Lapena v notách - 13. kapitola

13. kapitola

 

Máme tu pátek a za necelé dvě hodiny začíná koncert Bleeding Scream. Musím si přiznat, že se na kluky vlastně už celkem těším. Teda, co se hraní týče. Jsem zvědavá, jestli nám představí nějaké novinky nebo vsadí na osvědčené songy.

Tentokrát jsem byla kosmetickému útoku od Moniky ušetřena. Zato si mě vzala do parády Klára. Výsledek překvapil i mě samotnou.

Ozve se zvonek. Jakmile Monice otevřu dveře, zůstane v nich užasle stát.

„Tak nevím, jestli s tebou mám vůbec někam chodit,“ prohlásí zamyšleně místo přivítání.

„Proč?“ ptám se, když za ní dveře zavírám. Ještě si potřebuji obout boty a vzít bundu.

„Vypadáš nádherně,“ zhodnotí můj dnešní outfit a make-up.

Aha, tak tady je zakopaný pes. Pochybuji ovšem, že bych ji svým zevnějškem zastínila. Moje džíny jejím kraťasům, pod kterými má síťované punčochy, konkurovat rozhodně nemůžou. K tomu si oblékla tričko s hlubokým výstřihem do „V“. Prsa jí div nevypadnou.

„Děkuji, tobě to taky sluší,“ vrátím jí poklonu.

„Ježíš, ani netušíš, jak se na Marka těším. Myslela jsem, že zas nepůjdeš a sama bych se do toho pekelného kraválu neodvážila. Takže díky, díky, díky,“ pokračuje zvesela.

Z obývacího pokoje se mezitím vynoří Sam.

„Změna plánu. Jdu s váma,“ oznámí nám, když si nás důkladně prohlédne.

„My garde nepotřebujem,“ brání nás Monika.

„Kecy, prdy, beďary. Takhle vás nikam pustit nemůžu. Vždyť ty chudáky úplně odrovnáte.“

„Než ty se vyfikneš, tak budeme dávno zpátky,“ dobírám si ho.

„Stejně nemám tyhle uřvaný kapely rád. Ale slibte mi, že na sebe dáte pozor, holubičky.“

„Pokusíme se,“ zašklebí se na něj Monika.

„Myslel jsem to vážně,“ nedá se Sam.

„Vždyť já taky,“ napodobí jeho hlas a konečně se jí daří vystrčit mě ze dveří ven.

 

***

 

U vstupu už na nás čeká Wiky, který nám zajistil bezplatný průchod. Kvůli vstupnému jsem se s ním během týdne několikrát dohadovala, jenže tou svou neodbytností mě donutil udělat ústupek.

„Budu muset běžet,“ oznámí nám, jakmile stojíme za kasou. „Bohužel, práce volá.“

„Nemusels tu přece čekat. Koupit si lístek by ani jednu nás nezrujnovalo,“ připomenu mu.

„Smiř se s tím, že ty platit nemusíš, maličká“ řekne s úsměvem.

„Ještě jednou mi řekneš maličká a odcházím!“

Tohle slovo mi připomene pisatele těch děsivých SMS. Zrovna na tohle teď myslet nechci.

„Na to zapomeň. Nikam nejdeš!“ řekne rázně.

„A kdo mi v tom asi zabrání? Ty?“vrátím mu naštvaně.

„Sama… nikam… nejdeš!“ zopakuje „Užij si koncert. Pak si tě vyzvednu!“

„Ten je teda vostrej.“ poznamená Monika.

Jen zakroutím hlavou. Nechci teď Wikyho rozebírat. Takhle panovačného jsem ho ještě nikdy nezažila. Jeho chová je čím dál nevyzpytatelnější.

Monika mě popadne za předloktí a vede nás směrem k sálu. Touží najít středobod jejího zájmu.

Marek je samozřejmě na svém místě. S Monikou se přivítají objetím a polibky na tváře.

„Zdar, El,“ otočí se ke mně.

„Ahoj.“

„Jsem rád, že jste přišly.“

Taky se mi dostane náležitého přivítání. Tentokrát jsem ale připravená, takže nepanikařím.

„Kluci jsou už vzadu. Vteřinku počkejte, jen jim dál vědět, že jste dorazily,“ oznámí nám Marek.

„Proč jako?“ ptám se zmateně.

Zřejmě mě nevnímá, protože bere do ruky vysílačku a úplně v klidu nás napráská. I naposledy prozradil klukům, že mám narozeniny právě on. Je horší jak Kelišová.

„Tak, jak se jinak máš?“ pokouší se Monika upoutat jeho pozornost.

„Ale jo, mám se. Pořád se něco děje,“ odpoví jí ledabyle.

Ups. Vidím, jak je z Monika z jeho chování zmatená.

 

***

 

„Jsi tu,“ ozve se mi anglicky po pár minutách za zády a vzápětí mě zvednou do vzduchu obří ruce. Nezmůžu se ani na vyjeknutí.

„Pusť mě dolů!“ Daří se mi po chvilce ze sebe vykoktat. Srdce se mi pokouší vyskočit z hrudi a vzít roha.

„Omluvte nás, beru ji dozadu,“ oznámí mým společníkům Drew. Postaví mě zpátky na pevnou zem. Vzápětí mě ale uchopí za ruku a táhne za sebou.

„Drew, stůj! Nemyslím, že je to moc dobrý nápad,“ snažím se mu vymluvit.

„Blbost, těší se na tebe,“ řekne a míříme dál do zákulisí.

No paráda.

„Tak vám vedu tu naši krásnou panenku. Já říkal, že přijde,“ oznámí při vstupu do šatny, či jak to tu nazývají.

