Lapena v notách - 1. kapitola

Většina pohádek začíná větou: „Bylo, nebylo…“ Tady se ale o pohádku nejedná. Tohle je příběh Eleny.

Její rodina i přátelé věří, že takovou pohádku zrovna prožívá. Netuší, že stačilo jedno nerozvážné rozhodnutí, jehož následky ji pronásledují den co den.

Přesto je Elena odhodlaná dostat svůj život pod kontrolu a uspořádat si ho dle svého. Nad vodou ji drží hlavně hudba, kterou miluje. Ta také sehraje v jejím životě zásadní roli.

Jenže, nic nemusí být tak, jak se z počátku může zdát.

1. kapitola

 

   Tma. Tma neproniknutelná jako ocelová opona. Stahuje se kolem mne s miliony bodajících ledových jehel.

   Utíkám před tím chladem a rukama bezradně tápu kolem sebe. Jenomže ta zatracená cesta mi pod nohama vůbec neubývá. U pusy se mi sráží pára, každý nádech i výdech mě v krku bolí. Srdce mi zběsile tluče, tep mi duní v hlavě. Temnota, která mě obklopuje, je náhle ještě hutnější.

   Cítím v té tmě něco zlého. Začíná to po mně natahovat děsivé pařáty…

 

   „Eleno?“ ozývá se z místa spolujezdce máma a vytrhne mě ze vzpomínek. „Vnímáš mě vůbec?“

   „Tys něco říkala?“ vyhrknu poněkud zmateně.

   „Jen mě zajímalo, jestli nejsi nervózní.“

   „Proč?“

   Nejsem nervózní, ale spíš tak nějak prázdná, pokud se dá můj duševní stav tedy nějak popsat.

  „Proč? Dnes přece dostaneš maturitní vysvědčení,“ zkouší to máma dál. Když adekvátně nereaguji, začne bojovat s pásy, aby se na mě mohla otočit. Tváří se ustaraně: „Jsi hrozně bledá. Tobě je špatně? Nemáme ti zastavit? Jestli potřebuješ…“

   „Ne!“ skočím jí do řeči „Nic mi není.“

   „Dobře. Stejně bys ale měla chodit víc na sluníčko.“

   „Jasně, a kolem nosu mi vyskáčou pihy. Děkuju pěkně. Nechci!“ Hlas mi zní ostřeji, než jsem zamýšlela.

   „Máma má pravdu. Jseš pořád zalezlá doma. Takže sbal deku, kámošky a alou na koupák,“ přidává se od volantu táta. „Jo a znám novou hádanku. Víte co se stane chlapovi, když mu odoperují půlku mozku?“

   Místo odpovědi jen vyvracím oči v sloup.

   „No,… dostane menstruaci,“ dodá a mrkne na mě ve zpětném zrcátku.

   Teď vyvrací oči v sloup zas máma a obrací se zpátky čelem vpřed.

   Dochází mi, že tím táta naráží na moji podrážděnou náladu a zřejmě si myslí, že odhalil její příčinu. Kdybys jen věděl, tati, povzdechnu si.

   Vedle mě sedí Nikolka, moje malá sestřička a naštěstí je tak zabraná do nějaké hry na mobilu, že si naší debaty vůbec nevšímá.

   Můj život je teď jeden velký paradox. Nesnáším lhaní, ale lžu svým nejbližším. Nesnáším přetvářku, ale předstírám, že je vše tak, jak má být. Neměla bych si stěžovat. Odmaturovala jsem. Zvládla přijímačky na UMPRUM, obor design, kam jsem se vždy toužila dostat. Tak proč se z toho nedokážu upřímně radovat? Vlastně vím proč. Vše se změnilo. Já se změnila. Na podzim se stěhuju do Prahy, kde mě čeká všechno nové! Nové město, nová škola, nové bydlení i noví lidé. Třeba mi tyhle změny pomůžou zapomenout a začít znova. Potřebuji mít nějaký cíl, abych se úplně nezcvokla.

