Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLapena v notách - 2. kapitola
Autor
Shaki
2. kapitola
Probouzím se bez dechu, hrůzou naprosto dezorientovaná. Až když vzápětí začnu plnými doušky polykat chladný ranní vzduch, dochází mi, že moje rozklepané tělo leží ve známé posteli. Jen další děsivý sen, uklidňuji se.
Můj zachránce leží na nočním stolku a vyřvává skladbu Fight!!! od Stratovarius.
Se sténáním se mi podaří vyplazit se zpod zpocené peřiny a sedám si na kraj postele. Zajímalo by mě, který blb mě nahání takhle po ránu, skuhrám. Mám náladu na zvedání telefonů asi jako dispečer po dvanáctihodinové noční směně. Leč ten, kdo volá, má výdrž a vyzvání jako pominutý.
„Nóó?“ vyjde ze mě skřípavě, když s nechutí hovor přijímám.
„Ahoj holka, ty si eště spala? Jé, tak to promiň,“ zahlaholí známý hlas. Patří Robertovi. Ale jeho barva vůbec neodpovídá obsahu slova „promiň“. Zní spíš pobaveně.
„Ahoj Robe!“ zívnu.
„Ty bys nikdy nemohla žít u nás na dědině! Touhle dobou už máme dávno všechno poklizené a sme po snídani. Jenomže tady slečinka si stále eště válí šunky v pelechu. To je škandál!“ směje se.
„Aha, a k tý snídani jsi měl asi vtipnou kaši, co…?!!“ rýpnu si. Ve skutečnosti se na Roberta ani trochu nezlobím. Těžko, na svého nejlepšího kamaráda. V duchu jsem mu vlastně vděčná, že učinil přítrž pokračování další noční můry.
„Teď ale vážně. Důvod, proč volám je, že sem ti chtěl popřát jako první. Takže všecko nejlepší k dnešním narozeninám. Dárek dostaneš, až si proň přijedeš,“ oznámí mi a protahuje při tom rošťácky slova, co to jen jde.
Dojímá mě. Ne tou zmínkou o dárku. Ale prostě už jen tím, že si vzpomněl a přichystal mi tak milé ranní překvapení.
„Robe, neblázni. Vždyť ty sám jsi hotovej dáreček! Takže s žádným dalším si hlavu nelam, ju?“
„Chybíš mi tu, holka. Nemám si z koho střílet, ty si totiž dokonalý terč. Kdy přijedete?“
„Asi hned jak začnou prázdniny. Nikolka se k babičce na Moravu už strašně těší, a já vlastně taky,“ odpovím a usmívám se u toho.
„Kurňa. No, já su prvních čtrnáct dní v trapu, ale pak se stavím a všecko doženem,“ slibuje. „No nic, co sem chtěl, sem splnil. Teď už se budu na tebe jenom těšit. Užij si narozky.“
„Díky, Robe. Udělal jsi mi vážně radost.“
„Proboha, to sem vážně nechtěl,“ prohlásí tragicky, jako by byl na jevišti.
„Čau. Blázne!“ zasměju se nahlas.
„To su celý já. Ahoj holka.“
Robertovo jméno mizí z displeje a jediné, co na ní zůstává, je čas 6:50. Super. Zahrabu se zpátky pod peřinu.
***
Tentokrát mě vzbudí pohyb mých útrob: prázdný žaludek. Po návštěvě koupelny mířím dolů do kuchyně, kde se oknem přes květinové záclony natahují polední paprsky slunce. V elektrickém mlýnku zbyla od rána namletá káva, a už jen díky její vůni se začínám cítit mnohem lépe.
Nasypu kávu do překapávače, naliju vodu a zmáčknu tlačítko. Ten známý rituál má na mě uklidňující účinek.
Rodiče jsou v práci, Nikolka ve škole a všude kolem panuje nepříjemné ticho. Máma mi v ledničce nechala připravený oběd, který nemám sílu ohřívat. Trošku si zobnu a vracím ho zpátky.
S oblíbeným hrníčkem si nakonec sedám pod slunečník na zahradě našeho domku a pomalu si vychutnávám tu těžkou, nahořklou chuť kávy, která se mi převaluje po patře.
V zápětí mi dojde, že koncert Bleeding Scream je už dnes, načež mě hned přejde chuť i na to kafe.
