Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePark za duhou
17. 10. 2022
3
2
176
Autor
DaliborK
Patrik kráčel ulicí a bylo mu smutno. Šedivé, podmračné nebe hrozilo každou chvíli deštěm. Jeho život se poslední dobou nepříjemně zkomplikoval a dneškem to vyvrcholilo. V hlavě si promítal svůj poslední neúspěch a styděl se za něj. Zamířil k parku. Nahoře na Špilberku, z něhož může přehlédnout celé Brno, se pokusí vyčistit si hlavu. Přemýšlel, v čem je chyba. Co dělá špatně. Sklonil hlavu a pozoroval své tenisky, jak kráčí po špinavém chodníku, na němž se povalovaly nedopalky cigaret, vítr poháněl prázdný igelitový sáček a za pár kroků raději odvrátil zrak od nevábné kaluže něčeho, co se raději nesnažil identifikovat. Zamířil k Moravskému náměstí. Až teď si všiml nějakého shromáždění. Stála tam tribuna a živě gestikulující řečník se snažil upoutat dav, který mu visel na rtech. Nevnímal slova, jež vykřikoval, ale všiml si tváří lidí, kteří se k němu přidávali. Někteří nesli transparenty a většina měla nepřátelský, naštvaný výraz. Jeho tíseň vzrostla. Necítil se tu příjemně a snažil se co nejrychleji zmizet. Do cesty se mu postavil muž, asi padesátník, se zanedbaným chrupem a zamračeným pohledem.
„Co ty tu děláš? Kam jdeš? To jako deš pryč? To se ti jako mezi náma nelíbí?“
Patrik se mu pokusil vyhnout.
„To ani neodpovíš, drzoune? Na takový jako vy dřeme? Líná chamraď, která si jenom vymýšlí výmluvy a nechce se jí makat? To my se namakali a teď třeme bídu s nouzí.“
„Já studuji a jen procházím. Nechte mne být,“ ohradil se.
„Studuje, ha ha. Za naše peníze, za peníze, které patří nám, vo který nás sráči jako ty vokrádají! A kde se budeš flákat pak, co?“ Pár slin z agresorovy tváře mu potřísnilo tvář. Bylo to nechutné.
„Jo, další mladej smrkáč,“ vmetla mu do očí jedna z žen. A pak skandovala s davem.
„Do hajzlu s nima! Ať táhnou! Chceme svý práva!“
Patrik využil chvilky nepozornosti a rozběhl se. Provázela ho sprška nadávek, ale nikdo se ho neodhodlal pronásledovat. Minul skupinku feťáků, bez zájmu se povalujících na trávníku. Běžel dál, Joštovu prolétl během chvilky a před ním se zjevila cesta stoupající ke hradu. Až tady se zastavil a pomalu vydýchával.
Lidí zde bylo pomálu. Bloumali po kamenných cestách zahleděni sami do sebe. Vysoký muž v obleku s mobilem u ucha někomu spílal, ale Patrika si ani nevšiml.
Vystoupal o patro výš. Zde se za květinovým záhonem nacházel malý bazének, v němž zurčela voda. Pár lidí poposedávalo na lavičce. Z ní se zvedl starší muž s hůlkou a černou složkou v pravé ruce. Vlasy měl úplně bílé a v kadeřích mu spadaly na ramena. Kráčel ztěžka. Najednou se složka otevřela a na zem se vysypaly papíry. Vítr je poháněl. Parta mladíků na protější lavičce zpozorněla. Vyskočili na nohy a začali si jej natáčet na mobil. Smáli se u toho.
Patrik se sehnul a sebral tři listiny, které mu zalétly k nohám.
„Počkejte, pomůžu vám,“ zvolal na muže, který se s námahou pokoušel sehnout.
Během chvilky je všechny posbíral a podával starému muži. Partička ztratila zájem, už to pro ně nebylo zábavné a kamsi se vytratili.
„Velice vám děkuji,“ pochválil ho muž.
„Já… to byla přece samozřejmost,“ zakoktal se Patrik.
„Kdepak, mýlíte se. Dnes to samozřejmost není,“ odpověděl neznámý.
„Rád jsem pomohl,“ odpověděl.
