Lapena v notách - 6. kapitola

6. kapitola

Uplynul týden. Doma se vše vrací do zaběhlých kolejí. Nikolka se nudí a mám ji neustále za patami. Chodíme na koupaliště, za Monikou do cukrárny a stihli jsme navštívit i kino.

Jenže pořád nedokážu pustit z hlavy ty divné SMS. Kdybych se rozhodla o nich někomu říct, musela bych vysvětlit proč mě tak děsí. Ocitla jsem se v začarovaném kruhu. Jak ale najít tu správnou cestu a dostat se z něj bezpečně ven?

Wiky mi zatím žádné fotky pokoje neposlal. Prý je tam po té holce děsný „čurbes“. Musí tam nejdřív uklidit a vymalovat. Ale napsal mi, že bych měla vidět celý byt komplet, a pak prý nebudu pochybovat. Asi vycítil moji nerozhodnost. Jediné, co vím jistě je, že Monice nic takového nenabídl. Nakonec jsem si ho do přátel přidala. Bude se mi s ním tak lépe komunikovat.

Abych se o Wikym dozvěděla víc, zariskovala jsem a napsala Drewovi:

 

Já: Ahoj, nerada otravuji, ale měla bych prosbičku. Jedná se o vašeho bedňáka Wikyho. Nabídl mi podnájem v bytě, kde bydlí jeho sestřenice. Jenže než se rozhodnu, chtěla bych zjistit, jaký Wiky skutečně je. Nerada bych se dostala do problémů. A neříkej mu prosím, že jsem se na něj ptala. Asi bych se cítila trapně.

 

Odpověď si přečtu další den ráno:

 

Drew: Ahoj krásko, mě určitě neotravuješ. Jsem rád, že ses ozvala. Co se Wikyho týká, přijde mi v pohodě. Trošku takový tajemný týpek, ale když ho potřebujeme, je vždy po ruce. Takže si myslím, že není důvod jeho nabídku odmítnout, pokud se ti tam bude líbit.

Slibuji, že mu nic neřeknu. Doufám ale, že nás pak pozveš někdy na návštěvu a taky že dorazíš, jak jsi slíbila na naši podzimní akci.

 

Přemýšlím, jestli mi Drewova odpověď pomohla. Asi trochu ano. Uvědomuji si, že na jejich koncert bych skutečně zajít měla.

Nechci se pořád krčit jako vyděšený zajíc v koutě. Už jednou jsem to dokázala, tak můžu zase. Monika půjde určitě ráda se mnou. Marek je pro ni dostatečná odměna za trochu toho utrpení.

Rozhodnu, že si o tom podnájmu s rodiči promluvím ještě dneska večer. Nejsem si úplně jistá, že mám do toho jít, ale taky tuhle možnost už nechci jen tak zahodit.

 

***

 

Než zasedneme večer ke stolu, požádám rodiče, aby si na mě po jídle udělali čas, že s nimi potřebuji něco důležitého zkonzultovat. Nejde je z toho vynechat, už jen proto, že mě budou dotovat, abych vše finančně utáhla.

Jakmile je nádobí sklizeno a Nikolka odběhne do svého pokoje, my se usadíme zpět za jídelní stůl.

„Takže,“ začnu, „chci s váma probrat bydlení na vejšce.“

„Předpokládám, že se nebavíš o bydlení na koleji,“ odhadne správně táta.

„No… Ne. Naskytla se mi příležitost bydlet v podnájmu. Ta nabídka je celkem zajímavá.“

Nemá smysl jim vysvětlovat, že o tom bytě vlastně vůbec nic nevím, protože bychom se nehnuli z místa, a hned by můj návrh smetli ze stolu.

„Eleno, neblázni!“ spustí máma. Z její strany jsem takovou reakci čekala. „Copak ty nechceš na koleje, kde budeš se svejma vrstevníkama? Vždyť tak to bylo v plánu, ne? A kdes k takovýmu šílenýmu nápadu vůbec přišla?“ rozčiluje se.

„Mami, jenom jsem řekla, že je tu příležitost bydlet někde jinde a já bych s váma tuhle možnost ráda probrala. Hlavně v klidu, prosím.“

„Eleno, ale na koleji máš i menzu a možnost levnýho stravování.“ Máma se pořád odmítá vzdát.

„Vždyť já vim. Jenže do menzy můžu chodit, i když na koleji nebydlím. V září dostanu kartu ISIC, a ta mi stačí. Krom toho jsi mě celý roky nutila trávit spoustu času v kuchyni, takže hlady rozhodně neumřu.“

„Mně se nelíbí, že měníš plány takhle na poslední chvíli,“ lamentuje.

„Ale já žádný plány neměním. Prodávám, jak jsem nakoupila. Jedná se jenom o návrh, a já bych se na ten byt jela ráda aspoň podívat.“ Tak, a je to venku.

Vážně chci tohle udělat?

„Když já nevím. Nezlob se na mě, ale mně se prostě nelíbí, co zase vymejšlíš,“ pokračuje.

„Emo, podle mě se nic nestane, když si ten byt zajede prohlídnout,“ zachrání mě táta. Určitě pro něj není lehké podporovat mě zrovna v takovém rozhodnutí, přesto se v tuto chvíli postavil na mou stranu.

„Koukám, že už jste se oba dva rozhodli!“ Máma zní nasupeně. „A kolik ta tvoje sranda má stát?“

„Prý čtyři tisíce měsíčně.“

Naštěstí mám bokem nějaké peníze, určené právě na výdaje spojené se studiem. K tomu si chci najít brigádu. Ráda bych měla ještě jeden příjem, a co nejméně zatěžovala rodiče.

„Mami, co takhle se domluvit, že se na ten byt zajedu opravdu nejdřív podívat? Když se mi nebude líbit, budu bydlet na koleji.“

 „Věřím, že je naše holčička rozumná,“ snaží se debatu uzavřít táta a pohladí mámu na uklidněnou po rameni.

Díky, tati.

Je pochopitelné, že o mě mají naši strach. Celý život bydlím s nimi, a teď mám trávit většinu času mimo domov. I tak ten rozhovor dopadl líp, než jsem čekala.

Když si jdu lehnout, vidím na mobilu blikající zprávu. Další neznámé číslo. Nechci se podívat. Naposledy mě to úplně rozhodilo. Jenže když nezjistím, kdo mi píše, tak neusnu.

 

Už abys byla v Praze.

Na které koleji budes?

I kdyz mi to neprozradis

NAJDU SI TE!!!

---