Lapena v notách - 12. kapitola

 

12. kapitola

Sam s Klárou ráno říkali, že budeme mít dneska návštěvu a podle Wikyho černých glád¹ v předsíni, ji tu skutečně máme.

Když vejdu do obývacího pokoje, všichni se rozvalují na gauči, jak lachtani na pláži. Jakmile mě uvidí, začnou se chichotat. Ne, nedělám si srandu. Buď jsou sjetí nebo je něco opravdu velmi pobavilo.

„Ahoj,“ pozdravím je.

„Aaaa, víla naše spanilá je konečně doma. Jen počkej, až zjistíš, co geniálního jsme vymysleli,“ informuje mě Sam.

„Co by to asi mohlo být?“ zeptám se obezřetně.

„Že nám zahraješ na housle,“ vypískne nadšeně.

„Hele, asi takhle. Nemám tolik prostředníčků, abych dostatečně vyjádřila svůj názor na ten váš geniální nápad.“

„Hahaha, fakt vtipné,“ zaškaredí se na mě Sam.

„Jdeš na to špatně,“ poučuje ho Wiky.

Přitom si stoupne a galantně se mi ukloní: „Zlatíčko, byla bys tak hodná a zahrála nám? Na housle jsme tě ještě neslyšeli.“

Počkej. Já ti dám zlatíčko.

„Uff… tak to můžu být v klidu. Po mně evidentně nic nechceš.“  A vypláznu na něj dětinsky jazyk.

Klára se začne řehtat, až se zakucká. Sam ji musí poplácat po zádech, aby se vzpamatovala.

„Jsi na mě zlá a já mám pro tebe přitom zprávu do Drewa,“ vrátí mi Wiky úder.

„Od Drewa?“ zpozorním.

A proč ji posílá zrovna po tobě?

Jako by mi četl myšlenky, pokračuje: „Řek sem mu, že teď u mě bydlíš a tys mu prý slíbila, že přijdeš, až budou hrát v Praze.“

„Ano, ale… Jak jste se vy dva vůbec začali bavit na tohle téma?“

„Neřeš. Důležitý je, že tě tam můžu vzít. Hrajou v pátek. A vůbec, proč jsi mi neřekla, že si píšete?“

„To bych vážně měla?“ zeptám se trochu podrážděně.

Moje příkrá odpověď ho zarazí.

Nechtěla jsem na něj tak vyletět, proto pokračuji už klidněji: „Hele, rozmyslim se. Třeba by se mnou mohli jít tady Klára se Samem.“

„No…víš…“ začne Sam, „my zrovna jejich muziku neposloucháme.“

„Aha. Škoda.“

Co mám teď dělat? Ten koncert je už za pár dní. Drewovi jsem neslibovala nic konkrétního, jen že se někdy stavím.

„Řek sem, že tě tam vemu,“ připomene mi svoji nabídku Wiky.

„Zavolám ještě Monice,“ přemýšlím nahlas. Kruci. Já se asi vážně na kluky půjdu zas podívat. Jenže to by znamenalo, že tento víkend nepojedu domů k rodičům. No, uvidíme.

Wiky se na mě už opravdu mračí.

„Naše víla spanilá tě totálně ignoruje,“ dobírá si ho Sam.

„Nezlobíš se na mě, že ne?“ zkouším zjistit, jak na tom s Wikym jsme. Asi jsem ho vážně naštvala. Jenže já s ním prostě nikam jít nechci.

Mlčí.

„Budeš brát jako satisfakci, když ti teda zahraju jednu písničku?“ pokouším se danou situaci urovnat a udělat vstřícný krok.

„Dvě,“ smlouvá.

Povzdechnu si: „Dobře.“

„Tak se to dělá,“ tváří se vítězoslavně a přitom se mu zvedne jeden koutek úst v nepatrném úsměvu.

Zakroutím rezignovaně hlavou. Tohle od něj byla podpásovka.

 

***

 

Ještě předtím, než se odeberu pro svůj hudební nástroj, řešíme, co s večeří. Tento týden má službu v kuchyni totiž Klára. Zatím jsem od ní nic nejedla, ale byla jsem Samem dostatečně varována.

„Jedna Quattro stagiony, pak Brucione, Di patate a Vegetariana,“ odrecituje Klára do telefonu, když si kluci prosadí pizzu.

Vytratím se, abych si vzala housle. Mám jedny klasické a druhé elektrické. Na ty teď ale hrát nehodlám.

Až v pokoji zjišťuji, že za mnou šel i Wiky. Nadrzo se mi rozvalí na posteli a založí si ruce pod hlavou.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se ho.

