Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePamátný dub na Cibulce
Autor
Zbornik
Začal jsem žít v místech slavných vinic za 16. století, jejichž majitelem býval staroměstský měšťan Blažej Cibulka. Pak však prý přišla dlouhá léta válečná, kdy ty zdejší krásné vinice vojáci podupali, usedlost pana Cibulky pobořili, následují majitelé tu vysázeli sad. V našem údolí bývá vlhko, potok, který zde vytéká, přináší až k mým kořenům dostatek vláhy.
A v roce 1815 se to stalo. Skončily Napoleónské války a do Čech přijel český šlechtic, pasovský biskup, člověk, kterého první jarní kos budil již po šedesáté šesté. Opustiv Pasov zakoupil za celých 112 tisíc zlatých louku a dne, kdy se tak stalo, veverka sem zanesla žalud a z toho jsem vyrostl já. Starý pán byl na svém novém panství velmi oblíben, vybudoval tu obrovský anglický park, nechal postavit řadu soch a stavení. Fascinovaly ho různé pohyblivé hračky a hrací strojky, svůj park proto pojal jako oživlou pohádkovou zahradu. Studoval filosofii a mystiku, o dění na statku Cibulka se mezi lidmi vyprávěly různé povídačky. Biskup, který se jmenoval dlouze Leopold Leonhard Raymund Reichsgraf Joseph Thun-Hohenstein dokonce ve své v závěti svolil, aby byl pitván.
Bylo mi 11 let, kdy se pak vše zlomilo. Podzim shazoval listí a i já jsem celý zežloutl. Vypadalo to, že zima přijde brzy. Plechový kohout na Čínském altánku se v povětří otáčel jako splašený, měl jsem obavu, že mne počasí ve své bujaré síle zlomí. Pán parku zemřel a na jeho pohřeb přišlo lidí, že by jejich počet jistě přerostl počtu těch, kteří mávali na poslední cestě samotnému císaři. Sotva zaklopili hrobku, panství Cibulka odešlo do nebe s ním. Kde se vzaly tu se vzaly plameny, shořelo vše, co měl rád. Jedině stromy, sochy a drobné stavby v parku zůstaly bez dotčení té hrozivé síly. Nastala léta hospodářských krizi, hladu a nových nadějí, hlavní město Praha se k Cibulce přibližovalo a přibližovalo, pode mnou odpočívali jak páni, tak ztahaní dělníci z místních továren.
Léta míjela, já jsem sílil a stal se ze mne za šedesát let již poměrně silný strom. Park nikdo nechtěl, pod mými větvemi rostlo maliní a křoviska, ve kterých se ukrývali zajíci. V tom přijeli odkudsi koně a povozy s kamením. Park přehradili obrovským valem a deset let před založením pražského Národního divadla po tomto valu projel první vlak. V té době již k mému stínu přicházeli čím dále tím častěji Pražané. Za odpočinkem, za klidem, někdo tajně, někdo jenom tak. Na Cibulce se opět bydlelo, veselilo a časem tu na statku vznikla i slévárenská dílna.
Když mi bylo sto, vypukla první největší válka lidstva, které později začali lidé říkat První světová. To ještě netušil tehdejší majitel Cibulky, pan statkář Josef Hyross, že bude Cibulky posledním soukromým majitelem. V této době neklidu, slz a zmaru se dostal se do nesnází s penězi, odprodal park a opravený statek Pražské obci a Cibulka opět začala chátrat. Z pár let vypukla další vojna, ale alespoň u nás v parku, nebyla tak strašlivá, jako za předešlá. Vše zlé jednou pomine, a tak se stalo i u nás.
A to už mi bylo dvě stě let a Cibulka chátrala a chátrala dál. Slavné sluneční hodiny na věži rozdrolil vítr, měděná rafička odpadla a propadla se střecha panství. Ale můj potok mi zůstal věrný, to už se kolem mne honily děti na koloběžkách po novém asfaltovém chodníčku, v dutině jedné z mých větví se každoročně střídaly veverky jako v zájezdním hostinci. Nějací lidé k mým kořenům umístili cedulku „Památný strom“ a panství tento rok opět začali jiní majitelé opravovat. Snad se dožiji další stovky a budu moci vyprávět příběh o své daleké cestě a tomto místě, kde žijí, dál.
14 názorů
S těmi semenáčky, to mi připomíná náš les, který sežral za 3 týdny kůrovec. Už přes rok tam odstraňujeme nejdříve suché stromy, pak větve, pak plevel atp. a teď máme sázet další stromy. Těch se ale nemám asi šanci dožít, když těm sežraným bylo 120 let:-) Je to taková filosofická manuální práce, které smysl je tak nějak zvláštně v nedohlednu. Ostatně, už ani nevíme, kdo sázel ty sežrané stromy...a tak to asi bude i s těmi mlaďochy, až dorostou.
