Lapena v notách - 10. kapitola

10. kapitola

Nadešel den, který navždy zůstane významným mezníkem mého života. Skoro se mi tomu nechce věřit. Sedím na posteli, rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím, jestli jsem si sbalila opravdu vše potřebné. Po koberci a nábytku tancují dopolední paprsky slunce, v nichž poletují drobné částečky prachu. Prázdniny utekly jako voda.

Nakonec mi s odvozem věcí pomůže Wiky. Byl ohledně mého stěhování hodně aktivní, až podlézavý, takový Hujer, řekla bych. Souhlasila jsem, abych měla klid. Není ani od věci seznámit Wikyho s rodiči. Budu vlastně jeho podnájemnice.

Dole zazvoní zvonek. A je to tu.

„Čau, připravená?“ řekne Wiky, sotva mu otevřu dveře.

„Ahoj. Snad jo.“

Představím Wikyho rodičům. Máma ho pozve dál a nabídne mu malé pohoštění. Chvilku sedíme v obýváku a naši na Wikyho pálí jednu otázku za druhou.

Naznačím mu ústy „promiň“. Jen se na mě blahosklonně usměje.

Jakmile rodičům, převážně tedy mámě, dojdou náboje formou otázek, zvednu se a prohlásím: „Už bychom měli vyrazit.“

„Tak co můžu vzít?“ zajímá Wikyho, když za mnou pochoduje do předsíně.

Ukážu za dveře, kde stojí dvě krabice. Než je Wiky naloží, vyjdu nahoru do patra, abych pobrala zbytek věcí. Táta jde se mnou a pomůže mi s kufrem a narvanou sportovní taškou. Vůbec netuším, kam všechny ty svoje krámy dám, jelikož pochybuji, že by byl můj nový pokoj jakkoliv nafukovací.

Než vykročím ze svého dětského útočiště, ještě jednou se otočím. Najednou mi to tu přijde tak opuštěné. Tolik prožitých let. Tolik vzpomínek. Nechci teď smutnit, vždyť tu nejsem naposledy.

Venku na mě čekalo pořádné překvapení. Wiky přijel dodávkou pomalovanou nápisem Bleeding Scream. Málem jsem si bradu vyhodila údivem z pantu. Můj sen byl, že jednou půjdu na jejich koncert. To se mi splnilo a ještě mnohem víc. A teď se dokonce povezu i v jejich autě.

„Ty se věnuješ muzice?“zarazí se Wiky, když mu, stále ještě v mírném šoku, podávám kytarový a dva houslové futrály.

„Sem tam si něco zahraju,“ zamumlám.

Tohle jsem s ním asi měla probrat předem. Vzhledem k tomu, že měli v bytě klavír, mě to nenapadlo.

„Doufám, že neva?“

„Vůbec ne. Akorát, něco se o tobě dozvědět je někdy těžký,“ ušklíbne se.

Nápodobně.

„Mohla bych mít k tobě prosbu?“ požádám ho. Málem jsem, při tom všem balení, zapomněla na jednu důležitou věc.

„Pro tebe cokoliv.“

„Snad nezměníš názor. Já jen, jestli můžeme nabrat i Moniku. Stěhuje se na koleje.“ Ještě štěstí, že nepřijel Wiky osobákem, protože nevím, jak bych tuhle situaci řešila.

„Ty myslíš tu kámošku, co s tebou byla v Praze? Kolik toho má? Dodávka snese hodně, ale není to kamion.“

„Neboj, mluvila jen o dvou kufrech. Samozřejmě by ti cestu zaplatila.“

„To neřeš, já si to vyberu jinak.“

„Jak jinak?“

„Teď to nechme. Spíš brnkni kámošce, ať na ni nemusíme čekat,“ ukončí Wiky naši debatu.

Obratem tedy volám Monice, aby byla připravená, že ji bereme. Málem mi síla jejího následného jekotu urve ucho.

Jakmile je vše naloženo, rozloučím se s rodiči a Nikolku ubezpečím, že budu pryč jen pár dní. Pustí mě, až když slíbím, že spolu o víkendu něco podnikneme.

 

***

 

Monika už na nás čeká u chodníku, a skutečně si s sebou bere jen ty dva slibované kufry, akorát se pozapomněla zmínit, že v jejím podání „kufr“ znamená vlastně „loďák“. Wiky je pomůže bez remcání naložit.

Dodávka má vepředu tři místa k sezení a já sedím uprostřed. Slovní přestřelka, která se mezi Monikou a Wikym následně spustí, jde přese mne. Dopadne to tak, že jim dělám smírčího soudce.

