Lapena v notách - 8. kapitola

8. kapitola

V autobuse se Monika s občasnými narážkami vrací k Wikymu. Vnímám, že se cítí trošku uraženě, ale otevřeně nic neřekne. Svým způsobem ji chápu. Nechci, aby se na mě zlobila, že já tuhle příležitost dostala a ona ne. Pokud se rozhodnu, že do toho nepůjdu, může se s Wikym domluvit a já jí to budu upřímně přát.

Celou cestu domů přemýšlím o dnešku a převažují dvě fakta: Koleje, kde mi hrozí nebezpečí, že mě skutečně ten „přízrak“ najde, versus společné bydlení s klukem. Sam bude asi v pohodě, jak mě utvrzovala Klára. Dokonce Wiky mě uklidňoval, že se nemám čeho brát a mám se na něho dívat spíš jako na „buzničku“ nebo kamarádku. Což od něj není moc hezké. Sam je Sam, a pokud se rozhodnu s ním bydlet, budu ho brát takového, jaký skutečně je.

Doma padnu vysílená na postel a hodím se do stavu offline. Jakmile si odpočinu, sepíšu všechny pro a proti. Konečný verdikt udělám, až vše patřičně zvážím.

***

Zřejmě jsem usnula, protože když oči otevřu, za oknem se už smráká. Nachystám se na spaní a vrátím se zpět do postele.

Ještě ani pořádně nezaberu a začne mi vyzvánět telefon. Kouknu se, kdo volá a vyděšeně ho odhodím. Neznámé číslo. Už zase? Každé zaťukání vnějšího světa mě teď dokáže vyvést z rovnováhy. Telefon opět vyzvání. Strčím ho pod peřinu, abych ho neslyšela. Mačkám ji na něj tak, jako bych se ho pokoušela udusit. Konečně utichne. Kdo jsi a proč mě pořád tak mučíš? Chce se mi brečet.

Pípání ohlásí příchozí SMS. Snažím se soustředit a rozumně uvažovat. Je to jen náhoda, že mi přišla po těch dvou voláních? „Přízrak“ mi předtím nikdy nevolal, jen psal. Chovám se už iracionálně. Přeci by nezměnil najednou taktiku? Odchodem do Prahy si musím změnit konečně číslo. Je to nevyhnutelné. Pořád vyděšená telefon opatrně vytáhnu a zprávu si přečtu.

Zvedni to. Ian

Štípnu se, jestli náhodou ještě nespím. Volal mi Ian? Zvonění se ozve opět během krátké chvilky. Žaludek mám stažený a v krku se mi kumuluje knedlík.

„Ano?“ zachraptím, když po několika prozvoněních hovor přijmu.

„Ahoj, budím tě?“ zarazí se a zní překvapeně. „Jestli jo, tak se omlouvám. Na druhou stranu, představa, jak ležíš v posteli je celkem lákavá,“ dodá už opět svým osobitým způsobem. Tím hlasem by si mohl z fleku vydělávat na erotické lince.

Sice se ještě klepu z prvotního šoku a i přes protest té rozumné části mozku, která mě nabádá, abych tento hovor co nejrychleji ukončila, neučiním tak. Nějaká zvrácená část mojí osobnosti je zvědavá, co ode mne vlastně chce.

„Kde jsi vzal moje číslo?“ ptám se. Nemusí poznat, jak mě vykolejil. Nejlepší obrana je útok.

„No…, když mě práskneš, budu mít problém, ale půjčil jsem si Markův mobil a opsal si ho. Jeho chyba. Neměl se blb chlubit, že ho má. Proč jsi mu ho vůbec dávala?“

Marek se chlubil, že má moje číslo? Nevím, na koho jsem z těch dvou teď naštvaná víc.

„On neměl telefon chráněný heslem? A proč jsi moje číslo tak nutně potřeboval ty?“ Jeho poslední otázku ignoruji. Nic mu do toho není.

„Ne, neměl a chtěl jsem tě slyšet. Tak proto,“ odpoví mi, jako by se jednalo o něco naprosto pochopitelného.

„Tak jsi mě slyšel.“ Tuhle naši konverzaci musím zarazit. Uvědomuji si, že zvednout ten hovor byla chyba. Naše seznámení je hodně špatně načasované. Jako, jsem ráda, že jsem kluky poznala a pořád jejich hudbu miluji, ale o další sbližování nestojím. Není to možné.

Nadechnu se k tomu, co plánuji udělat: „Poslyš…, nemyslím si, že je dobrý nápad být dál v kontaktu,“ oznámím mu. Hned jak ta slova vyřknu, cítím kapku zklamání. Jenže já ho musím od sebe odehnat.

„To ani já ne. Jenže si nemůžu pomoct. Nedokážu tě vyhnat z hlavy. Nejradši bych byl teď u tebe.“

Chtěl by být u mě nebo u mě v posteli? O jaké hry se to se mnou pokouší?

„Co po mě vlastně chceš? Já ti žíněnku dělat nehodlám.“

„Uvidíme,“ zasměje se.

„Ne, neuvidíme. Co jsem řekla, myslím vážně!“

„Hlavně nezavěšuj. Já ti věřím.“

Cítím, jak mi celým tělem probíhá žhavá vlna. Ian tu fyzicky není, tak co se to se mnou děje? A vůbec: na žádného chlapa jsem podobně nikdy nereagovala.

„Pokud jsi chtěl být se mnou v kontaktu, mohl jsi napsat jako Drew.“ Proč mu něco takového vůbec radím? Vždyť nechci, aby se mi ozval. Nechci, nechci, nechci! Cítím, jak mi po tváři tečou slzy. Brečím kvůli úplné prkotině.

„Jasně. Jenomže já nejsem Drew. Krom toho máš příjemný hlas,“ pokračuje Ian.

„Brzdi, prosím. Jen žádné stupidní lichotky. Pokud mi něco podobného ještě řekneš, končím.“

„Píšu si: nemá ráda lichotky, doporučuje jít rovnou na věc.“

„Iane!“

„Hmmm, líbí se mi, jak vyslovuješ moje jméno, ale nebudu tě dál trápit. Běž zas spinkat. Stejně se brzy uvidíme, mo leannan.“

Zavěsí. Nechápavě zakroutím hlavou. Skutečně se tento nesmyslný rozhovor uskutečnil? Ještě nějakou dobu na telefon jen zírám. „Stejně se brzy uvidíme,“ řekl. Myslel tím koncert nebo něco jiného? Je možné, aby na mě skutečně myslel? Ach jo. Můj život už je dost složitý na další komplikace.