Černá díra - 14. Probuzení

Probuzení

 Uběhlo několik dní, které pro Imirise znamenaly sled nekonečných monotóních událostí. Vstával brzy ráno, dopoledne se účastnil výcviku. Jeho rozvrh si lajnoval sám a na jeho konci padal vyčerpáním. Po obědě, na který se sotva dovlekl, chodil do královy pracovny, aby pomohl s plánováním výpravy na sever. K večeru pak chodíval do Kvenliiných komnat, aby se ujistil, že se nic nezměnilo. Pohled na její bezvládné tělo ho děsil. Nejhorší na tom bylo, že s tím nemohl nic udělat. Nedovoloval si zpochybnit královnino tvrzení.

   Po dnešním výcviku byl na cestě k Lipsovi, jakmile za sebou ale zavřel dveře, pocítil, že je něco jinak. Ohlédl se k vyřezávanému stolu. Mimo krále tam byla i Qvelie. Bezděčně si projel rukou rozpuštěné vlasy.

   „Imirisi, od vašeho návratu již uplynula dlouhá doba. Jde o Kvenliu. Nechce se mi ji budit, ale nemáme na vybranou," pronesla královna. Její manžel ji podporoval rukou bloudící po jejích zádech.

   Imirisovo oči se zaleskly obavami. Věděl, že tahle chvíle musí jednou nastat, ale nebyl připravený na Kvenliiny ztrápené pocity.

   Qvelie se ohlédl na Lipse a ten neochotně kývl. „Uvažovala jsem o tom, co mi řekla, co jste oba naznačili. Jako člověk nemá šanci, ale jako elf by mohla. Samozřejmě je rozhodnutí na ní."

   Trvalo mu, než si přebral novou informaci. Když se dílky v jeho hlavě spojily dohromady, tiše zaklel. To nemohla myslet vážně. Nepamatoval si příklad, kdy proměna dokonale vyšla. Je to dávno, kdy se o to někdo naposledy pokusil. Neovladatelně se roztřásl. Dlaní se opřel o rám dveří, aby zůstal vzpřímeně stát. Král vstal a vzal ho pod ramenem. Dovedl ho k židli, aby se mohl posadit. Imiris se na ní svezl.

   „Jak o tom..." nedostávalo se mu slov. Nepřijme to. Měl ji ochraňovat a teď by měl přijmout tohle?

   „Také z toho nejsem zrovna dvakrát nadšený, Imirisi. Ale přiznejme si to, máme jinou možnost?" Vrhl letmý vyčítavý pohled ke své manželce.

   „Proč je její úloha vlastně tak důležitá? Co má vykonat, aby to zastavila?" Imiris byl bez sebe zlostí, o které ani nevěděl, odkud vane. Možná to bylo čiré zoufalství, smísené se strachem. Odpověď, která následovala, ho dopálila.

   „Nevím, jakou má sehrát roli," přiznala tiše Qvelie. Omluvně se zahleděla na Lipse, který se zdál být také překvapený.

   „Jak po ní vůbec něco takového můžeš chtít? Vždyť ani nevíš, jestli to k něčemu bude. Zbytečně ohrozíš její život," vypálil ze sebe Imiris. Necítil emoce Lipse ani Qvelie, protože všude čpěla jen jeho zlost.

   „To stačí!" zaburácel král. „Nezapomínej, s kým mluvíš. Nemáš právo zvyšovat hlas na svou královnu." jeho autorita byla v daný okamžik nezpochybnitelná.

   Imiris se trochu uklidnil, jelikož se cítil provinile. Pořád ale nebyl s to přijmout situaci.

   „Omlouvám se, ale musí to tak být. Pouze to Kvenlie nabídneme. Jestli nás odmítne, nebudeme ji do ničeho nutit. Potřebujeme tě. Přemýšlela jsem nad tím, a kdybych to navrhla já nebo Lips, mohlo by to být více ke škodě než k užitku. Navrhneš to ty. Zná tě přeci jen o něco déle než nás. Léčitelky nyní Kvenliu probouzejí. Promluvíš s ní hned, jak odsud odejdeš. Je to rozkaz," dodala královna, když se Imiris nadechoval k pádné odpovědi.