 

***

 

   Přestože jsme skoro u cíle, bydlíme totiž na okraji Mladé Boleslavi a autem jedeme jen přes město, nasazuji si sluchátka, abych unikla dalšímu případnému rozhovoru s rodiči. Pouštím si písničku Life on the edge od Bleeding Scream. Tuhle kapelu prostě miluju.

   Když přijíždíme před kulturní dům, kde se dnešní “sláva“ koná, vlna horkého vzduchu mě při vystupování málem sráží zpátky do auta.

   „Ukaž, srovnám ti šaty,“ poskakuje kolem mě máma a pokouší se zachránit cestou způsobenou spoušť, přitom lamentuje: „Nemohla sis vybrat něco míň mačkavýho?“

   Moje světlemodré retro šaty jako ze 70. let naši ani ne čtvrthodinovou jízdu autem skutečně těžce snášely. Nejsou v tom samy.

   „Mám je ráda,“ pokouším se je bránit.

   „Proboha, takhle pomačkaní budeme jen pro ostudu,“ povzdechne si máma, obrací svou pozornost na tátu a snaží se mu srovnat košili. Samozřejmě nemá šanci, naše oblečení nad ní dnes vyhrává na plné čáře.

   Při vstupu do kulturního domu nás vítá příjemný osvěžující chládek. Jenže pak mi v předsálí padne pohled na známou dvojici, Báru s Petrem. Před zhruba pěti měsíci jsme spolu chodili. Důvodem našeho rozchodu byla právě Bára. Tenkrát jsem to vnímala jako neodpustitelnou zradu. Teď už mě to netrápí. Říkával samé „lásko moje jediná“ nebo „srdce mé bije jen pro tebe“ a podobné… no, prostě kecy.

   Cítím, jak mi někdo sahá na rameno. Leknutí mě na chvilku úplně ochromí. Snažím se zklidnit, ale srdce mi stále silně buší.

   „Zdravím klan Malých!“ zjeví se mi před očima Monika, s úsměvem od ucha k uchu, v červených minišatech, které ji obepínají jako druhá kůže. Svoje obvykle rovné černé mikádo po ramena má tentokrát natočené.

   Srdce se mi začíná pomalu zklidňovat.

   „Potřebuju s tebou a Val něco probrat,“ oznámí, jako by se jednalo o tu nejdůležitější věc na světě.

   V tom okamžiku zmiňovaná Val vpluje do dveří, ve zlatých koktejlkách, s nadýchanými spodničkami. Tím upoutala pozornost nejen naší skupiny. Zírám na ni a snažím se, aby mi nepoklesla čelist příliš viditelně.

   „To myslí vážně?“ ujede mi.

   „Smrtelně vážně,“ konstatuje Monika s kamennou tváří.

   Ladným krokem svých dlouhých nohou a s pohupováním v bocích doplouvá Val až k nám.

   „Sluší mi to, holky?“ zajímá se hned, co nás pozdraví, a přitom zamrká dlouhými umělými řasami. „Ty šaty mi ušila sestřenice.“ Nezapomene udělat otočku, aby se nám v té parádě, jak se patří, ukázala ze všech stran.

   „Sluší ti, i když v nich vypadáš jako vánoční stromeček o Velikonocích,“ ohodnotí outfit Monika.

   Val její poznámku přejde s blahosklonným úsměvem. My ostatní vidíme, že má Monika pravdu: ty šaty jsou jako pěst na oko. Ale co, Valeriině postavě více než lichotí a naše kamarádka se v nich očividně cítí velmi dobře.

   „Vy se mi holky snad jenom zdáte!“ řeknu. Při sledování těch dvou mi jdou, dnes poprvé upřímně, koutky úst samy od sebe vzhůru.