„To jsem poznal. Ale vypadáte trochu smutně.“
„Vyletěl jsem ze zkoušky. Na vysoké.“
„To se stává. Příště uspějete.“
„Nevím. Zkusím to. Ono je toho víc, co se mi nepovedlo.“
„Jsou chvíle, kdy se nedaří. Zase přijdou světlejší. Já o tom něco vím. Mám za sebou docela dlouhý život.“
„Kolik je vám let?“
„To byste mi neuvěřil a není to důležité. To vy máte život před sebou.“
Patrik zavrtěl hlavou. „Prostě se mi všechno sype. Nedaří se mi vůbec nic.“
„Školu zvládnete. Jste totiž inteligentní. Já se v lidech vyznám. Chcete mi něco říci o vašich starostech? Někdy pomůže se jenom svěřit a hned je duši lépe.“
„Neznáte mne. Takže je to fuk. Prostě… byl jsem hrozně zamilovaný do jedné holky. Děsně moc. Nevěděl jsem, jak ji oslovit… a až jsem se k tomu odhodlal, vysmála se mi. Že takový chudák jako já ji nezajímá.“
„Neumí ocenit kvality charakteru. To se lidem často stává.“
„Naši se rozvádějí. Táta si našel mladší. A máti začala randit s jedním kolegou z práce. Není mi sympatický. Strašně rád poučuje. Cítím se před ním jako hlupák. Raději jsem pryč z bytu, než a bych trávil čas s nimi.“
„Pro hloupého každý hloupý. To je citát z jednoho slavného filmu. Také pojednává o životě. O tom, co je v něm skutečně důležité.“
„Lidé se ke mně nechovají poslední dobou zrovna mile. Ale ani sami k sobě. Z toho je mi také smutno.“
„Jste milý a empatický, Patriku. Zajímáte se o ostatní, nejen o sebe. Proto se nepodceňujte. Jestliže si vás někdo neváží, neznamená to, že má pravdu. Naopak. Fatálně se mýlí.“
„Odkud znáte mé jméno?“
Muž se záhadně usmál. „To není důležité. Pomohl jste mi a já vám věnuji dárek.“
„Nemusíte mi nic dávat. Udělal jsem to rád. A když jsem viděl, jak se vám ta parta vysmívá… vám to nevadilo?“
„Co je to posměch? Na něj více doplácí ten, který se posmívá. Tohle si také pamatujte.“
„Já… teď se s vámi rozloučím. Ale rád jsem vás potkal.“
„Ještě počkejte.“ Sáhl do kapsy a vytáhl peněženku.
„Ne, opravdu, peníze nechci.“
„Nejde o peníze.“ V ruce třímal kartičku. Byl na ní vyobrazena stará anglikánská budova se spoustou věžiček a okýnek a vstupovalo se do něj honosným schodištěm. Obklopovaly ji rozrostlé keře a nad ní se klenula blankytně modrá obloha s barevnou duhou.
„Tady máte.“
„Je krásná. Tak děkuji.“
„Počkejte, to není vše. Je to zvláštní kartička. Já vám ji jen půjčím. Na hodinu. Přesně za hodinu se vrátíte za mnou. Budu na vás čekat. Rozumíte? Za hodinu, ani o minutu později.“
„Máte zvláštní podmínku. Ale dobře. Souhlasím. K čemu však mi je karta na hodinu?“
„Vydáte se tam tou cestou,“ ukázal na stezku vlevo stoupající k hlavní cestě. „Obejdete ji a vstoupíte hlavní branou do hradu. Projděte se nádvořím a pak se vraťte zpátky. Až se za hodinu znovu potkáme, budete se cítit jinak. Lépe.“
„Dobře. Slibuji.“
Patrik strčil kartu do kapsy. Je to podivín, pomyslel si. Ale hodný. On jediný mne vyslechl a neodsoudil. Možná je blázen, ale je mi sympatický.
Jak mu onen zvláštní stařec poradil, tak učinil. Vystoupal až k hradbám a pustil se podél nich. Najednou se mu zatočila hlava. Na chvilku se zastavil a promnul si oči. Měl bych víc odpočívat, pomyslel si. To ty probdělé noci, které mi stejně úspěch nepřinesly.
Aspoň se vyčasilo. Mraky se jako zázrakem rozptýlily a modrou oblohu prozářilo slunce. Prošel kolem altánku, naproti němu projížděla mladá maminka s kočárkem a asi tříletá holčička cupitala vedle ní. Paní se na něj usmála a on úsměv opětoval. Tohle se mu už dlouho nestalo. Zahleděl se na altánek. Zdál se mu nějaký barevnější než jindy, ale to je jistě pouhé zdání.