   Nedokázal se přimět k odpovědi. Opustil pracovnu s pohledy jeho vládců v zádech.

   Za Kvenliou se vydal oklikou. Prázdnými chodbami se rozléhaly jen jeho kroky po bílé dlažbě. Cestou si potřeboval utřídit myšlenky. Vztek ho opustil, když dorazil na místo. Přiměl se nastolit klid. Stráže ho bez otázek pustily dovnitř. Závěsy v pokoji byly roztažené, přesně tak jako jen zanechal naposledy. U dívčina lůžka byla tatéž léčitelka. Imiris obešel postel a sledoval, jak žena Kvenlii vpravuje do žíly další látku, která vypadala, jako sluneční svit. Poté, co dokončila práci, k němu vzhlédla.

   „Během chvíle se probudí. Mám vás nechat o samotě?"

   „Ano, děkuji vám," řekl Imiris a s tímto propustil léčitelku. Jakmile opustila komnatu, posadil se na pravý okraj postele. Uchopil její ruku a pevně ji sevřel.

   Znenadání zaznamenal změnu. Dokonce i vzduch kolem, jako by se zavlnil v očekávání. Napnul se a vlasy mu při tom pohybu sklouzly do obličeje. Drobná dlaň sebou v jeho sevření cukla. Netrvalo dlouho a pohled mu opětoval pár zářivě modrých očí.

   Kvenlia párkrát zalapala po dechu. Zmateně se rozhlížela kolem sebe a snažila se pochopit, kde je. Když se jí obraz konečně spojil, spatřila před sebou Imirise. Jeho tvář jí vrátila vzpomínky. Zkusila se pohnout, ale zjistila, že je podivně ztuhlá.

   „Co se to..." nedokončila větu. Hlas se jí třásl.

   „Neměj strach, jsi v bezpečí. Spala jsi dlouhou dobu, proto jsi taková ztuhlá. Během dne to přejde." Imiris působil odtažitě, stejně jako jeho slova.

   „Jak dlouho jsem byla mimo?" Zatnula zuby a s námahou se posadila. Imiris pustil ruku, kterou jí svíral, ale nadále zůstal vedle ní.

   „Nevnímal jsem čas. Vše mi připadalo jako věčnost. Mohlo to být několik dní, ale i týdnů," přiznal Imiris.

   Kvenlia se vylekala. Tolik času. A co Arm? Otázky se jí draly na jazyk. Prohlédla si své tělo. Zjistila, že se z větší části zhojilo, až na hrůznou jizvu na tváři a novou kulatou na hrudi. Přelétla přes ni útlými prsty. Tázavě se ohlédla na Imirise.

   „Museli tě nějak vyživovat a tohle byla podle nich jediná možnost," řekl výmluvně. Zhluboka se nadechl, aby splnil, oč ho požádali.

   „Vím, že se potřebuješ pořádně probrat a zorientovat v novém prostředí, ale musíme spolu něco probrat. Jejich Veličenstva se domnívají, že už nemůžeme déle otálet."

   Kvenlia zaznamenala ironii v jeho hlasu. Ačkoliv ještě plně nechápala nic z nového života, do kterého byla vhozena, slabě se na elfa usmála. Chtěla zahnat slabou část sebe sama a působit silně.

   „Jsem vzhůru víc než dost. Nemusíš se stydět. Tolikrát si mi pomohl a zachránil život, Imirisi, že ti nepřestanu být nikdy vděčná. Promluvit si s tebou bude maličkost." S každým slovem nabíral její hlas na síle.

   Imiris nedokázal posedět na místě a začal kroužit kolem postele, jako sup vyhlížející mršinu. Tou nebylo nic jiného, než jeho vlastní strach.

   „Dostal jsem úkol. Mám ti nabídnout něco, z čeho nejsem sám unešený. Vlastně jsem proti, ale toho si nevšímej. Je jen na tobě jak se rozhodneš. Pokud to nepřijmeš, nikdo ti to nebude mít za zlé," odhodlal se konečně Imiris. Jenže pak se odmlčel. Z jeho výrazu se dalo vyčíst jen prudké rozhořčení a vztek. Posadil se.