S Monikou jsem ohledně koncertu telefonovala ještě ten večer, co jsme se vrátili ze slavnostního vyřazení. Hovor bohužel nedopadl podle mých představ:
„El, ty prostě na ten koncert půjdeš! Nevidím důvod, proč bys nemohla...“
„V pátek máme rodinnou oslavu.“ Zalhala jsem.
Ta oslava má skutečně být, ale je plánovaná až na sobotní podvečer. Nic lepšího mě bohužel nenapadlo. Doufala jsem, že by tohle Moniku mohlo přesvědčit, jenže takový slabý pokus zrovna ji zastavit nemohl.
„No jo, málem bych zapomněla, že ty narozky máš v ten den. V tom případě musíš jít tuplem! Klidně vašim brnknu a vysvětlím jim závažnost situace.“
Vyděsilo mě, že by jim skutečně mohla zavolat. Naši moc dobře vědí, jak mám tu kapelu ráda.
„Nikomu nevolej. Já teda půjdu,“ rezignuji.
„No vidíš, ani to nebolelo.“ A bylo hotovo.
Co jiného se dalo dělat? Vzdala jsem to – posledních pár měsíců se mi dařilo vymlouvat na školu a učení, jenže teď už se nemám vymlouvat na co. Musím se s tím poprat. Jednou to přijít muselo. Monika je pouze podělaný katalyzátor.
***
Odpoledne uteklo, ani nevím jak. A teď při přípravách na večer, se ve mně začíná mísit plno rozporuplných pocitů. Bleeding Scream jsou úžasná kapela a vždy jsem snila o tom, že je uslyším hrát naživo.
Z nervozity se mi dokonce klepou ruce. Natáhnu si na sebe tmavé ošoupané džíny a přiléhavé černé tričko s nápisem La Petite Sirène. Vtipný dáreček od mámy z její návštěvy Paříže. Vzala jsem ze skříně prostě první tmavší věci, co mi zrovna padly do ruky. Vlasy si nechávám rozpuštěné, jen je přečísnu. Když se na ně tak dívám, dojde mi, že bych si je měla o kousek zastřihnout, už teď mi sahají po bedra a všude překáží.
Ze zvyku se ještě zkontroluju v zrcadle, kde na mě hledí tmavovlasá drobná bledá holka. Sluníčko mi zřejmě vážně chybí. Oči mám dnes obzvlášť vykulené. Jejich akvamarínová barva jen podtrhuje kruhy pod nimi. Hotová Miss zombie. I tak se ale s žádným make-upem neobtěžuji. Ještě poslední pohled, když tu uslyším zvonek. Kámošky už na mě čekají před domem.
***
Ve frontě u vstupu do kulturáku po nás pořád někdo pokukuje. Ty kradmé, někdy až oplzlé pohledy nejde nevnímat. Mám sto chutí se otočit a utéct.
„Nepřijde ti, že na nás divně zíraj?“ ptám se opatrně Moniky.
„To je v naprostym pořádku, jen ať se kouknou,“ konstatuje nevzrušeně.
Koneckonců holky si dnes večer na vzhledu daly opravdu záležet. Vyfikly se, takže není divu, že se po nich ostatní otáčí.
Z vnitřku budovy už duní kapela, která hraje před Bleeding Scream. Takhle z venku nezní špatně. Dohromady mají hrát dnes tři, ale doufám, že na poslední nezůstaneme.
Pomalu postupujeme kupředu. Za dveřmi stojí kluk, který kontroluje lístky. Může mu být tak pětadvacet. Svým krátkým sestřihem připomíná vojáka. Sleduji ho při práci, abych nemusela vnímat okolí.
„To jsou svaly, co?“ ozve se Monika, sotva jsme na řadě. Až teď si uvědomím, jaký je ten kluk vazoun. „Tohle je můj starej známej, že jo Vojto?“ pokračuje.
Oslovený se na nás mile usmívá a přitom se s ní snaží flirtovat.
„Co takhle jít si pro něco k pití a pak zkouknout sál?“ navrhuje Val, jakmile nás Vojta řádně označkuje a pustí dovnitř.
Pohled na dav lidí, kteří už postávají v předsálí, mi ještě víc stahuje už tak neklidný žaludek. Uvnitř sálu jich je určitě mnohem víc. Z nervozity si kroutím prstýnkem, který mi dal Robert k minulým narozeninám. Je to stříbrný had, kterého vyrobil úplně sám, při studiích na zlatníka.