O kus dál zahlédl dva nejspíše bezdomovce. Seděli na lavičce, vedle nich vyhrávalo na plné pecky rádio. Byli však čistě oblečení, což ho zaujalo.
„Dobrý den,“ pozdravil ho první z nich.
Odpověděl stejně a usmál se na ně.
„Za chvíli to tady balíme. Vracíme se na zahradu. Začne pršet.“
„Teďka? Je modrá obloha.“
„Fakt bude pršet. Tak ať nezmoknete.“
„Díky.“ Ulevilo se mu. Nedávno se setkal s jedním bezďákem, který po něm loudil peníze. A když ho odmítl, hrozně sprostě mu vynadal.
Zastavil se před vchodem na hrad. Zahleděl se na znak, barevně vyvedený červenou a bílou. Zarazil se. Vždyť býval přece jenom vytesán do kamene. Barev si nikdy nevšiml. Má snad mámení smyslů?
Prošel dovnitř a zamířil na vnitřní opevnění, kde jsou umístěna děla. Viditelnost byla skvělá, až do dáli. Na obloze se vyjímala duha. To je zvláštní, duha, aniž pršelo? Tohle je podivuhodný fyzikální úkaz.
Blízko něj se bavila skupina mladých. Jeden z nich ně něj zavolal.
„Jé, můžu tě o něco poprosit?“
„O copak?“
„Máme takový projekt. Jsme z Masarykovy univerzity a máme si na hradě udělat selfie s někým neznámým. Kdyby ti to nevadilo?“
„Klidně. V pohodě.“
„Seskupili se kolem něj. Tři kluci, dvě dívky. Usmáli se a zaslechl cvaknutí mobilu.
„Děkujeme.“
„Za málo.“
„Měj se fajn.“
Se smíchem se rozběhli k východu. Patrikovi se zlepšila nálada. Najednou mu bylo hezky, jak už dlouho ne. Obešel nádvoří z druhé strany. Z výšky hleděl na jezírko, do nějž kaskádami padala voda. Na trávě byla lehátka. Všiml si mladé dívky, která četla knížku. Zrovna otáčela stránku. Měla hezkou, štíhlou postavu, černé vlasy jí občas padaly přes levé oko, tak si je přehodila přes ucho. Všimla si, že na ni hledí. Zvedla k němu hnědé, hluboké oči. Usmála se. Gestem ruky ji pozdravil a podíval se na hodinky. Čas se nachýlil a on tomu muži něco slíbil. Zrychlil krok a vracel se zpátky.
Na stejném místě se mu znovu zatočila hlava. Bělovlasý muž na něj čekal na lavičce. Nebe se opět zatáhlo. V dálce přecházelo až v hrozivou čerň.
„Vrátil jsem se, jak jsem slíbil.“
„Nepochyboval jsem. Říkal jsem vám, že se vyznám v lidech. Jak se teď cítíte?“
Patrik se posadil vedle něj. „Je mi… ano, cítím se lépe.“
„A víte proč?“
„Lidé tam byli… tak nějak k sobě milejší. Připadal jsem si… jako bych se ocitl v jiném světě. Něco bylo jinak… erb, altánek… ale asi jsem se jen zmýlil.“
„Nezmýlil. Máte pravdu. Navštívil jste jiný svět. Ten alternativní. Jsou tisíce světů. Já jsem jejich průvodcem. Jen nemohu tajemství prozradit, dokud jste na ně nepřišel sám.“
„Raději bych žil v takovém světě, kde jsou lidé k sobě přívětivější.“
„Znáte staré indiánské přísloví o hodném a zlém vlku?“
„O tom jsem nikdy neslyšel.“
„Je o tom, že každý máme ve své duši dobro i zlo. Toho hodného a zlého vlka. Záleží, jak ho krmíme. Když vykrmíme zlého, lidé jsou k sobě nevraživější. Když hodného, dokážou se k sobě chovat lépe, pomáhat si navzájem, mít pro sebe pochopení. Poslední dobou zlí lidé krmí zlé vlky. A zlí vlci jsou plní agrese. Závidí, nenávidí, chovají se k druhým necitelně, mstí se i za to, že jejich život není šťastný. Proto se cítíte tak mizerně, protože tohle zlo ventilují i na vás.“
„Škoda, že se nemohu vrátit do světa, který jste mi ukázal. Do toho za duhou.“
„To není možné. Mohl jste to něj jen nahlédnout. Proto jste v něm mohl pobýt pouhou hodinu.“
„Děkuji i za tu hodinu.“
„Víte, i ve světě za duhou existuje zlo, i tam bývají k sobě lidé zlí, také se hádají, podvádí, mají rozmíšky. Jen ne v takové míře. Většina lidí chce prožít spokojený, šťastný a klidný život. Jenže to nedokážou. Začnou závidět, někdo je ve zlobě podněcuje a pak se svět stává šedivým místem. Spatřil jste svět za duhou, ale kousek té duhy dokážeme každý přenést i sem. Je to jen a jen na nás. Nesmím vás pustit do světa za duhou, taková jsou pravidla.“
Patrik přikývl. Byla to vábivá představa, ale věděl, že marná.
