Lapena v notách - 3. kapitola

3. kapitola

 

Veškerá energie ze mě při střetu s Petrem vyprchala jako bublinky z dlouho otevřené minerálky.

„V pohodě?“ ptá se Ian.

Ne, nejsem v pohodě! Stojí to za hovno. Neodpovím mu ale, hlas mi selhává.

„Už se nemusíš bát,“ pokračuje konejšivě.

Opatrně k němu vzhlédnu. Na fotkách jsem Iana viděla mnohokrát, jenže mít ho takhle před sebou, je úplně něco jiného.

„Jak se jmenuješ?“ snaží se navázat konverzaci.

„Elena,“ konečně ze sebe, v zajetí jeho smaragdových očí, vysoukám první slovo.

„Elena,“ protáhne mé jméno jako žvýkačku přilepenou k botě.

Uvědomím si, že stojí příliš blízko a zasahuje tak do mého osobního prostoru.

Než však stihnu nějak reagovat, skloní se a zašeptá mi do ucha: „Nad čím přemýšlíš, mo leannan?“

Ucuknu. I přes hukot lidí kolem, slyším, jak si povzdechne.

„Děkuju za pomoc,“ špitnu, proklouznu kolem něj a nechávám ho tam stát. Musím od něj pryč. Ani to, že mi pomohl, mu nedávalo žádné právo se ke mně chovat tak důvěrně.

V jednom časopise psali, že tátu má Skota, máma je Češka, a on díky tomu ovládá dobře oba jazyky. Výjimečně měli pravdu.

Nedávám pozor na cestu a při nárazu do něčího těla v sobě dusím výkřik. Bolestivému pádu zabrání ale stisk pevných rukou.

„Pozor na cestu,“ řekne to tělo pobaveně.

„Promiň,“ vydechnu potichu, protože se mi nedostává kyslíku. Poodstoupím s nadějí, že se dnes žádné další nepříjemné překvapení konat nebude.

Sál už je dost zaplněný, a tak mi chvilku trvá, než holky najdu. Všimnou si, jak jsem rozrušená. Rozhodnu se jim proto povědět o setkání s Petrem.

„To nemyslíš vážně, že tu je! Jestli se k tobě znova přiblíží, tak mu dám normálně do držky, kreténovi! Jemu nestačí, že vojel půlku školy?“ vybuchne Monika.

„Kašli na něj! Ať se klidně propíchá až do Číny!“ uklidňuji ji. Přitom mám strach, aby se ten incident s Petrem znovu neopakoval. Dodnes jsem věřila, že by mi neublížil, ale teď už si tak jistá nejsem.

Monice létají z úst nadávky toho nejdrsnějšího kalibru, jako kretén, debil, pověsit za koule, vykastrovat a Val jí u toho košatě přizvukuje. Chtěla bych kamarádkám povědět i o setkání s Ianem, jenže co bych jim asi tak řekla? Že odpálkoval Petra, zeptal se mně na jméno a já utekla? Na to se cítím poněkud trapně.

Holky mají šílený nápad, přesunout se co nejblíže k pódiu. Marně se jim to snažím vymluvit. Silně totiž pochybuji o tom, že vědí, co stát takhle blízko vůbec obnáší.  Vepředu většinou není k hnutí, člověk občas schytá nějaký ten šťouchanec a zpocená těla se na sebe doslova lepí. Ovšem atmosféra tam bývá nejlepší, o tom žádná.

Pro jistotu se ještě rozhlédnu, jestli někde Petra nezahlédnu. Pořád se z toho jeho výstupu klepu.

Sál se začíná zaplňovat…

 

***

 

Skutečně jsme se přesunuly a teď stojíme mezi nejoddanějšími fanoušky, v blízkosti pravých repráků. Díky místu, které holky proti mé vůli vybraly, je řádná dávka decibelů zajištěna. Někteří neurvalci se přes nás snaží dostat až k pódiu a já začínám cítit, jako by někdo okolo mě vysával vzduch. Zřejmě jsem se zbláznila, když jsem s dneškem souhlasila.

V sále se setmí a zepředu se na nás valí mlha propalovaná červenými světly, kterou doprovází zvuky připomínající film „Vřískot“. Za jekotu fanynek vbíhá kapela na pódium. Stojím celá ztuhlá a vím, že dostat se teď pryč by byl doslova heroický výkon.

Už první song fanoušky zcela pohltí a zpívají známá slova spolu s kapelou. Já se ale přidat nemůžu. Na to, abych křepčila, bych musela být víc v pohodě.  Zkusím si koncert i tak vychutnat. Bleeding Scream za trochu té snahy rozhodně stojí.