Já si jeden semenáček zasadila na zahradě, v rohu, jako holka. Rostly tam kopřivy a manžel střékl Randapem. Nevěděl o něm. Pamatuju se, jak mu umývala listy vodou, aby přežil. Už je dávno vyšší jako já. Někdy si říkám, ty tu budeš a já už ne...
Ivi, znám mohutné duby na hrázích třeboňských rybníků. Duby bývaly vysazovány na hrázích rybníků, protože svými hlubokými kůlovými kořeny hráze zpevňují. To je dobře, že se podařilo duby zachránit před vykácením kvůli parkovišti. Shodou okolností se mně podařilo v Plzni zachránit jeden dub před vykácením.
Philogyny, mluvíš mi z duše, stromy mám také moc ráda. Zúčastnila jsem se dobrovolně soupisu volně rostoucích stromů na Plzeňsku, zakreslování do mapky a popis. Bylo to začátkem sedmdesátých let. V jednom pražském parčíku rostou tři duby, které jsem v roce 1966 zasadila přímo ze žaludů a pečovala o ně.
Díky moc za poznámky. Tu povídku jsem psal proto, že naše děti plánují udělat komiks o jednom památném stromu a chtěly o něm něco znát...je to sepsáno podle pramenů, které jsem různě jsem o tom dubu našel. Narodil jsem se v Košířích, tak se přiznám, že mne to stáří jednoho stromu, který znám celý život, samotného překvapilo.-) Nicméně, je tam krásně vidět, jak se ta historie nemění a neustále opakuje...
Četla na pokračování. Kdysi jsme mapovali památné stromy, fotili, přidávali databázi. Zanášeli do mapy. To byla snad nejhezčí práce, co jsem měla. Bavila mě, stromy mám moc ráda.
blacksabbath
28. 09. 2022ty jo....krásná povídka!!!!!!!!! P.S. U nás jsou duby na bývalé hrázy. Majestátní. Chtěli je porazit a udělat tam parkoviště.....lidi si je zachránili!!!
Krásná povíádka, která mě zaujala námětem i zpracováním, TIP. Cibulku jsem objevila začátkem šedesátých let a byla překvapena, že v Praze je takový krásný lesík se starými duby, sochami a zámečkem, bohužel schátralým. Jeden starý dub, který mě zaujal na okraji lesíka, jsem si nakreslila, ale bohužel ten obrázek už nemám.
MnS: No, ano, přece aby se o něm dočetli ti mimopražští nebo nedejbože děti. My u nás v horách máme co dělat, abychom tu měli nějaké hory. Vono tu fučí a ta eroze je děsivě agresivní činitel. Jo, podmínku, tak to řeš vztahy, to je vážné.
Mé pojednání o viniční usedlosti Grébovka si probereme příště. Jinak Košíře, to je Gočár, hřbitov hnedle u Kotlářky s takřka ilegálním hrobem prozaika Jana Procházky; a přes Cibulka vede supr zkratka z motolského krematoria. Kam, to již neřeknu, ovšem jedná se o význačné naleziště...
MnS: na hemeroidy a proti zpoceným nohám. Předmětný dub zná každý slušný Pražan, ježto co by ortorulou dohodil, kousek od něj ráčil čas od času ve svém bydlišti nocovat či prodlévat Mejla Hlavsa blahé paměti, jemuž jste A. D. 2001 na Žižkaperku v Akropoli na rozloučenou hrát dokonce podvakráte nechali. / Pár řádných pojednání o dané lokalitě jsem přečetla.
Téma velkolepé a atraktivní, a sice příběh letitého stromu odvyprávěný stromem samým, ovšem stylizace připadá mi lokálně spíše z nemotorných. Nemám vysledováno, jak zdatný autor je a k jakým stylistickým prostředkům se obvykle s oblibou uchyluje, přesto v níže citovaných případech
cit. A v roce 1815 se to stalo. Skončily Napoleónské války a do Čech přijel český šlechtic, pasovský biskup, člověk, kterého první jarní kos budil již po šedesáté šesté. Opustiv Pasov zakoupil za celých 112 tisíc zlatých louku a dne, kdy se tak stalo, veverka (...)
cit. Bylo mi 11 let, kdy se pak vše zlomilo. Podzim shazoval listí a i já jsem celý zežloutl. Vypadalo to, že zima přijde brzy. Plechový kohout na Čínském altánku se v povětří otáčel jako splašený, měl jsem obavu, že mne počasí ve své bujaré síle zlomí.
nenabyla jsem dojmu, že se jedná o kýženou gradaci.
Tu naopak formulace výborná, jen incipitní adjektivum pokládám za zbytné, jsou-li některé hodiny slavné, není třeba příslušnou skutečnost doslovně zdůrazňovat:
cit. Slavné sluneční hodiny na věži rozdrolil vítr
errata: jako za předešlá = pravděpodobně ta
Text by si zasloužil více autorské péče, za mě subj. pak i v líčení klíčových dějinných zvratů.
Dobré téma i pojetí. Ke konci jsi to ale urychlil. Kolik už toho noví majitelé udělali? Je to vlastně obžaloba večejného vlastnictví.