Jak jsem potkal pejsky

 

Vyprávění od dětství až do pozdního stáří o pejscích kteří mě životem doprovázeli. O hezkých zážitcích, ale i o smutku z jejich odchodu. 

 

AJAX -vlčák  

Bratr Jindřich, co mělo čtyři nohy miloval. Jednoho podzimního dne, vyděsil celou rodinu, včetně obyvatele třípatrového domu kde jsme také bydleli. Již se šeřilo a čtyřletý Jindřich nikde. Ulice před domem lemovalo zábradlí a pod ním vantroky, což je dřevěný široký žlab, v němž proudila voda k nedaleké malé elektrárně a ještě hlouběji tekla mělká říčka. Ve chvíli již černých myšlenek dospělých, zastavil před domem vůz tažen párem koní a ozvalo se volání "komu patří tenhle kluk" a Jindra byl na světě. Když povoz projížděl městečkem, Jindřich si naskočil nepozorován vzadu na vůz. Ve stáji, když jsem odstrojoval koně vyprávěl kočí, objevil se tenhle prcek a ptal se za kolik peněz bych koně prodal a tak jsem zase dal na koně postroje a vyšlápli jsme zpět do města.

 

Když bylo Jindřichovi asi sedm let, přivedl domu vlčáka a říkal mu Ajax. Nebydleli jsme již ve městě, ale na vesnici. Ajax u nás zůstal pár měsíců a poté odešel. Byl to pes toulavý a nebyl asi plně spokojen se stravou a panu Hůlovi, jež s námi sousedil zamordoval dvě slepice. V té době raného socialismu se pracovalo i v sobotu od šesti ráno do jedné odpoledne a dodržovali se dle nařízení i bezmasé čtvrtky.

 

Maminka každou sobotu odpoledne s městečka kde pracovala, přijížděla s velkým nákupem, protože nás bylo s Ajaxem celkem sedm. Ten přilákán vůní v kuchyni asistoval. Uzmul ze stolu velký kus vepřového jež bylo na nedělní oběd a vyběhl do zahrady. Maminka s křikem informovala rodinu. Na zahradě začala honička šest na jednoho. Ajax nerovný boj vzdal a kousek vepřového v neděli také dostal. To je má vzpomínka na Ajaxe našeho prvního ale i posledního pejska naší rodiny.

------------------------------------

 

LUCKY - gordonsetr. 

Psal se rok 1972, byl jsem svobodný a krásných dvacet osm let na krku.  Prodával jsem občerstvení kousek pod vrcholem Sněžky.  Byla to malá dřevěná bouda ve které jsem i přespával. Naproti byly polská kasárna a mezi námi vydlážděný chodník neviditelné státní hranice.

 

 Dvakrát  týdně jsem chodil pro zboží do skladu krkonošských hotelů. Neopomněl jsem také zajít do  restaurací a popovídat si s místními co nového ve světě a navštívit ve slušnou hodinu milé děvče,  jež mi  poskytne i nocleh.

Jednoho letního podvečera, jsem se radostně přivítal s přítelem Mirkem v restauraci. U nohou mu ležel pes a já poslouchal příběh jak k němu přišel. Když si kupoval ve městě Trutnov v restauraci cigarety, vyslechl debatu dřevorubců u blízkého stolu. Jeden z nich prodával psa, jež mu důvěřivě seděl u židle za 10 piv a mluvil o česneku a "teplé" psí boudě. Přítel objednal u pultu patřičný počet piv, postavil je před majitele, odvázal provaz u židle a s pejskem odešel. Protože Mirek měl již novofundlandského psa, tak jsem s roubené restaurace Na Peci  odcházel s Luckym, krásným gordonsetrem, kterého jsme tak pokřtili, protože mu byl zachráněn život. Začal jsem mu zkráceně říkat Luky a měl jsem plnou hlavu starostí zdali budeme oba přijati v jednom z oněch oken, jichž při soumraku svítilo na tmavé vzdálené stráni mnoho.

 

 Po krátkém vysvětlení jsme  byli přijati vřele. Luky byl objímán, pusinkován a já jen letmo, když dívka běžela o dvě patra dolů do kuchyně, sehnat Lukymu něco k snědku.   Ráno jsme s Lukym vykračovali s kopce tam kde ranní mlha vše ještě schovávala. V kletru na zádech na sebe vypráno a balík dobrot pro toho krasavce. Kdo by si mohl lepší děvče přát. Zvládl jsem objednávku ve skladu potravin, přidal do kletru ještě pár konzerv frankfurtských párků, bochník chleba a kráčeli jsme svižně k lanovce.

