání ale náhle přerušil nervózně vrčivý zvuk přepadového motocyklu Jawa 50 typ 21. Motocyklista hbitě předjel před služební vozidlo, vyskočil ze sedla a přímo z kapsy tasil nůž značky Rybička.

„Jsem člen podzemní odbojové skupiny Baklažán, je-li ti živost milý, propusť zatčené, Ambroži,“ prohlásil nekompromisně motocyklista a pohrozil otevřenou rybičkou.

Jakmile to Ambrož uslyšel, natolik se vyděsil, že upustil drahocennou cigaretu na podlahu. Hned poté ale vystoupil a otevřel druhé boční dveře, aby se z vozu mohli dostat ven T. a Karin.

„Dobrá, v pořádku,“ řekl motocyklista, „ti dva tady zůstanou se mnou a ty odsud rychle vypadni, než si to rozmyslím!“

Poté přistoupil ke svému stroji a uvolnil Ambrožovi cestu. Ten už na nic nečekal a i přes chabé akcelerační schopnosti Škody 1203 vystřelil z místa jako raketa.

Teprve když byl Ambrož pryč, sejmul si motocyklista z hlavy přilbu model Kokos s dodatečně nainstalovaným štítem z tmavého plexiskla.

„Temný řečník,“ hlesnul T.

„Ano, jsem to já a buďte rádi, že to takto dopadlo. Příště už tolik štěstí mít nemusíte. Karin, sedni si ke mně, odjíždíme. T. si už bude muset poradit sám.“

Karin disciplinovaně splnila požadavek Temného řečníka, než se ale k němu přitiskla, podala T. zalepenou obálku a vrhla na něj dlouhý pohled plný obdivu a touhy, ale zároveň také plachosti, rozpaků a ovšem také i lehkého opovržení. Vzápětí na to otočil Temný řečník plynovou rukojetí a fichtl i s posádkou zmizel v oblaku výfukových plynů.

T. osaměl a nezbylo mu nic jiného než se vlakem vydat na cestu domů. Po půl hodině jízdy vystoupil ve stanici Koksovna a vyrazil vstříc hlubině noci. Ani záře železáren, ani samotné koksovny, nedokázala zcela zamezit pohledu na hvězdy, který T. odjakživa tolik fascinoval. To je zajímavé, pomyslel si, stačí jeden pohled vzhůru a člověk se najednou ocitá ve zcela jiné dimenzi, protože hledí přímo do nekonečna. Do neohraničeného a věčného nekonečna, které nikdo nemůže definitivně poznat a pochopit, i kdyby se o to sebevíce pokoušel a snažil.

Po příchodu do svého pokojíku na ubytovně rozsvítil zářivku, vytáhl ze šuplíku kuchyňský nůž a na stůl položil Karininu obálku, kterou si dlouze upřeně prohlížel. Poté ji bleskově popadnul a jedním řezem otevřel. Z obálky na něj vypadnul list papíru s ručně napsanou básní.

Kacířská legie

K útoku se šikuje kacířská legie,

zní nocí radostná elegie.

větrem vlaje prapor černý jako tér,

odhodláním prosycen je éter.

Proti všem bude legie bojovat jako lev,

hejtman, cepník i poslední elév.

Od Pána víme, že po noci přijde den,

po bitvě nadejde náš eden.