   Kvenlia ho nikdy neviděla takhle rozzlobeného. Zmateně si ho měřila pohledem. Nakonec, když pořád mlčel, povytáhla jedno obočí v očekávání jeho nabídky.

   V očích se mu mihl dokonce smutek, když téměř šeptem řekl: „Královna se domnívá, že ti dokáže darovat nesmrtelnost a sílu s ní spojenou. Prý z tebe dokáže stvořit elfku, což ulehčí tvůj úkol vyvolené." Prsty svíral opěradlo křesla, až mu zbělaly klouby. Pozoroval ji a čekal na jakoukoliv reakci.

   Přerývavě dýchala. Slyšela jen hukot, co se jí přehnal tělem. Postel byla najednou obrovská. Topila se v ní. Nadechovala se a vydechovala. Znovu a znovu, dokud k ní nezačal připlouvat Imirisův hlas. Volal jí. Vstala z lůžka a nevnímala jeho náhlou blízkou přítomnost. Přešla k oknu, které se otevíralo k nádhernému městu. Bylo tak čisté a plné života. Neznala ho, přesto ale cítila, že jí patří, že jí přijímá. Myslela si, že nikdy nic krásnějšího než Kentu nespatří. Mýlila se.

   Najednou se jí v hlavě rozprostřelo ticho. Bude bojovat za svůj život, za nový svět. Nebude se bát.

   „Udělám to. Stanu se jednou z vás," prohlásila pevným hlasem.

   Imiris nevěřil vlastním uším. Podlomila se mu kolena.

   „Co když to nevyjde. Nikdy to dokonale nevyšlo. Můžeš zemřít."

   „Pak zemřu s vědomím, že jsem udělala, co bylo v mých silách. Nemohu takto nádhernou a čistou zemi nechat na holičkách." Slova zůstala viset ve vzduchu jako příslib. Sama netušila, kde v sobě našla sílu bojovat. Drát se nejen za sebe, ale i za ostatní bytosti. Liquendir v ní vyvolával pocit, že je nutno světu pomoci, aby byl lepším místem. Mimoděk se jí mihl v mysli obraz trýzněného Arma. Rychle to zahnala.

   Svezl se na lenošku potaženou zelenkavým sametem. Pro dnešek na něj bylo těch překvapení až příliš. Kvenliiny emoce vířily místností a dusily ho, jako pára pod pokličkou. Zatínal a povoloval prsty a snažil se zklidnit. Pozoroval její pohublou postavu v záři slunce. Otočila se k němu a Imiris poznal, že změna proběhla i v jejím obličeji. Nejednalo se jen o mihnutí emocí. Dlouhou dobu se jen měřili pohledem.

   „Opravdu jsi ochotná všechno obětovat?"

   „Nic mi v životě nezbývá, Imirisi. Musím mu pomoct, musím pomoci všem," slova pozorně volila, aby se neminula účinkem. Věděla, že bude mít námitky a taky že ano.

   Empat se zavrtěl na lenošce. „Řekni mi, prosím, jak je to možné. Jak to, že ti na něm takhle záleží? Tolik ti ublížil..." Nedokázal pokračovat, i když by mohl. Měl v paměti tolik věcí, který jeho bratr provedl. Pořád se mu z toho zvedal žaludek.

   Kvenlia se posadila vedle něj. Byli si opravdu blízko, až i její lidský čich rozeznal jeho vůni. Na okamžik se zarazila, jakoby ztratila nit. Zaznamenala Imirisovu podobně ztuhlou pozici. Zhluboka se nadechla a snažila se vymyslet kloudnou odpověď.

   „Nedá se to dobře vysvětlit." Poposedla si kousek dál. „Je to právě Arm, kdo mě zachránil z Kenty. Vnitřně cítím, že za to nemůže. Snažil se být hodný, věř mi. Nechoval se ke mně až tak špatně," ztěžka polkla a zastrčila neposedný černomodrý pramen za ucho. Nebyla zvyklá vést vážné a niterní debaty s nikým jiným, než svou matkou a sestrou. Bodlo ji u srdce.

   „Kvenlio, ublížil ti. Když jsem vás našel, byla jsi domlácená. Vím, že po výcviku," to slovo procedil skrze zuby, „jsi byla celá od krve. Podívej se na svou tvář. Nezasloužíš si to. Neměň se kvůli němu, nestojí za to."