Monika s Val se zrovna taky moc nevrtí do rytmu. Jsme jak tři Grácije stojící na břehu rozbouřeného moře. Val, ta hltá očima zpěváka Lukáše Krejčího, alias Lukyna a Monika nemá prostě metal ráda. I když zrovna tahle první písnička je ještě slabý odvar toho, co ji čeká.

Odvážím se pohlédnout na Iana, který se plně soustředí na svou kytaru. Nedokážu si pomoct, ale pořád mě fascinuje. Teda pokud jsem od něj v bezpečné vzdálenosti. Blonďaté vlasy má na bocích vyholené a na temeni stočené do uzlu. Díky černému nátělníku, který má dnes na sobě, vyniká jeho tetování, kterým má pokrytou celou pravou ruku. Vypadá to jak keltské znaky. Na vnitřní straně levého předloktí má zas notovou osnovu bez not. Zajímalo by mě, co přesně má vyjadřovat.

Potetovaní jsou ostatně všichni. Jak Ian, Lukyn, frontman a kytarista Aleš Kovář, tak bubeník Drew Graham, což je mimochodem bratranec Iana. Nejsou si moc podobní.  Až na vlasy, které má Drew jen o odstín tmavší a spletené do copu. Taky si nechává růst vousy.

Monika vážně trpí. Do obličeje jí sice nevidím, ale stojí našponovaná jako špageta. Zato Val mě překvapí, když u jedné písničky zpívá refrén s kluky. Fakt nekecala, že už od nich něco slyšela.

Kapela hraje jednu pecku za druhou. Z fleku by mohli po vystoupení vydat album s názvem „Best of“.

 

***

 

Dozní poslední song. Po děkovačce se pomalu v sále rozsvěcí světla.

„Nic neříkej,“ zavrčí Monika, jakmile se otočím, abych se domluvila na odchodu domů. Mlčím, protože nechápu, o co se jedná.

Jenže vážnost situace naruší Val, která vyprskne smíchy.

„Kdybys tak viděla ten svůj výraz,“ dobírá si Moniku.

„Stejně vás neslyším. V hlavě mi někdo postavil vlakové nádraží,“ odpálkuje nás dotyčná kamarádka.

Nedá se to vydržet, takže se přidávám k Val a řehtáme se obě.

„Už chápu rčení, že pro lásku se musí trpět,“ konstatuje Monča.

„Viděla jsi Marka?“ ptám se jí, jakmile se mi daří nabrat vzduch do plic.

„Jo, ale neměl čas. Mám na něj počkat, než všechno sbalí,“ vysvětluje mi.

„Takže tu zůstáváš?“ vyzvídám dál.

„My tu zůstáváme. Myslíš, že jsme zapomněly na tvoje narozky? Ani náhodou. Pěkně si s náma dáš panáka,“ oznámí mi nekompromisně. „Ale na další kapelu fakt už nejdu,“ dodá s úšklebkem.

Vůbec se mi nelíbí, co slyším. Teda, až na tu poslední větu. S tou souhlasím.

„Je to nutné?“ Nasadím psí oči v naději, že mi holky prokážou milost.

„To si piš! Ještě to tady u baru rozjedem, dámy.“

Chci domů! Místo toho stojíme kousek od zvukařského pultu. Marek pořád něco s někým řeší, tak mám příležitost si ho trochu prohlédnout. Kaštanové vlasy má stažené do culíku. Na jeho jemnou tvář má dost veliké oči. Už chápu, co na něm Monika vidí a že je z něj celá urvaná.

Až na pár skupinek se sál skoro vylidnil. Všichni zřejmě využívají přestávku při střídání kapel. Monika háže pořád zasněné pohledy k Markovi a Val se zas dívá na kluky z Bleeding Scream, jak uklízí svoje vybavení. A já? Já se snažím nedívat nikam a přitom nevypadat jako naprostý idiot.

Monika do mě dloubne, abych jí věnovala pozornost. Vypadá nedočkavě. To může znamenat jediné. A taky že jo. Marek na nás konečné mává a naznačuje, abychom šly k němu.

Začíná představovací rituál. Jak já tyhle situace nesnáším. Nikdy nevím, jak se mám správně chovat a teď se cítím dokonce ještě vlezle. Tohle je Moničina akce. To ona chce Marka. Kdežto my s Val tu jsme jen jako křoví. Jenže mi nezbývá nic jiného, než předstírat milý úsměv. Ostatně, dělám to přece pro kamarádku.

„El dnes slaví narozeniny,“ vyhrkne Val, sotva jsem na řadě.

„Opravdu? V tom případě všechno nejlepší! Doufám, že sis koncert užila,“ přeje mi Marek a přitom si podáváme ruce.

Mám chuť Val zaškrtit. Marek se ke mně naklání, aby mi dal pusu, tak jako holkám přede mnou, jenže já mu nastavím k polibku jen tvář. Zatínám zuby a pokouším se nedat na sobě znát, jak je mi jeho blízkost nepříjemná. Nemůže za to, ale to ani já ne.

