Mu hu he he aneb zápisky bipolárního medvídka 1

- - 18 - - 

Pavilon č. 18. Masivní zdi a mřížoví bytelných vrat z kalené oceli. Tma mezi námi a tma v nás. Tady to vše začalo. A tady vše možná i skončí. Vstup do tenat vlastní zhýralosti a pomíjivého pocitu naplnění, když dětské ručičky časostroje staví bábovičky z vypršených mraků. Větrnomlynné vyprazdňování se kýžených průhledů směr vyšší rozměr. Zbavení se vlastní veselé sebetrýznivosti skrze překonání démonů Strachu. Léčebný masochismus na předpis. Terapeutická tetelící se perverze. A v prostředku toho všeho M. Depresivně zádumčivý a ve své malosti nejapně veliký. Rozšafně žoviální v loužičce své soukromé zbytečnosti. Duševní úpadek a manické království nebeské za mrtvého koně a Richard III. právě trapně zaspal svou životní bitvu. Pavilon č. 18. Tady to vše začalo. A tady to vše i skončí. Možná. 

Ležíš na boatu unášeném vodami Thajského zálivu a zamženýma očima sjíždíš nebe nad sebou. Mravní princip v tobě a Kritika čistého rozumu kdesi z Královce ti píská v uších. Asijské hvězdy vyprávějí příběh o Siddhárthovi Gautamovi, nepodléhání pomíjivosti a čtyřech vznešených pravdách a měsíc jim k tomu zpívá šikmooký pop. Plavíš se na lodi se zásobami pro Ko Thao. Zánovní mopedy, obilí, tropické ovoce a obstojný smrádek hnijící zeleniny. Moře spí a vlny se milují s tvou přídí.

 

Svět je venkoncem tolik, tolik maličký, člověče. A ty? Můžeš jej pojmout, uchopit, tvarovat, stát se jím, prožít jej, vtisknout mu novou tvář a možná ho i změnit. Podepsat se do něj. Skrze budování vlastního mikrokosmu se staneš Bohem vlastního příběhu. Jsi nepatrný ve své zdánlivosti, které se zdá mokrý sen o tvém kroužení kolem skutečnosti. V iluzi sebezapření vlastní malosti a bezvýznamnosti kosmopolity dřímajícího kdesi v tobě. Cítíš to tak? Pak jsi jen špatným hercem v neumětelsky rozepsané hře, jejíž trapný text sype se do včerejška z vyprahlého jazyka slov, kterými jsi zpíval o lásce a smyslu veškerenstva. Fantomatické bolesti nejsou psány inkoustem Fantomase. I když sis je sám vymyslel, bolí stejně jako kolonoskopie prováděná rozžhaveným pohrabáčem s rozběhem a jen tak nezmizí.

 

Nepleť si egomaniakalismus s egodeismem. Egomaniakální vocasník se honí za ocasem vlastního neúspěchu ve snaze uspět na derniéře hry o sebeklamu. Urvat si kus virtuální slávy z jedniček a nul jednoho ze světů, kterému jsme si odhlasovali říkat Skutečnost. Jde za každou cenu dál, sic nezná cestu ani cíl. Jde po dobře zažitými bludy vykolíčkované cestě do kamsi. A každá zdolaná meta ho polechtá tam, kde to hřeje nejvíc. Na egu. Chro chro. Uví uví. Byť si to neumí ani nechce připustit, zdoláním jedné každé mety si vnitřně uvědomuje, že ničeho skutečného nedosáhl. Že pocit toho pomíjivého záblesku štěstí pramení jen a pouze z toho, co mu pod štěstím bylo důkladně vysvětleno, že si má představit. A tak jde dál a dál, aby na konci cesty zjistil, že je milion na entou jiných cest, na které už mu nezbývá sil se vydat, protože rakve se otvírají, náhrobky tesají a kremační pece začínají zvesela žhnout.