 

U lanovky byla již malá fronta turistů ale vyjeli jsme první. Vlastně ne. První cestoval těžký kletr a my jej s Lukym následovaly. Měl jsem trochu obavy jak to zvládne, ale choval se jako by lanovkou jezdil odjakživa. Pro silný vítr lanovka z Růžové hory na Sněžku nejela. Nebylo to poprvé ani naposled a tak náklad na záda, a na slavný kopec jsme vesele  vykročili. Spolu jsme tento úsek šlapali častokrát a když lanovka na Sněžku jela. Luky na sedačku nechtěl. Rozběhl se cestičkou lemovanou klečí a když jsem na horní stanici se sedačky seskočil, točil s dokola a radoval se že zase vyhrál.

 

Luky se stal miláčkem zaměstnanců restaurace na Sněžce a nejen tam. S polskými vojáky chodil na pochůzku po hranici a pokud nebyl k nalezení, mazlil se v polské restauraci s paničkou majitele. Jednoho podzimního dne se Luky opravdu předvedl. Odpoledne téměř žádný kšeft a tak jsem zavřel a sháněl čtyřnohého parťáka. Dozorčí v kasárnách mě informoval, že se hlídka vrátí až za hodinu a že Luky šel s nimi. Nechtělo se mi hodinu čekat a tak jsem domluvil aby Lucky přespal v polské restauraci a já vyšlápl tentokrát směr Luční bouda, Výrovka, Bife na rozcestí, Lyžařská bouda. Všude přátelé, všude pivo i nějaké štamprle a moudra, jako:  Ještě nepospíchej, ženská musí vědět co si bere, brzdili přátelé moji snahu odejít.

 

Na dveře pokojíku jsem klepal s výčitkami. Mnoho do půlnoci nechybělo. Když se dveře otevřeli, nemohl jsem uvěřit co vidím, Luky mě vítal jako bych měsíc byl pryč. Alenka, jak jsem jí hezky říkal, se chvilku mračila a poté jsem dostal vysvětlení, že již v šest večer proklouzl do kuchyně a vesele se hlásil, přesto že tu dvouhodinovou cestu pěšky se mnou absolvoval jen dvakrát.

 

Podzimní Krkonoše jsou uplakané, na hřebenech až na vzácné případy se občas z mlhy vynořil v pláštěnce samotář či dvojice. Čaj či grog a neshledanou. Brzy se stmívalo a tak jsme v podvečer chodili navštívit s Lukym personál na Sněžce nebo majitele restaurace v Polsku. Při jedné z návštěv, kdy vodka tekla proudem a večírku byl přítomen i velitel kasáren, si mne Januš, majitel restaurace vzal stranou a uzemnil mě otázkou, zdali bych mu Lukyho neprodal.  Nabídl hromadu peněz a mluvil dlouho, jak je jeho žena  do něj celá blázen, že se u nich bude mít jako v bavlnce. Nabídku jsem bez zaváhání odmítl a argumentoval, že Luky je tu přeci s námi všemi.

 

Turisté žádní, tak jsem z nudy něco v kiosku předělával, Luky pospával na matraci před vchodem. Otevřel jsem nouzově konzervu frankfurtských párků a zvu jej na hody. Matrace před dveřmi prázdná. Šel za lepším do kuchyně v kasárnách a ani se mu nedivím. Hotel kde Alenka pracovala byl zavřený a první hosty čekali až po vánocích.

 

Luky večer nepřišel a nepřišel již nikdy.  V kanceláři velitele kasáren jsem hlásil krádež. Tušil jsem kdo za tím je. Bohužel Poláci dokončovali na Sněžce dodnes stojící restauraci a kdokoliv z dělníků jej mohl odvést. Příběh Lukyho skončil smutně a já na mého prvního psího kamaráda, rád vzpomínám.   

--------------------------------------

 

Norina - vlčák. 

Toulavé boty mě nasměrovali do Špindlerova mlýna, snobského městečka. Psal se rok 1970. Má sestra se dobře vdala. Švagr Jaroslav byl nejen velice pohledný chlap, ale vlastnil v tomto horském městečku i dům. Přízemní malý byt pronajímá paní Marie, stará panna. Polovinu prvního patra obýval Jaroslav s ženuškou a slečnou Norinou, krásným vlčákem. Ostatní místnosti pronajímali příležitostně návštěvníkům města.

Abych neujídal i tak z malého bochníku, ve sklepení jsem si upravil malou místnost. Na přespání perfektní, víc jsem nepotřeboval. Norina okouzlila mě, já Norinu. Nebylo divu. Prometal jsem kdejaký kout Krkonoš a bral ji sebou. Jak jsem dával kletr na záda již mě hlídala. 

