Černá díra - 15. Přechod

Přechod

Teplá voda ji přijala do své náruče. Vklouzla do ní jakmile služebná odešla. Vůně tymiánu a citrusů naplnila koupelnu. Oblaka páry zamlžila zrcadlo a zakalila i Kvenliinu mysl. Postupně uvolňovala své svaly a brzy upadla do mělkého spánku. Nic se jí nezdálo, byla obklopená jen prázdnotou. Netušila, jak dlouho spala a byla by spala dál, kdyby ji neprobudilo zaťukání na dveře.

„Už jdu,” vyhrkla, když se probrala. Zabalila se do ručníku, který měla připravený na stolečku vedle vany. Vklouzla do chlupatých měkkoučkých střevíčku. Otevřela dveře a z koupelny se vyvalil oblak páry. Když se rozplinul, Kvenlie zatrnulo. Před oknem spatřila v křesle usazenou královnu.

„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo. Myslela jsem, že jste léčitelka. Hned se upravím.” Slova se z ní hrnula jedno přes druhé. Nikdy necítila tolik studu jako v tento okamžik.

Qvelie se na ni vstřícně usmála. „Nic se neděje, děvče. Nemáš se za co stydět. Přišla jsem si s tebou jen promluvit.” Zvedla se a přešla ke skříni v druhém rohu pokoje. Její světlé šaty se zavlnily a odrazily pár zbloudilých paprsků. Prohrábla se oděvy až konečně vytáhla úzké šaty. Temně fialová barva se tloukla v kontrastu s její bílou paží. Pas lemoval stříbrný pásek, který vypadal jako svit hvězd. Otočila se k stále vyjevené Kvenlie. Ta si šaty převzala a zavřela se do koupelny. Během chvíle byla převlečená. Ačkoliv měly být šaty obtažené, visely na ní a skrývaly tak její vystouplé kosti. Královně se oblevily ve tváři vrásky, ale jinak nedalala obavy najevo.

„Posaď se,” vyzvala Kvenliu a ukázala na protější křeslo. „Imiris mi předal informaci o tvém rozhodnutí. Jsi si opravdu jistá?”

„Ano,” odvětila Kvenlia co nejpevnějším hlasem. Uposlechla královnu a posadila se. Do klína si položila prošívaný polštář a pevně sevřela jeho okraje.

„Je to od tebe velmi šlechetné. Celý náš národ ti bude do smrti zavázán. Imiris tě jistě seznámil s riziky, které to obnáší. Na mě je vysvětlit ti, jak to bude probíhat. Podle záznamů z historie jsem namíchala nápoj a přidala jsem další přísady, aby to snížilo případná rizika. Nikdo zatím tuto kombinaci nezkoušel.” Qveliiny oči se upíraly na Kvenliu. Snažila se rozpoznat její emoce.

Dívka zbledla a hlasitě polkla. V hlavě se jí honilo spoustu otázek, ale nebyla s to žádnou zformulovat. „Jsem připravená tomuto riziku čelit.” 

„Dobře. Provedeme to v podvečer v podzemí paláce. Vypiješ ten nápoj. Nemohu ti bohužel sdělit, co se bude dít. Jak to budeš prožívat. Může to být bolestivé, ale udělám vše, co bude v mých silách, abych ti pomohla zmírnit projevy. Pořádně se najez, po večeři tě vyzvednu. Jsi statečná,” vstala a pohladila ji po zdravé tváři. Pohled se jí na okamžik zastavil na tlusté jizvě. Ať z Kvenliiných očí vyčetla cokoliv, nic dalšího neřekla. Opustila komnatu s obavami ve tváři.

Kvenlia byla opět ponořená do svého nitra. Přijde si pro mě smrt? Už viděla tolik mrtvých, že ji neděsila možná budoucnost. Z jejího pohledu to byla zbabělost, ale nedokázala si představit dále žít. Zároveň ji ale stravovala touha pomoci tomuto světu. Nechtěla, aby ostatní trpěli stejně jako ona.

?

Nedokázala sníst nic z toho, co jí služebná přinesla skoro před dvěma hodinami. Honosně vyhlížející stříbrnou vidličkou se v jídle nimrala, převalovala ho ze strany na stranu. Se zapadajícím sluncem se jí usadil v krku knedlík a na hrudi kámen. Ponechala si na sobě fialové šaty a v prstech svírala jejich spodní lem. Když to s večeří konečně vzdala, začala přecházet v kruzích ve své ložnici. Vlasy měla sepnuté do vysokého drdolu a obličej lemovaný zbloudilými prameny.

Z myšlenek jí vytrhnulo zavrzání pantů dřevěných dveří. Leknutím nadskočila, ale v zápětí se uklidnila, když zjistila o koho se jedná.

„Je čas,” sdělila tichým hlasem královna.

Kvenlia přikývla a šouravým krokem Qvelii následovala. Chodby byly ztichlé jako obvykle. Myslela si, že je to zvláštní, už když s Imirisem přijeli. Neubránila se proto otázce: „Proč tu nikdo není? Myslím, jakože tu není služebnictvo ani jiní poddaní.” Pořád s ní ztěžka držela krok, díky oslabenému svalstvu.