„Děkuju,“ špitnu co možná nejzdvořileji.

„Copak se děje, že tak záříš, kámo?“ Ozve se za mými zády.

Je to ten kluk, do kterého jsem narazila v předsálí. Když uvidí naše spojené ruce, odpoví suše, jakoby sám pro sebe: „No, už asi vím proč...“

Rychle ruku Markovi vytrhnu.

„Wiki, nepruď. Hele, potřebuju, abys mi tohle odnesl do auta,“ upozorní ho Marek a ukáže vedle sebe na velký kovový kufr.

Wiky mu zasalutuje jako voják a mrkne na mě se slovy: „Tak zatím, maličká.“ Popadne ten kufr a rázuje si to otevřenými dveřmi pryč.

Všimnu si, že Val se pořád otáčí do jednoho rohu sálu. Když její pohled kopíruji, zjišťuji, že tam stojí kluci z kapely a baví se s nějakými fanoušky. Marek se otočí taky a Lukyn, který se teď dívá naším směrem, mu naznačí, abychom šli, ano, ukazuje i na nás, k nim.

Nechci tam jít. Předstírám, že jsem si ničeho nevšimla. Náhle ucítím na bedrech Markovu ruku. Ztuhnu. Uvědomím si ale, že se jedná jen o pobídku, abych se pohnula, protože holky už vyrazily. Fanoušci, co tam stáli, zrovna odcházejí.

„Nejsou na tebe tři moc?“ ozve se jako první Ian se sebevědomým úsměvem na rtech. „Nepotřebuješ kamarádskou výpomoc?“

Určitě nabírám barvu rudé, že by se za ni nemuseli stydět ani účastníci buñolských rajčatových slavností. Všimne si toho a vítězoslavně ten jeho škleb ještě rozšíří. V tu chvíli se mi žilami prožene vlna vzteku, žhavého jako láva.

„Slečny tu dneska slaví narozeniny, tak mě napadlo, že je pozvu k baru aspoň na skleničku,“ oznámí Marek bezelstně.

Cože? I ty Brute? Tím moji podrážděnost ještě přiživí.

„Kdo se narodil?“ ptá se Drew se silným přízvukem a širokým úsměvem.

„Tady Elena, “ práskne mě Marek více než ochotně.

„Tak jdem slavit. V backstagi máme chlastu dost,“ vloží se do hovoru Aleš, který se zvláštním způsobem jedním ramenem opírá o stěnu. V této pozici je vidět, že mu pod tričkem začíná růst „pivní bříško“.

„Takže ty slavíš narozeniny? Nepochlubila ses, předtím než jsi mi tak zbaběle utekla,“ prozradí Ian naši tristní scénu ostatním.

Vyděšeně se otočím na holky. Val jen zvedne obočí, zato Monika se tváří zadumaně. Tohle mi jen tak neprojde.

Jenže teď na nějaké vysvětlování nemám čas, ani chuť. Láva vzteku ve mně doslova bublá jako sopečné jezírko.

„Proč bych měla?“pokrčím rádoby ledabyle rameny, i když mě to stojí hodně sil.

„Proč? Například proto, že mě to zajímá,“ oponuje mi. „Máš už aspoň občanku?“

„Asi tě zklamu, ale mám i řidičák!“

Vůbec se nepoznávám. Chtěla jsem mu odseknout něco vzdorného ale duchaplného a vypadne ze mě jen tohle?

„Mě jsi rozhodně nezklamala, mo leannan,“ řekne.

Vypadá s tím jeho pronikavým pohledem jako šelma na lovu. A taky, že jo. Přikročí ke mně blíž. Svou výškou se nade mnou doslova tyčí. Připadám si jako skřítek, protože mu sahám maximálně po ramena. Chci ustoupit, ale tělo odmítá spolupracovat. Zatnu pěsti a zaryju si nehty do dlaní.  Ian mi položí ruku na rameno, jako by si mě chtěl přidržet, abych mu zas neutekla. Tím ovšem spustí autopilota a já udělám automaticky krok vzad, abych se dostala z jeho blízkosti. Jeho ruka mi tak sjede po paži, až k dlani, a nakonec sevře mé prsty. Palcem mi začne hladit klouby. Snažím se mu vytrhnout, ale nepustí mě.

„Zajímavý prstýnek,“ řekne.

„Dárek od kamaráda.“

„Hodně blízký kamarád?“

„Do toho ti nic není!“ zasyčím naštvaně a zmateně zároveň, přitom ustoupím o další krok.

Tentokrát mi už nebrání. Pouští mě. Ruku si okamžitě stáhnu a překryji, v obranném gestu, druhou dlaní.