 

Paní Marie, jež zanevřela na chlapy, odjížděla na dvoutýdenní dovolenou. Přinesla do bytu Jaroslavovi klec s kanárkem, pytlík krmením a s prosbou, aby jej po dobu nepřítomnosti pohlídal. Kanár se jmenoval Roubíček a stále se vytahoval. S klece se ozývalo: "Rrroubíček je krrásnej, Rrroubíček má krrásný prrsíčka". 

 

Zastavil jsem se na slovíčko,  kanár se opět vytahoval.  Necháme jej prolétnout, co ty na to.  Jaroslav nic nenamítal. Otevřel jsem klec a Roubíček létal nadšen po kuchyni. Asi nebyl zvyklý takové námaze a po chvíli přistál u dveří, zobák dokořán a lapal po dechu. V tu chvíli se to stalo. Dorina ležící u gauče, nečekaně vystartovala ke dveřím, rozhodnuta kanára zlikvidovat. Úmrtí kanára jsem zabránil skokem. Stačil jsem Norinu chytit za obojek právě v okamžiku kdy tlama sklapla naprázdno pár centimetrů od Roubíčka. Švagr tvrdil, že paní Marie by jeho smrt nepřežila. Kanár byl zachráněn, ale šoku se paní Marie po návratu nevyhnula. 

 

Jaroslav koupil  pračku. Zapojil, naplnil, zapnul a povídá, jdeme na pivo.  Sestra nás našla v restauraci Hubertus již ve slušné náladě a informovala, že hadice k pračce nevydržela vysoký tlak vody a praskla.  Když se paní Marie vrátila z dovolené, již s chodby se ozýval nářek, netrvalo dlouho a stála uprostřed kuchyně, slzy jako hrachy.  "Jaroslave, co jste mi to provedl, pojďte se podívat to je hrůza". Šel jsem také a nemohl uvěřit co vidím.  V její ložnici ležel na posteli celý strop, na odhalených stropních trámech visely kousky jakéhosi rákosu a peřina vydávala čvachtavý zvuk. 

 

Za krásného slunného dne jsem vykračoval ke Sv. Petru, ne do nebe, ale směr Dlouhý důl a na konci k Chatě Výrovka. Norinu jsem nemohl vzít sebou, plánoval jsem výlet na několik dní. K mému překvapení se mi  otřela o nohu a spokojeně vrtěla ohonem. Co nyní, musím se vrátit. Stál jsem před malý hotelem a rozhodl se zavolat švagrovi zda by pro Norinu nepřijel. Pohledná recepční ochotně vytočila číslo. Líčím do sluchátka problém a jsem zklamán, Jaroslav neměl ani kolo. Dej mi Norinu k telefonu. Neobvyklá žádost mě překvapila, ale nekomentoval jsem to.

 

Recepční, když jsem Norině dával sluchátko k uchu, sledovala tuto scénku s pozdviženým obočím. V telefonu se ozývalo pískal a několikrát opakovaný rozkaz, Norino domů". Bylo jasné, že takový zázrak Norina není a že se musím vrátit. Recepční jsem lhal až se mi od pusy prášilo a s vážnou tváří jsem líčil o mimořádných schopnostech  geniální Noriny.

 

Stálý-zvláštní byl název zaměstnání jež jsme se švagrem vykonávali. V létě v lese se sekerou a v zimě  na lyžařském vleku. V polovině března bylo vyhlášeno povinné očkování pejsků proti vzteklině. Druhý den po očkování se Norina chovala divně.  Chodila v prostorách vleku z místa na místo, byla neklidná. Upozornil jsem na to Jaroslava. Ten mi řekl, že má podezření na dvojitou dávku očkování proti vzteklině. Norina se po vpichu cukla a tak jí doktor dal druhou injekci.

 

Šel okamžitě volat zvěrolékaři. Norina několikrát upadla. Odvedl jsem jí do jejího pelíšku v rohu vleku. Když se vrátil Jaroslav od telefonu, našel mě jak u Doriny klečím a bulím jako malý kluk.  "Jardo Norina už nežije", bylo jediné co jsem ze sebe dostal. Tak rychlý konec to sní vzalo. Bylo jí pět let. 

 

Pár dní po smutném konci Noriny a informaci od lékaře, že je to povinné, pro nás tři přijela sanitka. Odvezli nás do krajské nemocnice, kde jsme na speciální oddělení pobyli tři týdny a obdrželi každé ráno injekci do břišní krajiny jak říkají doktoři. Sestra Dana byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a tak dostala speciální sérum. S námi  to dopadlo dobře a sestra Dana porodila holčičku a k radosti všech Janičku, zdravou jako řepa.