„Nikdy jsme si nepotrpěli na přehnanou hierarchii. Snažíme se, aby si tu bylo co nejvíce lidí rovných. Nenecháváme tu příliš poddaných kvůli bezpečnosti. Díky přicházející temnotě a Frynově moci to tu není jako bývalo. Lidé se navíc stáhli do svých domovů a připravují ty slabší na přesun do bezpečí nedobytné pevnosti.” Královna zpomalila chůzi a přizpůsobila se dívčinu tempu.

Během pár minut se ocitly pod palácem. Qvelie ji vedla podzemními chodbami, dokud se nezastavily před kovovými dveřmi s malým proskleným okénkem uprostřed. Zevnitř klapla západka. Otevřely se a objevil se Imirisův obličej.

Královna pozorovala, jak se jejich oči střetli a snažila se rozluštit jejich tichou vzájemnou rozmluvu. Všimla si, že je na ní elf pořád naštvaný. Sotva o ní zavadil pohledem, když za nimi zavřel dveře.

Kvenlia se rozhlédla po malé místnosti. Byla prázdná, až na strohé lehátko s pásy a malý stolek. Na něm zahlédla nápoj, o kterém královna mluvila a jednu injekční stříkačku. 

„Budu tu s ní moci zůstat, nebo musím odejít?” Imiris působil celkem rozhozeně, ale ani jednu ženu to nepřekvapilo. Zatěkal pohledem ke královně, která mezitím usadila dívku na lehátko.

„Ano, pokud s tím bude sama souhlasit. Kvenlio, teď ti píchnu utlumovací lék. Lehni si, prosím,” řekla, mezitím co natahovala látku do stříkačky. Když měla vše připravené a dívka nic nenamítala, kývla na Imirise. Ten přešel k druhé straně lůžka a uchopil Kvenliu za ruku. Byla úplně ledová a jemně se chvěla. Qvelie jí zaškrtila ruku, a když vyběhla žíla, bez váhání vpravila látku do dívčina oběhu.

Kvenlia sebou lehce škubla a zaťala zuby. Imirisova ruka jí hřála a poskytovala alespoň mírnnou útěchu. Brzy pocítila účinek. Zrak měla zakalený a sotva dokázala vnímat. U úst ucítila sklenici s nápojem. Pochopila, že to má vypít. Pak už jen slyšela: „Raději tě přikurtujeme, abys si případně neublížila. Okolo pasu, ramen, zápěstí, stehen, kotníků a krku se jí jemně, avšak pořád důrazně utáhlo několik smyček.

Imiris královnu neochotně usposlech a pomohl jí s přivazování. Příčilo se mu to každým kousíčkem jeho duše, ale nemohl se jí vzepřít. Qvelia ho konejšivě poplácala po rameni.

„Věř a vše dobře dopadne,” řekla mu a opustila podzemní místnost.

Když se za ní zabouchli dveře a následně pojistná západka, kterou zacvakl Imiris, utrousil si potichu: „To se ti řekne. Ani tvou vyvolenou neznáš.” Věděl, že ho nemůže slyšet, jinak by si to nedovolil. Posadil se znovu vedle Kvenlii. Čekal, co se bude dít. Avšak než mu stihly hlavou porbliknout všechny děsivé scénáře, Kvenlia se začala svíjet. A křičet. křičet jako o život.

Zničeho nic to začalo. Lék, který měl tlumit bolest byl výsměch. Vůbec to nepomohlo. Byla otupělá, ale, ale bolest ji probrala. Kvenlia měla pocit, že se rozpadne zevnitř. Krev byla jako žhavá láva, která rozežírala každou buňku, kost a orgán v těle. Nebyla schopná přemýšlet, Vnímala jen narůstající bolest. Přísahala by, že jí někdo svléká kůži kousek po kousku z těla, kosti někdo rozbíjí kamenem. Chvíli byla v silné křeči, když polevila, začala sebou škubat a házet.

Elf dál seděl po jejím boku a snažil se uposlechnout jeho vládkyni, ale ten úkol byl pro něj čím dál těžší, i když věděl, že ho pozoruje skrze skleněné okénko. V hlavě se mu odrážela její bolest. Pohledem sjel ke koženým řemenům, které se Kvenlie pomalu zařezávat do kůže pokaždé, když sebou škubla. Brzy ucítil měděný pach krve. Zoufale se snažil najít dívčinu mysl, aby se ujistil, že tam pořád je. Ale Imiris nic nenašel. Tedy nic kromě křiku o pomoc a zoufalého boje o záchranu. Celé to bylo jako za clonou, závěsem. Začal panikařit. Otočil se na Qvelii. Ta mu pouze naznačila, ať setrvá. Její pleť byla ještě bledší než obvykle. Oči se jí leskly strachem.

„Vydrž, prosím. Bude to lepší, věř mi,” špitl a sevřel ledovou ruku zkroucenou křečí. Kdyby mohl, okamžitě a bez váhání by přijal veškerou bolest, jen aby jí pomohl od bolesti.

Kvenliu stravovalo její vlastní tělo. Někde v koutku zbytku své mysli věděla, že už nemůže dlouho vydžet. Nic z ní nezbývalo. Naposledy se prohnula v zádech a místnost naplnilo hlasité lupnutí. Její tělo povolilo a zklidnilo se. Necítila vlastní dech ani pohyb. Její vlastní tělo bylo pryč.

Vznesla se až nakones mohla vidět své tělo a vedlě něj vytřeštěného a ztuhlého Imirise. Jsem mrvá, nevyšlo to. Pak ji něco vytrhlo z tohoto světa.