 

Zvláštním druhem sui generis je pak spirituální egomaniakalismus. To se někde najde v popkulturním ezu pro masy, zjistí, že je zčistajasna děsně duchovní a začne to všem cpát v domnění, že jde duchovní cestou, zatímco si ego vesele honí draka. Ego v cestě duchovna, v cestě pravého bojovníka světla, musí chca nechca skapat. Smrt ega je podmínkou sine qua non pro vykročení na skutečnou duchovní cestu.

 

A být egodeistou? To, můj milý, znamená zbožštět sebe samého ve smyslu všeobjímajícího panteismu. To když se staneš vším. Absolutnem. Rozletíš se na nekonečné množství částic, a právě v tomhle okamžiku prožitku vlastní neexistence se staneš ničím a vším v jedné jediné chvíli nekonečného klidu, tklivé nicoty a palčivého ticha, které hladí duši sametem z božských částic. Staneš se Bohem, protože lidé pro to nejvyšší cosi zatím nevymysleli lepší pojem. Staneš se Universálem. Tím, kdo jest. Teď a tady. Smysly se zbystří, Vesmír se vměstná na sítnici třetího oka a ty se probudíš zpátky ve svém těle. Dotčen. Poznamenán. Změněn. Šťastně nešťastný s vesele nejapným vědomím, že ve finále o nic nejde. Už nikdy se nebudeš na svět dívat stejnýma očima. Už nikdy nebudeš jen ty. Budeš všemi a vším a přeci sám sebou. Staneš se vším, co bylo, je a bude.

 

Vždyť čas ve tváři historie variuje jen sám sebe ve snaze vydobýt ze svého špatného herectví alespoň piškot vděku. Hmota okamžiku se potichu přelévá ve hmotu věčnosti a hvězdy padaj´ a ty by sis měl rychle něco přát. Protože právě teď je ta pravá chvíle. Okamžik, který jsi dost možná minul a který se bude opakovat zase až za miliardy let, až si Vesmír usmyslí, že je na čase se zhroutit sám do sebe, aby se mohl znovu zrodit v okamžiku uprdnuvšího si Big Bangu, aby pak mohl znovu zopakovat veškeré své dokonalé omyly a netleskající výhry. Ptáš se jak? Jak konečně otevřít oči a upatřit cestu, co v jinotajích a hájemstvích záludných metafor neztrácí sebe samu? Těžká otázka a snadná odpověď.

 

Budou ti házet mnohé rukavice. Zas a znova. Mnohé dveře se ti otevřou a mnohé cesty osvítí měsíc svým stříbrem poznání a vhledů za oponu stínové všednosti. A je už jen na tobě, jestli si jich konečně všimneš a jak s nimi naložíš.

 

Ale varuju tě. Prozření, ten okamžik násilného roztržení vlastní hrudi tak, aby sis konečně mohl sáhnout na své srdce v jeho nahosti, může dost bolet. Někdy… někdy musíš člověku vypíchnout oči, aby uviděl, kolik krásy na světě je. A často se až teprve tehdy naučí plakat upřímnost. M sedí v tichu zádumčivé vůkolnosti s očima upřenýma k nebi a nepláče. Protože tehdy zapomněl jak.

 

Zkus požádat Boha o cigáro, když se z jukeboxu začíná linout Hell Bells. Jo jo. Vidíš legendární školní uniformu Anguse Younga a toho maličkého čerta, jak hrabe do strun, ze kterých víří tóny Pekelných Zvonů. Jó jeď, ty malé australské čertisko střídavého proudu! M začne bubnovat prsty jedné ruky o desku stolu, jako by hrál na klavír, na který se nikdy pořádně hrát nenaučil. Ejhle - na semaforu rozjímání se rozsvítí červená - uzavřená společnost ve zvláštní odrůdě hospodských sběren hledačů nočního bláhovna - nonstopbarech. Sraz cizích bývalých spolužáků po x letech; lidí, kteří by M mohli dělat rodiče, které by nechtěl. U jedné stěny cinkají výherní automaty, za nimiž mlčí zpackaný život, trestanecká strava a pár veselých pokusů o sebevraždu.

