Mé Moáry - Mia

Mia

Celkem spokojeně jsem si žil v mým domě s rodinou mých polokoček. Staraly se o mě a dá se říct, že jsem byl v pohodě. Občas jsem se trochu nudil, ale když se nudíte, vždycky můžete spát, tak co.

A pak se z ničeho nic objevila Mia! Přivezla jí Alča, ta co měla Kaspíka, toho čůravýho kocoura. Ukázalo se, že neměla jen jeho, ale i kočku, myslím tím pravou kočku.

Ležím si v klidu na mým gauči a najednou přede mě Alča položí klec, ve který mě přivezli od paní Kacálkový. Leknul jsem se, nežádal jsem nikoho blinkáním o zájezd k veterináři. Kam mě chtějí zase vláčet??

Kouknu na klec znova. A hele! V kleci sedí kočka, vyděšeně kouká, proč jí uvěznili a volá o pomoc. Samozřejmě po kočičím. Mia neumí slova HELOU, HELP jako já. 

A všechny polokočky zase okolo „Přivezli jsme ti kočičku Gimísku, jmenuje se Mia a bude tady s námi bydlet!“

No moment, tohle snad není možný, oni mi do mýho domu nakvartýrujou kočku a ani se nezeptají, jestli s tím souhlasím?? Ne, že by mně kočičí společnost vadila, to zas ne, ale předpokládal jsem, že se udělá výběrový řízení, předvedou mi několik koček a já řeknu, kterou jo a kterou ne.

Byl jsem postavenej před hotovou věc. Alča otevřela klec a Mia vyděšeně zajela pod stůl. Tohle nevypadalo moc dobře. Ani mně nepozdravila!

Figuru měla ucházející a kožich tříbarevnej. Já teda preferuju mourovatý, jsou nejčistší z genetickýho hlediska, jako já (co je genetika netuším, ale zní to učeně). O tom jsem slyšel taky od Vědců a v tomhle případě mají určitě pravdu, potvrdili totiž, že moje barva kožichu je ta nejlepší, naprostej souhlas.

Pomyslel jsem si, že je asi z klece vystreslá. Znám to z vlastní zkušenosti. Říkám si, potřebuje povzbudit. Jdu k ní a podle nejlepších kočičích způsobů se jí chystám očuchat zadek. Ne jako polokočky, který si třesou tlapama, co jim říkají ruce. Nebo si na uvítanou okusujou hlavy.

Takže, chystám se ke zdvořilýmu očuchání zadku a co myslíte? Mia místo radosti nad mojí přítomností začne syčet a sekne po mně! Po mně! Po nejlepším kocourovi, jakýho by si uměla představit, kdyby měla pořádnou představivost.

Už u paní Kacálkový jsem se naučil, že s netykavkama nemá cenu ztrácet čas. „Trhni si,“ jen jsem zamručel a rozvalil se na gauči, aby jasně viděla, komu to tady celý patří. Nechám jí vychladnout, ona přileze.

Mia byla pár dní pořád někde zalezlá a jen občas se odvážila prozkoumat kousek domu. Nechával jsem jí být. Když jsem prošel okolo, jen zasyčela „Nedotýkej se mě!“ Jako bych se jí dotýkal, jen jsem šel okolo. Nějaká moc velká dámička, si myslím.

Po několika dnech konečně přišla a očuchala mi zadek. Protože jsem džentlcour, nechal jsem jí a čekal co řekne. 

„Jmenuji se Mia a budu zde s tebou žíti. Věřím, že jsi velmi šťastný. Chci ti sděliti, které komnaty jsem se rozhodla obývati.“

Úplně jsem si z tý její řeči kecnul na zadek. Zaprvý ta její mluva! Mluvila jako kdyby jí učil mluvit legendární kocour Mikeš. A zadruhý, za hlavní!! Ona mi bude sdělovat jaký „komnaty“ hodlá obývat. Ona, ta přivandrovalá, trojbarevná!!!

Věřil jsem, že došlo k nedorozumění. Slušně jsem odvětil „Hele, Mio. Ty si spadla z višně nebo co? Tenhle dům a všechny  polokočky, který k domu patřej, to všechno je MOJE! Jasný?“

„Není mi to jasné,“ pokračovala v tý krasomluvě. „Ale pokusím se tolerovati tvoji přítomnost v mých komnatách.“

Je vám jasný co následovalo. Poprvý jsem jí trošku proklepal packama. Když utíkala, tak křičela „Jsem zvyklá na Kaspíka, to byl elegantní, krásný, zrzavý a velmi citlivý kocour. Choval se velmi vybraně! Každý večer jsme spolu spali a čistil mi kožíšek.“

„No jasně,“ řval jsem za ní do patra. „To byl ten elegán šlechtickej, co ani netrefil na záchod! Takový jelito sis omotala kolem drápku. Ale se mnou to bude jiný, miláčku. Tady je to moje, jasný?!“

Moment, musím si rozčílením olízat tlapky. Jak jsem nabuzenej, tak mě něco nutí olizovat si tlapky. Je to nepraktický, ale nemůžu si pomoct.

Jasně vidíte, že vztah s Miou nezačal zrovna nejlíp. A já za to jednoznačně nemohl. K tomu se přidalo dělení paštiky na dvě půlky a moje neustálý porovnávání s nejlepším kocourem na světě a přilehlým vesmíru, s Kaspíkem. Prostě mi docela fest lezla na nervy!

Dneska už to je lepší, přece jen se trochu srovnala. Občas dokonce vyhlásíme příměří a olizujeme si kožíšky, ale že bych s ní spal v jednom klubíčku, jako spávala s Kaspíkem, tak to ani náhodou. Nevyměknu a nenechám se omotat kolem jejího lesklýho  drápku.

Snažím se být shovívavej, ale i tak mě čas od času vytočí. Jak už jsem vám říkal, když jí držím za krkem, tak mi slíbí, že mi nechá  celou paštiku. Jo, jednou, dvakrát to udělá. Ale ty kecy okolo! „Dnes se cítím plná, ponechávám ti obě misky. Dnes nebudu jísti.“ I s tím „i“ na konci, chápete?

Hraje si na vzdělanou dámu! A mě má za obyčejnýho kocoura. MĚ!!! Tak jí musím občas trošku pročesat kožich, jste na mojí straně, že jo? To jsou kapitoly, zase se tady rozrušením celej olizuju a funím. Musím dát něco víc neutrálního. Třeba o tom obrovským pelíšku v patře.