   „Ne, my jsme skutečné,“ odvětí Monika. „A teď… Teď jdeme ukončit tu trapárnu.“

   Trapárnu? To je celá ona, nic nebere vážně.

   Míříme tedy k ostatním spolužákům, kteří již sedí na židlích seřazených do úhledných řad. Rodiče s Nikolkou si jdou také najít nějaká volná místa. Všimnu si Moničiny mámy, jak na ně mává a pozdrav jí oplácím.

   „Hele, než na to zapomenu,“ ozve se Monika, sotva usedneme. Spiklenecky nám naznačuje, abychom k ní sklonily hlavy a mohla nám tak sdělit své nejžhavější novinky. „Seznámila jsem se, přes jednu holčinu, s úžasným klukem, co dělá zvukaře u Bleeding Scream, a ten mi slíbil lístky na jejich páteční koncert! Dámy…“ dramaticky se nadechne, „mám tři! Myslela jsem i na vás. No nejsem boží?“ Spokojenost z ní přímo sálá.

   „Tak počkat, nikdy ses nezmínila, že by se ti líbili. Co tak najednou?“ ozvu se.

   Opravdu mě tím zaskočí. O jejich koncertě samozřejmě vím. Jak by taky ne. Ještě před rokem bych skákala radostí do stropu a nic by mi nezabránilo tam jít. Ale dneska? Courání za zábavou je teď pro mě passé! Strach mi už pěkných pár měsíců nedovoluje večer kamkoliv chodit. Jenže holky o mých děsech nemají tušení. I když jsou moje kamarádky, nebo právě proto, jim o tom, co se stalo, nedokážu říct. Zbaběle před tím utíkám!

   Monika je k neudržení: „A jen tak pro info, dámy, ten zvukař se jmenuje Marek a je fakticky k sežrání… Takže od něj ruce pryč! Ten je můj!“ sděluje nám s divokými záblesky v očích.

   „Už jsem několik jejich písniček taky slyšela. Von je totiž poslouchá můj ujetej brácha,“ zapojí se do hovoru Val. „A hlavně maj neskutečně sexy zpěváka!“ našpulí rty.

   „Myslíš pana Lukyna s neonkovýma očima?“ dobírám si ji. Nejde odolat.

   „Náhodou… jsou nádherně modrý, a s tím jeho rozcuchem, co má na hlavě…“ a Val se zasní, div se u toho neposlintá.

   Monika jí luskne prsty před obličejem. „Haló, Země volá Val...“

   „Ty jsi blbka,“ hodí po ní Val ošklivý škleb. „El, ty mi dáš určitě za pravdu, že je Lukyn sexy!“ S těmito slovy otáčí své pomněnkové oči na mně.

   Povytáhnu obočí: „Když se ti líbí propíchaný uši a potetovaný těla…“ Co jiného k tomu můžu říct? Mě tihle „namachrovaní týpci“ nikdy nebrali. Až na jednu drobnou výjimku. Ještě donedávna jsem snila o jejich baskytaristovi Ianovi. Jenže realita se většinou od snu podstatně liší.

   „Moni, to, že máš lístky, je super, ale je ti jasný, že jde o metalovej koncert? Já jen... že tenhle styl se ti nikdy nelíbil,“ dodám směrem k druhé kamarádce.

   „No a?“ odpoví mi zvesela. Jak vidno, dnes je velmi, velmi pozitivně naladěná.

   Další náš rozhovor přerušuje pan ředitel: „Dnes jsme se tu všichni sešli na slavnostním vyřazení…“ Nedokážu ho poslouchat a v myšlenkách se opět vracím k předchozímu rozhovoru s holkami.

   Jakmile se ozve moje jméno, Val do mě šťouchne. Během krátké doby naštěstí ceremoniál končí.

   Chci si promluvit s Monikou a říct jí, že se mnou nemají počítat, jenže se ozve první: „Tak v pátek, dámy,“ a mizí v davu.

---