Lapena v notách - 11. kapitola

11. kapitola

 

Zase se ocitám v mrazivé mlze, která se rozprostírá všude kolem. Šmátrám před sebou v naději, že narazím na nějaký pevný bod, abych se zorientovala.

Jakmile se mi podaří pod prsty ucítit kus tvrdého povrchu, uleví se mi. Jenže tento pocit trvá jen chviličku. Pevný bod se pohne a ovine mě svými studenými chapadly. Tohle je jako „Déjà vu“. Panika se dere na povrch. Odhodlaně bojuji o každý nádech a výdech.

„Pšššš, uklidni se,“ ozve se mi šeptem u ucha.

 

„Probuď se!“ slyším z dálky něčí hlas a při tom cítím, jak mnou něco nebo někdo nešetrně třese.

Mlha se začíná pomalu rozplývat. Jakmile otevřu oči, první co uvidím, je temná postava, která se nade mnou naklání. Z úst se mi vydere přiškrcený výkřik.

„No tak… já ti neublížím. Už je to dobrý… Byl to jen sen!“ snaží se mě ta postava přesvědčit.

Sam! Vždyť je to Sam! uvědomím si konečně.

Pokusí se mě stáhnout do náruče, jenže já se naopak snažím dostat pozpátku co nejdál od něj.

„Jak tě uklidnit, holčičko?“přemýšlí nahlas.

„Dej mi chvilku,“ vydechnu.

„Sláva, jsi zpátky. Vyděsilas mě!“

Ty mě taky.

Sam se ještě jednou pokusí ke mně natáhnout ruku. Opět se stáhnu.

„Sprchu! Potřebuju sprchu!“ S těmito slovy vyskočím z postele a zamířím na zrosolovatělých nohách do koupelny.

Při pohledu do zrcadla nad umyvadlem na mě civí bledý přízrak s vlasy trčícími všemi směry. Vypadám jak Bellatrix Lestrangeová po mejdanu, zhodnotím svůj zjev.

Pustím sprchu a nechám vodu téct, dokud není místnost plná páry. Mezitím se mi daří zbavit propoceného pyžama. Ve sprše se svezu na zem, přitáhnu kolena pod bradu a zády se opřu o studenou vykachlíkovanou zeď. Voda stékající v horkých pramíncích mi tělo pomalu zahřívá. Z této letargie mě vytrhne zvuk otevírajících se dveří.

„Co tu děláš?“ křiknu na svého spolubydlícího a přitáhnu si kolena ještě blíž k bradě.

„Měl jsem o tebe strach. Seš tu už strašně dlouho a taky ti nesu něco na sebe,“ řekne Sam obezřetně a pověsí můj oblíbený pandí župan na háček k ručníkům. „Dej se do kupy, uvařím zatím kafe.“

„Díky,“ špitnu aniž tuším jestli mě slyšel, protože bez dalšího komentáře z koupelny vycouvá.

Po Samově odchodu se pokouším pořádně vydrbat, abych ze sebe smyla ten odporný pocit pošpinění, který na mě ulpěl jako vosk z depilačních pásků.

„Je ti líp?“ zajímá se Sam, jakmile se došourám po drahné době do obýváku. V ruce drží dva kouřící hrnky s kávou a jeden mi podává. Vezmu si ho od něj a sednu si na druhou stranu gauče, kde se cítím bezpečněji.

„Děkuju, Same.“

„Ježíš, holčičko… Neděkuj!“ spustí. „Nevím sice, co se ti stalo, ale tohle nebyl jen špatný sen.“

„Teď ne, prosím,“ řeknu stále ještě roztřeseným hlasem.

Sam vypadá tak smutně, jako by tím mým peklem prošel taky.

„Můžu tě obejmout?“ zeptá se tiše.

Zaskočí mě. Vážně chce právě tohle, po tom všem, co jsem tu předváděla?

„Potřebuješ to, věř mi,“ dodá po chvilce, kdy se na sebe jen díváme.

„Já… já...“ zaseknu se a nemůžu pokračovat.

„Když ti to bude nepříjemný, nebudu tě víc nutit, slibuju,“ navrhne mi.

