Výzva

Výzva

 

Armádní základna líně obíhala nad planetou.

Sue Welldonová, velitelka pilotů ukončila hodinovou poradu. Roger se na ni usmál a zeptal se: „Jdeš s náma?“

„Ne, díky, ještě si musím odskočit,“ omluvila se Sue. Celá při tom zrudla. Snad si toho nevšimne!

„Tak zatím!“ usmál se a poplácal ji po rameni.

„Zatím!“ odpověděla a pohladila ho po zádech, přičemž se maximálně snažila, aby to vypadalo co nejvíc bezděčně. Pak se dívala, jak odchází a užívala si jeho dokonale pružnou chůzi.

Rychle sjela do suterénu, kde byly záchodky, kam skoro nikdo nechodil, zavřela se do kabinky. Nikdo tu nebyl. Rozepla si kalhoty, stáhla kalhotky, zavřela oči, začala si představovat, jak se s ní Roger miluje, byla čím dál vzrušenější, začala se třít a netrvalo dlouho a dosáhla orgasmu. Vykřikla. Lekla se, že jí někdo slyšel, ale nikdo tu nebyl. Těžce oddechovala a postupně se uklidňovala.

Naposledy masturbovala tajně na záchodcích někdy před víc jak dvaceti na vejšce, když byla až po uši zamilovaná do jednoho profesora. Vždycky po přednášce si musela odskočit.

Chlapi to prej dělaj celej život. Uvidí krásnou kolegyni a jdou se vyhonit… Napadlo jí, jestli nějakej chlap někdy masturboval a představoval si přitom ji. Nebo holka! Asi těžko, na to není dost hezká, zcela zbytečně si nevěřila.

Tohle není správný, začalo se ozývat svědomí. Už nejsi poblázněná, hormony zmítaná dvacítka, ale pětačtyřicetiletá žena, pilotka nejvyšší seniorské třídy, velitelka pilotů na základně, máš manžela, kterýho miluješ, ovládej se, holčičko!

Manžela opravdu milovala. Jistě, po patnácti letech vztahu to už nebyla ztřeštěná zamilovanost, ale o to větší trvalá láska. Jenže taky za ty roky trochu zfotrovatěl. Přece jen byl o deset let starší, už mu trošku narostlo bříško a s přibývajícím věkem čím dál tím víc preferoval klid a rutinu před vzrušením a dobrodružstvím.

Jí to nevadilo. Sama často rozevlátá a vytížená oceňovala domácí stabilitu a pohodu.

Tak proč tak blbne?

Vždyť o Rogerovi, který na základnu přibyl teprve nedávno, doopravdy nic nevěděla. Že je
o deset let mladší, než ona a že je to skvělý pilot, to měl v papírech. 

Že je to krásnej chlap viděla.

Že vypadá jako o dvacet let mladší dvojče manžela taky, a neskutečně jí to vytáčelo
a vzrušovalo. Stejná brada s dolíčkem uprostřed, stejně postavené lícní kosti, velmi podobná tvář, černé rovné vlasy (no, manžel už jich moc nemá), vysoká postava, široká v ramenou
a s opravdu hezkým pevným zadkem (pravda, manžel už ho tak pevný taky nemá). A zato bez pupku! Stejný způsob chůze, stejně se směje, stejně rozvážně mluví.

Že nemá stálou přítelkyni, zato je to děvkař, který to zkouší na každou, v papírech sice neměl, ale doneslo se jí to. Ostatně neoficiální důvod, proč musel změnit základnu, byl konflikt
s jednou mladou pilotkou, která na něj chtěla podat stížnost za obtěžování. A že to po příjezdu sem už zkoušel na Nancy. Na Nancy! Dobře, je o něco mladší, ještě jí nebylo čtyřicet, ale má kobylí ksicht a prdel jako vrata od garáže, rozhorlila se v duchu. Jaktože to ještě nezkoušel na mě? Já mu velím! Nebo právě proto? Nebo jsem na něj moc stará?

Bože, neměla bych po něm toužit…

 

*****

 

Její muž zatím seděl s dobrým kamarádem na pivu. Už probrali práci, politiku, sport
a postupně se dostávali i k intimnějším tématům.

„… u nás doma dobrý,“ zrovna se svěřoval kamarád. „Ale v posteli už je to trochu jako
z povinnosti. Kdysi mi div nedala facku, když jsem se ohlídnul za jinou, teď by snad byla radši, kdybych si našel milenku. Prostě mám pocit, že ji to už nebaví,“ smutně zkonstatoval.