Moniku vysadíme jako první. Wiky jí dokonce pomůže odtáhnout ty dva „loďáky, a pak teprve zamíříme na Chodov, kde se mi dostane srdečného uvítání. Kluci mi nedovolí odnést si z auta jedinou věc. Prý se o vše postarají sami. Chvíli smlouvám, ale nakonec mi nezbyde nic jiného, než je nechat hrát si na gentlemany.

Wiky šel ještě přeparkovat auto, tak mi kluci složili věci v předsíni.

Když se za mnou a Samem zavřou dveře bytu, prohlásí: „Tak ochotného jsem Wikouše snad ještě nikdy neviděl. Muselas mu učarovat, děvče.“

„Jasně, stačilo říct Rictusempra,“ směju se.

Kam na ty nápady chodíš, chlape?

„Oh, jak krásná dokážeš být ve své naivitě, poupátko,“ usadí mě.

Sam stále ještě drží v ruce jednu krabici, když do předsíně nakoukne Klára.

„Kávovar?“ vypískne, když uvidí obrázek na krabici.

„Je to dárek od našich,“ vysvětlím. Už nedodám, že ho beru jako nutnost, abych tu po poslední zkušenosti s „kávovým nápojem“ přežila. Bez pořádné kávy prostě neexistuji.

V tom nakráčí do bytu Wiky s mými hudebními instrumenty.

Sam zůstane stát s pusou dokořán, ale Klára rozhodně nemlčí: „Páni, neřeklas nám, že jsi muzikantka....“

„Taky mi dluží odpověď,“ přidá se Wiky a podívá se na mě.

Už je to tu zase. Panebože, o co jim jde?

„Nejsem muzikantka! Hraju pro radost, ale uznávám, asi jsem vám to měla říct předem. Omlouvám se.“

„Proč by něco takového mělo vadit? Spíš naopak. Takže ty hraješ na kytaru a housle?“ sonduje Sam.

„Hlavně na housle.“

„A na co ještě umíš?“ zajímá Kláru.

„Na klavír.“

„Nooo… Tak v tom případě nám budeš muset něco zahrát,“ přidá se Wiky.

„Já… jako… jako vážně chcete, abych vám zahrála?“

Prosím, prosím, prosím ne.

Všichni tři teď stojí kolem mě. Sam si dokonce založil umanutě ruce na hrudi, když odložil krabici s kávovarem na zem.

„Nejsem rozehraná,“ pokouším se z toho vykroutit.

„Výmluvy,“ nedá se Wiky.

Kruci.

„Dobře, ale nejdřív se chci vybalit,“ souhlasím nakonec pod jejich neodbytnými pohledy.

Jakmile jsou všechny věci bezpečně v mém novém pokoji, přejdu ke klavíru, odklopím víko a přejedu rukou po klaviatuře. Zdá se být naladěný. Už od začátku, co mi ten klavír padl do oka, jsem se těšila na chvíli, až ho budu smět vyzkoušet. Konečně ta chvíle nastala.

Rozhodnu se, že jako první zahraji cover November Rain od Guns N' Roses.

„Ještěěě…“ žebrá Sam, když dozní poslední tón.

Když nedá pokoj zkusím, Smells Like Teen Spirit od Nirvany. Tyhle jediné dvě skladby znám zpaměti.

„Jak dlouho hraješ?“ ozve se Wiky, jakmile zaklapnu víko na klaviatuře.

„Od první třídy.“

„No teda! A proč jsi nešla na konzervatoř?“ zajímá Kláru..

„Protože hudbu mám jako koníček. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych se s ní mohla živit.“

„Právě jsem se zamiloval,“ zasní se Sam.

„Na to zapomeň!“ střelí po něm Wiky výhružný pohled.

„Není mi pomoci!“

„Jako kdybys nevěděl, že Sam je zamilovaný každou chvilku,“ reaguje s úsměvem na jejich výměnu názorů Klára.

„Poslední holka, která mě bavila, byla ta modelka s těma nehorázně dlouhejma nohama. Jenže byla tupá jak dřevák,“ dodá Sam.

„Jo, přesně tu mám na mysli,“ rozesměje se Klára. „Nemoh ses jí vůbec zbavit.“

„Ani mi to nepřipomínej,“ otřese se.

V takovém duchu se debata ubírá až do večera. Povídali jsme si, smáli se. Sam dokonce uvařil večeři, protože podle něj byla Klára sice skvělá, ale vařit prý opravdu neumí. Wiky se po večeři rozloučil a odešel. Já už byla taky unavená, a tak jsem se odebrala do svého pokoje. Dnes tu strávím první noc.

Když konečně ulehnu do čerstvě povlečených peřin, je moje tělo uvolněné a duše spokojená. Rozhodla jsem se správně. Snad moje další životní kroky budou taky tak šťastné. S touto myšlenkou usínám.

---