Jsem dost silná, abych teď jeho objetí zvládla? Pořád je pro mě cizí dotek nepříjemný. Na druhou stranu, když se soustředím a očekávám ho, většinou ho ustojím. Nemůžu stále reagovat jako vyplašený králík, pokud tu máme spolu žít. Rozhodnu se, zadržím dech a kývnu na souhlas.

Sam se ke mně pomalu posune. Vezme mi nedotknutý hrnek s kávou z ruky a položí ho na konferenční stolek.

Otočí se zpátky a velmi, opravdu velmi pomalu mě vezme do náruče tak, aby mi hlava spočívala na jednom jeho rameni. Vím, že se můžu kdykoliv odtáhnout a on mi nebude bránit. Chvilku se ani jeden z nás nepohne. Dech se mi pomalu zklidňuje.

„Mrzí mě to,“ vzlyknu a po tváři mi začínají stékat slzy.

„Odpočívej! To je rozkaz!“ S těmito slovy mě opatrně začne hladit po vlhkých vlasech.

Netuším, jak se to stalo, ale podařilo se nám usnout. Když posléze oči otevřu, slyším divný rachot. Není divu, že mě tento zvuk vzbudil. Sam spí s hlavou zakloněnou dozadu a právě z jeho úst vychází to děsivé chrochtání splašeného divočáka. Jak se probere, určitě ho bude bolet za krkem. I já cítím, jak mám tělo ztuhlé z pozice, ve které jsem usnula zhroucená na Samovi.

Ten spí tak tvrdě, že ani nepostřehne, když se z jeho objetí opatrně vymaním. Přikryji ho dekou, která je přehozená přes druhé opěradlo gauče a jdu si ještě na chvilku lehnout.

Zvládla jsem to. Zvládla jsem toho víc, než bych od sebe očekávala. Tohle vše se mi honí hlavou, když se zahrabávám pod peřinu. Ještě jednou děkuji, Same. A opět usnu.

 

***

 

Čas neúprosně letí a mě dnes čeká zápis předmětů na škole. Když konečně vylezu z pokoje, sedí Sam s Klárou zrovna u snídaně a o něčem si šuškají. O tom posledním nočním incidentu jsme už se Samem nemluvili. Zřejmě čeká, že se otevřu, až se na to budu cítit.

„Tak co šípková Růženko, vyspinkaná?“ usměje se na mě.

Dosednu na židli  a odmítnu čaj, který mi Klára nabízí.

„Řešili jste něco důležitýho?“ zeptám se ledabyle, přestože v nitru ve mně vše bublá zvědavostí.

„Si piš, že řešili. Budeme mít návštěvu,“ suše odvětil Sam. Obočí mi v otázce vylétne vzhůru, tak pokračuje: „Staví se tu Wiky.“

„Aha, a to je nějakej problém?“

Wiky se tu od stěhování neukázal, přesto mi napsal esemesku s dotazem, zda něco nepotřebuji. Pořád se tak stará.

„Problém sice ne, ale nepříjemnost rozhodně,“ odpoví Sam uštěpačně.

„Nechápu, co ti na něm pořád vadí. Můžeš tu bydlet a taky toleruje tvoje potrhlé chování,“ brání Wikyho Klára.

„Prostě ho nemám rád, tečka.“

Den nemohl začít nepříjemněji. Sam s Klárou do sebe kvůli Wikymu pořád šili, tak mi nezbylo nic jiného, než se po snídani co nejtišeji vytratit a nachystat se do školy.

U zápisu, při čekání, než na mě přijde řada, se seznamuji se dvěma človíčky. S Igorem a Luckou. Lucka bude studovat se mnou a Igor jde na sochařství. Jsou milí a cítím se s nimi příjemně.

Zjistili jsme, že budeme mít některé přednášky společné. Mám z toho radost. Pak už musíme jít každý po svém, protože nás čeká zdlouhavé vyplňování papíru a běhání s nimi na ta správná místa.

Venku je krásně a mě napadne se trošku projít po okolí mého nového bydliště. Do bytu se vracím až v pozdním odpoledni.

---