Lapena v notách - 9. kapitola

9. kapitola

Snažím se soustředit na důležité věci. Nechci myslet na Iana, ale vzpomínka na ten náš rozhovor si vždy najde trhlinku, aby se mi připomněla. Je zbytečné se trápit kvůli něčemu, co se stejně nemůže nikdy stát. Ten jeho telefonát mě rozhodil víc, než bych čekala. A říkává mi „mo leannan“. Absolutně netuším, co by to mohlo znamenat. Dokonce jsem zkusila zadat pár variací tohoto slova do překladače a nic. Zní to jako: „mó linanan“. Jestli se skutečně s Ianem zas potkáme, požádám ho o vysvětlení.

Celé dva dny chodím jako mátoha. Postupně si pročítám a doplňuji seznam všech kladů a záporů ohledně podnájmu, ale už předem vím, že nemám moc na výběr. Na koleje jít nemůžu. Hledat si jiné bydlení je taky hloupost. Wiky je sice cizí, i Klára se Samem, jenže mě přijali mezi sebe tak nějak přirozeně. Ano, vůči Wikymu mám určité výhrady. S ním bych naštěstí bydlet nemusela.

Právě nastává okamžik, kdy rodičům sdělím své stanovisko. Doteď se na nic neptali. Vyčkávali.

„Tak spusť,“ pobídne mě táta, pohodlně usazený na gauči.

„Takže,…“ řeknu poněkud rozpačitě.

„Takžeee?“

„Jo… Takže… Ten byt je úžasnej a pokoj, kterej bych tam měla, taky.“

„A dál?“ vyzvídá.

„Opravdu o tom uvažuju,“ podaří se mi nakonec přiznat.

„Ale nebudeš to mít daleko do školy? A co učení? Kdo ti s ním pomůže? Já si pořád myslím, že koleje jsou nejlepší varianta, Eleno,“ zkouší opět máma.

„Mami, bydlí tam Sam, a ten studuje na stejné škole.“

„Eleno, on tam bydlí nějakej chlap?“ zhrozí se.

„Počkej…, všechno vysvětlím. Sam je totiž úplně v poho, mami. Je na kluky.“

Naši se na mě dívají podezíravě, tak pokračuji: „Vždyť se tam můžete jet se mnou podívat a přesvědčit se sami.“

Rodiče nejsou homofobní, takže moje vysvětlení, co se Sama týká, jim stačí.

„Když já nevím,“ nedá se máma a jak jsem předpokládala, k Samovi se už nevrací.

„Co takhle se domluvit, na půlroční zkoušce? Když to nebude fungovat, zažádám o místo na koleji.“ Sice si nejsem jistá, že by tam v tu dobu bylo ještě volné místo.

„No tak, Emo,“ přidá se ke mně táta. „Nabídla nám, že tam můžeme přijet, ne?“ Podívá se na mě. „Důvěřuj, ale prověřuj,“ doplní svá slova úsměvem a mrknutím.

„Mami, až ten byt uvidíš, pochopíš. A Sam s Klárou se ti budou stopro taky líbit!“ doslova škemrám.

Fakt mi na tom bydlení tak záleží, že zajdu až takhle daleko? Málokdy naše o něco prosím.

„Názor asi nezměníš, co?“ kapituluje s povzdechem máma.

„Asi ne, promiň.“

Vážně jsem se rozhodla. Ne! Rozhodly za mě okolnosti. Dopomohly tomu i ty hrůzné SMS.

 

***

 

Přesně třetí den ráno mi volá Wiky. Číslo ode mě dostal jen pro případ nouze. Původně jsme se totiž domluvili, že se mu ozvu já. Třeba ten pokoj pronajali už někomu jinému, napadne mě.

„Ahoj, děje se něco?“

„Čau. Jen jsem chtěl vědět, jak ses rozhodla.“

„Mám na rozhodnutí pět dní, ne? Hlavně všechno musím probrat s našima. Teda, pokud mi nechceš oznámit, že už ten pokoj není volný.“

Nemusí hned vědět, že jsem s rodiči včera mluvila. Mohl by na mě tlačit ještě víc.

Moji jízlivost ignoruje.

„Ne, neboj. Ten pokoj je jen tvůj. Co když ale vaši nebudou chtít?“

Kdybych uměla střípat zuby, asi bych této dovednosti právě využila. Nevím, proč na mě Wiky působí zrovna takhle.

„Já věřím, že moje rozhodnutí budou respektovat.“

Chviličku je v telefonu ticho, jako když volající o něčem přemýšlí, a pak řekne: „Pokud by ti nechtěli ten pokoj platit, tak já ti pomůžu.“

Tohle určitě nemyslíš vážně, zakaboním se, i když mě nevidí.

„O tomhle se nevtipkuje!“

„Já nevtipkuju,“ trvá na svém.

„A proč bys něco takovýho dělal? A víš co? Budem předstírat, jako žes vůbec nic neřekl.“

Zase se rozhostí ticho.

„Promiň…“ ozve se po trapné chvilce Wiky. „Máš pravdu. Budu se snažit držet zpátky.“

Když neodpovídám, pokračuje: „No taaak, se nezlob... Polepším se!“

Nějak se mi tomu nechce věřit. Wiky je vážně tajemný týpek, jak ho popsal Drew. I když, já bych ho nazvala spíš jako divného. No, ale řekněte tohle někomu, kdo vám nezištně – v což stále ještě doufám - sežene bydlení. Zřejmě to všechno myslí dobře. Jenže mě dokáže často pořádně zmást. Něco mi na něm nesedí a vadí, ale nedokážu určit co.

„Beru tě za slovo!“ odpovím mu.

„Co ta tvá kamarádka. Doufám, že tě neprudila dál s tím spolubydlením,“ sonduje.

Zas ho zajímá Monika. Říkává se, že co se škádlívá, rádo se mívá. Bude zajímavé sledovat, koho si Monika nakonec vybere. Jestli Marka, který se dle jejích slov chová vlažně nebo záhadného Wikyho.

„Dám ti vědět, jakmile se s tím pokojem rozhodnu. Tak se zatím měj,“ rozloučím se s ním.

„Zatím,“zasměje se a zavěsí.

Wikymu se ozvu skutečně až pátý den. Přece jen, dokud nic nepotvrdím, nejedná se o nic definitivního.

Nájemní smlouvu mi poslal nejprve elektronicky, abych si ji pročetla a případně zpřipomínkovala, jak mi ouřednicky napsal. Podepsat ji mám poslední srpnový týden.

Takže skutečně nebudu bydlet na kolejích. Cítím strach i úlevu zároveň. Ian se mi zas pokoušel dovolat, ale já jeho hovory ignoruji. Co nechápe na tom, když s ním holka nechce mluvit? Kdysi byl moje platonická láska. Jenže ve skutečném životě je vše jinak. Nikoho nechci! Ani myslet na něj nechci! Jenže málokdy se dějí věci přesně tak, jak si přejeme.

---