 

Uzavření společníci se kumulují v prostoru mezi sraženými stoly u prosklené stěny a barem a jeden z nich právě přetlačil mincí Australany v jukeboxu. Jestli se M chtěl s někým srážet, tak rozhodně ne s cizími absolventy cizí školy. Přiožralé zrzavé postarší cosi stojící na vratkých nohách u barového pultu na něj významně pomrkává potutelnými očisky. M utíká pohledem k noční tramvaji sunoucí se za vitrínou. Její dolní polovinu zakrývá nalepený barevný pruh s nápisem non-stop a Michal David má z neplacené reklamy dětinskou obtloustle plešatou radost zasloužilého prznitele populární hudby.

 

Střídavému proudu vypli alternátor. M čeká, čím uzavřený společník přebije Pekelné Zvony AC/DC. Ať žije přerušovaná soulož, anóbrž kazišuctví, čili konec příslibu zábavy. Mohlo to být i horší. Koneckonců svraštělý ksicht Briana Adamse mu ze zpola vypitého šálku espressa třeba vyčaruje obrázek dobrého pocitu. Zpívá o odpuštění. Jak jinak. Mu hu he he říká M, ať si přečte Kafku. Prý je dobré vědět, jak se máš chovat, až se jednoho krásného dne probudíš jako velký hnusný brouk.

 

Mlč, můj milý, jsi královnou Map. Stačí na tebe přestat věřit. Kam mizí víra? M potkal žebráka, válel se na kočičích hlavách. Před ním upocený klobouk z jelenice. Drobné zacinkaly. „Děkuju, mladej pane, ale dneska nepracuju,“ koupil mu párek v rohlíku s hořčicí a řekl mu, ať nepřestane věřit na zázraky. Que aprovechare.

Ano. Odpusťte mi, říká si M. Za to že jsem. Kdesi uvnitř se předstíraná hrdost pousměje na teatrální kejkle valící se z kdysi mladých úst. Na šedé kůře mozkové se rozezní dunivé Mu hu he he a říká mu, aby ubral z pedálu s nápisem Pathos. M se ho snaží neposlouchat a mele si dál tu svou. Jestli vás to bolí, obraťte se na vaječníky mojí matky a sperma mého otce! Na kindervajíčko z prošlé čokolády, ze kterého vyloupnete hračku, kterou stejně dříve či později zahodíte. Koneckonců je na něm nejlepší jen ta čokoláda a očekávání, co je uvnitř.

 

Jsi Michellangelův David. Uvězněn v mramoru. Kdo tě vysvobodí? Nezastavuj se a neuhýbej. Vůle boří, vůle káže víno a pije vodu a ukazuje směr. Že moudřejší ustoupí? Ke? Když moudřejší ustoupí, pak se bude blbec defilovat po bulváru vítězství a moudřejší mu budou zpívat vojenský marš, když jim blbost bude kolem krku vázat šibeniční oprátku. Moudřejší ustoupí jedině tehdy, když ze sebe chce dobrovolně udělat vola. Ne, děkuji za optání, již jsem zvracel. Zhovadilost je jako láska, kámo. Nezná mezí. Přenechej blbci výhru a nech si zašít ústa červenou nití, kterou ti chtěla pomoci ven z bludiště bájná Ariadna, dcera samotného Mínóa. Vůle. To je tvůj klíč z téhle díry. Lux lucet in tenebis. Světlo proniká tmou. Tak nezhasínej!

