Lapena v notách - 5. kapitola

5. kapitola

Prázdniny u babičky jsme si s Nikolkou skutečně užily, ale teď už jsme zase doma. Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Jen kdyby tu idylku nenarušily znepokojující SMS, byl by to krásný měsíc bez internetu a sociálních sítí. V první zprávě stálo:

 

Ani netusis, jak mi

chybis malicka.

Těším se až budeme

 konecne spolu.

 

Ta zpráva mě tak vytočila, že jsem musela reagovat:

 

Jestli jsi to ty Petře,

tak s tím laskavě přestaň.

Jasně jsem ti řekla, že s tebou

už nechci mít nic společného!

 

Začínala jsem toho mít plné zuby. Pokud s těmi kravinami nepřestane, vážně to budu muset řešit. Telefon pípl:

 

Kdo je Petr?

Jestli na tebe sahne tak ho ZABIJU!!!

Jsi MOJE!!!!

 

Vyděšeně jsem mobil vypnula. Pokud to nebyl Petr, tak kdo? Nikdo mě nesledoval, tím jsem si byla jistá. Nikdo cizí mi nevolal. Pak mě polil studený pot. To není možné! Začínala jsem tušit, o koho by se mohlo jedna, a tohle poznání bylo hodně děsivé. Jak zjistil moje číslo? A jestli mě najde, co si počnu?

Telefon skončil v nočním stolku na dně šuplíku. Naši sice volali babičce, jestli se něco nestalo, protože jsem nedostupná, ale podařilo se mi jim nabulíkovat, že mám něco s nabíječkou. Babička i Robert měli jinou koncovku, tak mi ta lež prošla.

V bezpečí domova a svého pokoje, telefon konečně zapojuji do elektřiny a nervózně zapínám. Mobil začne splašeně pípat. Mám tam asi milion nepřijatých hovorů a zpráv. Myslím, že ta ubohá věc brzy vybouchne, pokud bude ty šílené zvyku vydávat dál. Naštěstí se její kataklyzmatická smrt nedostaví a pípání konečně ustane. Projíždím si, kdo po mě tak vehementně toužil.  Bohužel, k mé hrůze jsou mezi tím vším i zprávy z toho neznámého čísla. Nečtu je a rovnou si ho blokuju. Tak a máš utrum, úchyle!

 

***

 

Jakmile jsem se hodila trochu do klidu, zavolala jsem Monice a domluvila si s holkami „scuka“ v cukrárně, kde pracuje na brigádě. Nerada někam chodím pozdě. Dnes se mi to bohužel povedlo. Holky si sice trošku počkaly, ale nakonec jsem přeci jen dorazila.

Val strávila dva týdny s mámou a jejím přítelem někde na jachtě, tak se vrátila krásně opálená a plná dojmů, které nám musela obratem sdělit. Člověk má až chuť taky někam vyrazit.

Jakmile se naskytne vhodná příležitost, uhodím na Moniku, jak pokračuje její „love story“.

„No…“ povzdechne si, „s ním je to složitý. Na tom koncertě v Turnově byl milej, dokonce jsme se líbali, ale…“

„Líbali?“ skáču jí do řeči. „To znamená, že jste na dobrý cestě, ne?“

„Nooo… Musela jsem po něm vystartovat první. On mě sice nechal, a pak mi polibek dokonce vrátil… Jenže... Kdybych mu nestrčila jazyk do krku já, tak prostě nevim.“

„Ty o něj ale i tak pořád stojíš.“ Nejedná se o otázku, konstatuji.

„Jsem blbka, protože jo.“

Mrzí mě, jak se vztah mezi nimi vyvíjí.

„A co jinak? Ještě pořád máš vůči metalu averzi?“ dobírám si ji, abych odlehčila atmosféru.

„Jo. Asi ho nikdy nepochopím. Ale kluci jsou prima.“

Otočím se na Val. „A ty? Tentokrát žádný záchodky nebyly?“

„Nasral mě, takže ne,“ odpoví.

„Čím?“ ptám se.

Co se tam proboha zas dělo?