   Byla zaražená, jak to na ni vyklopil. Uvnitř věděla, že má pravdu, ve všem.

   „Nedá se to slovy popsat. Prostě je mi blízko, nevím... Copak to se svými schopnostmi nedokážeš vycítit," popíchla ho.

   Imiris se přes veškeré emoce poťouchle usmál. „Jsou věci, které nedokážu vycítit, třeba lásku," nadhodil. Snažil se to podat vesele, ale stejně byl pořád znechucený.

   Kvenlia lehce zrudla a zůstala mlčet. Neměla co na to odpovědět.

   „To nemyslíš vážně," Imiris se chraplavě zasmál. „Ani ho neznáš, pokud pominu jeho sadistické chování."

  „Nechci se o tom bavit. Sama jsem zmatená. Potřebuju si odpočinout."

   „Jistě. Platí tedy tvé rozhodnutí podstoupit proměnu?"

   „Ano," odvětila tiše.

   „Zajdu tedy za královnou. Připraví se a pak za tebou přijde, nebo pro tebe pošle. Odpočiň si, dokud můžeš." Prohlížel si její tvář, ve které se opět nastolil kamenný klid. Když nic neříkala, nečekaně ji objal. Problesklo mu hlavou, že by to mohlo být poprvé a naposledy. Znal ji chvíli, ale přirostla mu k srdci víc, než byl zvyklý. Když se odtáhl, vyjeveně na něj civěla. Nechal ji tam, o samotě, a odešel.

   Vydal se nazpět do královy pracovny, ale vládce tam nenašel. Nesnažil se jakkoliv spěchat, protože pořád nechtěl přijmout Kvenliino rozhodnutí. Věděl ale, že potulování nic nevyřeší. Jeho kroky tiše směřovaly do trůnního sálu. Když je nenašel ani tam, začal se cítit nesvůj, protože zpravidla bývali na těchto dvou místech. Nakonec zavítal do poradního sálu, kde konečně uspěl. Královna se na něj usmála, ale on jí vlídnost neopětoval.

   „Nechám vás tu," řekl Lips a přesunul se do komůrky, která byla určena k rozjímání.

   „Jaké je její rozhodnutí, Imirisi?" Qvelie otáčela mezi prsty listy knihy. Sem tam po očku po něm střelila pohledem.

   Provrtával ji pohledem. Uzamkl v sobě své emoce, jediné co nechal sálat, byla jeho odtažitost. Věděl, že to jeho královna pozná. Přešel sál a posadil se na volnou stoličku. Neposedný pramen si zastrčil za špičaté ucho. Paprsky slunce mu tvořily na snědé pokožce bronzovou masku.

   „Rozhodla se pro proměnu," procedil skrze zuby. Klouby na ruce mu pod sílou stisku zbělely. „Pořád si stojím za tím, co jsem řekl... Není to dobrý nápad." Hlas se mu třásl pohoršením.

   „Vím, co si myslíš, ale i ty znáš můj názor. Hlavní bylo její rozhodnutí. Měla na výběr, Imirisi. Věřím, že pravý záměr tohoto rozhodnutí se časem projeví. Je jen na tobě, jak se k tomu postavíš." Královna odložila knihu. Nadzvedla sukni svých saténových šatů v petrolejové barvě a vyšla ke dveřím na hlavní chodbu. Otočila se nazpět. „Jdu ji připravit. Pokud o to budeš stát, v podvečer přijď do podzemí. Možná bude stát o tvou podporu a společnost. Teď si odpočiň a posilni se. Budeš to potřebovat a možná nedostaneš moc příležitostí polevit."

   Nestihl ani nic namítnout, protože jeho paní zmizela jako pára nad hrncem. Zaskřípal zuby. Odpočinek byl to poslední, čemu by se teď dokázal věnovat. Ruce zapřel do opěrek a zvedl se. Sklonil hlavu a bronzová maska ze slunečních paprsků opadla. Zlostně za sebou zabouchl dveře a zamířil na cvičiště. Potřeboval znovu cítit neustupující bodavou bolest ve svalech a po celém těle.

 

---