Mé Moáry - Paštika, pokračování

Paštika

Ze začátku jsem měl mojí rodinu polokoček jen pro sebe a dostával jsem normálně úplně celou paštiku. To byla paráda. Ale na druhou stranu polokočky v tý době ještě experimentovaly s paštikama. Nosily mi různý druhy a snažily se najít tu úplně nejlepší.

Povedlo se jim najít tu pravou až za nějaký čas a to už s náma bydlela Mia. Od tý doby dostávám jen půlku a ona druhou. Tenhle smutnej fakt se snažím řešit důraznou domluvou Mie. U jídla se chovám jako džentlcour, nechám jí sníst její půlku a někdy jí  dokonce nechám i trošku z mýho. Pak jí to ale spočítám!

Za tyhle útrapy s omezením dávek si jí občas odchytím. Znáte to, kocouři. Hezky zakousnout za krk a mlátit! Říkám jí přitom 

„Příště mně necháš celou paštiku, jasný? Potvrď příjem!! Dělej!!“

Ona na mě syčí jak hadice, já syčet neumím, ale kočky syčej každou chvíli pro každou blbost. Když Mia vidí, že nemá šanci, vzdá se a mňoukne „Slibuji, že nebudu pojídati paštiku“.

Tím mě mimochodem taky dost sere, omlouvám se za to slovo, ale jinak to nejde napsat. Ta její spisovná mluva. Moc toho nenamluví, ale vždycky podle nejlepší kočičí gramatiky! Pustím jí a snažím se dělat, že jí věřím. Je ale proradná. Jednou, dvakrát mi nechá celou paštiku, pak ale zapomene na sliby a půlku mi sežere. Teda pojí. Ona nežere, ona pojídá!!

Jak jsem psal, po dlouhý době experimentování polokočky našly tu PRAVOU paštiku. Má červenej pruh a je absolutně nejvíc nejlepší. Když se Kája vrátí z magickýho obřadu nakupování, sednu si v kuchyni k tašce a kontroluju co nakoupil.

Jako obvykle hodně nejedlejch věcí typu cibule, mouka, mandarinky – ty jsou fakt hnusný, když si k nim čuchnu, tak se mi úplně stáhne celá kůže na hlavě! Jak už jsem psal, někdy na paštiku normálně zapomene! Ale když slyším kovové ťukání paštikových trezorů, to je vám taková radost! Jen ještě zkontroluju správnou barvu pruhu na trezorech a jdu si spokojeně lehnout na gauč.

Tady musím odbočit. Polokočky mají speciální druh, jmenuje se Vědci. Vědci jsou polokočky, co si myslí, že nám kočkám jako hodně rozumí. Tihle Vědci vymysleli, že prý nevidíme červenou barvu!!

Takže Vědci, jestli tohle čtete, laskavě si ty vaše moudrosti opravte. Červenej pruh rozeznám bezpečně na nekonečnou vzdálenost – to je přesně změřená vzdálenost od rajčat na zahradě až do kuchyně. Jasný??

Kvůli nemožnýmu chování polokoček nikdy nevím, kdy bude paštika a kdy ne. Takže se mi stává, že se najím granulí a pak... paštika! Naštěstí jsem z placky odkoukal chování vznešenejch polokoček z minulosti. Když už nemohly, tak se vyblinkaly a jedly dál. Tenhle trik jsem se hodně rychle naučil. Je to praktický a jsem vždy připraven!

Já, jak začnu myslet na paštiku, jsem k nezastavení. Tahle kapitola bude asi nejdelší. Je to pochopitelný, protože jde o naprosto, ale naprosto zásadní věc! Tohle „Naprosto, ale naprosto“ jsem odkoukal z placky. Byl tam takovej starej polokocour se čtyřma očima. O čtyřech očích vám taky ještě budu vyprávět.

No, a tenhle polokocour pořád říkal „Naprosto, ale naprosto falešná myšlenka.“ Myslím, že má něco společnýho s Vánocema. Jmenoval se Klaus. Pamatuju si, jak polokočky říkaly, že je nějakej falešnej, že Santa Klaus je falešnej a pravej je Žíšek. 

K paštice vám ještě povím jednu strašlivou příhodu, kdy jsem opravdu propadl čirýmu zoufalství. Můj dům má dveře, který vedou do světa. Teda Dorinka tvrdí, že za nima je svět, já za tyhle dveře ale nechodím. Místnost, ve který jsou tyhle dveře je plná bot. Boty jsou návleky na nohy, co je polokočky používají. A tyhle boty docela zajímavě voněj. Občas tam zajdu provést kontrolu a očuchat je.

Jednou jsem zase prováděl inspekci, byl jsem tím zaujatej a polokočky mě v tý místnosti zavřely. Už se mně stalo víckrát, že mě zavřely a nevadí mi to. Vlezu si mezi návleky a dám si dvacet. Ony zjistí, že udělaly chybu a přijdou mi otevřít.

Ale... jednou mě tam zase zavřely a já slyším „Gimísku, Mio, pojďte na paštiku!“ Rozběhnul jsem se proti dveřím. Někdy je dokážu takhle otevřít. Ale ono nic!!! Byl jsem tam zavřenej!

Slyším „Gimísku, kdepak jsi?“

„No tady, vy tupý polokočky, tady, kde jste mě zavřely!“ řvu na plnej výkon. A pak... slyším lupnutí. Ony normálně dávají paštiku do misek!

Zkusím se podhrabat, tady jde o všechno!! Ale podlaha odolává mým drápům, zkouším ještě jednou otevřít dveře s rozběhem. Nic!! Už slyším, jak Mia mlaská. Moje Paštiko, Paštiko... udělej něco! Tohle je katastrofickej scénář, o tom se mi bude zdát ve strašných snech! Křičím „Tady jsem!!! TADY!!! Nechte mi půlku, nenechte to tu mrchu sežrat!“

Kdepak, zrovna je u nás krmička, o koho se jedná vysvětlím později. Jak je u nás, tak placka v pokoji mluví hodně nahlas a já nejsem slyšet!

Čekáte hepyend, že jo? Zklamu vás, tohle není po hádka, tohle je o skutečným životě! Otevřely mi až za dlouhou chvíli. Vyrazím sprintem, zatáčky beru smykem. Ale misky... prázdný. A Mia si vrní na stole, olizuje se a povídá

„Tato paštika byla velmi kvalitní. Velice chutná. Výtečně jsem pojedla“.

V první chvíli se mi podlomily nohy, neunesl jsem takovou tragédii. Pak ve mně bouchnul spravedlivej vztek. Ona mi tu gramaticky správně vykládá o tom, že mi sežrala paštiku!!! Zakousl jsem se jí do krku a chystal se na nemilosrdnej výprask.

Každej, ale opravdu každej kocour by teď řekl, že mi polokočky Miu přidrží, abych jí mohl pořádně zvalchovat! Myslíte, že k tomu došlo?? Ani náhodou! Polokočky mě odtrhly a ZAVŘELY zase zpátky do místnosti s botama. Prý se mám uklidnit a nemám Miu co bít. Chápete to?

Polokočky, ať si klidně provozujou dekadentní věci jako je #MeToo!, ale laskavě ať si to nechají jen pro sebe a netahají podobný věci mezi pravý kočky! 

Někdy je ten svět nespravedlivej. Moje Paštiko, já si jdu odpočinout, normálně jsem z těch vzpomínek úplně vyřízenej! A to mě teď ještě ke všemu čeká vyprávění o Mie, o kočce, která mně byla přidělená bez výběrovýho řízení.