Neodpovídá, jen mě ostražitě pozoruje.

„Ach jo,“ povzdechnu si. „ Tak se vymáčkni.“

„Proč se mnou v ten pátek nechceš jít?“ zajímá ho.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se zklidnila.

„To je složité…“ začnu.

„Myslím, že není,“ nedá se.

„Budeš mít svých starostí dost, ne? Říkal jsi, že děláš klukům řidiče, bedňáka a pomáháš s technikou.“

Ano, vymlouvám se. Ale jak jinak se ho mám zbavit? Je to s ním složité.

„Na tebe bych si čas udělal.“

„Co se dohodnout, že když neseženu nikoho, kdo by se mnou šel, tak tvůj návrh přijmu?“ Už předem vím, že udělám vše proto, abych nemusela.

„Jsi umíněná.“

„A ty snad ne?“

„Platí,“ souhlasil nakonec. „Pro tentokrát,“ dodá, zvedne se a odejde.

Takže tuhle bitvu vůlí jsem dnes vyhrála. Doufám, že tu ale neplatí pořekadlo: První vyhrání z kapsy vyhání.

„Připraveni?“ zeptám se, když se vrátím zpět za ostatními.

„Syp to do nás, poupátko,“ přitaká Sam.

Přiložím si housle pod bradu, a začnu hrát písničku z filmu, Piráti z Karibiku. Samozřejmě ji poznají všichni, ovšem Klára se ozve první.

„Držíš ty housle tak něžně, jako by ses s nimi mazlila,“ okomentuje moji techniku Sam.

Vždyť se s nimi taky mazlím.

„Tak, kdo poznáte tohle,“ zeptám se a zahraji melodii z filmu, Poslední Mohykán. Opět ji poznají všichni. Kdo by taky nepoznal.

 

***

 

Když si jdu do pokoje uklidit housle, Wiky za mnou naštěstí tentokrát nejde, napadne mě zavolat Monice. Ta zvedne telefon hned při druhém zazvonění.

„No nazdar, že ses taky ozvala, dámo,“ spustí obratem.

„Ahoj, tak už ses zabydlela?“

„Jo, dalo by se říct. Sice nemám takový luxus jako ty, ale jinak asi dobrý. Nejvíc ti závidím postel, protože na těch pryčnách se tu spí fakt blbě,“ lamentuje.

„A nepřeháníš trochu?“

„Tak si to vyměníme, ne?“

Ani omylem. Jsem ráda tam kde jsem.

„Co děláš v pátek? Pokud teda nejedeš za mámou,“ sonduji.

„Nějaké plány už mám, daj se ovšem změnit.“

„Šla bys se mnou na béeska?“ zeptám se na rovinu.

„Díky, díky, díky… já věděla, že mě nezklameš.“

„Super. Počítám s tebou.“

Oddechnu si, že mám Wikyho z krku.

„Myslíš, že bych si nechala ujít Marka? Ani náhodou,“ potvrdí mi Monika moji domněnku.

Marek byl ten důvod, kvůli kterému jsem nepochybovala, že na můj návrh kývne.

„A jak to teď mezi váma vlastně vypadá?“ zajímám se.

„Máme za sebou konečně první rande,“ oznámí mi významně.

„Panečku, takže spolu chodíte.“

„No, já vlastně nevím. Pořád mi přijde, že se drží trochu zpátky. Na druhou stranu to rande byl jeho nápad. Rozhodně se už tolik necuká.“

Mám radost, že se jim ten vztah nějak vyvíjí.

„Hele, poběžím. Ještě si písnem, kde a v kolik se sejdeme. Tak zatím, Moni,“ rozloučíme se.

Mezitím, co jsem telefonovala, přivezli pizzu. Všichni jsme se uvelebili u televize a rozhodli se, že dnešní den zakončíme Piráty z Karibiku. Těmi filmovými melodiemi jsem je poněkud navnadila.

S touto partičkou zažívám další příjemný večer. Cítím se tu skutečně dobře, dokonce začínám mít ráda i Wikyho. Ano, chová se občas zvláštně: je vlezlý, tvrdohlavý, ale nepřijde mi zlý. Sam s Klárou se stali mými oblíbenci hned. Jsou prostě skvělí.

V pátek zas uvidím Iana, dojde mi při přípravách na spaní. Jak se asi bude chovat? Nevyznám se v něm. Mám radost, že kluky zas uslyším, ale mám i strach. Strach z toho, aby vše proběhlo v klidu. „Temný přízrak“ se mi už nějakou dobu neozval, proto jsem si nakonec telefonní číslo nemusela ani měnit. Třeba už je všemu tomu šílenství konec. Kéž by.

 

---