O Popelce

Zámecká kapela vyhrávala a princ se s neznámou krasavicí vznášel po parketu. Vpíjel se do jejích průzračných očí, beznadějně zamilovaný. Tu a žádnou jinou… Po půlnoci ji představím otci králi a matce královně… To bude má nevěsta..

Když už se půlnoc blížila, neznámá kráska pohlédla na sloupové hodiny… V tváři se jí objevil úlek.. Jemně vyprostila své ruce z rukou princových a rozběhla se k východu. Překvapený princ zůstal chvilku stát a pak se rozběhl za ní. Spatřil ji až na konci terasy u schodů. Ještě jednou se ohlédla a vtom jí podklouzla útlá nožka a klopýtla. Na chvilku se zastavila, ale potom zmizela ve tmě. Princ doběhl chvilku po ní. Rozhlížel se, volal, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Smutně se vracel zpět když tu si čehosi všiml u paty schodů. Sehnul se a zvedl malý střevíček. Střevíček neznámé krásky. Políbil ho a přitiskl na srdce. Zítra si tě najdu, sliboval.

Druhý den časně ráno svolal družinu, osedlal oře vyrazil pátrat. Obcházel dům po domu, chalupu po chalupě a nechával svolat všechny ženy a dívky. Před jeho zraky pak každá zkoušela střevíček nazout, ale žádné se to nepovedlo. Zklamaný a utrmácený dorazil v podvečer k domu poslednímu. Když udeřil klepadlem do dveří, přišla mu otevřít matrona s pštrosím boa kolem krku a s cigaretou ve špičce.

„Co si přeješ fešáku..??“ otázala se.

Vytáhl střevíček a ukázal jí ho „Neznáte ho, nevíte komu patří..??

Vzala ho do ruky „No jasňačka… To je naší Popelky…“

Princovi poskočilo srdce v hrudi.

„A mohl bych s ní hovořit..??” otázal se.

„Tak hovořit..??“ ušklíbla se.

Otočila hlavu a houkla „Popelkóóó, Popelko, kde furt vězíš..?? Máš tady dalšího kunčafta…“