„Chová se jako kretén. Co víc chceš slyšet?“

„Val nám jenom malinko žárlí,“ vysvětluje Monika. „Měl tam nějaký kámošky a tady naší princezně z toho šla pára z uší.“

„Pfff,“ odfkne si Val. „Stejně je mi už ukradenej.“

„Abych nezapomněla, pozdravuje tě Wiky,“ vzkáže mi Monika.

Wiky?

„Proč?“

„Jak to mám vědět? Jsme si fajn pokecali, tak prostě pozdravuje,“ pokrčí rameny.

„A kdo to vůbec je?“ dožaduji se vysvětlení.

„Si ho snad nepamatuješ, či co? To je ten bedňák. A náhodou je super. Byla s ním pěkná prdel, oproti jiným,“ vysvětluje mi Val.

Tak teď už jsem konečně v obraze. Záhada zvaná „Wiky“ je vyřešena. Jedná se o kluka, do kterého jsem nabourala v předsálí, a zároveň patří ke kapele.

„A co ty? Jak ses měla u babičky?“ zajímá se Val.

„Bylo to super. Neskutečný klid a pohoda.“

„Takže nuda,“ zhodnotí Monika.

„Jé ty máš nový řetízek. Kdes ho sehnala?“ vrhne se na mě Val, aby ho prozkoumala, a jakoukoliv další debatu přeruší.

Skutečně je nový. Dostala jsem ho od Roberta. Ty vzpomínky na prázdniny u babičky jsou kouzelné… drží mě nad vodou.

 

***

 

Je poslední den, který na Moravě trávíme. Ještě naposledy se jdeme s Nikolkou vykoupat k rybníku a Robert se rozhodl dorazit za námi. Sedne si ke mně na starý kmen stromu, který nám tu slouží jako lavička.

„Slíbil jsem ti dárek,“ řekne a vytáhne z kapsy plátěný pytlíček.

„Co je to?“ ptám se ho.

„Tramtadadaaa… Dodatečně všecko nejlepší k narozeninám,“ pronese slavnostně.

„Robe…“ na víc se nezmůžu.

„Já chci taky dárek,“ vmísí se mezi nás Nikolka, kterou už voda přestala zajímat a míří k nám.

„Tady máš, škvrně.“ Vyčaruje Robert odněkud lízátko a podá jí ho.

„Dík,“ usměje se na něj.

„A co jsi dostala ty?“ otočí se na mě.

Potěžkávám pytlíček v ruce a už předem vím, že ten dárek nebudu moct přijmout. I tak ho otevřu a vytáhnu z něj ten nejkrásnější řetízek, jaký jsem kdy viděla.

„Tvoje práce? Je…“ jak správně vystihnout slovy, co vidím a cítím, „je naprosto boží!“

„Takže se ti líbí,“ oddechne si.

„Jak by se mi mohl nelíbit? Máš zlaté ruce.“

Řetízek je rafinovaný, přesto jednoduchý. Od zapínání postupně přechází do tvaru hada s hlavou směřující dolů. Místo očí má zasazené dva kamínky, které se na slunci třpytí.

„Ty kamínky sů světle tyrkysové. Snažil sem se najít nějaké v barvě tvých očí, ale to by byl nadlidský úkol. Tyhle se jim podobajů nejvíc,“ vysvětluje mi.

„Robe…, nevím co říct.“

„Stačí: Děkuju.“

„Děkuju.“

„Já chci taky takový,“ škemrá Nikolka.

„Příště zas vyrobím něco tobě, prcku,“ utěšuje ji.

Co Robert slíbí, to i udělá. Je totiž neskutečný „hodňous.“

Pořád se z jeho dárku nedokážu vzpamatovat. Že bych ho teď odmítla, už taky nepřichází v úvahu. Kdybych ho tak aspoň dokázala obejmout, aby věděl, jak si ho vážím. Bohužel nedokážu.

Ještě než se rozloučíme, tam mi slíbí „přepadovku“ v Praze. Mám se na co těšit…

 

***

 

Domů z cukrárny jsem se vrátila až pozdě odpoledne. S holkami to byl skutečně fajn pokec.  Nikolka se zrovna dívá na nějakou pohádku a mě se konečně daří mít chvilku klidu.  Z notebooku, mi vyhrává od Judas Priest píseň Evil Never Dies.