 

A M pokračuje v krasojízdě. Napište stížnost úřadům, které mají na starost vyřizování reklamací špatně mířených spermatických plivanců, které nemají alibi na datum početí. Nebo mi radši dejte nehybný pikobod Vesmíru, kde budu jen já sám. Tam vám namaluju zátiší lásky. Nebo jinou kokrhající svévoli. Jsi kohoutí iluze a ona je invigibilní mlhovina. Rozkrájej ji na tóny a dej jí tvář písně, která třeba jednou vypluje do éteru z radiových vln. Možná ti jednou budu zpívat, až si v autě vyliješ fastfoodovou imitaci kávy z driveinu do klína. Do písně můžu dát cokoli. Boha, vášeň, strach, nenávist, anebo jedno velké klišoidní nic. Cokoli. Jen ten výron inspirace rozžvýkám a vytvaruju do tónů, které ti proletí hlavou, až ti ta horká břečka bude pálit koule. Nebo ti sevřu srdce, až budeš ethanolovým pohledem sjíždět objekt vlastní touhy svíjející se na stroboskopickými výstřely masírovaném parketu nějaké tančírny. Tohle všechno víří M hlavou. Fakty fakt. Účet a únik dveřmi na o fous čerstvější vzduch.

 

Cigáro je vykoupením, které brzo dohoří. Na koho můžeš být nasraný, že dobré věci bývají z rodu jepičího? Bůh má neplacenou dovolenou a paměť si zapomněla uvázat uzel na špinavém kapesníku. Vykoupení z vlastních hříchů prý přijde až zítra, protože se zaseklo ve výtahu z pekla do ráje. Na očistec věří už snad jenom Bůh, Alčeringa je mýtus a Havlovo dobro a láska vypadá hezky už jen na papíře a ve vzpomínkách cinkajících klíčů. M není křesťan, ani jeho odnož, nebo jiný pěstitel víry, takže si vystačí s dehtovým odkašláním. M nemá kostely rád. Ne ne. Zprostředkovatelství spásy v něm budí nedůvěru. Aby ti osvětloval cestu k víře a Bohu někdo, kdo ve volném čase dost možná vybíjí svou uvězněnou nadrbanost na nezletilých ovečkách, mu přijde poněkud absurdně bizarní. Při první a poslední návštěvě jedné z církevních telefonních budek k Bohu ho služebník boží propichoval nedůvěřivýma očima, jako by chtěl ukrást kostelní kasičku na milodary nebo alespoň nějakou tu svíci. M chvíli nervózně přešlapoval, a pak radši vypadnul pryč. Zkusil zavolat Bohu přímo. Ozval se automatický prefabrikovaný hlas. Pokud chcete vést hovor v angličtině, zmáčkněte jedničku. Pětivteřinová pauza. Pokud voláte ohledně přenastavení vašeho života, zmáčkněte dvojku. Pětivteřinová sestra pětivteřinové pauzy. Pokud voláte ohledně reklamace vaší zpackané existence, máte smůlu. Přejeme hezký den a těšíme se na slyšenou. Na operátora ho nepřepojili. Po hodině poslouchání veselých budovatelských melodií naštvaně zavěsil. U dveří do normálu jako vždy musela zazvonit pošťačka. Rekomando s výzvou – žij, prožij, užij, vyžij a dožij. Litujeme. Adresát krouží právě na orbitu. Zkuste to, prosím, později. Jak jen jsi z téhle výšky maličká, když padáš, má lékořičná létavice!

 

M prý žije ve vlastním světě. Což je poněkud shovívavější formulace pro to, jak někomu říct, že je jaksi magor. Možná je to lepší, než žít ve světě cizím, říká si M. Každý přeci máme svůj vlastní svět, který je větší či menší měrou cizí světům jiných lidí. Nebo žijeme v cizím světě z cizích světů? Mu hu he he otevře oči a předstírá, že čte noviny, ale M ví, že ho zaujatě poslouchá. Těžko říct, kdy přesně zešílel, ostatně nikdo mu ještě neřekl, co přesně že to to šílenství vlastně je. Možná je jen negací příslovečného normálu. A je-li tomu tak, pak třeba příště, až mu zas luxusně rupne v kouli, zešílí do normálu. Mu hu he he freneticky, leč s komisním výrazem zatleská. Plesky plesk. Opona a šatna s kabáty z rybářských sítí.