Zjišťujeme, že dostat se k baru je prakticky nemožné, ledaže bychom zatoužily zažít, jak že přesně se cítí ty příslovečné sardinky v konzervě. Lidé na drink čekají dokonce ve třech pořádně nahuštěných řadách. Nechce se nám čekat, tak míříme na „Dámy“, kde je naštěstí jen pár holek.
„Ukaž, musíme tě nějak zkulturnit, vypadáš jak strašidlo,“ přepadne mě Monika s vytasenou řasenkou a tvářenkou. Jejímu kosmetickému útoku se nedá ubránit, pokud bych, tady a teď, nechtěla vyvolat šílenou hysterickou scénu.
„No, to už je lepší. Teď máš kukadla jako zrcadla. S touhle vizáží určitě někoho sbalíš,“ zhodnotí po chvíli své snažení.
Nelíbí se mi, co se mnou provedla, protože o žádnou pozornost kluků rozhodně nestojím.
Mám holky moc ráda, jen nechápu, jak se můžeme vlastně kamarádit, když jsme každá úplně jiná. Nebo je možná tohle ten důvod, proč nám naše přátelství tak klape?
Nervy mám napjaté k prasknutí a pomyšlení, že budu muset vkročit zpět do toho davu těl tam venku, mi mozek nechce skousnout. Vklouznu rychle na toaletu a sedám si na zavřenou mísu. Potřebuji být chvilku o samotě a srovnat si myšlenky v hlavě.
„Hele, počkáme na tebe v sále,“ haleká na mě Monika. Slyším, jak zaklapnou dveře.
„Ne, tohle nezvládnu,“ vyslovím nahlas. „Ale zvládneš!“ Do očí se mi derou slzy. Fajn, teď se ještě budu hádat sama se sebou.
Nakonec skláním hlavu mezi kolena a pokouším se pomalým hlubokým dýcháním zpomalit svůj srdeční tep a zmírnit úzkost. Po zhruba pěti minutách můžu konečně vyjít ven. V té chvíli se už před kabinkami začíná tvořit fronta a někdo by mě stejně z mého úkrytu vyhnal. Kapela bude zřejmě brzy končit, tak to tu vzali slečny útokem.
***
Bohužel jak se zdá, moje snaha hodit se do klidu byla úplně zbytečná! Hned za dveřmi toalet totiž stojí jako zjevení Petr. Proboha, kde ty se tu bereš? Báry jsem si na toaletách nevšimla. Kývnu hlavou na pozdrav s planou nadějí, že uhne.
„Musím s tebou mluvit,“ prohlásí místo pozdravu a zastoupí mi cestu.
„Nemáme o čem.“
„Eleno, přestaň! Fakt mě nebaví, jak se mi pořád vyhejbáš,“ řekne a přistoupí blíž.
„Já se ti nevyhýbám a nepřibližuj se!“ snažím se znít rozhodně.
„Ty si na mě prostě čas uděláš!“ Z jeho hlasu mi přeběhne mráz po zádech.
Zavřu oči a představuji si, že jsem v pohádce, kde mávnutím kouzelného proutku lidé i věci mizí. Když ale oči zase otevřu, skočím rovnýma nohama z pohádky do bláta, pod okap a ještě do sudu s fekáliemi. Petr nezmizel. Stále přede mnou stojí, ještě blíž než předtím, a ke všemu se mě snaží uchopit za levou paži.
„Dej ty pracky pryč!“
Přinutí mě o dva kroky couvnout. Chci proklouznout kolem něj, ale nejde to. Chytí mě za ramena a zatlačí do nejbližšího kouta, kde zády narážím do zdi. Mám chuť se do ní vsáknout, ale studený tvrdý povrch mi žádnou pomoc neposkytuje. Těžce polknu, a to navzdory žaludečním šťávám, které se mi hrdlem už už derou ven. Mysli Eleno, mysli. Mezi tolika lidmi si snad nic nedovolí… Vzpomenu si na svoje noční můry a napadne mě, ne poprvé, jestli ten temný přízrak nemůže být Petr. Jenže mi to k němu prostě nesedí.
„O co ti jde?“ vyjedu na něj. „A zkrať to!“
„Chci tebe!“ procedí mezi zuby. Z jeho dechu cítím alkohol.