„Co nějaká změna, nějak to ozvláštnit?“

„No, něco jsme zkoušeli, ale to je těžký, ona se tváří, že všechno cajk, ale není to ono. Co
u vás? Má na to ještě čas, když teď šéfuje pilotům?“

„Hele, taky jsme měli před časem slabší období, ale poslední asi tak měsíc je jako vyměněná!“ neubránil se spokojenému úsměvu manžel Sue. „Onehdá přišla večer z porady, to bejvá pořádně unavená, no tentokrát byla strašně nabitá a nadržená! Já jsem už klimbal
u filmu, ale ona na mě vlítla, takovej sex jsme neměli léta!“

„To jim asi lejou něco do pití!“

„Jo, nebo dávaj pervitin jako Němci vojákům za druhý světový!“

„No, ostatně teď je válka taky na spadnutí,“ dotkl se kamarád tématu, který zatím opatrně obcházeli.

„Jo… na části hranice se už prý bojuje. Večer má vystoupit prezident Aliance s prohlášením.“

„Třeba ji to vzrušuje, ne? Ona přece je pořád vojanda!“

„Taky mě to napadlo, jestli to nesouvisí. Poslední bojovou misi letěla před pěti lety… Já už jsem rád za klid, ale jí to možná nabíjí…“

 

*****

 

Stála v kuchyňce, zády do místnosti, popíjela kafe a průzorem pozorovala vesmír. Za ní prošly dvě mladé krásné pilotky, zabrané do hovoru, aniž si jí všimli a posadili se za roh, kam nebylo vidět.

„A co,“ mrkala jedna na druhou, „líbí se ti Roger?“

„No je pěknej, no,“ usmála se druhá.

„Myslíš, že by byl něžnej?“ ptala se první.

„No, já si spíš myslím, že to bude pěkně divokej kaňour!“ vyprskla smíchy zase ta druhá.

„Já bych ho klidně prubla!“

„Hehe, no tak to aby sis stoupla do řady!“

„No to jo, na něj letěj i vyšší šarže!“

„To teda! Vidělas’, jak se na něj kouká naše nejvyšší?! Kouká na něj jako na svatej obrázek, strašně nenápadně mu šahá na zadek a tak!“

„Cože?“ vyprskla první dívka, „dyť je stará! To by si dal!“

„Stará stodola prej nejlíp hoří,“ smála se druhá.

„Třeba v ní probouzí mateřskej cit!“ přisadila si první.

Šéfpilotka to nevydržela, vylila zbytek kafe do dřezu a rychle vyběhla z kuchyňky. Rychle šla, skoro běžela, nevnímala okolí, až po několika minutách zpomalila a vklouzla do zasedačky, která byla zrovna prázdná. Prudce vydechovala, bušilo jí srdce, že ho cítila až v krku, byla zpocená, neskutečně naštvaná a zároveň se strašlivě styděla.

Tohle musí přestat.

Naštvání ustoupilo, a ona zjistila, že se celá třese. Musela se posadit. Všechny potlačované emoce posledních dnů, Roger, manžel, chystaná mobilizace, její vyčerpanost z práce a vůbec ze všeho, v ní najednou vybouchly, jako láva se rozlévaly celým tělem, a ona se rozbrečela.

Tohle musí přestat.

Tohle musí přestat!

Utřela si slzy a opřela se do sedačky. 

Zazvonil telefon.

„Petře! Dlouho jsem tě neslyšela!“ pozdravila svého bývalého velitele letky.

„Ahoj! No je to už nějakou chvíli, co jsme spolu mluvili,“ usmál se hlas. Pak zvážněl: „Hele je to tady. Zatím neoficiálně, mobilizace se oficiálně vyhlásí pozítří večer. Ale proč ti volám. Sháníme zkušené velitele, ideálně s bojovou praxí. A ty seš nejlepší! Vždycky jsi byla!
A ještě pár let budeš! Ale čistě dobrovolně! Odslouženo máš, nikdo ti to nedá příkazem! Zatím se jedná spíš o monitorovací lety a předávání zkušeností, stejně jako děláš na Akademii!“

„No…“ nezmohla se na chytřejší reakci. Dneska toho bylo prostě moc.

„V klidu, v klidu,“ utěšoval Petr. „Já nechci odpověď hned. Ideálně do vyhlášení mobilizace.“

 

Celou noc přemýšlela o nabídce. Bála se. Monitorovací lety! To určitě! Ale… Taky jí to nabíjelo vzrušením a energií. Co kdybych to vzala? Když budu mít štěstí, tak si buď vyčistím hlavu a Roger mezitím zmizí, nebo mě potká smrt a budu mít klid už navždy od všech starostí. Převalila se.

 

*****

 

Krásný starobylý sál byl zaplněn diváky, zpola ve formálním oblečení, zpola ve vojenských uniformách. Prezident Aliance stál na pódiu a jako každoročně uděloval alianční vyznamenání.

 

Sekretář četl jména: „… prezident uděluje nejvyšší vojenské vyznamenání a současně povyšuje do hodnosti plukovnice armádní pilotku Sue Welldonovou, in memoriam, za prokázání neobyčejné statečnosti a osobního nasazení v bojích na obranu Aliance…“

---