 

Jsme atomizátory skutečnosti a absurditu ohýbáme do pitoreskních forem. Na trůně Absurdistánu M vysvětluje kytici z bodláků, že antikvariát v jeho játrech by potřeboval vymalovat. My, M první Veliký a Sličný - my vy, já ty, on a ona - amnestujeme tímto všechny šílené alternativy odsouzené k neprojevu. Slova jsou mezistanicí myšlenek a činů. Ó ano. Ó ne. A tak dál. Tak přesně takovým křupnutým hráblem M je. Potřeštěnec s pohledem, jaký asi měla Lajka, když ji v roce 1957 Sověti vypálili do kosmu. Až na to, že M takhle civí pořád. Zeptejte se ho, jestli může šílenec zešílet. Úhly pohledu se válí na hromadě rozbitých kaleidoskopů a pravda pořád někam uniká. Prý byla z mléčného křišťálu a Sibyla šla zrovna na cigáro. Křupy křup. Jak snadno se skleněná předpověď počasí prosype mezi prsty. A ta dnešní? Střídavě nasráno s občasnými přeháňkami nucených úsměvů. Těžko říct, kdy poletí kolem další kosmická loď a jestli berou stopaře.

 

Roztáhni motýlí křídla matematického chaosu a vyčaruj tornádo v jejím srdci. Defekace mysli na lékařský předpis. Třikrát denně vypusť ventil. Prvním krokem k věčnému životu je, že musíš zemřít, kámo. Kde by byl Ježíš, kdyby nikdo nenapsal evangelia? Řekni to hezky na rovinu. V prdeli zapomnění. Tvá vysněná práce? Otevři si obchod se štěstím. Na pracáku vyplň do kolonky poptávaná pozice uhlobaron, rentiér. Per fas et nefas, jakkoli. Chytni štěstí za koule a řekni mu, že neexistuje. Štěstí je jen naším nepochopením kauzality. Jsi člověk, tak si to konečně uvědom. Co by dělal Bůh bez lidí? Nebyl by to Bůh. Jen vyřízený pozér s broky ze semínek lesních jahod, co vysvětluje zrcadlu, že vesmírné mezihvězdné ticho je lepší než Eliška od Ludwiga van B. Jestli nevěříš v Boha, měj na paměti, že Bůh možná věří v tebe a je dost možná solidně přinasraný, že si s páskou přes oči drandíš pinďoura vlastních iluzí ve snaze dopátrat se skleněnkového sebezpytu. Nehledej ďůlek pro své kuličky. Vyhlub si ho.

 

Tvůj mozek je Jupiter a Pluto máš na krku místo hlavy. Zkus nacpat něco jako plážový míč do tenisáku. Přijde okamžik, kdy to vše musí ven. Defekace mysli. Vypustit přetlak páry. Zkus zvrátit zvracení, když už tu blitíčkovou směsku máš v puse a dere se ti ven skrz prsty. Zkus polknout, kámo. Adler ti čte pohádky před spaním a Napoleon leští svou dělovou kouli, zatímco vedle něj čeká na svou příležitost Baron Prášil. James vú. Nerozvaluj se v myšlenkách moc dlouho. Žij, prožij, užij, vyžij a dožij. Zatím jsi dost možná jen hovnivál kutálející svou kuličku zevnitř. Oligofrenetická onuce, která přelstila svůj vlastní smrad tím, že si uřízla nos. To ale neznamená, že přestala smrdět. Jak chceš něco chytit, když máš plný ruce, kámo? Na tváři se M rozleje ruzumpudnej úsměv a v orchestřišti jeho duše Christ ist erstanden od Johana Sebastiana ladí nástroje.