„Cože? To nemyslíš vážně...?“
„Myslím! Slyšelas dobře. Chci tebe!“
„Ne, ne a ne!“ štěknu mu do obličeje. „Takže jsme si to vyříkali, a teď mě pusť!“
„Ani náhodou! Dneska se odbýt nenechám!“
„A Bára?“ pokouším se ho rozhodit. „Určitě tu někde na tebe čeká, celá nažhavená!“
„Seru na Báru!“ zařve, až leknutím nadskočím.
„Petře, brzdi! Sám moc dobře víš, kvůli čemu to mezi náma skončilo. Tak už mě sakra nech být!“
Na Petrovu nevěru jsem přišla úplnou náhodou. Měli jsme mít rande, ale odvolal ho s tím, že mu do toho vlezlo něco děsně důležitého. A protože jsem tím pádem neměla na večer žádný plán, tak mě holky nakonec vytáhly do kina. Dál už to je jak z béčkového filmu. Samozřejmě, že jeho „děsně důležitá“ věc byla Bára a k jejich smůle šli na úplně stejný film jako my. V kině jsem se chovala, jako bych byla nad věcí, ale doma už nebylo potřeba nic předstírat. V ten den se ve mně něco zlomilo. Jenže v tu dobu jsem ještě netušila, že se můžou stát daleko horší věci, než zlomené srdce.
„Ty mě nechápeš,“ zaskuhrá tentokrát skoro nešťastně a vrátí mě tím zpět na zem. Měnit emoce a role uměl vždycky tak skvěle, že by se za podobný výkon nemusel stydět žádný profesionální herec.
„Ne, to ty nechápeš!“ Cítím, že mi nohy za chvíli vypoví službu. Tělo mi přívalem adrenalinu brní. Tohle celé je špatně, hodně špatně.
„Ano, udělal jsem chybu. Vím, že to s Bárou tě naštvalo. Slibuji, že se polepším. Udělám cokoliv, abych tě dostal zpátky, lásko.“
„Takže ty bys mě chtěl zpátky, jo?“ zhluboka se nadechnu. „Jenže... já... nechci... tebe!“
Začne se ke mně naklánět. Alkoholové výpary mi zkřiví tvář.
„Nech toho!“ odvracím se od něj. Srdce mi tluče až v krku. Dlaní mu přistanu na hrudi a snažím se ho udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Eleno, lásko moje jediná. Vždyť nám bylo spolu dobře.“ Zkouší na mě použít svůj nejsvůdnější hlas, který na většinu holek zabírá. I na mě kdysi platil. Sundá ruce z mých ramen, ale jenom proto, aby mi mohl vzít do dlaní tvář.
„Nech mě být, prosím! Pusť mě!“ pisklavě šeptám.
„Ne!“ řekne drsně. „Nejdřív mi dej pusu! Uvidíš, že si vzpomeneš. Nesmím o tebe přijít, lásko!“
„Já ale tvoje nejsem, a nebudu!“
Snaží se ke mně přitlačit celým tělem.
„Nedělej to! Prosím!“ Není kam uhnout. Vyhrknou mi slzy, ale nedovolím jim, aby se dostaly dál. Mrkáním se mi je daří na chvíli zahnat. Pomalu, ale jistě se mě začíná zmocňovat panika.
V tom na Petrově rameni přistane cizí ruka.
„Ty jsi neslyšel, že ji máš nechat být?“ ozve se sytý, hluboký hlas s jemným cizím přízvukem.
Petr se vztekle otočí. „Co si to…“ Zmlkne.
Za zády mu stojí Ian McLean, baskytarista z Bleeding Scream. I já na něj zmateně civím. Je ohromně vysoký, musí mít kolem dvou metrů. Samozřejmě, že tohle vím, ale vidět ho takhle reálně je prostě jiné.
„Jen… jen jsme si tu povídali,“ vykoktá Petr.
„Jo, jasně!. Teď zmiz!“ vpálí mu Ian do obličeje. Jde o jasnou výhrůžku.
Petr se, místo toho aby poslechl, otočí zpátky ke mně: „No tak lásko, prosím…“
„Vypadni! Jdi… už… pryč!“ dostanu ze sebe přes zaťaté zuby.
„Ještě jsme neskončili!“ vztekle zavrčí a se zamračeným výrazem se konečně ztrácí v davu.