Rozhodnu se zkontrolovat e-maily, jestli mi nepřišlo něco z nové školy. Ano, jsou ještě prázdniny, ale nerada bych něco prošvihla. Možná nakouknu i na „fejs“. Už jsem tam měsíc nebyla. A ne, nechci šmírovat Bleeding Scream. Jenže lžu sama sobě. Samozřejmě, že se chci podívat i na jejich stránky.

Žádný zajímavý e-mail mi nepřišel. Zato po přihlášení na facebook zjišťuji, že mi psala Monika a mám tu zprávu od Wikyho. Val tvrdila, že je v pohodě. Můžu se ale na její úsudek spolehnout? Evidentně holky nějak okouzlil.

 

Wiky: Čau, doufám, že si mě pamatuješ. Potkali sme se na koncíku v Bolce. Jen mě zajímalo, jak se máš a co děláš? Kámošky říkaly, že pořád někde lítáš.

 

No, teď už ta jeho zpráva vypadá jinak než posledně. Ještě pořád nejsem rozhodnutá přidat si ho do přátel, ale odpovědět bych mu mohla.

 

Já: Ahoj, mám se prázdninově. A holkám nevěr, jsou to prolhané potvory. Ale i tak je mám ráda.

 

Jakmile Wikymu odpovím, jdu si uvařit kafe. Cítím, že mi klesla hladina kofeinu v krvi. Poté se i s hrnkem vracím a vidím, že mi odepsal.

 

Wiky: Kdy jedeš do Prahy? Bychom se mohli vidět a pokecat. Měl bych pro tebe jeden návrh.

 

Holky mě určitě s Prahou napráskaly. Celkem by mě zajímalo, co všechno mu napovídaly. Mám ráda svoje soukromí a vadí mi, když mi do něj někdo strká zvědavý nos.

 

Já: Nemám teď v plánu kamkoliv jezdit. O co se jedná? Klidně mi to napiš.

 

Monika s Val u mě mají už jeden vroubek za tu označenou fotku. Pěkně se jim ty hříchy kupí. Budu muset vymyslet, čím jim zatnu tipec. Wiky píše…

 

Wiky: Jestli ještě nemáš zajištěný bydlení, tak moje sestřenka bude mít volnej pokoj. Ta holka, co tam teď je, dělá jen problémy a neplatí, takže končí. Jde o fakt hezkej byt na Chodově, kousek od metra a kunratickýho lesa. Není to ani drahý, jen 4 000,-. Tak co, měla bys zájem?

 

Úplně mi tím vyrazí dech. Cítím, že mi spadla čelist, ale nedokážu ji zvednout. Musím si jeho řádky přečíst několikrát. Proč mi takovou nabídku vůbec dáváš? Pak mě napadne, jestli nenabídl pokoj třeba už i Monice. Bydlet spolu by bylo fajn. Bude totiž v Praze studovat taky. Zajímá ji obchod a management.

 

Já: Do kdy se musím rozmyslet?

 

Tahle věc vážně nejde rozhodnout hned. Zaprvé: Jsem pro něj cizí člověk. Zadruhé: Celou dobu počítám s bydlením na koleji. Jenže tam bude spousta lidí a málo soukromí. Kdybych bydlela v normálním bytě, měla bych nejen klid na učení, ale i od ostatních. Wiky, Wiky, co mi to děláš. Je to všechno tak matoucí.

 

Wiky: V klídku, nespěchej. Zajistím mezitím vše potřebné.

 

Hlavou se mi míhá jedna otázka za druhou.

 

Já: Máš nějaké fotky? Kde ten byt přesně je? Já jen, abych nemusela jezdit přes celou Prahu. A co zařízení bytu? Nemám žádný nábytek.

 

Sotva mu odepíšu, napadají mě další a další otázky. Jaká je ta jeho sestřenice? Sedly bychom si vůbec? Mám jen opravdu velmi strohé informace. Další problém by mohli být rodiče. Máma šílí už z pouhé představy, že se stěhuju na koleje. Holt trpí „syndromem kvočny“, jak s oblibou sama říkává. Má svá kuřátka ráda všechna pohromadě, pod jednou střechou.

 

Wiky: Na všechno ti odpovím, neboj maličká. Ptej se, na co jen budeš chtít.

---