 

Zdá se mu sen, ze kterého se ne a ne probudit. Zdají se bdění sny? Otázka odpovídá na otázku. Mu hu he he zapíná vesmírný kávovar a někdo zapomněl zaplatit účet za elektřinu. Oči v metru koukají skrz něj. Chameleoni vystřelují jazyk na vlastní obraz na skle terária a vesele kroutí očima. Víš, že jejich jazyk má desetkrát větší zrychlení než stíhačka? Ne? A koho to taky sere, co? Věděl jsi, že ročně sežereš 1500 litrů ropy? Přesně tolik stojí tě nasytit. A koho to… a tak dál. Koexistenční soukromničení participující se na spořádaném směřování do kamsi. Všechny cesty vedou a tak dál. Z trubek pod metropolí se vyplazí had a vyplivne další hádě z lidských těl. Zas a znova. Březí Uroboros, který pravidelně rodí svá čilá dítka. Plesky plesk přes prdelku a první nádech zkaženého vzduchu. Zas a znova. Nezešílet je privilegiem, na které M nedosáhnul. Had zakousnutý do svého ocasu zplodí hada zakousnutého do svého ocasu, který zplodí další a tak dál. Ležatá osmička si významně ťuká prstem na čelo a Mu hu he he si decentně uprdne. Ten nebyl můj! Křičí. Ale všichni kolem ví, že byl.

 

Vlak metra se pomalu rozjíždí. Nevyvenčený pes za modrou duhovkou šukézní blondýny na vysokých podpatcích pomalu se sunoucích ve frontě na vrzající eskalátor. Další duhovky. Tisíce duhovek. Utajovaná nevěra za hnědou a syn s chřipkou za šedozelenou. Může zhřešit hřích? Ukončete nástup, dveře se zavírají. Mu hu he he nechce nastoupit, nechce vystoupit. Kam taky. Má obstojnou erekci a z neznámých důvodů si to chce rozdat s mozkovými závity ospalého M. Zase. Klapka a střih na zapadající slunce viděné zpoza spleteného véčka rukou dvou milenců stojících na verandě mexické mansardy. Slzy se skutálí po tváří Metuzaléma, který si krátí žehlení několika řádků Bible seriálovým projímadlem.

Actus essendi, dárce bytí, Bůh. A ten, kámo, tě možná vůbec nemá rád. Jsi poslušná Freudova opička a náhoda je nahý alibismus, který se snaží obléct hlupáci. Ryješ držkou v zemi? Buď v klidu, kámo. Ze dna se dá už jen stoupat nebo jít do undergroundu.

 

Osmnáctka. Hubená brunetka s piercingem pod levým koutkem úst. Nejlepší sex, jaký si jen umíš představit – pokud nemáš představivost. Porn reality show – pokud koukáš na standardní porno. On-line živák v přímém přenosu. Když chytneš neplacenou kabelovku, nepřepínej. Jenže M svrbí prst na spoušti. Je to silnější než on. Ne a ne a nezakotvit. Spokojenost vede k zahálce a zahálka vede k úpadku. Aha. Nezastavujem´, máme zpožděni. Měla drobná prsa s téměř roztomilými pikobradavkami. M jim řikal jahůdky. Ty lesní. Malinké a sladké. Nebylo to žádné per annnus per annum. Ne ne. Tahle kopretina byla neukojitelná. M se s ní stýkal pokud možno s menšími časovými odstupy. Být s ní denně, nejspíš by umřel s pokrouceným úsměvem na rtech a víko rakve by funebráci museli dovírat násilím.

 

Osmnáctka. Byla nejlepší – když máš zavřené oči, je tma nejhezčí barvou. Dá se nepřekonatelnost překonat? Dá. Když pochopíš, že každá mez má svou mez, rozeběhneš se a skočíš co nejvýš. Přestal kvůli ní kouřit. Prodloužím si tak život, říkal. Otázkou je, jestli bys jí za to měl děkovat, říká mu Mu hu he he. Víš, kolik kvůli tomu umře malých Uganďanů, které připravíš o práci? Jsi konceptuolog a nemůžeš najít řešení sebe sama, můj milý. Jsi fluktuant vykloubených srdcí. Nikdy nezapomeň na barvu krve, jinak jednou vykrvácíš. Nakonec jí řekl, že si o ní nikdy nemyslel, že je blbá. Díky. To až teď. Aha. Pár tónů v accelerandu a nahá záda v dešti. Superbia. Jak vznešeně to slovo zní.