„Tahle Siréna má pěkně ostré drápky,“ rýpne si Lukyn pobaveně.

Chvilku na něj nechápavě civím, a pak mi docvakne, že ho inspirovalo moje tričko.

„Rád tě poznávám,“ vmísí se mezi nás rychlostí blesku Drew. „Všechno nejlepší k narození.“ Bez předchozího varování mě objímá a líbá na obě tváře.

„Děkuju,“ špitnu.

Jsem totálně, ale opravdu totálně vyšťavená. Mám pocit, jako na houpačce. Potřebuji odtud pryč.

„Tak co bude s tou flaškou? Jde někdo?“ chce vědět Aleš. Tiše zaúpím. Naštěstí mě nikdo neslyší.

Zaznamenávám, že holky se mezitím klukům taky představily.

„Já jsem pro,“ souhlasí rychle Monika. Udělala by cokoliv, aby mohla být s Markem.

„Já rozhodně taky,“ přidá se Val. Jak jinak.

Marek se otočí na mě: „A ty?“

„A já?“ povzdechnu si. „Jedu domů.“

Vypadá zklamaně, i když nevidím důvod, proč by se ho moje rozhodnutí mělo nějak dotknout.

„Jestli tu chtějí kamarádky zůstat, postarám se, aby se vrátily v pořádku,“ slíbí.

„Máš tu auto?“ zajímá ho dál.

„Ne.“

„Tak jak se chceš odtud dostat? Nebo bydlíš někde poblíž?“

Má pravdu. Předpokládala jsem, že se budu vracet s holkami, jenže všechno se zkomplikovalo. Pak mě naštěstí napadne: „Chytnu si taxi.“ Venku jich určitě několik stojí.

Drew mě sleduje s potutelným úsměvem, zato Ian se tváří nakvašeně, ale ten si může laskavě trhnout levou zadní.

„Než zmizíš, tak si musíme udělat ještě společné foto,“ navrhne Lukyn. „Marku, můžeš to zařídit?“

Marek není proti a vytáhne mobil. Zrádce. Drew stojí hned vedle a zvedne mě do náruče, jako bych nic nevážila. Moje následné vyjeknutí bere zřejmě jako strašnou srandu. Po zvěčněném momentu nastává čas vyrazit konečně domů.

Za zády vycítím pohyb, ale než se stihnu pohnout, uslyším: „Tohle není konec.“

Zase Ian. Pomalu se k němu otáčím čelem a ze své drobné výšky mu odpovím: „Vsaď se!“

Když se loučím s holkami, jako bychom se neměli vidět nejmíň rok, Monika mi vpálí: „Máš nám co vysvětlovat, dámo!“ Ach jo. Předpokládám, že už zítra mě čeká výslech.

Hryže mě svědomí, že je tu nechávám samotné. Na druhou stranu mě štve, že nejdou se mnou.

Vyrážím k východu. Nikdo z nich naštěstí netuší, jak je pro mne těžké vyjít do té tmy tam venku. Překvapivě se vedle mě objevuje Marek.

„Neboj, jen tě doprovodím,“ uklidňuje mě, když si všimne mého výrazu. „Doufám, že se zas brzo uvidíme a třeba dojde i na toho panáka.“

Upřímně jsem ráda, že na něj nedošlo.

„Napadlo mě,…“ pokračuje opatrně, „dát ti číslo, kdybys někdy taky chtěla lístky.“

Ou, zbystřím. Chceš mi dát svoje číslo? Automaticky vytáhnu mobil a zjišťuji, že je vybitý. Přijde mi to jako požehnání shůry.

„Nebo když mi dáš číslo ty, můžu ti napsat, pokud budem hrát někde poblíž,“ navrhuje, jelikož si všimne nereagujícího telefonu.

Jak se mám zachovat? Zrovna, když potřebuji pomoc od Moniky, tak tu není. V hlavě mi šrotují kolečka na plné obrátky. Nakonec Markovi svoje číslo nadiktuji a on si ho spokojeně uloží. Přinejhorším funguje blokace, uklidňuji se.

Poblíž skutečně stojí řada taxíků. Marek mi přidrží otevřené dveře od jednoho z nich. Je vážně milý. Monika si opravdu umí dobře vybrat.

Ještě naposledy Markovi zamávám a řidič se rozjíždí. V bezpečí taxíku si překřížím ruce na prsou, jako bych se chtěla zahřát. Zřejmě za ten nepříjemný pocit může únava.

Konečně klid. Strach a pocit bezmoci mě dnes zaplavil už tolikrát, že si nejsem jistá, jestli se ještě vůbec někdy budu cítit, na takových akcích v bezpečí. Tohle byl pro mě velmi náročný a vyčerpávající večer, ale já to zvládla. Půjdu krůček po krůčku vpřed.

---