Zahrabte mě někdo nejmíň metr do země, přeji si.

„Ahoj,“ řeknu nesměle.

Kluci si tam chystají ještě nějaké věci na koncert a pozdraví mě jen pokývnutím hlavy. Luky na mě přitom ještě mrkne. Trapněji se už cítit nemůžu.

Co teď?

V tom na Drewa zavolá někdo z chodby a on se mi s nelibostí začne omlouvat: „Vyřídím co je třeba a hned budu zpátky. Počkej tu, prosím.“

Snažím se stát neviditelnou, ale poslechnu a poslušně si sednu na jediné volné místo. Přemýšlím, jak z této situace, bez ztráty sebeúcty, ven.

Minuty ubíhají a Drew stále nikde. Po očku pozoruji kluky, při jejich přípravách. Postupně začínají šatnu opouštět a najednou tu zůstane jen Ian.

Rozhodně tu s ním o samotě být nechci. Než se rozhýbu k úprku, odloží kytaru, kterou si zrovna vytáhl z obalu a přejde k mojí židli.

„Proč jsi přišla?“ zeptá se mě. Srdce mi málem vyskočí z těla. Nedokážu se na něj ani podívat. Očima pozoruji jen jeho boty.

„Drew mě pozval.“

„Tobě se Drew líbí?“

Dělá si srandu? Místo žaludku mám jen malinkatou kuličku.

„Cože? Hele, je to fajn kluk, ale...“

„Takže s ním nic nemáš,“ skočí mi do řeči.

Jako vážně?

„Ne, proboha. Ale i kdyby ano, tak co...“

Zvednu se, že skutečně odejdu. Ian mě ale chytí za paži a přitáhne k sobě.

„Je mi do toho hodně.“

Jakmile ta slova vysloví, přitiskne ústa na moje. Tohle ovšem není žádný jemný dotek rtů. V tomhle je výzva. Když se chci odtáhnout, přidrží si mou hlavu v zátylku. Vše se děje tak rychle, že se nezmůžu zprvu ani bránit. Ochromí mě množství rozporuplných pocitů. Jeho blízkost je elektrizující a zároveň děsivá. Celé tělo mám jako v plamenech.

Ne, jemu nesmím podlehnout. On je pro mě nebezpečný! Křičím zoufale v duchu.

Když vycítí, že jeho polibek nejsem ochotná opětovat, malinko se odtáhne a zašeptá mi do úst: „Uvolni se.“

„Já… nemůžu.“

K mé smůle se mu zadívám do očí. Jsou neskutečně hypnotizující.

Konečně sevření mojí hlavy povolí a pohladí mě místo toho po tváři.

„Chci tě, Eleno. Nebraň se mi,“ zachraptí. Zřejmě ani on není úplně ve své kůži.

Musím! Copak nic nechápe? Já musím!

Zavře oči, jako by sám se sebou bojoval. Když je otevře, má už zase tu svou masku tvrďáka.

„Jednou budeš má, mo leannan!“ oznámí mi rozhodně.

„Prosím… Nech mě být.“

„Nevím, jestli to dokážu.“

Vymaním se mu z objetí, zamířím ke dveřím a málem se srazím s Drewem.

„Promiň, trošku se to protáhlo,…“ omlouvá se. Potom se zarazí a začne těkat pohledem mezi mnou a Ianem.

„Cos jí udělal, že se tak klepe?“ zazní tvrdě.

Já se vážně klepu?

„Ian nic neudělal,“ bráním ho, protože nestojím o to, aby se kvůli mně hádali.

Když na mě Drew nevěřícně přimhouří oči, snažím se vymyslet, jak tuhle situaci nevyhrotit ještě víc.

„Opravdu. Jen jsem si vzpomněla na jednu příhodu, co se stala na koncertě v Bolce. Tenkrát mě tam zachránil.“

„Nikomu nic neřekl, jen jsem pochopil, že jste se potkali“ řekne k tomu Drew.

„Požádala jsem ho o to.“

Není to sice tak úplně pravda. Ian mi skutečně pomohl, ale o nic jsem ho pak nežádala. Naštěstí se zdá, že Drewovi moje vysvětlení stačí.

„Jak tě mohlo napadnout, že bych jí někdy ublížil?“ vmísí se mezi nás Ian. Mezitím přešel až ke mně a ruce položil na moje ramena.

Stojí příliš blízko. Cítím jeho teplo až na zádech. Dech se mi zadrhává v hrdle, ale snažím se zachovat klid.

Drew nás s Ianem zkoumavě pozoruje.

„Dobře, ale kdyby byl na tebe kdokoliv ošklivý, tak nám to povíš, ano?“ požádá mě.

„Můžu ti jen slíbit, že nad tím budu přemýšlet.“

Ian se začne smát a řekne: „Lukyn měl pravdu. Vážně máš ostré drápky.“

„A dost pánové. Myslím, že by jste se teď měli soustředit na něco jiného.“

„Ne že po koncertě hned utečeš,“ připomene mi Drew.

„Uvidíme.“

„Co kdybychom ji zamkli v šatně a pak si ji vyzvedli?“navrhne Ian.

S hrůzou se na něj otočím. Pořád se usmívá a přitom se skloní, aby mi mohl zašeptat: „Mně neutečeš,“ a dá mi pusu na tvář.

Všechno se ve mně začíná opět bouřit. Nevím co mě děsí víc. Jeho blízkost nebo reakce ni? Cítím se jako na horské dráze a okamžitě potřebuji na čerstvý vzduch. Je mi jedno, jak to vypadá, prostě vystřelím z místnosti jako raketa.

---