 

Osmnáctka stála na startovací čáře maratonu, na jehož konci si M řekl, že už ho v sexu překvapí maximálně to, kdyby mu při šuku spontánně upadnul nebo kdyby frnda po orgazmu začala recitovat Fausta v originále při tónech Jízdy Valkýr od Wágnera a dostala chuť obsadit Polsko. 

 

Pavilon číslo 18. Tržiště. Zdi, sklo a ocel. Vprostředku ťamanských stánků schody do Kantova nebe. Noční klub je vcelku nevinně tvářící se eufemismus pro regulérní bordel. Ten největší. Masokombinát, kde procházíš chodbou kolem pidi pokůjků s hajzlíkem, sprchou, lehátkem, kondomy a lubrikačním gelem. U každých dveří stojí unavená rezignace na sebedůstojnost v negližé a snaží se tvářit sexy, aby měla co jíst a nemusela pracovat. 

 

Pavilion č. 18. Tady M poznal, jestli se dá koupit láska. A tady mu Mu hu he he řeklo, že rozdíl mezi profesionální kurvou a manželkou či přítelkou je v tom, že prvá obvykle žere méně na sto kilometrů provozu. Pavilon č. 18. Tady M poznal že frnda zažvejká i za drobné. A tady M taky poznal, že hájemství lásky má na mapě svá černá místa, v nichž se ti, kdo na lásku nevěří, potkávají s těmi, co na lásku věřit přestali.

 

Pavilon č. 18. Místo, kam chodívají upjatost, důstojnost, zásadovost a morálka tajně vyvenčit snahu zachovat si tvář a předstírat, že věří vlastním lžím. Hledat odpovědi se dá i tam, kde se nikdo nikoho na nic neptá.

 

V psychiatrii najdeš jen další otázky. V té forenzní pak jen nápaditější barvitost a představivost dotaženou do důmyslnějších detailů. V anonymním sexu špunt do slintajících úst. Špunt, který po koupeli zase vytáhneš, a dotyčného necháš odtéct pryč. Imitace lásky ostrouhaná na dřeň. Masturbace je imitací téhle imitace. M přehodí výhybku. Rychlovlak, který se vymknul kontrole, míjí ceduli s nápisem Imitatio Christi. M bohužel neumí latinsky.

 

M hnětl i ňadra ze silikonu a Bůh se ho ptal, jestli ho to jako baví. Mu hu he he se ostýchavě pousmálo, M ostentativně pokrčil rameny a rozhodl se koupit parcelu na Měsíci. Pokus o umění je jen dalším příslibem vlčí mlhy. Další špatná odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil. M koketuje s představou vlastní zbytečnosti. Tucet do tuctu z tuctů na tuctou. Zkus ulovit krystal soli v moři nebo chytnout do dlaní vítr. Horká voda roztáhne instantní rakovinu tlustého střeva z čínských nudlí za tři pade. Toxická kalorická hodnota nutí M k přežití. Dech taky nezadržíš napořád. Nahé tělo na posteli zaujatě hledí na kouř z mrtvého tabáku. Rozpustná imitace kávy ti prožbluňká do útrob a kremační pec si vzala dovolenou na dobu neurčitou.

 

Představ si partii šachu bez figur a zkus položit krále. Když už M ani Bachova matematická přesnost nepřidá, je čas jít spát, princátko království koketérních Sluncí. Je mléčná dráha slaná? Zavři oči, otevři dvířka Apolla 13 a olízni si rty. Jak ti chutná mé vesmírné nic?

---