„Víte, proč bych vás tam nepustil, ani kdybych mohl?“
„Nemám ponětí“.
„Protože jste dobrý člověk, Patriku. Dokážete pomoci, když je někdo v potížích. Máte empatii, dokážete lidem naslouchat. Máte čistou duši. I když sám máte velké starosti, jste schopen soucitu. Kdybyste odešel z šedivého světa do toho za duhou, stal by se tento svět ještě šedivější. Až by dospěl k temnotě. Lidé jako vy ho pomáhají prozářit, byť se vám budou někteří vysmívat. To si pamatujte.“
„Bylo to zvláštní setkání.“
„Přišel čas se rozloučit. Prožijte si svůj spokojený život, protože střípky štěstí držíte ve svém nitru.
Podali si ruce. Hleděl za ním, jak pomalu sestupuje k ulici. O hůlku se opíral víceméně symbolicky. A v jednom okamžiku se rozplynul jako pára nad hrncem.
Patrik v zamyšlení kráčel stejnou cestou, jakou šel v duhovém světě.
Potkal maminku s kočárkem. Tvářila se naštvaně a na dívenku se rozkřikla. Ta se rozplakala. Patrik nemohl tušit, že její manžel se zakoukal do kolegyně z práce a ji šikanuje šéf. Pak minul dva bezdomovce. Seděli na lavičce, vedle sebe pet láhev s vínem. Byli zanedbaní a páchli na dálku.
„Nemáš drobásky?“ zavolal na něj hrubě ten s šedivými vousy.
„Nemám,“ odpověděl a přidal do kroku.
„Tak běž do prdele, hajzle!“ křičel za ním druhý. Rozběhl se. U děl potkal skupinu studentů. Netečně zírali do mobilů a vůbec nevnímali okolí, ani sebe navzájem.
Šedivý svět, pomyslel si, opravdu šedivý. Plný beznaděje.
Došel tam, odkud se vracel. Pohledná dívka stále seděla na lehátku a zírala do knížky. Jen vlasy měla trochu jiné, hnědé, a oči modré jako studánky. Tváří však jako by vypadla dívce z hezčího světa.
„Máte tady volno?“ zeptal se. Podívala se na něj, usmála se a pokynula.
„Jasně. Je tu plno místa.“ Obloha už úplně zčernala.
Posadil se a zavřel oči. Poslouchal šumění vody z jezírka. Náhle mu na čelo spadla kapka. Začalo pršet. Otevřel deštník a pohlédl na dívku, která zaklapla knihu a starostlivě pohlédla na nebe. Měla jen malou ledvinku, nic víc. S takovou bude za chvíli úplně promočená.
Rozevřel deštník. „Mohu vás schovat?“ zeptal se jí.
„Jé, děkuju moc,“ pronesla přívětivě a zavěsila se do něj. Oblaka spustila průtrž a nohy jim smáčely dešťové kapky.
„Skryjeme se na hradě,“ navrhl.
„To bude nejlepší. Já se jmenuju Monika.“
„Patrik.“
„Hezké jméno.“
Ruku v ruce se rozběhli pod ochoz. Liják trval jen chvíli. Až přešel v mírný déšť, doprovázel ji dál.
I pod černým, promáčeným nebem může být krásně.
2 názory
Biskup z Bath a Wells
18. 10. 2022hledání dobrého člověka; povídka má něco do sebe, ale je šíleně dlouhá...