Těm, co mě spasili

     A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, že by to snad mohlo dopadnout jinak. Byl jsem si tím jistý. Já že mám zemřít? Ale jděte! Kdepak! Pro takovou možnost nebylo pak už v mé mysli místo. Proč se něčím takovým zdržovat, když máte celý život před sebou? Stačí jen překonat drobné útrapy léčby a žij si. Jen pár drobných nepříjemností a bude po všem. Asi jako když si vytahujete trn z paty. Na to se neumírá. Chvilku se vám ještě špatně našlapuje, ale za okamžik je vše, jak má být. Tak proč jen se ve chvíli, když vám má být vaše uzdravení oficiálně a odborně oznámeno, zneklidňovat?

     Sedím v čekárně a čas se vleče. Vždyť je to jen rutina. Já přece vím, jak to skončí. No tak! Už zavolejte mé jméno. Ať už to máme všichni z krku. Je tu tolik pacientů, o které je třeba se postarat. A já tu zdržuji kvůli takové formalitě. Když konečně mohu vstoupit do ordinace, div se dosud čekajícím pacientům neomlouvám.

     “Dobrý den. Tak jen se posaďte,” přivítá mě lékařka a hned zas vrací svůj pohled papírům, kterými se probírá. 

     Odpovím na pozdrav a mlčky se usadím na křeslo vedle jejího stolu.

     Ticho. Trvá a trvá. Lékařka pokračuje ve svém počínání, občas se mi hloubavě podívá do očí a pak zas stočí svůj pohled ke spisu, jímž listuje. Pak cosi naťuká do klávesnice a tak to jde dokola. Sestřička, které mě z čekárny zavolala, si sedne ke stole naproti lékařce a je jí k ruce. Usmívá se. Tváří se natěšeně. Dychtivě. Jako by cosi velkého očekávala. 

     Tak už! Nezdržujme se tu navzájem. Vždyť já vím, jak to dopadne, ale tam venku je plná čekárna potřebných. Plná čekárna vážně nemocných. Těm se věnujte. Ne zdravému klukovi, který toho má tolik vykonat. Celý život před sebou a já tu prosedím drahocenné vteřiny. Tak už!

     “Konečně mi došly výsledky vyšetření…,” řekne lékařka jakoby nic a promne si unavené oči. Času dost, pomyslím si.

     “No a vypadá to…,” znovu zabodne svůj pohled přímo do mých očí, až se div neleknu. Pak se ale zas vrátí k lejstrům.

     “No a vypadá to dobře. Jste zdravý,” pronese zvolna a po očku mě pozoruje. Sestřička se rozzáří a nespustí ze mě zrak. Nervózně si poposedá na své židli. Nedočkavě. Něco se má stát. Něco důležitého. Ale zřejmě nestane.

     “Tak to je dobře,” špitnu s rozpačitým, trochu nuceným úsměvem, který oběma věnuji. A pak už nic. Ticho. Ani slovo. Lékařka zaostří. Sestřička se nadechne a pak vypustí, jako ucházející balon:

     “To je tedy nadšení!” procedí znechuceně. Pak se zvedne ze židle, obrátí se ke mně zády a předstírá, že cosi porovnává v prosklené skříni stojící u zdi. 

     A potom už jen formality. Co bude následovat, kdy mám přijít na kontrolní vyšetření, jak časté budou, jaká je pravděpodobnost recidivy, rozpačité rozloučení a už jsem venku. V ruce spoustu žádanek, kolem čerstvý vzduch, pacienti i zdravotníci mě míjejí vlevo i vpravo a nade mnou mezi mraky probleskuje zář slunce. A jak mě jeho paprsky konejšivě hřejí, hlavou mi běží těch několik zvláštních vteřin tam v ordinaci. 

     Co se to vlastně stalo? Vždyť já přece věděl, jak celá epizoda s mou nemocí uzavře. Cokoli jiného než šťastný konec bylo nepředstavitelné. Jak bych tedy mohl projevit zřejmě očekávané extatické nadšení z informace, o které jsem nepochyboval, že zazní? Pokud víte, že vše dobře skončí, jste spokojen, ale nejste překvapen. Ano, má reakce působila stroze a uznávám, že snad i chladně. Ve své podstatě ale byla zcela upřímná. Pro okázalé nadšení zkrátka neexistoval důvod. Jsem šťastný, že jsem zdravý. Já si ale byl jist, že se uzdravím. Jak by to celé mohlo dopadnout jinak? Chápu zklamání zdravotní sestry. V potu tváře pečuje o těžce nemocné, a nakonec se ani vytouženého projevu radosti a úlevy pacienta, kterému pomohla utéct hrobníkovi z lopaty, nedočká. A je jen mou chybou, že jsem jí to nedokázal vysvětlit. Mrzí mě její zklamání. Kdybych mohl, jak jen bych jí to vše pověděl?

     Snad takhle: já věděl, že se uzdravím. Jiné završení té životní kapitoly nepřicházelo v úvahu. Vy, lékaři a všichni ostatní byli jste nástrojem této jistoty. Toho dění. Celého mechanismu, který vede od mého přesvědčení, přes vaše znalosti, dovednosti, píli, nasazení, soucit a umění až k životu prostého rakovinového bujení v mých uzlinách. Tak jsme všichni byli součástí příběhu. Vy mého a já vašeho. Nikoliv jen příběhu uzdravení. Nikoli jen celého života, který mi byl zachován. Ale příběhu víry. Víry, že vše dobře skončí, bez níž nelze žít. Víry v sebe i v druhého. A víry v nás.

     Kdoví. Třeba si tyhle řádky někdy přečte.